ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.767.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 767/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. července 2015 v Brně dovolání, které podal obviněný W. D. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 9 To 13/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 57/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 1 T 57/2014, byl obviněný W. D. M. (dále zpravidla jen: „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
dne 22. 1. 2014 po 05.50 hod. ve S. , v baru M. , ulice nám. ....., poté, co barmanka B. Ch. provedla inventuru a uložila tržbu do trezoru, kovové mince a bankovky v celkové hodnotě 5.366,- Kč na barový pult, ji obviněný zezadu udeřil pěstí do hlavy, srazil na zem, kde ji nejméně sedmkrát udeřil pěstí do obličeje, dvakrát kopl do břicha a dále ji kopl do hlavy, chytil za vlasy a její hlavou mlátil o přepravky, přitom poté, co ji srazil na zem, na ni několikrát křičel, aby mu dala klíče od trezoru, jinak ji zabije, přičemž ji dále tahal za vlasy po zemi a udeřil ji do hlavy a břicha a před 06:00 hod., když do baru přišla další barmanka D. N. , tuto udeřil čtyřikrát pěstí do obličeje pod levé oko, bezprostředně poté na ni zhruba čtyřikrát křičel, že chce klíče od trezoru, dále ji nejméně dvakrát udeřil, až narazila na box a požadoval na ní peníze slovy: „Ty kurvo, dej sem prachy“, a poté, co mu řekla: „Žádné peníze nedám“, ji za barem udeřil do obličeje tak, že padla na lednici, poté ji udeřil do obličeje, vyrazil zub a opět ji udeřil do stejného místa a uvolnil jí z lůžka další zuby. Následně z baru ke škodě jeho majitele S. G. odcizil mince a bankovky v hodnotě 3.913,- Kč a dva kartony cigaret zn. Marllboro RED v hodnotě 1.780,- Kč, a na to z baru uprchl, přičemž poškozené B. Ch. způsobil tržnou ránu ve vlasové části hlavy, distorzi C páteře, natažení krční páteře, zhmoždění P 1/2 hrudníku, levého ramene a břicha, krvácení z nosu a poškozené D. N. kontuzi obličeje, tržnou ránu horního rtu vlevo, subluxaci zubů 12, 11, 21 a avulzi zubu 22.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu pěti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným, a to společnosti Aldino, s. r. o., IČ 26385911, se sídlem Stod, nám. ČSA 72, škodu ve výši 5.694,- Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ 47114321, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 9.040,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Aldino, s. r. o., IČ 26385911, se sídlem Stod, nám. ČSA 72, odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené B. Ch. , a D. N. , odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání okresní státní zástupce Plzeň-jih v neprospěch obviněného proti výroku o trestu a obviněný proti všem výrokům rozsudku. Odvolání proti výroku o náhradě škody podaly také poškozené B. Ch. a D. N.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 9 To 13/2015, rozhodl takto: I. K odvolání okresního státního zástupce Plzeň-jih a poškozených B. Ch. a D. N. , zastoupených zmocněncem JUDr. Vladimírem Procházkou, advokátní kancelář Plzeň, se podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 10. 12. 2014, č. j. 1 T 57/2014-599, ve výroku o uložených trestech a dále ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených B. Ch. a D. N. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obžalovaný W. D. M. odsuzuje podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon se zařazuje podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále mu uložil podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obžalovanému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené B. Ch. , částku 19.349,- Kč jako bolestné, částku 5.279,- Kč jako ztrátu na výdělku a částku 150.000,- Kč jako nemajetkovou újmu, a poškozené D. N. , částku 20.102,- Kč jako bolestné, částku 34.492,- Kč jako náhradu za stomatologické ošetření a částku 150.000,- Kč jako nemajetkovou újmu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené B. Ch. a D. N. se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Odvolání obžalovaného W. D. M. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Jitky Fišerové včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především namítl, že nedošlo k objasnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný považuje za nesprávné vyjádření znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, když zpochybňuje to, že měl výpadek paměti. Podle obviněného tento závěr odporuje ostatním provedeným důkazům a skutečnostem. Především se nepodařilo objasnit množství alkoholu a drog, které požil a také dobu, kdy k požití došlo. Znalkyně mohla údaje o požití těchto látek čerpat pouze z výpovědi obviněného. Vzhledem k tomu, že obviněný má omezené možnosti vnímání a uchování vzpomínek s ohledem na požité návykové látky i okolnost, že byl na tyto skutečnosti dotazován s poměrně velkým časovým odstupem, obviněný dovozuje, že skutečnosti, které uvedl, nejsou dostatečně konkrétní a přesné. Obviněný nesouhlasí ani s názorem znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, která u hlavního líčení uvedla, že: „Nebylo tam žádné typické chování a pohyby, které mají ti, kteří požili pervitin a chování obviněného bylo velmi cílevědomé.“ S odkazem na literaturu, která zmiňuje účinky pervitinu, obviněný dovozuje, že v době činu byl pod vlivem drogy, jejíž účinky neznal, protože ji užil poprvé. Míru jeho ovlivnění alkoholem a drogou nelze určit, je však nepochybné, že se choval divně a nenormálně. Podle obviněného proto existují důvodné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže a je velmi pravděpodobné, že obviněný chtěl jen napadnout barmanku a nikoliv získat peněžní prostředky. Protože nebyla spolehlivě prokázána subjektivní stránka ve vztahu k trestnému činu loupeže, mělo být podle jeho názoru jednání kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a eventuelně i jako trestný čin krádeže.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že skutek bude kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku a bude mu uložen podstatně mírnější trest v příslušné zákonné trestní sazbě, eventuelně aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho propuštění na svobodu.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se nevyjádřil. Uvedl však, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Zjistil totiž, že obdobné námitky obviněný uplatnil již v řízení o odvolání, s nimiž se Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v souladu se zákonem vypořádal. Vychází přitom ze své judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 17/2002 pod č. T 408). Tento závěr se týká jak námitky o subjektivní stránce trestného činu loupeže, tak i navazující námitky mírnější kvalifikace trestného činu. Pokud jde o námitky vůči závěrům znaleckého posudku i výpovědi znalkyně MUDr. Miroslavy Synkové, jde o námitky skutkové, kterými obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci. Takové námitky nenaplňují svým obsahem důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a neexistuje ohledně nich ani přezkumná povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu