ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.756.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 756/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 7. 2015 o dovolání obviněného A. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 To 443/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 124/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 2 T 124/2013, byl obviněný A. V. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset měsíců s tím, že výkon trestu byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na dva roky.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Třebíči v podstatě v tom, že obviněný A. V. dne 6. 2. 2013 donutil svého syna R. V., aby společně s ním, s bratrem L. V. a s matkou Z. V. odjel na matriku Městyse O., okr. T., a aby před pracovnicí matriky podepsal darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene ohledně nemovitostí, které měl R. V. až dosud ve vlastnictví, přičemž obviněný donutil poškozeného k podpisu smlouvy pohrůžkou „tak mladej, tady podepíšeš ty papíry, a jestli ne, tak tě nechám zavřít na osm let“ s dodatkem „pokud to řekneš M., rozbiju ti rypák“ (M. byla míněna M. V. jako manželka poškozeného R. V.).
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 To 443/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný uplatnil námitku, že trestní stíhání bylo nepřípustné, protože poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul námitky, které zaměřil proti zjištění, že syna donutil k podpisu smlouvy, a které se odvíjely od jeho obhajoby, že na syna nevyvíjel žádný nátlak. Zároveň vytkl, že odvolací soud nedoplnil důkazy podle jeho návrhů. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby jeho trestní stíhání zastavil podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že neplní funkci nějakého „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů a k rozsahu dokazování. Dovolání ostatně ani není určeno k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí, nýbrž k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
Těmto zásadám neodpovídají námitky, které obviněný uplatnil jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. „Nesprávné právní posouzení skutku“ lze jako dovolací důvod v dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí uplatnit zásadně jen námitkami, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Právním posouzením skutku se rozumí aplikace hmotného práva, tj. zejména trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem rozhodnutí, proti hodnocení důkazů, jímž soudy došly ke svým skutkovým zjištěním, a proti rozsahu dokazování jsou mimo rámec dovolacího důvodu.
Obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, nenaplňoval znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání obviněný v části odkazující na toto ustanovení založil na námitkách, které byly polemikou se skutkovými zjištěními soudů a s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Tyto námitky pro svou vyloženě skutkovou povahu stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Třebíči, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají v důkazech dostatečnou oporu, což se týká i zjištění, že obviněný donutil poškozeného k podepsání smlouvy pohrůžkami uvedenými ve skutkové části výroku o vině. Námitky obviněného, že na poškozeného nevyvíjel žádný nátlak, nemohou obstát ve světle výsledků provedeného dokazování. Zjištění soudů ohledně výhrůžek obviněného, jejich obsahu a cíle mají spolehlivý podklad především ve svědecké výpovědi poškozeného, který jednoznačně, konkrétně, bez podstatnějších rozporů a celkově zcela přesvědčivě popsal okolnosti podpisu smlouvy včetně výhrůžek obviněného. Soudy si byly vědomy protichůdnosti obhajoby obviněného a svědecké výpovědi poškozeného a již proto hodnotily svědeckou výpověď obviněného velmi obezřetně. V tomto kontextu se ukázalo, že ostatní byť jen nepřímé důkazy vyznívají na podporu svědecké výpovědi poškozeného. Jde jednak o výpovědi svědků, jimž se obviněný s věcí svěřil krátce po činu, a jednak o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá se specializací na klinickou psychologii, jímž byla osoba poškozeného objasněna mimo jiné i z hlediska vlastností zaručujících pravdivost jeho tvrzení. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení také přijatelně vysvětlil, že dokazování provedené v hlavním líčení bylo provedeno v dostatečném rozsahu a že není třeba žádného doplnění podle návrhů obviněného. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za úplné, není dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. to, že trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
K trestnímu stíhání obviněného A. V. pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku byl nutný souhlas poškozeného R. V., neboť obviněný je otcem poškozeného (§163 odst. 1 tr. ř.). Poškozený dal tento souhlas dne 14. 6. 2013. V dalším průběhu řízení si obviněný jako zmocněnce zvolil J. T., kterému dne 12. 11. 2013 udělil plnou moc a který byl přítomen hlavnímu líčení dne 13. 11. 2013 a dne 27. 11. 2013, kdy mimo jiné přednesl závěrečnou řeč, v níž se ztotožnil s návrhem státního zástupce na vynesení odsuzujícího rozsudku. Zmocněnci poškozeného byl doručen opis rozsudku dne 8. 7. 2014. Poškozený pak dne 25. 8. 2014 odvolal plnou moc udělenou zmocněnci, o čemž dne 26. 8. 2014 vyrozuměl Okresní soud v Třebíči. Poté, co byla věc předložena Krajskému soudu v Brně s odvoláním obviněného, odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 22. 10. 2014, avšak v rozporu s ustanovením §43 odst. 1 tr. ř. o tom nevyrozuměl poškozeného. Veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti poškozeného. Usnesením ze dne 22. 10. 2014 odvolací soud rozhodl o odvolání obviněného výrokem, jímž odvolání podle §256 tr. ř. zamítl. Podáním ze dne 5. 1. 2015, které došlo Okresnímu soudu v Třebíči dne 8. 1. 2015, poškozený vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného.
Podle §163 odst. 2 tr. ř. souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoli zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Z uvedených časových souvislostí vyplývá, že v posuzované kauze vzal poškozený svůj souhlas zpět až poté, co odvolací soud meritorně rozhodl usnesením, jímž trestní stíhání obviněného pravomocně skončilo. Zpětvzetí souhlasu tudíž nemohlo mít žádný účinek, zejména nemohlo vést k nepřípustnosti trestního stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Trestní stíhání obviněného od doby udělení souhlasu poškozeného (14. 6. 2013) do pravomocného skončení (22. 10. 2014) proběhlo jako trestní stíhání, které z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. nebylo nepřípustné.
Obviněný v podaném dovolání zdůraznil, že poškozený nevěděl o nařízeném veřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2014 před Krajským soudem v Brně, a uplatnil tuto námitku tak, jako by nesprávným postupem Krajského soudu v Brně bylo poškozenému znemožněno vzít souhlas s trestním stíháním zpět včas, tj. v souladu s ustanovením §163 odst. 2 tr. ř. před tím, než se odvolací soud odebral k závěrečné poradě.
V souvislosti se souhlasem, který dal poškozený k trestnímu stíhání obviněného, byl poškozený policejním orgánem v souladu s ustanovením §46 tr. ř. poučen mimo jiné i o tom, že může vzít tento souhlas zpět a do jaké doby tak může učinit. Nazíráno obecně, je namístě závěr, že pokud Krajský soud v Brně nevyrozuměl poškozeného o veřejném zasedání, navodil stav, při kterém mu v odvolacím řízení nebyla v rozporu s ustanovením §46 tr. ř. poskytnuta plná možnost k uplatnění jeho procesních práv, mezi nimiž bylo i právo vzít zpět souhlas s trestním stíháním obviněného.
Nejvyšší soud však považoval za nutné vzít ohled na to, že důvody, pro které se poškozený rozhodl vzít zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, vyvstaly až v době, kdy trestní stíhání již pravomocně skončilo. Obviněný v dovolání výslovně uvedl, že „k urovnání rodinných vztahů předal obviněnému … kopii odvolání souhlasu s trestním stíháním, které Okresnímu soudu v Třebíči doručil dne 8. 1. 2015“, a dále k tomu dodal, že „z přiloženého přípisu Katastrálního úřadu pro Vysočinu, KP Třebíč ze dne 8. 1. 2015 … vyplývá, že bylo zahájeno řízení na základě darovací smlouvy ze 7. 1. 2015 … a že bylo dne 29. 1. 2015 vydáno rozhodnutí o povolení vkladu mezi převodcem A. V. a nabyvatelem R. V.“. Z těchto okolností je patrno, že obviněný formou darovací smlouvy převedl zpět na poškozeného nemovitosti, které předtím získal posuzovaným trestným činem, a že poškozený z tohoto důvodu vzal zpět svůj souhlas s trestním stíháním obviněného. K urovnání vzájemných vztahů, v důsledku kterého poškozený vzal souhlas zpět, tak evidentně došlo až ve stádiu po pravomocném skončení trestního stíhání. Pochybení Krajského soudu v Brně, který nevyrozuměl poškozeného o konání veřejného zasedání, tedy nemohlo mít žádný reálný význam v tom smyslu, že by poškozenému zabránilo včas vzít zpět souhlas s trestním stíháním. V době konání veřejného zasedání totiž ještě nenastaly okolnosti, které poškozeného vedly ke zpětvzetí souhlasu. Za této situace nelze namítanou nepřípustnost trestního stíhání obviněného vyvozovat z nedostatku vyrozumění poškozeného o konání veřejného zasedání odvolacího soudu.
Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Proto Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu