ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.814.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 814/2015-I-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 15. 7. 2015 dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 404/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 98/2014 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 404/2014, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 1 T 98/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 1 T 98/2014, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (postihujícímu věci specifikované ve výroku) a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu pobytu na území okresu K. na deset let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami v podstatě v tom, že obviněný M. S. v době od října 2013 do 20. 3. 2014, kdy již s ní nebyl v partnerském vztahu, poškozenou A. Ž. úmyslně vytrvale, tvrdošíjně a intenzivně kontaktoval prostřednictvím mobilního telefonu zprávami SMS a MMS a voláními v počtu minimálně 40 kontaktů denně, častoval ji vulgárními výrazy, vyhrožoval jí usmrcením, újmou na zdraví i újmou na zdraví její rodině, k umocnění výhrůžek jí nejméně jednou poslal zprávu MMS s vyobrazením nože a v jednom případě při telefonickém kontaktu s poškozenou střílel z blíže nezjištěné zbraně, což u poškozené vyvolalo obavu o její zdraví a život a o zdraví a život její rodiny, zejména též vzhledem k předchozím incidentům, ke kterým docházelo nejméně od počátku roku 2012 v době, kdy mezi nimi byl partnerský vztah, a při kterých ji obviněný fyzicky napadal tak, že musela vyhledat lékařské ošetření, v lednu 2014 vyhledal poškozenou v K. před nákupním střediskem a dožadoval se kontaktu, který poškozená odmítala, opakovaně ji osobně proti její vůli kontaktoval v místě jejího bydliště v L., okr. K., dne 15. 3. 2014 ji osobně proti její vůli kontaktoval ve škole v P. a dožadoval se toho, aby vyšla z učebny, přičemž ve fyzickém napadení poškozené zabránili obviněnému její spolužáci, dne 20. 3. 2014 opakovaně kontaktoval poškozenou prostřednictvím mobilního telefonu, a když nereagovala, dostavil se do místa jejího bydliště v úmyslu opět vyhledat její osobní blízkost, načež poškozená se z obavy z dalšího jednání obviněného obrátila na policii. Podle zjištění Okresního soudu v Příbrami poškozená v důsledku tohoto jednání obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu závažného stupně s psychotickými reminiscencemi s dobou léčení a s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu více jak šest týdnů.
O odvolání obviněného, podaném proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 9 To 404/2014. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na čtyři roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (postihující věci specifikované ve výroku) a podle §75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území okresu K. na deset let.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině, a v důsledku toho napadl i výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Projevil nesouhlas s tím, že skutek byl posouzen jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Namítl, že neměl úmysl poškozené ublížit. Poukázal na to, že pokud se u poškozené jednalo o psychickou újmu, bylo zjištění jejího rozsahu založeno jen na výpovědi samotné poškozené. Zpochybnil znalecký posudek o psychické újmě poškozené, přičemž na jeho adresu zvláště vytkl to, že obsahuje právní závěry, které správně přísluší soudu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření označila dovolání za zjevně neopodstatněné. Prezentovala názor, že porucha zdraví poškozené byla těžkou újmou na zdraví a že obviněný zavinil tento následek ve formě úmyslu. V tomto ohledu zdůraznila, že obviněný mohl jednoznačně předpokládat, že jeho jednání zanechá na psychice poškozené stopy závažného charakteru. Dále poukázala na to, že rozvoj posttraumatické stresové poruchy závažného stupně byl u poškozené vyvolán intenzivním stalkerským a vyhrožujícím jednáním obviněného, který si uvedený následek na psychickém zdraví poškozené mohl představit jako možný a proto je za jeho způsobení trestně odpovědný. Státní zástupkyně navrhla, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Soudy dospěly k závěru, že obviněný posuzovaným jednáním způsobil obviněné těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. V citovaném ustanovení je těžká újma na zdraví vymezena jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, jestliže za těchto podmínek jde o delší dobu trvající poruchu zdraví. Povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení může mít i vážná porucha duševního zdraví, resp. vážné duševní onemocnění (viz přiměřeně č. 9/1981 a č. 51/1983 Sb. rozh. tr.). Posttraumatická stresová porucha závažného stupně, tak jak se rozvinula u poškozené a dlouhodobě se projevovala oživováním traumatu v dotírajících vzpomínkách nebo ve snech, poruchami spánku, straněním se lidí, nereagováním na okolí, vegetativními problémy, depresí, výraznými obavami o vlastní budoucnost a budoucnost blízkých osob, sníženou chutí k jídlu s poklesem hmotnosti asi o 6 kg, výraznými úlekovými reakcemi až ve smyslu paniky, dramatickými výbuchy strachu apod. (viz str. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami), má povahu těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Žádné důvodné pochybnosti nejsou ani o tom, že posttraumatická stresová porucha závažného stupně vznikla u poškozené v příčinné souvislosti s obtěžujícím a výhrůžným jednáním obviněného, a nikoli jako následek dřívějších prožitků poškozené. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že uvedený právní závěr o povaze poruchy zdraví poškozené učinil místo soudu znalec. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na podkladě vyšetření zdravotního stavu poškozené objasnil a konkretizoval poruchu zdraví, její projevy a příčiny jejího vzniku a své poznatky popsal ve znaleckém posudku. V uvedeném ohledu se znalecký posudek stal podkladem skutkových zjištění soudů o povaze, rozsahu a závažnosti poruchy duševního zdraví poškozené, přičemž soudy na tato zjištění správně aplikovaly ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, které vymezuje znaky těžké újmy na zdraví. Pokud se znalec v posudku vyjádřil i tak, že z psychiatrického hlediska má porucha zdraví poškozené charakter „těžkého“ duševního onemocnění, neznamená to, že by právě tato zmínka byla jediným či rozhodujícím kritériem, podle kterého soudy kvalifikovaly posuzovaný následek jako těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Z hlediska zavinění je zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku úmyslným trestným činem. Podstatou zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k činu a jeho formami jsou úmysl a nedbalost. Úmyslné zavinění je kombinací složky vědění a složky vůle. Zavinění musí zahrnovat také následek a příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a následkem. V některých případech je forma zavinění znakem, kterým se vzájemně liší různé trestné činy. Vnitřní vztah pachatele k činu se odehrává v jeho psychice, takže je navenek seznatelný buď autenticky ze slovního sdělení samotného pachatele (typicky v rámci výpovědi obviněného), anebo zprostředkovaně skrze objektivní okolnosti provázející jednání pachatele, případně oběma způsoby.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.
Obviněný ve svých výpovědích popřel úmysl a uvedl, že poškozené nechtěl ublížit. Žádná výpověď obviněného není podkladem, který by umožňoval učinit závěr o jeho úmyslném zavinění. Vyvstává tedy otázka, zda lze úmysl obviněného dovodit z něčeho jiného, tj. z nějakých objektivních okolností.
Rozsudek žádného z obou soudů se otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví ve skutečnosti vůbec nezabýval. Okresní soud v Příbrami v odůvodnění svého rozsudku (str. 8) po rekapitulaci povahy, délky a projevů poruchy duševního zdraví poškozené jen paušálně konstatoval, že obviněný „poškozené způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákoníku a naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku“. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 6) rovněž paušálně uvedl, že „skutkovým zjištěním prvého soudu … zcela koresponduje i právní posouzení jednání obviněného …. i jako zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, když zde prvý soud z provedených důkazů, z nichž vyplývá způsob jednání obviněného, zjevně a právem dovodil i úmysl obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, a to minimálně ve formě srozumění“, a dodal, že „v podrobnostech lze i zde odkázat na důvody … rozsudku, z nichž je zřetelné, jakými právními úvahami se prvý soud řídil“.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami neobsahuje žádné právní úvahy ohledně subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, zejména z něho není patrno, jakou variantu úmyslu a z jakých důvodů u obviněného shledal. Pokud Krajský soud v Praze imputoval Okresnímu soudu v Příbrami závěr o nepřímém úmyslu podle §15 písm. b) tr. zákoníku, vůbec to neodpovídá odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami, který žádný takový závěr výslovně neučinil, natož aby vysvětlil, z čeho by mělo vyplývat, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví (vědomostní složka nepřímého úmyslu), a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (volní složka nepřímého úmyslu). Odkaz Krajského soudu v Praze na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Příbrami se tedy totálně míjí s jeho obsahem. Nejvyšší soud nenalezl v argumentech soudů nic, co by se dalo pokládat za přesvědčivý důvod pro závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Tím pádem neměl Nejvyšší soud v rozsudcích soudů žádný podklad k tomu, aby se mohl vypořádat s námitkami obviněného uvedenými v dovolání ohledně subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro závěr o úmyslném zavinění obviněného, jak ho vyžaduje ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku, nebyl žádný argument uveden ani ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud státní zástupkyně poukazovala na to, že obviněný „mohl … předpokládat“ vznik uvedeného následku a že si ho „mohl představit jako možný“, pak to nijak neodpovídá znakům přímého úmyslu podle §15 písm. a) tr. zákoníku ani znakům nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Argumentaci státní zástupkyně totiž lze stejně tak použít k úsudku o nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Aby byl výčet variant nedbalosti úplný, je třeba zmínit i ustanovení §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost).
I když lze připustit, že vznik vážné a delší dobu trvající poruchy duševního zdraví poškozené byl při daném způsobu, rozsahu a intenzitě jednání obviněného předvídatelný i z jeho subjektivního hlediska, vyjadřuje se tím jen vědomostní složka jeho zavinění, která ovšem sama o sobě nutně neznamená, že zároveň byla naplněna i volní složka úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku. Dosavadní zjištění a závěry soudů připouštějí i to, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví tu mohlo být nedbalostní zavinění obviněného. V takovém případě by ovšem bylo nutné posoudit skutek nikoli jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud nemíní bagatelizovat závažnost újmy, kterou na duševním zdraví utrpěla poškozená. Musí ale trvat na tom, že je třeba, aby soudy učinily takový závěr o zavinění obviněného, který je přesvědčivě zdůvodněn konkrétními okolnostmi vztahujícími se k té či oné formě zavinění, zvláště když přichází v úvahu posoudit skutek podle různých ustanovení trestního zákona, která se liší právě jen formou zavinění. Tento požadavek je zvýrazněn tím, že z jednání, která mají znaky trestných činů nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování, obvykle vážné poruchy duševního zdraví poškozených nevznikají (dokonce nejsou ani okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u těchto trestných činů) a jsou spíše výjimečné.
Rozsudek Okresního soudu v Příbrami, v němž byl skutek vadně posouzen jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, a napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byl vadný výrok o vině ponechán nedotčen, jsou rozhodnutími, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho, že je vadný výrok o vině, nemohou obstát ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil oba rozsudky, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud zrušil celý výrok o vině, neboť obviněný byl uznán vinným tak, že všechny trestné činy spáchal jedním skutkem, a v návaznosti na to zrušil i celý výrok o trestu a celý výrok o náhradě škody a o náhradě nemajetkové újmy. Okresní soud v Příbrami odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne.
Obviněný podal dovolání u Okresního soudu v Příbrami dne 25. 1. 2015 a doplnil ho dalším podáním dne 19. 3. 2015, které došlo Okresnímu soudu v Příbrami dne 7. 4. 2015. Nejvyššímu soudu pak byla věc předložena až dne 23. 6. 2015. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu