ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.375.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 375/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 o dovolání obviněné I. CH. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 67 To 259/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 52/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 1 T 52/2013, byla obviněná I. Ch. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. l, 4 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 25. 2. 2008 v P., B., na pobočce České spořitelny, a. s., požádala o úvěr ve výši 1.000.000 Kč, když k žádosti předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z něhož vyplývalo, že je zaměstnána
u společnosti M. B., s příjmem 23.866 Kč čistého měsíčně, ačkoliv zde zaměstnána nebyla, na základě těchto nepravdivých údajů s ní Česká spořitelna, a. s., uzavřela smlouvu o úvěru a poskytla jí úvěr ve výši 1.000.000 Kč, který obviněná následně řádně nehradila, čímž způsobila společnosti Česká spořitelna, a. s., IČ 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, škodu ve výši 411.559,59 Kč, a Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, se sídlem Praha 1, Templova č. p. 474, ve výši 554.956,49 Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jakou soud odvolací usnesením ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 67 To 259/2014, odvolání obviněné podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkala, že ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá příčinná souvislost mezi jejím jednáním spočívajícím v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a způsobením značné škody. Tuto okolnost považovala za důležitou proto, že obligatorní součástí skutkové věty je uvedení příčinné souvislosti, a nepostačí tudíž pouze uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy, ale je zapotřebí současně uvést, že tímto jednáním způsobila značnou škodu a měla úmysl značnou škodu způsobit. Podle obviněné ve skutkové větě výroku o vině, jak je soudem prvního stupně konstruována, uvedená provázanost mezi jednáním spočívajícím v uvedení nepravdivých údajů a následkem nevyplývá, a odvolacímu soudu vytkla, že se s těmito skutečnostmi nevypořádal, ačkoli je namítala již v odvolání.
Obviněná dále v dovolání uvedla, že aby mohla být uznána vinnou ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 tr. zák., musela by skutková věta obsahovat rovněž úmysl způsobit poškozeným uvedením nepravdivých údajů značnou škodu, což soudy nerespektovaly, když takové zjištění v popisu skutku absentuje. Za nesprávné obviněná považovala i to, že ze skutku není patrné, zda neměla v úmyslu úvěr plnit vůbec, anebo jej po určitou dobu splácela, ale neuhradila jen jeho část.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 67 To 259/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 1 T 52/2013, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zdůraznil, že i když námitky obviněné směřují proti znění skutkové věty a obviněná netvrdí, že by nenaplnila zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, jde o výhrady, které jsou slučitelné s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání však považoval za nedůvodné, protože byť zavinění obviněné není ve skutkové větě uvedeno výslovně, z popisu skutkového děje ho lze dovodit, a to ve formě úmyslu přímého, který pokrývá i nehrazení úvěru řádným způsobem, a tedy způsobení škody. K příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobením škody dodal, že značná škoda u tohoto trestného činu je okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a má v daném případě formu tzv. těžšího následku, a proto postačí, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti. Poukázal na to, že konkrétní údaje o hrazení či nehrazení úvěru nejsou nezbytnou součástí popisu skutku, neboť se nejedná o zákonný znak skutkové podstaty trestného činu obviněné kladeného za vinu, ale jde o okolnost pro uvážení příčinné souvislosti mezi uvedením nepravdivých údajů při sjednávání smlouvy a způsobením škody, což soudem prvního stupně použitá formulace splňuje. Když nezjistil v napadených rozhodnutích vytýkané vady, navrhl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost odmítnout.
Nejvyšší soud nejprve shledal, že podané dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Za splnění těchto podmínek dále posuzoval, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podložen relevantními námitkami způsobilými založit věcný přezkum napadených rozhodnutí a jim předcházejícího řízení Nejvyšším soudem.
Obviněná v dovolání uplatněné výhrady zaměřené proti nepřesnosti v popisu skutku, nedostatku příčinné souvislosti a úmyslu ve vztahu ke vzniklé škodě opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze vytýkat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě zkoumá správnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Hmotně právní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména problematiky trestního práva hmotného, ale i jiných hmotně právních otázek z oblasti dalších právních odvětví (srov. rozhodnutí ve vztahu ke zjištěnému skutku č. 36/2004, s. 299 Sb. rozh. tr.). Nesprávnost takového posouzení spočívá v tom, že soud mylně aplikoval určitou normu hmotného práva např. v tom, že ji nesprávně vyložil, apod.
V projednávané trestní věci se obviněná domáhala nesprávnosti právní kvalifikace úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterého se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Vzhledem k tomu, že podkladem pro posouzení správnosti hmotně právních závěrů jsou, jak bylo výše rozvedeno, skutková zjištění uvedená v odsuzujícím rozsudku, je vhodné k námitkám obviněnou směřovaným proti nepřesnosti či neúplnosti ve vyjádření příčinné souvislosti a úmyslu v jednání popsaném v rozsudečném výroku o vině soudu prvního stupně uvést následující:
Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.) Pokud jde o náležitosti popisu skutku, podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno, skutková věta výrokové části rozsudku musí mít takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
Na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování se musí zakládat i závěr o subjektivních znacích trestného činu tak, jako tomu je i u znaků objektivních. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Úmysl způsobit újmu je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně kvalifikováno (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/2004). Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. rozhodnutí č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Posoudí-li se z těchto hledisek skutkové zjištění shora uvedené, které se stalo základem pro právní kvalifikaci v posuzované trestní věci, jsou v něm znaky trestného činu úvěrového podvodu §250b odst. 1 tr. zák. náležitě vyjádřeny. Je zřejmé, že k činu došlo „při sjednávání úvěrové smlouvy“, neboť se ve skutkové větě uvádí, že obviněná požádala o úvěr ve výši 1.000.000,- Kč. Obviněná též „uvedla nepravdivé údaje“, neboť k žádosti předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z něhož vyplývalo, že je zaměstnána… s příjmem 23.866,- Kč čistého měsíčně, ačkoliv zde zaměstnána nebyla. Takovým činem způsobila „značnou škodu“ ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty §250b odst. 4 tr. zák., protože jí poškozená poskytla úvěr ve výši 1.000.000 Kč, který obviněná následně řádně nehradila, čímž způsobila škodu ve výši 411.559,59 Kč, a 554.956,49 Kč.
Ve skutku je vyjádření subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. popsáno tak, že obviněná požádala o úvěr, k čemuž předložila nepravdivé podklady, a tím docílila poskytnutí úvěru, který řádně nesplácela, a proto následně vznikla jeho neuhrazením zjištěná škoda. Toto slovní vyjádření je dostatečné pro skutkový závěr, že obviněná sama činila vědomé kroky k tomu, aby na podkladě tvrzení neexistujících skutečností spočívajících v tom, že je zaměstnána a pobírá jí deklarovaný plat, vylákala úvěr, na který by jinak nemohla dosáhnout. Tyto skutečnosti nejsou v popisu skutku výslovně uvedeny, ale formulační vyjádření popsaných skutkových zjištění je dostačující pro závěr o úmyslném jednání obviněné.
Příčinný vztah mezi jednáním a následkem není samostatným znakem skutkové podstaty trestného činu jako takového, ale je součástí objektivní stránky trestného činu a je jím vyjádřeno spojení mezi jednáním a následkem, které je ve skutkové podstatě každého konkrétního trestného činu v trestním zákoně vymezeno. Z těchto důvodů popsaný skutkový děj ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v němž je uvedeno jednání obviněné tak, že … požádala o úvěr ve výši 1.000.000,- Kč a k žádosti předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu, z něhož vyplývalo, že je zaměstnána… s příjmem 23.866,- Kč čistého měsíčně, ačkoliv zde zaměstnána nebyla… , uvedený požadavek na řádný popis skutkového děje dostatečně splňuje, protože jak jednání, tak následek jsou ve výroku o vině v potřebné míře uvedeny a vzájemné propojení mezi nimi je zde též evidentní.
Jestliže v popisu skutku není zmíněno, zda obviněná úvěr hradila či nikoliv, postačuje pro závěr o tom, že svou povinnost podle podmínek sjednané úvěrové smlouvy neplnila, skutkové zjištění, že „úvěr neplnila řádně“ a dále i údaj o tom, že způsobila škodu, v jaké výši a komu. Další okolnosti vztahující se k této výtce obviněné jsou rozvedeny v příslušných partiích odůvodnění napadených rozhodnutí, které spolu se skutkovými zjištěními dávají potřebný podklad pro hmotněprávní závěry o naplnění znaků předmětné skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou.
Je tedy zřejmé, že v popisu skutku nechybí žádné základní údaje důležité pro určení všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Vylepšení či možné výstižnější formulační vyjádření v popisu skutku nelze vyloučit, ovšem s tím, že by to na obsahové správnosti nyní popsaného skutku nic neměnilo, protože slovní popis skutku obsahuje potřebné údaje vztahující se ke všem stanoveným znakům trestného činu, pod nějž byl čin obviněné, kladený jí za vinu, právně podřazen. K tomu lze jen připomenout, že příslušná skutková zjištění jsou detailněji specifikována v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde podstatně podrobněji pokrývají všechny zákonné znaky základní i kvalifikované použité právní kvalifikace.
Za stavu, kdy Nejvyšší soud neshledal v popisu skutkových zjištění obviněnou vytýkané nedostatky, protože ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou uvedeny všechny skutečnosti rozhodné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., posuzoval, zda je tato právní kvalifikace se zřetelem na obviněnou vytýkané vady užita v souladu se zákonem.
Jde o trestný čin, u něhož v základní skutkové podstatě podle §250b odst. 1 tr. zák. je určující, že je sjednána úvěrová smlouva na základě nepravdivých údajů. Není proto nutné, aby věřitel jednal v omylu, a k trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu §250b odst. 3, 4 písm. b), odst. 5 tr. zák., proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný čin podle §250b odst. 1 tr. zák. proto spáchá i pachatel, jenž např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon II. §91 až §301. Komentář. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1500 – 1501).
Z uvedených důvodů nejsou významné výhrady obviněné směřující proti tomu, že pro závěr o okolnostech, za nichž uvedený úvěr nesplácela, nejsou dostatečné skutečnosti vymezené ve skutkových zjištěních, neboť nemají rozhodující vliv pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty v její základní podobě podle §250b odst. 1 tr. zák., již obviněná naplnila tím, že předložila vědomě nepravdivé podklady potřebné pro to, aby požadovaný úvěr ve výši 1.000.000 Kč získala. Obviněná, jak vyplynulo z provedeného dokazování, byla v době podané žádosti o úvěr bez zaměstnání, a tedy i bez stálého příjmu. V takovém případě by jí úvěr nemohl být nikdy poskytnut a ani vyplacen.
Toho si byla obviněná vědoma, a proto se obrátila na J. M., jejímž prostřednictvím uzavřela předmětnou úvěrovou smlouvu, a zřejmě i díky této osobě, kterou se nepodařilo k soudu zajistit, protože se nachází v cizině, za podklad pro žádost o úvěr uvedla zjištěný podklad o zaměstnání i výši příjmu, aniž by tyto skutečnosti byly pravdivé, o čemž obviněná byla jednak informována a sama je předložila, předmětné smlouvy podepsala, jakož i směnku, na základě které jí byla bankou vyplacena výše požadovaného a sjednaného úvěru, který osobně převzala (viz č. l. 40 až 47 spisu ) .
Jestliže obviněná za této situace vytýkala nedostatky v subjektivní stránce, je nutné připomenout, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je úmyslným trestným činem [§4 písm. a), b) tr. zák.]. Pokud jde o znak kvalifikované skutkové podstaty vyjádřený v ustanovení §250b odst. 4 písm. b) tr. zák., spočívající ve způsobení škody značného rozsahu, k tomu je třeba uvést, že ve vztahu k němu postačí ve smyslu §6 písm. a) tr. zák. nedbalost (§5 tr. zák).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz strana 9 rozsudku soudu prvního stupně) k subjektivní stránce uvedl, že obviněná, ač si musela být a byla vědoma toho, že nemá žádný příjem, podala nepravdivé informace bance, která na základě toho poskytla plnění, pro které byla podkladem uzavřená smlouva o úvěru, což obviněná činila s úmyslem přímým, jak vyplývá ze všech zjištěných skutečností, protože jejím cílem bylo získat úvěr, a tím peníze v hotovosti. Odvolací soud při konstatování správnosti soudem prvního stupně učiněných závěrů pouze doplnil, že obviněná v uvedené době měla finanční problémy s ohledem na fakt, že chtěla řešit své bydlení, a proto svým podpisem stvrdila a doložila skutečnost, že je zaměstnána ve společnosti, ve které nikdy nepracovala a nebyla k ní ani v jiném, zaměstnaneckém vztahu obdobném poměru. Vedle toho bance předložila podklad o měsíční mzdě ve výši 23.866 Kč, představující poměrně vysoký příjem, čímž směřovala k poskytnutí větší částky úvěru, na který by jinak vůbec nedosáhla (viz strany 2 až 4 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožnil, neboť ze všech ve věci zjištěných okolností podávajících se jak z napadených rozhodnutí, tak především z obsahu spisu, je zcela zřejmé, že činnost, které se obviněná dopustila, byla vědomá a chtěná. Obviněná uvedla do podkladů, které byly určeny k uzavření úvěrové smlouvy a pro banku představovaly jediný zdroj informací o finanční situaci a ekonomickém zázemí obviněné, jež byly relevantní z hlediska rozhodnutí o tom, zda a za jakých podmínek obviněné požadovaný úvěr bude poskytnut, nepravdivé skutečnosti. Obviněná záměrně uváděla okolnosti, o nichž věděla, že jsou v rozporu s faktickým stavem věci, a to s jediným cílem – vylákat od banky předmětný úvěr. Její jednání vztahující se k základní skutkové podstatě trestného činu podle §250b odst. 1 tr. zák. je tedy plně v souladu se zákonným vymezením přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Ve vztahu k následku v podobě znaku značné škody podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. je třeba uvést, že zde postačí nedbalostní jednání, avšak ve vztahu k tomuto těžšímu následku obviněná jednala v nepřímém úmyslu, protože s ohledem na okolnosti, za nichž ke sjednání úvěru došlo, když nedisponovala potřebnými finančními prostředky, věděla, že takový úvěr nebude schopná řádně splatit, protože to nebylo v jejích možnostech, ale pro případ, že jej nezaplatí, s tím byla srozuměna. Tento těžší následek proto spáchala v nepřímém úmyslu, jak je vyjádřen v §4 písm. b) tr. zák.
Je tedy zřejmé, že obviněná své jednání směřovala vědomě i ke způsobení škody převyšující hranici škody značné, tj. škody větší než 500.000 Kč, na čemž nic nemůže změnit skutečnost, že část poskytnutého úvěru uhradila (č. l. 55 až 62).
K hmotněprávnímu posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem, vůči němuž obviněná vznesla rovněž výhrady, je třeba uvést, že pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Zkoumáme-li příčinný vztah z hlediska trestního práva hmotného, zabýváme se zjišťováním trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.), významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním , které naplňuje znaky trestného činu , následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Při zkoumání trestní odpovědnosti z hlediska příčinného vztahu je korektivem zavinění, které musí přistoupit k příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem; pokud k přičítání následku postačí nedbalost, je třeba, aby pachatel alespoň podle okolností a svých osobních poměrů měl a mohl příčinný vztah předvídat (srov. rozhodnutí č. 46/1963, č. 50/1968-II. Sb. rozh. tr.).
Podle skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, jak bylo výše zmíněno, v souvislosti s výstižnými argumenty uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí, jednání obviněné vyvolalo účinky spočívající v uzavření úvěrové smlouvy, z níž obviněná obdržela úvěr ve výši 1.000.000 Kč, a protože ho řádně nesplácela, došlo ke vzniku ve výroku uvedené škody. Je zřejmé, že jednání obviněné vedlo přímo ke vzniku uvedených škodlivých účinků, které jsou trestním zákonem v ustanovení §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. předpokládány.
Takto zjištěná příčinná souvislost nebyla přerušena ani tím, pokud k ní přistoupilo eventuálně i protiprávní jednání dalších osob, např. J. M., která údajně úvěr obviněné zprostředkovala, nebo pracovníků banky, a to R. H. jako privátního poradce a M. M. jako ředitele mikrooblasti, jež jsou trestně stíháni za to, že při sjednání úvěru s obviněnou porušili povinnosti v rámci svých povolání v tom, že jimi sjednané úvěry nebyly řádně zajištěny ručitelskými závazky a u žadatelů o úvěr nebyl zjišťován zaměstnavatel (srov. 5 až 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). I přes tuto skutečnost, která pouze přistoupila k jednání obviněné, nedošlo k přetržení zjištěného příčinného vztahu. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů tudíž nepochybily, jestliže na podkladě všech takto ověřených a prokázaných skutečností čin obviněné posoudily jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s dovoláním napadenými rozhodnutími ztotožnil a považuje výrok o vině obviněné i použitou právní kvalifikaci za správnou, neshledal dovolání obviněné důvodným. Protože mohl své závěry o správnosti použité právní kvalifikace učinit jen na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, z jejichž obsahu je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ho považoval za zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová