ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1241.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1241/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání obviněné V. K. , roz. V. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55 To 182/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 227/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 4 T 227/2012, byla obviněná V. K. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že
„ v L. dne 31. 1. 2012 v ulici Č., poté, co její druh J. M., pod nepravdivou záminkou vyplacení zástavního práva k jeho nemovitosti v obci V. u M. H. dohodl s J. Š. půjčení peněz, podepsala J. Š. písemnou smlouvu o půjčce ve výši 100.000 Kč, kterou se zavázala vrátit do 30. 4. 2012, přestože peníze byly určeny pro J. M., který od poškozeného převzal nejméně 87.000 Kč v hotovosti, a byla si vědoma vzhledem ke své finanční situaci, že půjčené peníze ve sjednaném termínu ani později ona ani J. M. nevrátí a ani tak neučinili “.
Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil jí podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby společně a nerozdílně s J. M. již odsouzeným pro tento skutek rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách, č. j. 1 T 45/2012-1233, nahradila poškozenému J. Š., bytem Č., L. (dále převážně jen „poškozený“), škodu ve výši 85.000 Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55 To 182/2015, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Luboše Peterky dovolání, v němž odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněná uvedla, že se přečinu, jímž byla uznána vinnou, nedopustila, neboť u něho absentuje subjektivní stránka. Podvod je trestným činem úmyslným, přičemž úmyslné zavinění musí pokrývat všechny znaky skutkové podstaty, jednání, následek i příčinnou souvislost. V návaznosti na to soudům vytkla, že nepřihlédly ke skutečnosti, že poškozenému byla k zajištění půjčky poskytnuta zástava (osobní automobil zn. Peugeot), a i když připustila, že vlastníkem vozidla byla na základě smlouvy o úvěru a smlouvy o zajišťovacím převodu práva k předmětu financování společnost ESSOX, s. r. o., současně smlouvu o zajišťovacím převodu práva označila za absolutně neplatnou.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 55 To 182/2015, a aby zrušil vadné řízení vedené u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 227/2012, které mu předcházelo.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněnou uplatněné námitky sice lze formálně pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, nelze je však považovat za důvodné. Pokud se týká blíže nekonkretizované námitky o absenci subjektivní stránky přečinu podvodu, pak v obecné rovině lze uvést, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání peněžní půjčky je nutné, aby pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (odkázal tu na dosud použitelné rozhodnutí č. 54/1967 Sb. rozh. tr.). V předmětné trestní věci ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněná „si byla vědoma, že peníze ve sjednaném termínu ani později ona ani J. M. nevrátí“. Z rozvedení těchto skutkových zjištění v odůvodnění soudních rozhodnutí (str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu, str. 3 rozhodnutí soudu odvolacího) vyplývá, že obviněná věděla o tom, že J. M. se již v minulosti dopustil obdobného podvodného jednání a věděla o jeho řádově milionových dluzích, přičemž sama měla příjem pouze z peněžité pomoci v mateřství a splácela dvě motorová vozidla. Tato skutková zjištění dostatečně opravňují k závěru, že obviněná byla již v době půjčky peněz minimálně srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že peníze nebudou poškozenému ve sjednané lhůtě ani později vráceny.
Pokud se týká zajištění půjčky zástavou motorového vozidla, pak podle státního zástupce lze vycházet z toho, že trestný čin podvodu byl dokonán již vyplacením peněz a že případné zpeněžení zástavy by sloužilo pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu (srov. přiměřeně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004). V předmětné trestní věci navíc byla zástava poskytnuta za značně dubiosních okolností a stěží by byla způsobilá zajistit poškozenému reparaci jeho majetkových práv. Ze skutkových zjištění vymezených v odůvodnění soudních rozhodnutí (zejména str. 6 rozhodnutí nalézacího soudu) vyplývá, že předmětné vozidlo již bylo použito – byť z hlediska práva civilního taktéž dubiosním způsobem – k zajištění úvěru poskytnutého obviněné společností ESSOX, s. r. o., právě na nákup tohoto vozidla a sama obviněná nebyla přesvědčena o svém vlastnictví k vozidlu. O tom, že vozidlo již bylo použito k zajištění jiného závazku formou smlouvy o zajišťovacím převodu, obviněná poškozeného neinformovala. Stěží při tom lze předpokládat, že by již v době jednání s poškozeným znala závěry civilní judikatury Nejvyššího soudu o náležitostech smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v jejichž světle se smlouva o zajišťovacím převodu vozidla Peugeot 407 jeví jako absolutně neplatná. Za neplatné z hlediska předpisů občanského práva ostatně nalézací soud označil i sjednání zástavy. Za této situace poskytnutí předmětného vozidla jako zástavy nijak nevylučuje závěr o existenci objektivních ani subjektivních znaků trestného činu podvodu na straně dovolatelky; okolnost, že před poškozeným zatajila, že vozidlo již slouží k zajištění jiného závazku, lze naopak považovat za součást jejího podvodného jednání.
Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky uvedené obviněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné; vzhledem k nedůvodnosti těchto námitek pak není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který citovala s odkazem na existenci vady uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení, jež předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Z logiky věci je třeba zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci tedy ve spojení s dále uplatněným dovolacím důvodem podle písm. g).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z tohoto pohledu lze s jistou mírou tolerance konstatovat, že obviněná ve svém dovolání uplatnila v zásadě relevantní námitky. Současně však Nejvyšší soud shledal, že šlo o námitky zjevně neopodstatněné.
K uplatněným námitkám je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem větší škodu, spáchá trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Skutková podstata §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené větší škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§16, §17 písm. a) tr. zákoníku].
V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněná „jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku větší škodu“. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označeného přečinu. V tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů ničeho vytknout.
Podvodné jednání obviněné spočívalo podle zjištění soudů v zásadě v tom, že kritického dne poté, co její druh J. M. pod nepravdivou záminkou vyplacení zástavního práva k jeho nemovitosti dohodl s poškozeným půjčení peněz, podepsala poškozenému písemnou smlouvu o půjčce ve výši 100.000 Kč, kterou se zavázala vrátit do 30. 4. 2012, přestože peníze byly určeny pro J. M., který od poškozeného převzal nejméně 87.000 Kč v hotovosti, a byla si vědoma, že peníze ve sjednaném termínu ani později ona ani J. M. nevrátí a ani tak neučinili.
Z takto (na tomto místě jen stručně) formulované skutkové věty odsuzujícího rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním zjevně vyplývá naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pokud dovolatelka uplatnila blíže nekonkretizované námitky o absenci subjektivní stránky přečinu podvodu, pak lze uvést (v zásadě ve shodě se státním zástupcem), že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného formou vylákání peněžní půjčky se vyžaduje, aby pachatel buď již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo aby jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Pokud skutková zjištění nalézacího soudu svědčí pro závěr, že obviněná „si byla vědoma, že peníze ve sjednaném termínu ani později ona ani J. M. nevrátí“, pak z hlediska jejího úmyslného zavinění je mimo jakoukoliv pochybnost, že byla již v době půjčky peněz od poškozeného minimálně srozuměna [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s tím, že peníze nebudou poškozenému ve sjednané lhůtě ani později vráceny. Obviněná přitom věděla nejen to, že J. M. se již v minulosti dopustil obdobného podvodného jednání, ale i to, že má vysoké dluhy (řádově v miliónech korun), které nesplácí. Sama přitom měla příjem pouze z peněžité pomoci v mateřství, z něhož měla povinnost splácet dvě motorová vozidla.
Pokud se týká zajištění půjčky zástavou motorového vozidla, pak lze (opět v plné shodě se státním zástupcem) vycházet z toho, že trestný čin podvodu byl obviněnou dokonán již vyplacením peněz poškozeným (a jejich přijetím J. M.), a že případné zpeněžení zástavy (osobního automobilu) by sloužilo pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Státní zástupce v tomto směru přiléhavě poukázal na srovnatelné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, podle něhož o trestný čin podvodu jde i tehdy, jestliže při uzavírání (úvěrové) smlouvy je obviněným současně poskytnuta za účelem zajištění sjednávaného úvěru zástava (uzavřena zástavní smlouva), když dlužník byl srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je stejná nebo vyšší než je výše poskytnutého úvěru. Poskytnutí zástavy (nebo jiných zajišťovacích institutů ve smyslu občanského práva) není v takovém případě rozhodné, protože trestný čin podvodu byl dokonán v době, kdy byl úvěr vyplacen a zástavní právo v případě realizace zástavy v důsledku neuhrazení závazku jako škody vzniklé trestným činem slouží pouze jako náhrada této škody.
V posuzované trestní věci navíc byla zástava poskytnuta za silně pochybných okolností a stěží by byla způsobilá zajistit poškozenému reparaci jeho majetkových práv. Zmiňovaný osobní automobil byl totiž obviněnou již předtím použit k zajištění úvěru poskytnutého jí společností ESSOX, s. r. o., právě na nákup tohoto vozidla, a sama obviněná nebyla přesvědčena o svém vlastnictví vozidla. O tom, že osobní automobil již byl použit k zajištění jiného závazku formou smlouvy o zajišťovacím převodu, obviněná poškozeného vůbec neinformovala. Poskytnutí osobního automobilu jako zástavy proto nemůže vylučovat závěr o existenci objektivních ani subjektivních znaků trestného činu podvodu na její straně. Naopak samu okolnost, že před poškozeným zatajila, že osobní automobil již sloužil k zajištění jiného závazku, čehož si byla velmi dobře vědoma, lze naopak považovat za nedílnou součást jejího evidentně podvodného jednání.
Oba soudy nižších instancí proto zjištěné jednání obviněné popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku správně posoudily jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Úmysl obviněné směřoval ke způsobení majetkové újmy, příčinný průběh je v zavinění obsažen a obviněná odpovídá za následek, který z jejího jednání vzešel.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že relevantně uplatněnými námitkami obviněné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu