ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.213.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 213/2015-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2015 o dovolání obviněného A. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 155/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 174/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 66 T 174/2013, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen v pravomocném rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, č. j. 2 T 183/2011-202, výrok o vině a výrok o trestu ve vztahu k obviněnému A. K., jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu bylo rozhodnuto tak, že obviněný A. K. byl v bodě I. [1) až 3)] a v bodě II. [7), 8), 14), 15), 21), 22), 23), 29), 30), 31), 32), 33), 41), 42), 43), 44)] uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným v bodě I. 1) ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě II. [1) až 6), 9) až 13), 16) až 20), 24) až 28), 34) až 40), 45) až 55)] byl uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným v bodě II. [1), 3) a 54)] ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání pod bodem I. [1) až 3)] a II. [7), 8), 14), 15), 21), 22), 23), 29), 30), 31), 32), 33), 41), 42), 43), 44)] byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání pod bodem II. [1) až 6), 9) až 13), 16) až 20), 24) až 28), 34) až 40), 45) až 55)] a za sbíhající se přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 2 T 81/2013-352, v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 7 To 297/2013-387, byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, č. j. 2 T 81/2013-352, a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 7 To 297/2013-387, jakož i všechna další odsouzení (správně rozhodnutí) na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla jemu a spoluobviněné Ing. K. Č. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozené spol. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s, částku 260.000 Kč, poškozené spol. Smart Hypo, s. r. o., částku 50.000 Kč, poškozené spol. Consumer Finance Holding, a. s., částku 2.298,29 EUR, poškozené spol. Smart Capital, a. s., částku 8.840 Kč a poškozené spol. Kouzelná půjčka, s. r. o., částku 5.000 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu jmenované spoluobviněné.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně:
I. obviněný A. K. sám
z podnětu A. K., který vše vymyslel a obstaral potřebné doklady, a za situace, kdy věděl, že obvinění R. K. a B. K. jsou nezaměstnaní a splátky nebudou hradit,
1) obviněný A. K. s vědomím a souhlasem R. K., který mu k tomuto účelu zapůjčil svůj občanský průkaz, a s úmyslem za zboží nezaplatit, dne 29. 4. 2011 v B. požádal jménem R. K. u společnosti Neckermann zásilkový obchod o uzavření smlouvy na dva mobilní telefony v celkové hodnotě 8.879 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že je R. K. zaměstnán jako dělník u firmy U. M., s. r. o., B. s čistým měsíčním příjmem ve výši 16.723 Kč, což dokladoval také potvrzením o výši příjmu, ačkoliv byl ve skutečnosti nezaměstnaný, přičemž obchod nebyl uskutečněn z důvodu, že společnost Neckermann zjistila falešné údaje,
2) dne 2. 5. 2011 v B., v bytě obviněného A. K. na ul. K., uzavřel obviněný R. K. prostřednictvím obchodního zástupce se společností Provident Financial, s. r. o., smlouvu o půjčce č. 498 102 541 na částku 25.000 Kč, přičemž v žádosti uvedl, že pracuje ve firmě Alfun, a. s., B. s příjmem ve výši 19.500 Kč měsíčně, a k žádosti předložil nájemní smlouvu, že bydlí v bytě na ul. K., ačkoliv to nebyla pravda, a dále pracovní smlouvu a výplatní pásky od společnosti A., ačkoliv zde ve skutečnosti nepracoval, přičemž tyto doklady mu předtím vyhotovil obviněný A. K., z poskytnuté půjčky si obviněný A. K. ponechal částku 16.000 Kč, následně byla zaplacena toliko jediná splátka a další již neplatil,
3) poté, co obviněný R. K. ověřil možnost uzavření půjčky, toto navrhnul i své tehdejší přítelkyni obviněné B. K., a po předchozí domluvě s A. K., který jim opět k uzavření smlouvy zapůjčil svůj byt a obstaral potřebné doklady, dne 11. 5. 2011 v B. na ul. K., uzavřela obviněná B. K. smlouvu o půjčce na částku 25.000 Kč, přičemž v žádosti uvedla, že pracuje ve firmě L., a. s., B. n. B. s čistým příjmem ve výši 17.000 Kč, k žádosti předložila falešnou pracovní smlouvu, výplatní pásky a nájemní smlouvu, z půjčky ihned předala obviněnému A. K. částku 15.000 Kč, následně však nezaplatila jedinou splátku.
II. obviněný A. K. se spoluobviněnou Ing. K. Č. společně
po předchozí společné domluvě v úmyslu se obohatit v době od února 2011 do června 2012 v okresech B. a O. vyhledával A. K. různé osoby, stíhané zvlášť, o nichž oba věděli, že nemají žádné příjmy nebo pobírají pouze sociální dávky, a tyto osoby přiměli k uzavření smluv o půjčkách nebo k uzavření úvěrových smluv s příslibem, že je za ně budou hradit, přičemž k jejich uzavření využili nepravdivé údaje a falešná potvrzení o zaměstnání, příjmech či falešné kopie výpisů z účtů, přičemž veškeré tyto písemné podklady vypracovávala K. Č., následně tyto osoby doprovázeli na místa uzavření smluv a na pošty zejména v O. a B., kde nechali ověřit pravost podpisů na uvedených smlouvách, po poskytnutí úvěrů a půjček si peníze nechávali vyplatit v hotovosti na místě uzavření smlouvy nebo zasílat na bankovní účty vedený u GE Money Bank, vedený u České spořitelny vedený u Volksbank CZ, a. s., všechny na majitelku K. Č., a dále na účet, který založili jménem P. Š., s nímž však disponovala K. Č., a z něhož si přijaté platby přeposílala na své účty, přičemž osobám, jež úvěry a půjčky uzavřely, nevyplatili žádnou částku nebo jen poměrnou část, společně pak hotovost získanou z úvěrů a půjček použili pro svou potřebu, přičemž žádný z poskytnutých finančních produktů nebyl následně splácen, a takto v jejich prospěch uzavřeli nebo se pokusili uzavřít
u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., P.
1. dne 5. 3. 2012 P. C. v O. žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 200.000 Kč, který však spořitelnou nebyl poskytnut, když žádost byla zamítnuta,
2. dne 15. 3. 2012 P. Š. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 200.000 Kč za účelem poskytnutí finančních prostředků na modernizaci bytu v domě v katastrálním území O. M., ul. M. t., jenž není v jeho majetku, hotovost ve výši 200.000 Kč nechal zaslat na účet K. Č. vedený u GE Money Bank, sám neobdržel žádnou částku, když si veškerou hotovost obvinění ponechali, a ke smlouvě následně nedoložil žádné doklady o použití finančních prostředků, neboť tyto nebyly použity na stanovený účel,
3. dne 16. 3. 2012 K. P. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 200.000 Kč za účelem poskytnutí finančních prostředků na modernizaci bytu8 v domě v katastrálním území B. M., ul. K., jenž není v jeho majetku, přičemž poskytnuta byla toliko záloha ve výši 100.500 Kč, která byla zaslána na účet K. Č. vedený u GE Money Bank, sám obdržel pouze částku 15.000 Kč, zbytek ve výši 85.500 Kč si obvinění ponechali, a ke smlouvě následně nedoložil žádné doklady o použití finančních prostředků, neboť tyto nebyly použity na stanovený účel,
4. dne 6. 6. 2012 v O. L. B. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 200.000 Kč za účelem poskytnutí finančních prostředků na modernizaci bytu v domě v katastrálním území O. M., ul. M. t., jenž není v jeho majetku, hotovost ve výši 200.000 Kč nechal zaslat na účet P. Š. sám obdržel částku 70.000 Kč a zbytek ve výši 130.000 Kč si obvinění ponechali, a ke smlouvě následně nedoložil žádné doklady o použití finančních prostředků, neboť tyto nebyly použity na stanovený účel,
u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., P.
5. dne 31. 5. 2012 v O. P. Š. smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření na částku 260.000 Kč za účelem poskytnutí finančních prostředků na modernizaci bytu v domě v katastrálním území O. M., ul. M. t., jenž není v jeho majetku, hotovost ve výši 260.000 Kč nechal zaslat na svůj účet, z něhož byly peníze přeposlány na účet K. Č., sám neobdržel žádnou částku, když si veškerou hotovost obvinění ponechali, a ke smlouvě následně nedoložil žádné doklady o použití finančních prostředků,
u spol. Smart Hypo, s. r. o., O.
6. dne 5.1.2012 J. O. smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 50.000 Kč, hotovost nechal zaslat na účet K. Č. u Volksbank, sám neobdržel žádnou částku, když si veškerou hotovost obvinění ponechali, a ke smlouvě následně nedoložil žádné doklady o použití finančních prostředků,
u spol.T&C Domov, s. r. o., B.
7. dne 14. 6. 2011 v B. R. K. smlouvu na částku 12.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
8. dne 27. 7. 2011 obviněný A. K. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. a kterou společně užili pro svou potřebu,
9. dne 9. 11. 2011 v O. J. R. smlouvu na částku 12.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a z níž obdržel částku 1.000 Kč, přičemž zbytek ve výši 11.000 Kč si obvinění ponechali,
10. dne 9. 11. 2011 v B. L. B. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si ponechali obvinění,
11. dne 6. 12. 2011 v O. P. L. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, z níž obdržel částku 1.000 Kč, a zbytek ve výši 9.000 Kč si obvinění ponechali,
12. dne 30. 12. 2011 v B. V. H. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
13. dne 25. 1. 2012 v B. K. P. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
u spol. Provident financial, s. r. o., P.
14. dne 14. 2. 2011 v B. I. S. smlouvu na částku 20.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, přičemž obdržela částku 2.500 Kč a zbytek ve výši 17.500 Kč si obvinění ponechali,
15. dne 16. 2. 2011 v B. V. H. smlouvu na částku 17.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
16. dne 17. 10. 2011 v B. P. H. smlouvu na částku 20.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, přičemž obdržel částku 2.000 Kč a zbytek ve výši 18.000 Kč si obvinění ponechali,
17. dne 2. 11. 2011 v B. J. G. smlouvu na částku 11.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, přičemž obdržel částku 100 Kč a zbytek ve výši 10.900 Kč si obvinění ponechali,
18. dne 5. 11. 2011 v O. J. R. smlouvu na částku 10.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, přičemž obdržel částku 1.000 Kč a zbytek ve výši 9.000 Kč si obvinění ponechali,
19. dne 10. 11. 2011 v O. J. B. smlouvu na částku 25.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
20. dne 25. 2. 2012 v B. A. G. smlouvu na částku 22.000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti, přičemž obdržel částku 11.000 Kč a zbytek ve výši 11.000 Kč si obvinění ponechali,
u spol. Credit finance, a. s., P.
21. dne 8. 8. 2011 v B. B. K. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
22. dne 24. 8. 2011 v B. J. F. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
23. dne 26. 8. 2011 v B. J. P. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
24. dne 26. 9. 2011 v B. M. K. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny, z níž obdržel částku 500 Kč, a zbytek si obvinění ponechali,
25. dne 26. 9. 2011 v B. M. N. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
26. dne 30. 9. 2011 v B. I. S. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
27. dne 6. 10. 2011 v B. P. H. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
28. dne 11. 10. 2011 v O. J. G. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
u spol. Domácí půjčky, a. s., P.
29. dne 1. 7. 2011 v O. obviněný A. K. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou společně užili pro svou potřebu,
30. dne 29. 7. 2011 v K. P. C. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena v hotovosti a kterou si obvinění ponechali,
31. dne 29. 7. 2011 v B. J. P. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
32. dne 12. 8. 2011 v O. B. K. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
33. dne 24. 8. 2011 v B. J. F. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
34. dne 26. 9. 2011 v B. M. N. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
35. dne 30. 9. 2011 v B. M. K. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
36. dne 6. 10. 2011 v B. P. H. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
37. dne 12. 10. 2011 v O. J. G. smlouvu na částku 4.900 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
u spol. Consumer Finance Holding, a. s., K.
38. dne 14. 12. 2011 J. B. smlouvu na částku 726 Euro, tj. 18.517 Kč, na nákup zboží – elektroniky, kterou si ponechali obvinění,
39. dne 27. 12. 2011 obviněný A. K. u společnosti Consumer Finance Holding smlouvu na částku 1.410 Euro, tj. 26.358 Kč, na nákup zboží – elektroniky, kterou si ponechali obvinění,
40. dne 1. 2. 2012 I. S. smlouvu na částku 1.109 Euro, tj. 27.913 Kč na nákup zboží – elektroniky, kterou si ponechali obvinění,
u spol. Euro Benefit, a. s., P.
41. dne 1. 7. 2011 obviněný A. K. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou společně užili pro svou potřebu,
42. dne 12. 8. 2011 v O. B. K. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
43. dne 24. 8. 2011 v B. J. F. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
44. dne 26. 8. 2011 v B. J. P. smlouvu na částku 4.950 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
45. dne 26. 9. 2011 v B. M. N. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u České spořitelny a kterou si obvinění ponechali,
46. dne 30. 9. 2011 v B. I. S. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
47. dne 30. 9. 2011 v B. M. K. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
48. dne 6. 10. 2011 v B. P. H. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
49. dne 14. 10. 2011 v B. P. L. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
50. dne 11. 10. 2011 v O. J. G. smlouvu na částku 2.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank a kterou si obvinění ponechali,
u spol. Smart Capital, a. s., O.
51. dne 11. 11. 2011 J. R. smlouvu na částku 12.000 Kč, která byla vyplacena na účet K. Č. u Volksbank, přičemž obdržel částku ve výši 1.000 Kč, zbytek ve výši 11.000 Kč si obvinění ponechali,
u spol. Omega financial, s. r. o., B.
52. dne 11. 6. 2012 P. Š. smlouvu na částku 3.000 Kč, která byla vyplacena na jeho účet, s nímž disponovala obviněná K. Č., přičemž žádnou částku neobdržel a veškerou hotovost si obvinění ponechali,
u spol. Vataonline.cz
53. dne 22. 6. 2012 P. Š. přes internet smlouvu na částku 2.500 Kč, která byla vyplacena na jeho účet, s nímž disponovala obviněná K. Č., přičemž žádnou částku neobdržel a veškerou hotovost si obvinění ponechali,
u spol. Kouzelná půjčka, s. r. o.,
54. dne 20. 6. 2012 P. Š. přes internet smlouvu na částku 10.000 Kč, přičemž schválena a poskytnuta byla pouze půjčka ve výši 5.000 Kč, která byla vyplacena na jeho účet, s nímž disponovala obviněná K. Č., přičemž žádnou částku neobdržel a veškerou hotovost si obvinění ponechali,
u spol. Český triangl, a. s., O.
55. dne 18. 11.2011 J. B. smlouvu na částku 18.802 Kč jako úhradu za kupní cenu zboží – LED Televizor zn. LG, MP3 přehrávač, sluchátka s mikrofonem, optickou myš, sony mikro hifi systém, sony blue-ray DVD přehrávač, digitální fotoaparát zn. Nikon a další věci, které si ponechali obvinění,
a uvedeného jednání se obviněný A. K. dopustil přesto, že byl pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 70/2009, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2011, k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se stanovením zkušební doby do 19. 4. 2014 a k peněžitému trestu ve výši 50.000 Kč, který zaplatil dne 27. 3. 2012,
čímž se snažili vylákat:
obviněná Ing. K. Č. v bodě II. celkovou hotovost ve výši 1.543.590 Kč, avšak získala hotovost ve výši 1.239.090 Kč,
obviněný A. K.
v bodě I. 1) až 3) a II., 7), 8), 14), 15), 21), 22), 23), 29), 30), 31), 32), 33), 41), 42), 43), 44) částku 174.529 Kč, avšak vylákal hotovost ve výši 165.650 Kč,
v bodě II. 1) až 6), 9) až 13), 16) až 20), 24) až 28), 34) až 40), 45) až 55) částku 1.427.940 Kč, avšak vylákal hotovost ve výši 1.123.440 Kč.
Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný, spoluobviněná Ing. K. Č. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na výroky o vině, trestu i náhradě škody, spoluobviněná napadala rovněž všechny výroky rozsudku a státní zástupkyně okresního státního zastupitelství brojila v neprospěch spoluobviněné proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 155/2014, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině pod bodem II. 7., 30., 39., dále oba výroky o trestu a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené obchodní společnosti Consumer Finance Holding, a. s., Kežmarok. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. byl obviněný při nezměněném výroku o vině pod body I. 1) až 3) a II. 8., 14., 15., 21., 23., 29., 31. až 33., 41. až 44. za tyto skutky odsouzen podle §209 odst. 3, §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jedenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl při nezměněném výroku o vině pod body II. 1. až 6., 9. až 13., 16. až 20., 24. až 28., 34. až 38., 40., 45. až 55. za tyto skutky a za sbíhající se přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, č. j. 2 T 81/2013-352, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 7 To 297/2013-387, podle §209 odst. 4, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, č. j. 2 T 81/2013-352, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 7 To 297/2013-387, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Consumer Finance Holding, a. s., se sídlem Hlavní nám. 12, Kežmarok, Slovenská republika, IČO 35923130, náhradu škody, a to společně a nerozdílně s již odsouzenou I. S., bytem B., R., které byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 2 T 132/2013, pravomocným dne 14. 11. 2013, ve výši 1.237,56 EUR. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Consumer Finance Holding, a. s., na náhradě škody částku 1.060,73 EUR. Jinak zůstal napadený rozsudek ohledně obviněného nezměněn. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 1 ZT 191/2012, pro skutky, jimiž měl spáchat dva dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (pozn.: ad útoky pod bodem II. 7. a 30. rozsudku nalézacího soudu), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný. Z podnětu odvolání spoluobviněné Ing. K. Č. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále byl napadený rozsudek ve vztahu k této spoluobviněné podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v celém rozsahu zrušen, přičemž podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., poněvadž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení a výrok o nezměnění zbývajících výroků v rozsudku odvolacího soudu je zamítnutím odvolání v nezměněné části, aniž pro to byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nebyly dány důvody pro aplikaci §209 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 70/2009, byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu peněžitému. Z hlediska zpětnosti bylo nutno zkoumat, zda uvedené odsouzení není již zahlazeno. Obviněný poznamenal, že odsouzení k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na zkušební dobu bylo zahlazeno amnestií prezidenta republiky, přičemž zahlazení trestu peněžitého mělo být vyřešeno jako předběžná otázka. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1968 a č. 42/1981 Sb. rozh. tr., z nichž vyplývá, že jako předběžnou otázku lze posoudit, zda obviněný splnil podmínky pro zahlazení odsouzení podle §35 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Obviněný měl za to, že jako předběžnou otázku lze analogicky posoudit otázku splnění podmínek pro zahlazení odsouzení uplynutím jednoleté lhůty po výkonu peněžitého trestu [srov. §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Upozornil, že peněžitý trest zaplatil dne 12. 3. 2012, posledního protiprávního jednání se dopustil v létě 2012 a v období od září 2012 až do 21. 8. 2014 (kdy rozhodoval odvolací soud) žil řádně a splňoval podmínky pro zahlazení peněžitého trestu.
Dovolatel dále vytkl, že jednání, pro něž mu byl uložen společný trest, předcházelo rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013. Podle jeho názoru mu proto za přečin i zločin podvodu měl být uložen jediný trest odnětí svobody, a to postupem podle rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18/2002, pod č. T 433. Argumentaci odvolacího soudu, který v souvislosti s uložením dvou trestů poukázal na to, že dělítkem mezi sbíhající se trestnou činností a recidivou bylo sdělení obvinění ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011, ke kterému došlo dne 9. 9. 2011, považuje obviněný za nesprávnou. Dílčí útoky po sdělení obvinění jsou sice novým skutkem, v žádném případě však nejsou recidivou. Skutky spáchané po sdělení obvinění jsou podle obviněného ve vzájemném souběhu.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný upozornil, že postup odvolacího soudu, který ve vztahu ke spoluobviněné Ing. K. Č. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, byl zdůvodněn tím, že jmenovaná spoluobviněná vznesla námitku nepříslušnosti Okresního soudu v Bruntále, přičemž o této námitce nebylo rozhodnuto. Poukázal na ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. a dovozoval, že odvolací soud měl v rámci zásady beneficium cohaesionis učinit stejné rozhodnutí i ohledně něj. Měl za to, že odvolací soud nebyl oprávněn v jeho věci rozhodovat samostatně ohledně výroků, ve kterých ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny, tedy ohledně nichž odvolání prakticky zamítl.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 155/2014, případně i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 66 T 174/2013, podle §265k odst. 1 tr. ř. ve všech výrocích, jež se jej týkají, zrušil a příslušnému soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou sice námitkami, které pod tento dovolací důvod lze obsahově podřadit, nejsou však námitkami důvodnými. Připomněl, že přečinu podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo spáchá opět trestný čin podvodu, ačkoli byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, přičemž znaky zpětnosti považovaly soudy za naplněné vzhledem k odsouzení a potrestání obviněného ve věci Okresního soudu v Bruntále vedené pod sp. zn. 2 T 70/2009. V této věci byl obviněný rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2011, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se stanovením zkušební doby do 19. 4. 2014 a k peněžitému trestu ve výši 50.000 Kč, který zaplatil dne 27. 3. 2012 (nikoliv dne 12. 3. 2012). Státní zástupce připustil, že soudy otázku možného zahlazení uvedeného odsouzení neřešily jako otázku předběžnou (§9 odst. 1 tr. ř.), podotkl však, že obviněným citované judikáty na předmětnou trestní věc zcela nedoléhají, neboť se týkají případů mladistvých pachatelů, ve kterých byl soud ve smyslu dřívější i nynější právní úpravy povinen rozhodnout o zahlazení odsouzení z úřední povinnosti po výkonu trestu. Považoval za přinejmenším sporné, zda u trestného činu, jehož zákonným znakem je zpětnost, je soud otázku zahlazení odsouzení povinen řešit jako otázku předběžnou i v případě dospělého pachatele, který o zahlazení odsouzení sám nikdy nežádal.
Státní zástupce obviněnému nicméně přisvědčil v tom, že ohledně trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu se na něho s ohledem na čl. IV. odst. 1, 3 amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013 hledí tak, jako kdyby souzen nebyl. S přihlédnutím k zásadám §105 odst. 5, 6 tr. zákoníku měl ale státní zástupce za to, že o zahlazení odsouzení by bylo možné uvažovat pouze v případě, že by podmínky zahlazení byly splněny i u trestu peněžitého, což ostatně fakticky připouští i obviněný. Podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu peněžitého trestu řádný život nepřetržitě po dobu jednoho roku. Obviněný peněžitý trest vykonal dne 27. 3. 2012 a po tomto datu ještě cca tři měsíce pokračoval v páchání trestné činnosti. Poté již sice další trestnou činnost nepáchal, měl k tomu ovšem značně omezenou možnost vzhledem ke skutečnosti, že se počínaje dnem 12. 9. 2012 nacházel ve vazbě z důvodu §67 písm. c) tr. ř. (usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 0 Nt 131/2012) a následně ve výkonu trestu odnětí svobody. Podle jeho mínění pobyt ve vazbě v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl posléze obviněný pravomocně odsouzen, popř. pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze z hlediska podmínek zahlazení odsouzení považovat za „řádný život“ ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli tedy v době rozhodování soudů uplynula od výkonu peněžitého trestu doba delší jednoho roku, nebylo podle názoru státního zástupce ani postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. možné dospět k závěru, že odsouzení ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 70/2009 již bylo zahlazeno. Státní zástupce dodal, že odpadnutí právní kvalifikace podle §205 odst. 2 tr. zákoníku by pro obviněného nadto nemělo žádný podstatný význam, neboť tresty odnětí svobody mu byly ukládány v sazbách podle §209 odst. 3 a §209 odst. 4 tr. zákoníku.
Výhrady směřující proti postupu soudů při ukládání trestu státní zástupce považoval taktéž za nedůvodné. Konstatoval, že jednání obviněného zakládalo dva pokračující trestné činy podvodu podle §209 tr. zákoníku, přičemž jeden z nich představoval dílčí útoky spáchané před 9. 9. 2011 (§12 odst. 11 tr. ř.), druhý útoky spáchané po tomto datu. Jestliže časovým mezníkem významným z hlediska počtu spáchaných pokračujících trestných činů je sdělení obvinění, pak mezníkem významným z hlediska ukládání souhrnného trestu je vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Státní zástupce poznamenal, že uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013, přicházelo v úvahu pouze u trestných činů spáchaných před vyhlášením tohoto rozsudku, avšak po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011. Podle něj byla tato podmínka splněna pouze u zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil sérií podvodných jednání spáchaných v době od 26. 9. 2011 do 22. 6. 2012, když za dobu spáchání činu je třeba pokládat až datum spáchání posledního dílčího útoku dne 22. 6. 2012. Státní zástupce uvedl, že za tento zločin byl tedy obviněnému správně ukládán souhrnný trest ve vztahu k odsouzení ve věci Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 81/2013 a za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil útoky spáchanými v době od 29. 4. 2011 do 26. 8. 2011 (za dobu spáchání činu je nutno považovat datum 26. 8. 2011), mu byl správně ukládán společný trest ve vztahu k odsouzení ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011. Podle státního zástupce obviněným citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká situace, kdy v rámci ukládání souhrnného trestu je třeba zrušit výrok o společném trestu, a na předmětnou trestní věc tudíž nedopadá. Aplikace závěrů tohoto rozhodnutí by podle názoru státního zástupce přicházela v úvahu v případě, pokud by obviněný byl kromě dílčích útoků trestného činu podvodu uznán vinným ještě nějakým dalším trestným činem spáchaným před 2. 3. 2012 a za tento trestný čin by mu byl ukládán trest, který by musel být trestem souhrnným.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jeho uplatnění podle státního zástupce v posuzované trestní věci nepřichází v úvahu již jen proto, že odvolací soud ve věci sám podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodoval rozsudkem, a nerozhodl tedy o zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného. Státní zástupce pouze pro úplnost uvedl, že o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez splnění procesních podmínek se jedná v případě, kdy odvolací soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z některého z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoliv při správném postupu byl povinen takovýto přezkum provést (např. zamítl pro opožděnost odvolání, které bylo ve skutečnosti podáno včas). Měl proto za to, že námitky týkající se údajného porušení ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. a nerespektování zásady beneficia cohaesionis jsou tudíž i z obsahového hlediska naprosto mimoběžné.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto důvodu dovolání je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat takové vady záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na napadený rozsudek odvolacího soudu a obsah dovolání jsou z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné otázky, zda se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za takový trestný čin odsouzen a potrestán, tedy zda byly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu uvedené v §209 odst. 2 tr. zákoníku, a dále, zda byly obviněnému za uvedené jednání správně ukládány dva tresty, tj. trest společný a trest souhrnný.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je ve smyslu §209 odst. 2 tr. zákoníku spáchání činu uvedeného v odstavci 1 v případě, že jeho pachatel byl v posledních třech letech za takový čin odsouzen nebo potrestán. Zákon tedy přísněji postihuje pachatele, který se dopustil recidivy trestného činu podvodu, na základě zvlášť přitěžující okolnosti. Odsouzením za takový čin se rozumí odsouzení za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, pokud odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně rozhodování před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl. Potrestáním se rozumí předchozí trestní postih pro trestný čin podvodu, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl. Předchozím trestem může být jakýkoli trest, tedy nejenom trest odnětí svobody. Může se jednat např. o peněžitý trest nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. K odsouzení nebo potrestání muselo dojít v posledních třech letech. U „odsouzení“ je rozhodující právní moc rozsudku, kdežto u „potrestání“ okamžik výkonu trestu, upuštění od výkonu trestu, okamžik podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod. Zahladit lze jen celé odsouzení, a proto v případě, kdy pachateli bylo uloženo více trestů vedle sebe, musí být splněny podmínky pro zahlazení u všech uložených trestů (srov. rozhodnutí č. 35/1983 Sb. rozh. tr.). Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, posuzují se podmínky zahlazení i podle §105 odst. 5, 6 tr. zákoníku. Podmínky pro zahlazení se posuzují vždy podle zákona účinného v době, kdy se rozhoduje o zahlazení, a to i když jde o tresty uložené podle trestních zákonů dříve platných; ustanovení §2 se tu neuplatní (srov. rozhodnutí č. 29/1956 Sb. rozh. tr.).
Podle výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný jednání popsaného v tzv. skutkové větě, kvalifikovaného jednak jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dopustil přesto, že byl pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 70/2009, který nabyl právní moci dne 19. 4. 2011, k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se stanovením zkušební doby do 19. 4. 2014 a k peněžitému trestu ve výši 50.000 Kč, který zaplatil dne 27. 3. 2012.
Z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 70/2009 se podává, že usnesením tamního soudu ze dne 14. 1. 2013, jež nabylo právní moci dne 8. 2. 2013, bylo rozhodnuto o tom, že obviněný A. K., odsouzený rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2011, č. j. 2 T 70/2009-2066, pro trestný čin podvodu podle 250 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, je podle §368 tr. ř. účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Podle č. IV. odst. 1 písm. b) a odst. 3 rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii mu byl prominut zmíněný trest odnětí svobody s účinkem, že se na něj dnem 1. 1. 2013 hledí, jako by nebyl odsouzen. O tom, že se ve vztahu k podmíněnému trestu odnětí svobody uloženému rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 2 T 70/2009, na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, a že podmínky pro případné zahlazení odsouzení byly v tomto směru splněny, tedy nelze pochybovat.
Pokud jde ale o peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, situace je odlišná. Podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu domácího vězení, k trestu propadnutí majetku, k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, k trestu zákazu pobytu, k trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce nebo k peněžitému trestu za úmyslný trestný čin. Podmínky pro zahlazení odsouzení jsou následující: 1) trest, jehož se odsouzení týká, byl vykonán, prominut nebo jeho výkon byl promlčen, 2) uplynula stanovená doba podle druhu a výměry uloženého trestu, 3) odsouzený v této době nepřetržitě vedl řádný život.
Ačkoliv z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 70/2009 vyplývá, že obviněný peněžitý trest ve výši 50.000 Kč vykonal, když jej dne 27. 3. 2012 zaplatil (č. listu 2158 a 2159), závěr, že splnil podmínky pro zahlazení odsouzení, přesto učinit nelze. Obviněný po výkonu peněžitého trestu nevedl nepřetržitě po dobu nejméně jednoho roku řádný život. Naopak – ještě tři měsíce poté, co peněžitý trest zaplatil, pokračoval v páchání trestné činnosti (viz skutková věta výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 66 T 174/2013), přičemž dne 14. 9. 2012 byl usnesením Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 0 Nt 131/2012 vzat z důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. do vazby (viz trestní spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 66 T 174/2013, č. listu 119), přičemž ve vazbě setrval do doby, než začal vykonávat trest odnětí svobody uložený rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, jenž nabyl právní moci dne 26. 11. 2012 (viz trestní spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 2 T 183/2011, č. listu 342 ve spojení s č. listu 344 a 352).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým ve vyjádření k dovolání, podle něhož pobyt ve vazbě v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný posléze pravomocně odsouzen, popř. pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody, nelze z hlediska podmínek zahlazení odsouzení považovat za řádný život ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože tedy doba potřebná pro zahlazení odsouzení začala běžet dne 23. 6. 2012, tj. den poté, co obviněný dokončením jednání při posledním útoku spáchal zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, vzetím obviněného do vazby byla přerušena, čímž z hlediska §105 odst. 1 tr. zákoníku ztratila svůj význam.
Pro případné učinění závěru, že byly splněny všechny podmínky pro zahlazení odsouzení, by bylo nezbytné, aby uvedená doba znovu celá proběhla. K tomu však v posuzované trestní věci nemohlo z objektivních důvodů dojít. Doba stanovená pro zahlazení odsouzení nemohla opětovně začít běžet, neboť obviněný počínaje dnem 12. 9. 2012, kdy byl zadržen (viz trestní spis Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 66 T 174/2013, č. listu 112), až do 15. 1. 2013, kdy nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011, pobýval ve vazbě. Ihned poté, co trest v označené trestní věci dne 15. 7. 2014 vykonal, začal vykonávat další tresty uložené Okresním soudem v Opavě, resp. Okresním soudem v Bruntále. Prostor, aby mohl začít nepřetržitě vést řádný život, tedy obviněný následkem svého předchozího trestného jednání neměl.
Třebaže se soudy nižších stupňů otázkou zahlazení označeného odsouzení (splnění jeho materiálních podmínek) jako otázkou předběžnou ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. explicitně nezabývaly, ač tak měly učinit, poněvadž jde o posouzení viny, Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za takový trestný čin odsouzen a potrestán. Právní kvalifikace skutků (i) podle §209 odst. 2 tr. zákoníku je proto zcela správná. Nadto nelze než souhlasit s vyjádřením státního zástupce v té části, kde upozorňuje, že odpadnutí právní kvalifikace podle §205 odst. 2 tr. zákoníku by pro obviněného nemělo žádný podstatný význam, neboť tresty odnětí svobody mu byly ukládány v sazbách podle §209 odst. 3 a §209 odst. 4 tr. zákoníku.
Pokud jde o výhradu vztahující se k uloženému trestu, ani tu nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011 vyplývá, že usnesení ze dne 6. 9. 2011, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného A. K. pro pokračující přečin podvodu, jehož se měl dopustit dílčími útoky spáchanými v dubnu a květnu 2011, bylo tomuto obviněnému doručeno dne 9. 9. 2011 (č. listu 11). Ačkoliv obviněný v páchání trestné činnosti obdobné té, pro kterou bylo jeho trestní stíhání dne 9. 9. 2011 zahájeno, neustal ani po tomto datu, závěr o pokračování a o jediném trestném činu přesto učinit nelze. Mezníkem, který odděluje jeden pokračující trestný čin od druhého, je podle dikce zákona sdělení obvinění (srov. §12 odst. 11 tr. ř.), resp. zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.), přičemž obviněnému bylo obvinění sděleno, a tedy jeho trestní stíhání bylo zahájeno, dne 9. 9. 2011. Na jednání, jehož se obviněný dopustil po tomto datu, proto nelze než nahlížet jako na nový skutek a na nový trestný čin. Není od věci v daných souvislostech shrnout, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu zakládalo dva pokračující trestné činy podvodu podle §209 tr. zákoníku. První z nich, přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, představoval dílčí útoky spáchané před 9. 9. 2011, tj. v době od 29. 4. 2011 do 26. 8. 2011, z čehož vyplývá, že za dobu páchání činu je třeba považovat 26. 8. 2011. Druhý, zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, představoval dílčí útoky spáchané po datu 9. 9. 2011, tj. v období od 26. 9. 2011 do 22. 6. 2012, z čehož vyplývá, že za dobu páchání činu je třeba pokládat den 22. 6. 2012.
Z obsahu téhož trestního spisu (tj. Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011) se podává, že za jednání, pro něž bylo dne 9. 9. 2011 zahájeno shora zmíněné trestní stíhání, byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011 (č. listu 202-205), pravomocným dne 26. 11. 2012 (č. listu 326). Uvedený rozsudek byl (ve vztahu k obviněnému) rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 66 T 174/2013, podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen ve výroku o vině i o trestu (jako byly zrušeny i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad), kdy o dílčích útocích, jichž se obviněný dopustil v dubnu a květnu 2011 (viz výše), a o dalších dílčích útocích, jichž se jmenovaný dopustil v období předcházejícím datu 9. 9. 2011, bylo nově rozhodnuto jako o jediném pokračujícím přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaném, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. O dílčích útocích, jichž se obviněný dopustil v období následujícím po dni 9. 9. 2011, bylo rozhodnuto tak, že jimi byl obviněný uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za přečin podvodu byl obviněnému uložen společný trest odnětí svobody, za zločin podvodu a za sbíhající se přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 7 To 297/2013, byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody. Přestože byl rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 66 T 174/2013, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 7 To 155/2014, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného částečně ve výroku o vině a ve výroku o trestu (jako i částečně ve výroku o náhradě škody), správnost závěrů nalézacího soudu ohledně uložení dvou trestů, tj. trestu společného a trestu souhrnného, nebyla zpochybněna a obviněný byl k těmto dvěma trestům znovu odsouzen.
Obviněný s tímto závěrem nesouhlasil, namítl, že mu měl být uložen za všechny zmiňované delikty jediný trest odnětí svobody. Na tuto výtku reagoval již odvolací soud, který konstatoval, že „obviněnému byl správně ukládán jednak společný trest, jednak trest souhrnný, přičemž dělítkem v tomto případě je sdělení obvinění dne 9. 9. 2011 ve věci Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 183/2011, tedy že veškeré trestné jednání spáchané do tohoto data je sbíhajícím se trestným jednáním, zatímco všechny dílčí útoky spáchané po tomto datu jsou recidivou a za tato trestná jednání nutno ukládat dva tresty“ (str. 11 rozsudku).
Obviněný v návaznosti na důvody ukládání společného a souhrnného trestu prezentované odvolacím soudem opodstatněně vytkl, že dílčí útoky po sdělení obvinění jsou sice novým skutkem, avšak nejsou recidivou. Recidivou se totiž rozumí situace, pro niž je příznačné, že pachatel již byl v minulosti odsouzen nebo potrestán za trestný čin a poté spáchal další trestný čin, za který je nyní souzen. O to v posuzovaném případě skutečně nešlo; nejednalo se však ani o to, že by oba označované skutky byly spáchány v souběhu, jak uváděl obviněný.
Nejvyšší soud se s rozhodnutími soudů nižších stupňů, pokud jde o výrok o trestu, jímž byl obviněnému uložen společný a souhrnný trest, zcela ztotožňuje, třebaže odůvodnění tohoto postupu není zcela přesvědčivé a srozumitelné (viz zejména str. 34 rozsudku soudu prvního stupně, str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
Podle §45 odst. 1 tr. zákoníku odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§116), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V rámci společného trestu za pokračování v trestném činu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (pozn.: tzn. podle zásad používaných pro ukládání trestu úhrnného), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.
Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je zásadní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoliv. Souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za kumulativního splnění těchto podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu, přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek prvního stupně za jakýkoliv z nich, pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek, skončila pravomocným odsouzením pachatele. Z toho plyne, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující, byť nepravomocný, rozsudek za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. rozhodnutí č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.).
Postup soudů, které obviněnému za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil útoky spáchanými v době předcházející sdělení obvinění ze dne 9. 9. 2011, konkrétně v období od 29. 4. 2011 do 26. 8. 2011, uložily společný trest, byl opodstatněný. Dílčí útoky, jichž se obviněný v označeném období dopustil, měly charakter pokračujícího trestného činu, přičemž o všech těchto útocích nebylo rozhodnuto v jediném, tj. společném řízení (srov. §20 odst. 1 tr. ř.). O dílčích útocích, jichž se obviněný dopustil v dubnu a květnu 2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, jenž nabyl právní moci dne 26. 11. 2012. V době rozhodování Okresního soudu v Bruntále ve věci sp. zn. 66 T 174/2013 byl rozsudek ze dne 2. 3. 2012 pravomocným, proto jej v nyní posuzované věci nalézací soud podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil ve výroku o vině i o trestu (jako zrušil i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad) a obviněnému za všechny dílčí útoky, jichž se jmenovaný dopustil v období předcházejícím datu 9. 9. 2011 a které vykazovaly znaky pokračujícího přečinu podvodu, uložil společný trest. Soud prvního stupně tedy správně postupoval podle §45 odst. 1 tr. zákoníku a jelikož obviněného odsuzoval za dílčí útoky v pokračování v trestném činu podvodu, za jehož další útoky byl již odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. sp. zn. 2 T 183/2011, zrušil v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl o vině celým pokračujícím trestným činem, o společném trestu za pokračující trestný čin, případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Pokud jde o souhrnný trest, ten byl v posuzované trestní věci rovněž správně ukládán. Soudy nepostupovaly v rozporu s ustanovením §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť uvedený trest uložily obviněnému za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 7 To 297/2013. Zločin podvodu, jehož se obviněný dopustil dílčími útoky spáchanými konkrétně v době od 26. 9. 2011 do 22. 6. 2012 a který tudíž ukončil 22. 6. 2012, tedy v období následujícím netoliko po sdělení obvinění dne 9. 9. 2011, ale i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně za jiný jeho trestný čin (viz rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011), a přečin pomluvy spáchaný přesně nezjištěného dne počátkem června 2012 byly v souběhu, přičemž o těchto sbíhajících se trestných činech nebylo rozhodnuto v jediném společném řízení jediným rozhodnutím. O přečinu pomluvy bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 2 T 81/2013, jenž nabyl právní moci dne 1. 10. 2013. Z uvedeného vyplývá, že pokračujícího zločinu podvodu se obviněný dopustil dříve, než byl Okresním soudem v Opavě jako soudem prvního stupně vyhlášen zmíněný odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Proto v nyní posuzované věci soud prvního stupně, jakož i odvolací soud za trestné činy, jichž se dopustil jeden pachatel a jež byly v souběhu, opodstatněně uložily souhrnný trest, přičemž spolu s jeho uložením zrušily výrok o trestu v dřívějším pravomocném rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 7. 2013, č. j. 2 T 81/2013-352, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2013, č. j. 7 To 297/2013-387, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak již bylo shora vyloženo, přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nebyly v souběhu. Zločinu podvodu se obviněný dopustil dne 22. 6. 2012, což je časové určení následující po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, kterým byl obviněný odsouzen za svůj jiný trestný čin, avšak je to současně časové určení předcházející právní moci zmíněného rozsudku, poněvadž rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 3. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, nabyl právní moci dne 26. 11. 2012. V takovém případě nelze hovořit ani o souběhu, ani o recidivě. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pro uvedenou situaci se jako přiléhavé jeví označení „nepravá recidiva“, což je ovšem z hlediska použití §43 tr. zákoníku bezvýznamné, jelikož zde se vyžaduje toliko vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně.
Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 4 Tz 45/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 18, ročník 2002, pod č. T 433., není v posuzované trestní věci přiléhavý. Označené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká situace, kdy v rámci ukládání souhrnného trestu je třeba zrušit výrok o společném trestu, a na předmětnou trestní věc tudíž nedopadá. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, aplikace závěrů tohoto rozhodnutí by přicházela v úvahu v případě, pokud by obviněný byl kromě dílčích útoků trestného činu podvodu uznán vinným ještě nějakým dalším trestným činem spáchaným před 2. 3. 2012 a za tento trestný čin by mu byl ukládán trest, který by musel být trestem souhrnným.
Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.
Co se týče výtky vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., prostřednictvím níž obviněný s odkazem na ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. namítá, že odvolací soud, který ve vztahu ke spoluobviněné Ing. K. Č. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, měl ve smyslu zásady beneficium cohaesionis učinit stejné rozhodnutí i ohledně něj, přičemž v důsledku jeho chybného postupu došlo podle názoru obviněného k „zamítnutí odvolání v nezměněné části, aniž pro to byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem“, Nejvyšší soud uvádí následující:
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz §253 odst. 4 tr. ř.), nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolatel v textu dovolání naznačoval existenci zmiňovaného dovolacího důvodu v alternativě, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného A. K. však nebylo Krajským soudem v Ostravě zamítnuto z formálních důvodů. Zmíněný soud napadený rozsudek Okresního soudu v Bruntále podrobil v řádném opravném řízení věcnému přezkumu a z podnětu odvolání obviněného tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného ve výroku o vině pod bodem II. (7., 30., 39.), dále ve výrocích o trestu a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené spol. Consumer Finance Holding, a. s., a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl, přičemž obviněného dále podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Uplatněná alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tudíž zjevně nemůže obstát. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že námitky týkající se údajného porušení ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. a nerespektování zásady beneficia cohaesionis jsou z obsahového hlediska navíc nerelevantní, nevěcné.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného konstatuje, že obsah uplatněných námitek, o něž obviněný opřel existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., věcně neodpovídá zákonnému vymezení takového (ani žádného jiného) dovolacího důvodu.
Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková