ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.21.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 21/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 400/2014, který rozhodl jako soud druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 Nt 604/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Proti původně obviněné R. P. bylo v minulosti vedeno trestní stíhání pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vyškově ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. Zt 255/2009, bylo její trestní stíhání zastaveno, neboť bylo zjištěno, že v době činu byla pro nepříčetnost trestně neodpovědná.
R. P. bylo následně usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 5. 2010, č.j. 1 Nt 604/2010-60, uloženo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za splnění ustanovení §239 odst. 1 tr. ř., ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě, s jehož výkonem bylo započato dne 31. 8. 2010. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 12. 2010, č.j. 1 Nt 1671/2010-24, které téhož dne nabylo právní moci, byla uvedená forma léčení přeměněna na formu ambulantní, jejíž výkon byl zahájen dne 4. 1. 2011.
Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 2. 7. 2012, č.j. 1 Nt 604/2010-209, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 317/2012, podle §99 odst. 6 tr. zákoníku, za splnění podmínek §239 odst. 1 tr. ř. a §353 odst. 1 tr. ř., prodloužil R. P. nařízené ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě o dva roky. Dovolání, které jmenovaná podala proti usnesení soudu druhého stupně prostřednictvím svého obhájce, Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 121/2013, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dalším usnesením ze dne 1. 7. 2014, č.j. zn. 1 Nt 604/2010-783, Okresní soud ve Vyškově podle §99 odst. 6 tr. zákoníku, za splnění podmínek §239 odst. 1 tr. ř. a §353 odst. 1 tr. ř., prodloužil R. P. nařízené ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě o (další) dva roky.
Proti citovanému usnesení podala R. P. stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 400/2014 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
R. P. (dále též „dovolatelka“) se ani s rozhodnutím stížnostního soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Vojtěcha Hrozy podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j) a l ) tr. ř.
Dovolatelka poté, co téměř doslovně zopakovala rozhodnutí soudů obou stupňů (včetně jejich odůvodnění), uvedla, že je hluboce přesvědčena, že soudy rozhodly nesprávně a svými rozhodnutími ji poškodily. Vytýkané vady rozhodnutí stížnostního soudu prý založily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., přičemž tento soud rovněž pochybil, pokud zamítl její stížnost, ačkoliv tak rozhodnout neměl, čímž založil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Pokud jde o přípustnost dovolání, dovolatelka uvedla, že si je vědoma linie, kterou zastává Nejvyšší soud. I když ji její obhájce seznámil s jeho rozhodnutími, zejména s usnesením ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 50/2014, a s obdobným usnesením ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 934/2014, je přesto přesvědčena, že každý případ by měl být posuzován individuálně a rozhodné skutečnosti vyhodnoceny v širších souvislostech. Pokud v jejím případě bylo rozhodnuto o prodloužení ochranného léčení, má to tytéž důsledky jako prvotní rozhodování o jeho uložení, proto by podané dovolání mělo být shledáno přípustným.
Dovolatelka rovněž uvedla, že její požadavek, aby bylo provedeno další dokazování vyžádáním revizního znaleckého posudku, byl zcela legitimní. Jedině tak mohlo být garantováno, že nedojde ke zneužití psychiatrie a omezení jejích práv. V projednávaném případě bylo k její újmě rozhodnuto tak, že jí bylo prodlouženo (v intencích její argumentace „uloženo“) ochranné léčení, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení.
V závěru svého podání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č.j. 8 To 400/2014-825, a podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání (podle §265h odst. 2 tr. ř.) ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se v dané věci nejprve zabýval otázkou, zda podané dovolání je vůbec přípustné.
K tomu je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že dovolání, které bylo do českého trestního řádu zavedeno novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. (s účinností od 1. 1. 2002), bylo koncipováno jako specifický mimořádný opravný prostředek, který v určitých případech umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla současně striktně omezena přípustnost jeho podání pouze na ta pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§265a odst. 1 tr. ř.), která jsou jednotlivě vyjmenována v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.
Podle §265a odst. 1 tr. ř. totiž platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. pak představuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Proto nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání žádná jiná (další) rozhodnutí, která do uvedeného okruhu nepatří.
Podle §265a odst. 2 tr. ř. je rozhodnutím ve věci samé :
a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,
b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,
c) usnesení o zastavení trestního stíhání,
d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,
e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření ,
f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,
g) usnesení o schválení narovnání, nebo
h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) tr. ř.
Jak již bylo shora uvedeno, v posuzované věci prvotně rozhodl Okresní soud ve Vyškově pravomocným usnesením dne 11. 5. 2010, č.j. 1 Nt 604/2010-60 tak, že podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku a §239 odst. 1 tr. ř. uložil R. P. ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě.
Naproti tomu dovoláním napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 8 To 400/2014, Krajský soud v Brně coby soud druhého stupně o uložení ochranného opatření (ochranného léčení) nerozhodoval (srov. výše výrok jeho rozhodnutí), a o jeho uložení nerozhodoval ani Okresní soud ve Vyškově coby soud prvého stupně usnesením ze dne 1. 7. 2014, č.j. 1 Nt 604/2010-783, jenž ve vykonávacím řízení (srov. hlavu dvacátou první, oddíl sedmý trestního řádu – výkon ochranného léčení a zabezpečovací detence) podle §353 odst. 1 tr. ř., za použití §99 odst. 6 tr. zákoníku, již uložené ochranné léčení toliko prodloužil .
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti uzavírá, že dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně, ani jemu předcházející usnesení soudu prvého stupně, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř., proti nimž by bylo dovolání přípustné.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že uvedená problematika není věcí novou, neboť byla již v minulosti řešena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 50/2014, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 934/2014, která ostatně zmínil ve svém podání již obhájce dovolatelky), přičemž argumentace v nich obsažená je v podstatě shodná s argumentací obsaženou v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Poukázat lze ovšem i na starší usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 684/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod č. T 548), podle něhož „za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., proti němuž by bylo přípustné dovolání, nelze považovat usnesení soudu druhého stupně, který zamítl stížnost obviněného podanou proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl obviněný podle §72 odst. 5 tr. zákona propuštěn z ochranného léčení“ . Především je ale třeba upozornit na relativně nové usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Tdo 523/2013 (publikované pod č. 19/2014 Sb. rozh. trest.), podle něhož „za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 1 a 2 tr. ř. nelze považovat rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence podle §100 odst. 5 tr. zákoníku, neboť nejde o rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření (§265a odst. 2 písm. e) tr. ř.), a proto proti němu není přípustné dovolání“ .
Z hlediska pečlivosti a přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí Nejvyšší soud poznamenává, že pokud senát 6 Tdo Nejvyššího soudu v odůvodnění předchozího usnesení ve věci R. P. ze dne 21. 2. 2013 vyslovil názor, že ačkoli v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř. je uvedeno usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření (mj. ochranné léčení), je namístě je vztáhnout i na rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení, tak tento právní názor byl překonán právě pozdějšími (výše citovanými) usneseními jiných senátů Nejvyššího soudu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání R. P. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bez věcného přezkoumání (§265i odst. 3 tr. ř.) odmítl, neboť shledal, že není přípustné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a