ECLI:CZ:NS:2015:7.TZ.24.2015.1
sp. zn. 7 Tz 24/2015-21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Hrachovce a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jindřicha Urbánka projednal ve veřejném zasedání dne 20. 10. 2015 stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. D. proti rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 1973, sp. zn. 2 T 256/73, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř., §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 1973, sp. zn. 2 T 256/73,
byl porušen zákon
v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) v neprospěch obviněného M. D.
Tento rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích se zrušuje .
Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
M. D. ,
bytem K. , D. , Slovenská republika,
zprošťuje se
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), jehož se měl dopustit tím,
že jako vojín základní služby dne 17. 10. 1973 u svého útvaru ..... L. odepřel vykonávat vojenskou službu se zbraní,
t e d y
že odpíral konat vojenskou službu.
Odůvodnění:
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 6. 12. 1973, sp. zn. 2 T 256/73, byl obviněný vojín základní služby M. D. uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §280 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 14 měsíců nepodmíněně s tím, že pro výkon trestu odnětí svobody byl zařazen do I. nápravně výchovné skupiny.
Podle výroku o vině se obviněný jako vojín základní služby dopustil trestného činu tím, že dne 17. 10. 1973 odmítl vzít si ze skladiště zbraní u svého útvaru ..... L. svou zbraň a odmítl s ní cvičit.
Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 12. 1973 v řízení před býv. Vojenským obvodovým soudem v Litoměřicích jako soudem prvního stupně.
Ministr spravedlnosti podal dne 21. 9. 2015 u Nejvyššího soudu ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Namítl, že podle zjištění soudu, uvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku, obviněný byl k posuzovanému jednání motivován tím, že je stoupencem náboženské víry Svědků Jehovových, která mu zakazuje cvičit se zbraní. Poukázal na to, že za tohoto stavu byl obviněný odsouzen pro jednání, které ve skutečnosti směřovalo k uplatnění práva zaručeného ustanovením čl. 32 odst. 1 Ústavy z roku 1960 a ustanovením čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948. Vyjádřil názor, že k odsouzení obviněného došlo pro čin, který byl za trestný prohlášen v rozporu s mezinárodním právem a ústavou ve smyslu §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák. a v předcházejícím řízení v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil vytýkaná porušení zákona, ke kterým došlo v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., tj. aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, nebo podle §271 odst. 1 tr. ř., tj. aby sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
Trestného činu vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo odpíral konat vojenskou službu.
Uvedený trestný čin byl konstruován bez jakéhokoli zřetele k tomu, co bylo motivem jednání popsaného v citovaném ustanovení. V posuzované věci vyplýval motiv jednání obviněného M. D. z vyznávání náboženské víry, což zjistil sám býv. Vojenský obvodový soud v Litoměřicích. Přitom svoboda vyznání byla zaručena ustanovením čl. 32 odst. 1 Ústavy (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) a vyplývala také z ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.
Podle čl. 32 odst. 1 Ústavy svoboda vyznání byla zaručena s tím, že každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy náboženská víra nebo přesvědčení nemohlo být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Odkázat lze také na ustanovení čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl jménem tehdejší Československé socialistické republiky podepsán dne 7. 10. 1968 a vstoupil pro ni v platnost až dnem 23. 3. 1976 (č. 120/1976 Sb.). Podle čl. 18 odst. 1 paktu každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, přičemž toto právo zahrnuje v sobě svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle vlastní volby a svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou, zachováváním obřadů a vyučováním. Podle čl. 18 odst. 2 paktu nikdo nesmí být podroben donucování, které by narušovalo jeho svobodu vyznávat nebo přijmout náboženství nebo víru podle své vlastní volby. Podle čl. 18 odst. 3 paktu svoboda projevovat náboženství nebo víru může být podrobena pouze takovým omezením, jaká předpisuje zákon a která jsou nutná k ochraně veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod jiných.
Porovná-li se úprava svobody náboženského vyznání podle Ústavy a podle citovaných mezinárodních dokumentů, je zřejmé, vnitrostátní ústavní garance tehdejší Československé socialistické republiky byla pouze formální. Jakmile se totiž jednání směřující ke skutečnému uplatnění svobody náboženského vyznání ocitlo v kolizi s občanskou povinností uloženou podle zákona, bez dalšího tím svoboda náboženského vyznání pozbývala ústavní ochrany a neměla žádnou ochranu ani na úrovni zákonů a jiných právních předpisů nižší právní síly. Zvlášť evidentní to bylo v souvislosti se službou v ozbrojených silách, kterou byli občané povinni vykonávat podle zákona (takto byla tato povinnost zakotvena v ustanovení čl. 37 odst. 2 Ústavy). Právní úprava služby v ozbrojených silách nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu základní vojenské služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby představoval popření náboženského přesvědčení.
Jestliže takové osoby daly přednost svému náboženskému přesvědčení a odepřely výkon vojenské služby, bylo toto jejich jednání prohlášeno ustanovením §280 odst. 1 tr. zák. za trestný čin v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. To je podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) důvodem ke zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za takové činy. Podle §1 odst. 2 cit. zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. I když se ve věci obviněného M. D. nekonalo rehabilitační řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, neboť obviněný ani jiná oprávněná osoba nepodali návrh podle §5 odst. 1, 2 zákona, vyplývají z citovaných ustanovení interpretační zásady, které mají platnost i v řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Lze tedy přisvědčit ministru spravedlnosti, že pokud byl skutek uvedený ve výroku napadeného rozsudku posouzen jako trestný čin vyhýbání se výkonu vojenské služby podle §280 odst. 1 tr. ř., byl v tomto ustanovení porušen zákon v neprospěch obviněného M. D.
Naproti tomu není možné přisvědčit ministru spravedlnosti v tom, že zákon byl porušen také v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Toto ustanovení upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při hodnocení důkazů, a to v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.). V tomto ohledu býv. Vojenský obvodový soud v Litoměřicích nijak nepochybil, neboť důkazy hodnotil ve shodě s jejich obsahem a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, včetně zjištění ohledně motivu jednání obviněného. Při hodnocení důkazů, na nichž jsou založena skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku a blíže pak rozvedená v jeho odůvodnění, se býv. Vojenský obvodový soud v Litoměřicích žádného pochybení nedopustil.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech odůvodnění tohoto rozsudku, Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v ustanovení §280 odst. 1 tr. zák., ke kterému došlo v neprospěch obviněného M. D. , podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a podle §271 odst. 1 tr. ř. sám meritorně rozhodl tak, že obviněného M. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V obžalobě byl skutek popsán tak, že obviněný jako vojín základní služby „dne 17. 10. 1973 u svého útvaru ...... L. odepřel vykonávat vojenskou službu se zbraní“.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu