ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.983.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 983/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 8. 2015 o dovolání obviněného A. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 5 To 126/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 121/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. H. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 5 To 126/2015, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 4 T 121/2013. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se nedopustil skutku, který byl posouzen jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 výroku o vině), a že soudy vadně hodnotily důkazy, pokud ho ztotožnily s osobou pachatele. Vytkl, že za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2 výroku o vině) mu měl být uložen trest obecně prospěšných prací, a nikoli nepodmíněný trest odnětí svobody, který označil za nepřiměřený. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný opravný prostředek, který by plnil úlohu nějakého „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů, ani ke stanovení druhu a výměry trestu z hlediska přiměřenosti. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, kterýž je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a zásadně nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
V případě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ (tj. jiného, než je právní posouzení skutku) se jedná rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně. Ani tato varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřipouští uplatnění skutkových námitek.
Jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Bruntále, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, spočíval v podstatě v tom, že obviněný A. H. dne 21. 2. 2013 v době mezi 21,30 hodin až 23,10 hodin v R. , okr. B. , v parku přistoupil zezadu k poškozené K. V. , která šla naproti své matce, povalil poškozenou na zem, přilehl ji, několikrát jí rukou přejel po přední části bundy, čemuž se poškozená bránila, dále ji chytil za hlavu, narazil ji na zem, avšak poškozené se podařilo rozepnout a svléknout bundu, takže se částečně uvolnila z jeho sevření, mezitím na místo přišla matka poškozené, obviněný se zvedl, vzal bundu poškozené v ceně 800 Kč spolu s drobnými věcmi v kapse, pověsil ji na zábradlí opodál a utekl.
Obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená zjištění neodpovídala zákonným znakům přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání obviněný založil na námitkách, které se odvíjely od jeho obhajoby, že poškozenou nijak nenapadl a že ho za pachatele napadení neoznačily v hlavním líčení ani poškozená a její matka. Obviněný projevil nesouhlas s tím, že soudy založily zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem napadení, na svědeckých výpovědích poškozené a její matky z přípravného řízení. Tyto námitky mají vyloženě skutkovou povahu a tím pádem se míjejí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil námitky, které mu co do svého obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Bruntále, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele. V tomto ohledu jsou skutková zjištění soudů podložena svědeckými výpověďmi poškozené a její matky z přípravného řízení. V těchto výpovědích, kterým byl přítomen obhájce obviněného a které byly v hlavním líčení k důkazu přečteny, obě s jistotou potvrdily, že poškozenou napadl obviněný, přičemž přesvědčivě popsaly, jak ho poznaly, a vysvětlily, že ho i jinak znaly. Změnu jejich výpovědí v hlavním líčení, kdy obě svědkyně uvedly, že nevědí, kdo je pachatelem, soudy hodnotily jako nevěrohodnou, přijatelně nezdůvodněnou a ovlivněnou naléháním matky obviněného a přítelkyně obviněného. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. Za tohoto stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud jakkoli zasahoval do skutkového základu rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Bruntále, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, spočíval v podstatě v tom, že obviněný A. H. dne 31. 5. 2014 kolem 20,20 hodin v R. , okr. B. , na Tř. H. fyzicky napadl K. J. , kterou opakovaně udeřil dlaní do obličeje, a když upadla, tahal ji za vlasy, způsobil jí drobnější zranění a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pro přečiny výtržnictví odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody ve věcech Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 4 T 251/2011, sp. zn. 1 T 69/2012 a sp. zn. 1 T 33/2014. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a za další trestné činy, jimiž byl uznán vinným v jiné trestní věci, byl obviněnému samostatně uložen souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku).
Proti výroku o trestu uloženému za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítal, že jde o nepřiměřený trest. Obviněný poukázal na „účinnou lítost“ a na doznání a vyjádřil názor, že mu měl být uložen trest obecně prospěšných prací. Tyto námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ke zmínce o „účinné lítosti“ je třeba poznamenat, že účinná lítost je důvodem zániku trestnosti činu podle §33 tr. zákoníku a v dané věci nepřichází v úvahu. Obviněný měl patrně na mysli upřímnou lítost, která je polehčující okolností podle §41 písm. n) tr. zákoníku a ovlivňuje úvahy o přiměřenosti trestu.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože obviněnému byl trest odnětí svobody na dva roky se zařazením do věznice s ostrahou uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené v §358 odst. 2 tr. zákoníku až na tři léta.
Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze námitky týkající se přiměřenosti trestu považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., třebaže přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotného práva (zejména ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku). Vyplývá to již z vzájemného vztahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které vymezuje obecný hmotně právní dovolací důvod, a ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které vymezuje zvláštní hmotně právní dovolací důvod ve vztahu k samotnému výroku o trestu. Má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výklad, který by připouštěl namítanou nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by byl nelogický, protože by činil ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nedávalo žádný smysl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není určen ke korekci výroku o uložení trestu z hlediska jeho přiměřenosti. Z podnětu námitek týkajících se přiměřenosti trestu Nejvyšší soud do výroku o trestu zásadně nezasahuje, ledaže by uložený trest byl v tak extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu, že by kolidoval s ústavním principem proporcionality trestní represe jako jedním ze znaků demokratického právního státu. O nic takového se ovšem v posuzované věci nejedná. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřený, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu