ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.712.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 712/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 26. srpna 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného MUDr. P. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 68 To 344/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 9 T 50/2014, takto:
Podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 9 T 50/2014, byl obviněný MUDr. P. Č. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl uložen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody podle §69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. 68 To 344/2014, podle §258 odst. 1 písm. b) d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově sám rozhodl ve věci tak, že po částečné změně popisu skutku oproti rozsudku soudu I. stupně, který tak uvedl do souladu s podaným návrhem na potrestání, obviněného zprostil návrhu na potrestání podle §226 písm. b) tr. ř., když dospěl k závěru, že skutek uvedený v tomto návrhu není trestným činem.
Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 21. 4. 2014 v době kolem 08.10 hodin řídil v O. na ulici L., po předchozím požití alkoholických nápojů, osobní motorové vozidlo zn. BMW 530D, RZ: ..., přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, DI Olomouc, která u něj provedla dvě dechové zkoušky na přístroji Dräger Alcotest 7510, kterými mu byla dne 21. 4. 2014 v 08.14 hodin naměřena hodnota 1,29‰ alkoholu v dechu a dále v 08.19 hodin hodnota 1,32‰ alkoholu v dechu, kdy tak svým jednáním porušil ustanovení §5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“.
Odvolací soud pak ve zprošťujícím výroku rozsudku popsal v souladu s podaným návrhem na potrestání jednání obviněného tak, že „dne 21. 4. 2014 v době kolem 08.10 hod. v O. po ulici L., naproti čerpací stanice LukOil ve směru jízdy od křižovatky s ulicí P. ke křižovatce s ulicí R., kde byl z důvodu překročení nejvyšší dovolené rychlosti kontrolován hlídkou DI Policie ČR, řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW 530D, RZ ..., byly u něj provedeny dechové zkoušky na přístroji Dräger Alcotest 7510, na přítomnost alkoholu v dechu, když v 08.14 hodin mu byla naměřena hodnota 1,29 g/kg alkoholu, v 08,19 hodin téhož dne potom hodnota 1,32 g/kg alkoholu v dechu, když dle znalce je důvodné předpokládat, že koncentrace alkoholu v krvi podezřelého v době řízení motorového vozidla byla dána hodnotou vyšší než 1,00 g/kg, tedy stanovená koncentrace není slučitelná s bezpečným ovládáním motorového vozidla“.
II.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud vydal překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, protikladné závěrům soudu I. stupně, aniž by jakkoliv pozměnil výsledky dokazování a jeho rozhodnutí je tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Uvedl, že pokud odvolací soud posoudil důkazy zásadně odlišně od nalézacího soudu, přičemž nejpodstatnější již provedené důkazy pouze přehodnotil, postupoval především v rozporu s §263 odst. 7 věty druhé tr. ř., podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Pokud soud I. stupně postupoval důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil tak logicky odůvodněná skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Podle nejvyššího státního zástupce se právní závěr odvolacího soudu ocitl v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, která odvolací soud nijak nepozměnil, a hodnotil provedené důkazy jinak, aniž by jakkoli dokazování doplnil či znovu provedl důkazy, když podle §211 odst. 5 tr. ř. četl jen část znaleckých posudků Ing. J. Zikmunda a doc. RNDr. P. Ondry, CSc., podle §211 odst. 1 tr. ř. četl část výpovědi nstržm. M. K. a stranám předložil k nahlédnutí úřední záznam na č. l. 4 tr. spisu.
Nejvyšší státní zástupce pak konkrétně poukázal na výsledky dechových zkoušek provedených u obviněného, které byly provedeny na řádně kalibrovaném dechovém analyzátoru Dräger Alcotest 7510. Zákrok prováděl nstržm. M. K., který nezpozoroval, že by obviněný něco držel v ruce při vystoupení z vozidla, a pprap. D. O., který byl zákroku pouze přítomen, si nevšiml, zda si obviněný mezi dechovými zkouškami aplikoval do úst nějakou látku. Před provedením první dechové zkoušky, že obviněný na dotaz nstržm. M. K. zda požil alkohol, odpověděl ne, a na pozitivní výsledek zkoušky odpověděl, že to není možné, přičemž na opakovaný dotaz na požití alkoholu uvedl, že něco vypil. Tento svědek přitom nezaznamenal, že by si obviněný mezi první a druhou dechovou zkouškou něco aplikoval do dutiny ústní, ale cítil z něj alkohol, obviněný si také nestěžoval na nějaké zdravotní potíže, ani neříkal, že má bolesti a musel si aplikovat nějaký lék. Na místě také podepsal záznam o kontrole řidiče pro podezření na požití alkoholu a zadržení řidičského průkazu, jakož i výsledky měření přístrojem Dräger, přičemž byl také poučen o možnosti odběru krve, což odmítl. Obviněný v průběhu celé kontroly také nehovořil o aplikaci žádného léku. Nejvyšší státní zástupce proto namítá, že odvolací soud při hodnocení vytrhl části výpovědí obou policistů z celkového kontextu, a na základě toho dospěl k závěru, že nebylo vyloučeno, že si obviněný i během první a druhé dechové zkoušky aplikoval sprej Stopangin, ač z výpovědí těchto svědků jednoznačně vyplývá, že k žádné aplikaci mezi dechovými zkouškami nedošlo. Poukázal pak na závěry znaleckého posudku doc. RNDr. P. Ondry, CSc., že s ohledem na výsledky obou dechových zkoušek lze důvodně předpokládat koncentraci alkoholu v krvi obviněného v době řízení vozidla vyšší než 1,00 g/kg, že i když daný přístroj měří koncentraci alkoholu v dechu, tak v drtivé většině jeho výsledek ukazuje na koncentraci alkoholu v krvi, a pokud nebyla dechová zkouška ovlivněna zbytky alkoholu v dutině ústní, tak vyjadřuje koncentraci alkoholu v krvi. Chování lidí při koncentraci naměřené obviněnému, je pak podle tohoto znalce velmi individuální. Nejvyšší státní zástupce pak poukázal také na obsah příbalového letáku léku Stopangin, podle kterého se podává 2x až 3x denně, ale obviněný si jej i podle jeho výpovědi měl aplikovat opakovaně více vstřiky, podle výpovědi jeho manželky pak 5x až 6x a naposledy krátce předtím, než byl zastaven policisty. Proto nejvyšší státní zástupce namítá, že obhajobu obviněného o aplikaci Stopanginu nelze akceptovat a jeho zproštění návrhu na potrestání nemůže obstát. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím pozbydou podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že rozhodující důkazy byly před odvolacím soudem provedeny způsobem odpovídajícím trestnímu řádu, odvolací soud důkazy zopakoval za souhlasu stran a ani krajská státní zástupkyně v tomto směru nic nenamítala. Poukázal na okolnosti případu, kdy se naměřená hodnota alkoholu v dechu neshodovala s jeho chováním bez projevů typických pro osobu alkoholem ovlivněnou v naměřené míře. Proto měl být podle pokynu policejního prezidenta č. 160/2009 nařízen k odstranění pochybností odběr krve, a není jeho vinou, že se tak nestalo. I v rozsudku soudu I. stupně, že byla připuštěna možnost ovlivnění dechové zkoušky Stopanginem, o svých zdravotních potížích a tomto léku, že s policisty hovořil, a nelze tvrdit opak, pokud si to policisté nevybavili. Závěrem obviněný navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuelně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Namítá-li nejvyšší státní zástupce, že je ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který spatřuje zejména v nesprávném a od soudu I. stupně odlišném hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž v souvislosti s tím poukazuje na porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jde o procesní námitky nezakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uvedeného důvodu dovolání.
Argument o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. V souladu s tím je také judikatura Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Ústavní soud přehodnocuje skutková zjištění obecných soudů v případech, kdy shledá uvedený extrémní nesoulad v nesprávné aplikaci např. v ustanovení §2 odst. 2, 4, 5, nebo odst. 6 tr. ř., kdy dochází k porušení práv jednotlivce zaručených Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, nebo čl. 40 odst. 2 Listiny) nebo Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (např. čl. 6), a to z podnětu ústavních stížností namítajících porušení těchto práv jednotlivce (obviněného). Poukazuje-li nejvyšší státní zástupce v dovolání na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 749/2012 s tím, že současná justiční praxe extrémní nesoulad považuje za skutečnost naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí v souvislosti se svým procesním postupem odkazuje na usnesení Ústavního soudu (ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), který rozhodoval právě o ústavní stížnosti obviněného. Lze poukázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, kde je v souvislosti se zásahem Ústavního soudu do skutkových zjištění v případě tzv. extrémního nesouladu (rozporu) uvedeno, že jde o případy, kdy v důkazním řízení před obecným soudem dochází k zásahu do práva jednotlivce na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia nebyly splněny zákonné podmínky podle §20 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb. (o soudech, soudcích…).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu