ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.469.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 469/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. května 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 56/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 1 T 56/2014, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 28. 5. 2012 navštívil D. P. v místě jeho bydliště v J., N., a požádal ho o zapůjčení částky 60.000 Kč, kterou mu D. P. půjčil proti jeho současnému písemnému potvrzení, že půjčené peníze vrátí 31. 5. 2013, a takto obviněný jednal, ačkoli věděl, že svému závazku vůči D. P. nebude moci pro svoji značnou zadluženost v důsledku většího počtu v té době neuhrazených a rovněž řádně nesplácených úvěrů, které mu byly poskytnuty různými bankovními a nebankovními společnostmi, dostát, což se také stalo, když ve stanoveném termínu a přes písemnou upomínku ze strany D. P., ani později, půjčenou částku nesplatil a dosud mu ji dluží.
Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014, rozhodl o odvoláních obviněného a poškozeného tak, že v bodě I. z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil návrhu na potrestání Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 2 KZK 1/2014, pro skutek popsaný ve shodě s tím, jak je shora uveden, v němž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. V bodě II. odvolání poškozeného D. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. dovolání, protože shledal nesprávným rozhodnutí o zproštění obviněného a za vadné považoval i to, že nebylo rozhodnuto o nároku poškozeného.
Nejvyšší státní zástupce odvolacímu soudu ve vztahu k výroku o vině vytknul, že považoval čin obviněného naplňující formální znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku za čin, který není pro společnost škodlivý, protože závažnost jednání obviněného nedosahovala obvyklé úrovně materiálního korektivu vyskytujícího se u trestných činů s toutéž právní kvalifikací. Neztotožnil se zejména s názorem odvolacího soudu o skutečné snaze obviněného konsolidovat své stávající půjčky s tím, že převážnou část peněz z nyní vylákané částky použil na uhrazení dluhů dříve vzniklých, ani že se jedná o ryze soukromoprávní vztah mezi obviněným, a tedy že nelze na tento případ aplikovat prostředky trestního práva. V této souvislosti dovolatel poukázal na konkrétní argumenty odvolacího soudu, které jednak nepovažoval za správné, protože nekorespondují s podmínkami stanovenými v §12 odst. 2 tr. zákoníku ani s hledisky vymezenými ve stanovisku č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a jednak postrádal v odůvodnění odvolacího soudu potřebné vysvětlení existence závažných důvodů zásadně snižujících trestní odpovědnost obviněného za čin, který po formální stránce znaky trestného činu, jak shledal i odvolací soud, vykazuje.
V dovolání nejvyšší státní zástupce poukázal na skutečnosti, na jejichž základě názor odvolacího soudu o tom, že se nejedná o „typicky podvodné jednání“, považoval za vyloučený skutečnostmi, které odvolací soud nevzal řádně v úvahu a neposuzoval je v souvislosti s dalšími okolnostmi svědčícími právě o tom, že posuzovaný čin dosahuje škodlivosti trestného činu podvodu. Za zcela zřejmé považoval podvodné jednání obviněného založené na lživé zámince sloužící k vylákání finančních prostředků, když se příslib obviněného nacházel v naprostém protikladu s jeho aktuální finanční situací, která mu splnění takového platebního závazku v dohodnutém čase, ale ani později, nedovolovala. Poukázal na to, že obviněný byl značně předlužen, a schopnost vrátit poškozenému půjčené peníze nebylo objektivně možné vázat ani na budoucí nejistou událost spočívající v konsolidaci půjček, resp. v povolení takové konsolidace. Nejednalo se o skutečnost, na jejímž základě by obviněný mohl předpokládat, že se stav jeho zadluženosti do doby splatnosti půjčky změní natolik, aby byl schopen svému závazku vůči poškozenému dostát. Dovolatel zdůraznil, že byť částka 60.000 Kč nepředstavuje z obecného hlediska velký závazek, je významné, že obviněný měl v rozhodné době neuhrazených 14 úvěrů a jeho aktuální platební povinnosti činily v souhrnu 1.300.000 Kč. Měsíční příjem obviněného i jeho manželky představoval asi 38.000 Kč, avšak výše jeho měsíčních splátek dosahovala částky 42.000 Kč. Nelze pominout ani to, že řada neuhrazených závazků byla po lhůtách splatnosti a že jen jeden ze závazků ve výši 300.000 Kč byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti. Právě tyto skutečnosti nejvyšší státní zástupce považoval za důvod pro nemožnost použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný v době, kdy převzal od poškozeného částku 60.000 Kč, musel být minimálně srozuměn s tím, že vypůjčenou částku nebude moci vrátit v dohodnutém termínu, že jeho pokus o konsolidaci úvěrů bude neúspěšný, a tudíž že dojde ke vzniku škody na majetku poškozeného. Připustil, že i kdyby k povolení konsolidace došlo, vzhledem k celkovému dluhu obviněného by výše jednotlivých splátek představovala možnost zajistit aspoň životní minimum, z něhož by půjčku poškozenému nebyl schopen vrátit. Zmínil i nekorektnost obviněného, který zamlčel poškozenému hloubku této své zoufalé finanční situace, která vyvrcholila tím, že přibližně čtyři měsíce po spáchání činu obviněný podal návrh na oddlužení. Jestliže odvolací soud odkazoval ve snaze podpořit správnost svých úvah na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2448/2008, dovolatel neshledal paralelu mezi okolnostmi, za nichž byl vydán a podmínkami zjištěnými v této projednávané trestní věci. Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a nedostatečně posoudil všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěr o nevině obviněného, považoval zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. za vadný a v rozporu se zákonem, a proto toto nesprávné hmotněprávní posouzení považoval za naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. vytýkal odvolacímu soudu i vadné úvahy týkající se neuvedení výroku o náhradě škody. Poukázal na to, že jestliže odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného, stalo se tak ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně, že v rozhodnutí o nároku na náhradu škody tvrzeném poškozeným bránila nesplněná podmínka §140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 182/2006 Sb.“), neboť v předmětném trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě obviněného jako dlužníka. Na druhé straně však nebylo možné po formální stránce přehlédnout, že se poškozený se svým nárokem řádně a včas k trestnímu řízení připojil, v řízení před soudem vystupoval v souladu s předepsaným postupem podle §206 odst. 2 tr. ř., a proto za uvedeného stavu byly dány podmínky pro postup podle §229 tr. ř. Takový výrok však v rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu se zákonem chybí.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce považoval napadené rozhodnutí za vadné ve výroku o vině i o náhradě škody, a protože nemohlo obstát, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014, v celém rozsahu a aby zrušil také případná další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný, jenž se plně ztotožnil s názorem odvolacího soudu o opodstatněnosti aplikace §12 odst. 2 tr. ř. Své jednání považoval za méně závažné a nevykazující znaky typických podvodných jednání, protože jeho snahou bylo skutečně řešit svoji nedobrou finanční situaci formou konsolidace půjček, a tedy tyto půjčky refinancovat. Oddlužení považoval až za poslední možné řešení. Zdůraznil, že peníze od poškozeného vložil na svůj bankovní účet a byly z nich uhrazeny splátky, s nimiž byl v prodlení, což byla podmínka nutná pro to, aby mohl o konsolidaci vůbec požádat. Uvedl, že důvěřoval propočtům bankovní poradkyně, podle nichž měl být v budoucnu po povolení konsolidace schopen svůj dluh vůči poškozenému řádně a včas uhradit. Jako laik v daném oboru neměl důvod nevěřit specialistovi. Namítl, že poškozený neměl zájem o informaci, k jakému účelu obviněný peníze potřebuje, avšak obviněný mu přesto tento důvod sám sdělil. Připomenul rovněž, že závazek vůči poškozenému uvedl v návrhu na oddlužení, včetně jeho vyčíslení, což rovněž vylučuje jeho podvodný záměr. Nesouhlasil ani s dovolací námitkou ohledně chybějícího výroku o náhradě škody, neboť má za to, že výrok, jehož se dožaduje dovolatel, by byl procesně právně neuplatnitelný z důvodů podle §104 odst. 1 o. s. ř. a §109 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb. Protože se neztotožnil s výhradami uplatněnými v dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265j tr. ř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), shledal, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl odmítnout, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z důvodů, jak jsou podány v dovolání, nemůže obstát.
Dovolatel se domáhal nápravy vadnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolací soud po přezkoumání odvolání obviněného za podmínek §254 odst. 1 tr. ř. vydal rozhodnutí, které ve vztahu ke zprošťujícímu výroku o vině podle §226 písm. b) tr. ř., že čin, jímž byl obviněný uznán vinným, není trestným činem, zakládá vadu v jiném nesprávném právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel opřel o námitku, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o náhradě škody podle §229 tr. ř., což označený důvod, o nějž lze dovolání opřít v případě chybějícího výroku, naplňuje.
Výhrady dovolatele uplatněné na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují proti nesprávnosti právního závěru odvolacího soudu, že čin obviněného není z důvodů subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem, a vycházejí z názoru, že odvolací soud se dostatečně nezabýval všemi rozhodnými okolnostmi a dostatečně neuvážil všechna potřebná hlediska.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Z logiky věci pak vyplývá, že je nutné vždy zvažovat konkrétní okolnosti případu a osobu pachatele a vedle toho nelze odmyslet ani typovou společenskou škodlivost určitého trestného činu vyjádřenou sazbou trestu odnětí svobody. Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Pro závěr o tom, zda je posuzovaný čin obviněného v projednávané trestní věci společensky méně závažný, tzn., zda z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, bylo nutné důsledně posuzovat všechny okolnosti významné pro naplnění znaků zvažované skutkové podstaty trestného činu, a to i se zřetelem na typovou závažnost trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, o který jde tehdy, jestliže obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku větší škodu, tzn. škodu vyšší než 25.000 Kč. Podkladem pro takové právní posouzení je čin, jak byl soudy v projednávané věci zjištěn, jenž spočíval v zásadě v tom, že obviněný si od poškozeného vypůjčil finanční hotovost ve výši 60.000 Kč s příslibem jejího vrácení do 31. 5. 2013, přestože věděl, že tento závazek nebude moci z důvodu své značné zadluženosti pramenící z většího počtu neuhrazených a řádně nesplácených úvěrů splnit, což také nastalo a dluh neuhradil, čímž mu způsobil škodu ve výši poskytnuté půjčky. Okolností, která poškozeného, jakožto věřitele, uvedla v omyl, byl obviněným zamlčený nedostatek finančních prostředků způsobený jeho nadměrnou zadlužeností, neboť u něj měsíční výše splátek převyšovala výší měsíčních příjmů jeho a jeho manželky, a tedy neschopnost půjčené peníze vrátit.
Soudy obou stupňů na základě těchto skutkových okolností shledaly, že obviněný tímto jednáním naplnil po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Odvolací soud však i přes správnost skutkových zjištění a závěru o naplnění formálních znaků přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku s poukazem na značnou zadluženost obviněného dospěl k závěru, že jednání obviněného vybočuje z běžně projednávaných přečinů podvodu, neboť v posuzované věci bylo bezpečně prokázáno, že snahou obviněného bylo skutečně řešit svou nedobrou finanční situaci, a to formou konsolidace půjček. Byl však informován, že tato konsolidace může být realizována toliko za situace, že splatí předešlé závazky, což se snažil zajistit právě tím, že si vypůjčil peníze od poškozeného. Za výrazně snižující společenskou škodlivost činu tak odvolací soud v zásadě považoval to, že obviněný skutečně zapůjčenou částku v její podstatné části vložil na svůj sporožirový účet za účelem úhrady splátek. Tuto skutečnost považoval odvolací soud za „jinou situaci“, než když v jiných podvodných jednáních pachatelé vylákají finanční prostředky na základě zcela podvodných záminek s tím, že ví, že svému závazku nedostojí, a hodnotil ji výrazně ku prospěchu obviněného (viz strana 5 rozsudku odvolacího soudu). Navíc odvolací soud při důrazu na soukromoprávní vztah mezi obviněným a poškozeným své závěry o potřebě využití zásady ultima ratio, tj. trestního práva jako krajního prostředku, opřel i o myšlenky vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 1448/08. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že závažnost projednávaného činu obviněného nedosahuje patřičné míry společenské škodlivosti přečinu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a proto jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil (srov. stranu 6 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se uvedenými úvahami odvolacího soudu neztotožnil, protože je nepovažuje za správné a objektivně posouzené. Především je třeba vytknout, že odvolací soud, přestože se pro své závěry o malé škodlivosti činu zásadně opíral o to, že obviněný chtěl půjčené peníze využít pro ponížení svých dluhů a že se chtěl uchýlit ke konsolidačnímu řízení, vycházel pouze z obhajoby obviněného, kterou důkazně neprověřil. Z obsahu spisu totiž plyne pouze zjištění, že obviněný dne 28. 5. 2012 na svůj sporožirový účet vedený u České spořitelny vložil částku 58.000 Kč a že téhož dne odešlo celkem pět plateb v součtu 32.478 Kč jako příkazy k úhradě různým bankám prostřednictvím „servisu 24“ (viz č. l. 173 spisu). Žádné další důkazy směřující k ověření obhajoby obviněného, že se snažil skutečně své dluhy konsolidovat, odvolací soud neprovedl, když je nutné poukázat na to, že ani ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší soud k dispozici stejně jako oba soudy nižších stupňů, žádná taková skutečnost nevyplývá. Odvolacím soudem zdůrazňovaná snaha obviněného o konsolidaci půjček tak zůstala jen v rovině tvrzení obviněného, když při půjčce částky 60.000 Kč vložil 58.000 Kč z vypůjčené částky, aniž by bylo jakkoli ověřeno, zda zmíněných pět příkazů k úhradě bylo na splátky dřívějších dluhů. Jestliže odvolací soud neověřoval obhajobu obviněného ani ve vztahu k tvrzení o snaze obrátit se na banku se žádostí o konsolidaci stávajících úvěrů, pak se nezabýval ani samotnou podstatou obviněným tvrzené „konsolidace svých dluhů“ a jejím významem pro snížení škodlivosti projednávaného podvodného jednání.
Konsolidace fakticky znamená spojení existujících dluhů (půjček) do jedné a zatížení dlužníka nižšími, resp. pro něj výhodněji a co nejoptimálněji rozloženými splátkami. Poskytují ji různé banky za nejednotných podmínek. V zásadě jde o úvěr účelově určený, poskytovaný k usnadnění plnění dluhů u jednoho bankovního ústavu, který na sebe převezme dluhy dlužníka od jiných jeho věřitelů (srov. např. vyhlášku č. 163/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů). Za jakých podmínek obviněný o tomto svém zvýhodnění a optimalizaci nastalé finanční situace uvažoval, odvolací soud nezjistil ani nijak neověřil, a proto jeho závěr o tom, že tím došlo ke snížení společenské škodlivosti činu obviněného, zůstává v rovině úvahy, a nikoliv prokázané okolnosti, která by povahu spáchaného činu obviněného zmírňovala. Navíc odvolací soud ani dostatečně neposuzoval vlastní povahu konsolidace jako bankovního produktu přestavujícího úvěr, jímž se obviněný v zásadě jen snažil najít výhodnější možnost splácení úvěrů, které uzavíral v počtu zcela překračujícím obvyklé množství dluhů u jednoho dlužníka i jeho finanční možnosti je splácet, což samo o sobě svědčí o jeho nezodpovědnosti a vysoké lehkomyslnosti.
Nejvyšší soud v této souvislosti jen připomíná, že obviněný v době, kdy od poškozeného vylákal částku 60.000 Kč s příslibem jejího navrácení do 31. 5. 2013, již věděl o svém předlužení, když jeho závazky přesahovaly částku 1.300.000 Kč a jeho průměrný čistý měsíční příjem se pohyboval v rozmezí od 27.000 Kč do 30.000 Kč, kdežto výše aktuálních splátek v rozhodném období činila 42.000 Kč měsíčně, což je zcela zjevně částka o více než 12.000 Kč vyšší než jeho celkový měsíční příjem. Na tomto závěru nemůže nic změnit připočtení příjmu manželky, neboť ani tak docílená částka 38.000 Kč nepostačovala k pokrytí splátek stávajících úvěrů a půjček, když zcela mimo zůstává otázka, z čeho rodina čítající tři děti mohla vůbec žít a zajišťovat běžné životní potřeby. Uvedené chování obviněného je neodůvodnitelné a svědčí o jeho snaze dluhy řešit dalšími dluhy bez ohledu na to, že tím způsobí jiným osobám příkoří.
Za takové situace navýšení dlužné částky o dalších 60.000 Kč, jež by rozložená do měsíčních splátek po 5.000 Kč do jednoho roku, jak obviněný sliboval, znamenala zcela neuvážené až hazardní chování nejen vůči poškozenému, ale i vlastním dětem, a které samo o sobě nesvědčí o snaze obviněného se oddlužit, ale naopak o iracionálním navýšení množství dluhů nad míru jakkoliv rozumně akceptovatelnou, když pasiva obviněného značně přesahovala výši jeho aktiv. Na nečestnost a lhostejnost k druhým u obviněného ukazuje též fakt, že půjčku od poškozeného přijal dne 28. 5. 2012, dne 2. 10. 2012 podal u Krajského soudu v Ostravě návrh na povolení oddlužení, o čemž poškozeného neinformoval, a posléze ani nereagoval na písemnou výzvu poškozeného jako věřitele ze dne 18. 9. 2013 (č. l. 41 spisu), takže poškozený se k tomuto insolvenčnímu řízení včas nepřihlásil, neboť o něm nevěděl, přihlášku včas neuplatnil ani do 30 dnů od zveřejnění unesení v insolvenčním rejstříku, a tudíž nebyl jako věřitel zahrnut do usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. KSOL 16 INS 24046/2012, o schválení oddlužení obviněného (č. l. 14 až 35, 67 až 121 spisu).
Rovněž nelze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že jde výhradně o soukromoprávní vztah mezi obviněným a poškozeným, protože tato jeho úvaha, kterou se snažil dovodit potřebu nevyužít trestního práva, a tím aplikovat zásadu ultima ratio, je v rozporu s názorem tohoto soudu vysloveným ve vztahu k nemožnosti rozhodnout o náhradě škody poškozeného, jak bude uvedeno níže. Tímto názorem totiž odvolací soud v zásadě popřel, že by poškozený měl možnost domáhat se náhrady své škody nejen prostředky trestního řízení, ale i prostředky občanskoprávními, což svědčí o tom, že by v případě poškozeného selhaly veškeré právní prostředky k možnosti, aby se svého nároku domohl. Takový závěr je zcela v rozporu se zásadami subsidiarity represe i ultima ratio vyslovenými v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které v této trestní věci použít ze zmíněných důvodů nelze.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že v případě činu obviněného s ohledem na jeho osobu a okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jde o čin stojící svou závažností pod běžnou hranicí trestných činů podvodů, ale naopak je podle rozvedených skutečností přesvědčen o podstatné závažnosti tohoto činu, který nejen co do jeho kvalifikované podoby (odstavec 3 §209 tr. zákoníku představující větší škodu), ale i co do dalších důsledků, které chování obviněného vyvolalo, plně svědčí o naplnění takové závažnosti a škodlivosti, že v něm je nutné shledat žalovaný přečin podvodu.
V této souvislosti Nejvyšší soud v širších celospolečenských souvislostech konstatuje, že vzrůstající zadluženost občanů je velmi tíživým a zneklidňujícím jevem, obzvláště v případě, kdy občané, tak jako v projednávané trestní věci, neprojevují konkrétní snahu po oddlužení tím, že by zvýšili své pracovní úsilí a snažili se větším výdělkem zbavit svých dluhů, ale zcela naopak jen navršují již existující dluhy dalšími za situace, kdy vědí, že není v jejich silách tuto zadluženost zvládnout z příjmů, které mají. V důsledku tohoto „kolotoče“ či „spirály“, v níž další dluhy zvyšují již existující neschopnost je splatit, dohází k nežádoucímu jevu, kdy tito občané se dostávají sociálně na samé „dno společnosti“, neboť přicházejí o majetky, o živobytí, střechu nad hlavou, apod., a nezřídka se z nich stávají lidé bez domova. Je třeba si uvědomit, že každý dospělý a právně způsobilý člověk je odpovědný mimo jiné i za finanční transakce činěné se svými finančními prostředky a je povinností každého své prostředky používat uvážlivě a uspokojovat své potřeby jen do výše svých příjmů a finančních možností. Pokud mu příjmy nedostačují k pokrytí jeho potřeb a stávajících dluhů, je další mnohonásobné uzavírání úvěrů nutné považovat za projev společensky škodlivý, a stává-li se tak za naplnění znaků trestného činu, je nezbytné uvedené souvislosti hodnotit v neprospěch, a nikoliv ve prospěch osoby, která pod nepravdivými či zamlčenými údaji si půjčila další peníze.
Ze všech těchto důvodů, jestliže si osoba, která je v předlužení a není schopná plnit své dosavadní dluhy, za takové situace vezme další úvěr, aniž by věřitele informovala o této své finanční situaci, naplňuje tím znak přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „uvedení v omyl“, neboť jednak předstírá svou schopnost dluh splatit, ač tomu tak objektivně není, anebo tuto okolnost zamlčí, pokud o ní věřitele neinformuje. Tak tomu je v projednávané věci. Nejvyšší soud se s odvolacím soudem neztotožnil, neboť při naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku nejsou splněna žádná z kritérií stanovených pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a „ultima ratio“ ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Naplnil-li totiž obviněný znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku za okolností, jak jsou výše rozvedeny, prostředky trestní represe jsou zcela namístě a nezbytné z důvodů vysoké společenské škodlivosti, která byla výše vysvětlena a rozvedena. Lze jen shrnout, že obviněný se dopustil činu v jeho kvalifikované podobě, neboť částka 60.000 Kč přesahuje spodní hranici větší škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný byl při svém jednání veden zištným záměrem, protože se snažil dosáhnout majetkové výhody spočívající (v dosud neobjasněné) konsolidaci stávajících půjček, přičemž veškeré počínání obviněného bylo na úkor poškozeného, jehož obviněný nejen oklamal, ale svým dalším počínáním minimalizoval jeho možnost se svého nároku domoci. Obviněnému muselo být zřejmé nejen to, že dluh vůči poškozenému nebude schopen za stávajících okolností v dohodnutém termínu ani v pozdější době splnit, ale i to, že pokud jej nebude informovat o návrhu na insolvenční řízení, poškozený, který nevěděl od obviněného o jeho nepříznivé finanční situaci, nebude mít důvod sledovat insolvenční rejstříky a možnost se tak včas k insolvenčnímu řízení přihlásit. Uvedené okolnosti jsou závažnými skutečnostmi, pro které je třeba čin obviněného považovat za kriminální čin se všemi důsledky trestní represe.
Protože Nejvyšší soud shledal názor odvolacího soudu nesprávným a v daných souvislostech neudržitelným, nemohlo napadené rozhodnutí ohledně zprošťujícího výroku obstát, a proto ho zrušil, jak je ve výroku shora uvedeno.
Kromě tohoto Nejvyšší soud shledal opodstatněným dovolání obviněného i ve vztahu k vadě přezkoumávaného rozhodnutí vztahující se k neexistujícímu výroku o náhradě škody opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Chybějícím je výrok, který není ve výroku jako celku obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.).
Dovolatelem je v napadeném rozhodnutí za chybějící výrok považován jakýkoliv výrok o náhradě škody, protože žádný takový výrok (podle §229, event. §228 nebo §206 tr. ř.) učiněn nebyl.
Odvolací soud (viz strana 6 rozsudku přezkoumávaného rozhodnutí) k důvodům odvolání podanému poškozeným proti rozsudku soudu prvního stupně, jimiž poškozený brojil proti tomu, že soud prvního stupně o jeho včas a řádně uplatněném nároku na náhradu škody nerozhodl, dospěl ke zcela shodnému závěru jako nalézací soud, že v rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody mu brání překážka plynoucí z §140b zák. č. 182/2006 Sb., když v trestním řízení o tomto trestném činu nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, který by omezení plynoucí z předmětného ustanovení insolvenčního zákona mohl prolomit. Proto i odvolací soud dospěl k závěru, že o nároku poškozeného rozhodnout nelze, a to rovněž s odkazem na ustanovení §140a a §140b zák. č. 182/2006 Sb.
Nejvyšší soud tento závěr shledal nesprávným v souladu s podaným dovoláním, a to z následujících důvodů:
Z obsahu spisu se podává, že poškozený D. P. se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení proti obviněnému formálně připojil v průběhu přípravného řízení (č. l. 55 spisu), když navíc si zvolil i zmocněnce (č. l. 40), který byl vyrozuměn o nařízení hlavního líčení konaném dne 20. 5. 2014 (č. l. 160 až 163 spisu), k němuž se stejně jako poškozený dostavil. Poškozený před zahájením dokazování toto své připojení potvrdil a konkretizoval tak, že „se připojuje k trestnímu řízení vůči obviněnému s nárokem na náhradu škody ve výši 60.000 Kč“ (č. l. 175 verte spisu). Zmocněnec poškozeného (v substituci) se účastnil i následného hlavního líčení dne 23. 9. 2014 (č. l. 181 a násl.), kde mu bylo mimo jiné přiznáno i právo závěrečného návrhu, v němž upřesnil, že „v případě vydání odsuzujícího rozsudku navrhuje, aby bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozenému na náhradě škody 66.000 Kč“.
Ze všech těchto kroků soudu prvního stupně je zřejmé, že o postavení D. P. jako poškozeného v rámci tohoto trestního řízení neměl pochybnosti, proto také nerozhodl podle §206 odst. 3, 4 tr. ř., podle něhož by měl postupovat, shledal-li by, že práva poškozeného uplatňuje osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší. Jestliže by soud zjistil podmínky pro takový postup, musel by rozhodnout usnesením, že takovou osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští a v jakém rozsahu tak v konkrétní situaci činí, anebo když bylo o nároku poškozeného rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Z toho plyne, že rozsah práv poškozeného, jenž svá práva uplatnil podle §43 odst. 1, 3 tr. ř., lze omezit jen na základě usnesení soudu vydaného za podmínek §206 odst. 3, 4 tr. ř. Pokud však soud takové rozhodnutí neučiní, je nutné práva a rozsah, jak je uplatnil, respektovat a některým z postupů vymezených §228 nebo 229 tr. ř. o nich rozhodnout, a toto rozhodnutí vyjádřit i výrokem o náhradě ve výrokové části rozsudku.
Poškozený v přezkoumávané věci po formální stránce splnil všechny zákonné předpoklady §43 odst. 1 a 3 tr. ř., jež žádný ze soudů nezpochybnil. Protože soudy neshledaly žádnou překážku (§44 odst. 3 tr. ř.), která by jim bránila v tom, aby jmenovanému status poškozeného přiznaly, avšak o jeho nároku nerozhodly, nýbrž jen v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že pro neúčelnost rozhodnout nelze, jde o nezákonný postup odporující pravidlům §228 a §229 tr. ř.
Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. odkáže poškozeného s celým nárokem nebo jen s jeho částí na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř., jestliže soud obviněného obžaloby zprostí (tak, jak to učinil odvolací soud v projednávané věci), odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.
Tento postup při absenci rozhodnutí soudu podle §206 odst. 3, 4 tr. ř. není možné obejít tím, že výrokem ve smyslu §228 nebo 229 tr. ř. rozhodnuto není a soud jen v odůvodnění rozsudku uvede, jaké okolnosti jej k tomu, že o řádně uplatněném nároku poškozeného, jehož k hlavnímu líčení připustil (§206 tr. ř.), nerozhodl. Takový postup je vadou ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť jde o chybějící výrok o náhradě škody. Z těchto hledisek je uvedený důvod dovolání naplněn i v projednávané věci, v níž odvolací soud podle uvedených ustanovení nepostupoval, a to i přesto, že po celé trestní řízení byla D. P. přiznána práva poškozeného ve smyslu §43 odst. 1, 3 tr. ř. Odvolací soud proto vadně rozhodl, pokud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který o nároku poškozeného ve vytýkaném smyslu nerozhodl, když odvolání poškozeného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, protože se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že o nároku poškozeného s ohledem na §140a a §140b zák. č. 182/2006 Sb. rozhodnout nelze.
Podle §140b zák. č. 182/2006 Sb., nejde-li o řízení uvedená v §140a zák. č. 182/2006 Sb., nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170 zák. č. 182/2006 Sb.); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Takové rozhodnutí nelze po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku vydat, a bude-li přesto vydáno, v insolvenčním řízení se k němu nebude přihlížet. Není-li možné v řízení z uvedeného důvodu pokračovat, soud jej může přerušit svým rozhodnutím vydaným podle §109 o. s. ř. (srov. Hásová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 459 – 460).
V posuzované věci, jak je shora uvedeno, obviněný podal dne 2. 10. 2012 návrh na povolení oddlužení, o kterém Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl tak, že toto oddlužení povolil usnesením ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. KSOL 16 INS 24046/2012 (č. l. 29 až 31 spisu), a usnesením ze dne 10. 1. 2013 schválil oddlužení obviněného plněním splátkového kalendáře po dobu 5 let (č. l. 32 až 35 spisu). Rozhodné pro poškozeného je však to, že nebyl mezi nezajištěné věřitele zahrnut, a tudíž, i když uvedené rozhodnutí o schválení oddlužení vytvořilo překážku předpokládanou v ustanovení §140b zák. č. 182/2006 Sb., pro kterou nemohlo být o nároku na náhradu škody poškozeného rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., a tedy přiznána mu požadovaná vzniklá škoda, nebylo možné o jeho nároku nerozhodnout vůbec, a to ani postupem podle §229 odst. 1 tr. ř. I v případě, že před zahájením trestního stíhání, anebo i v jeho průběhu byl prohlášen konkurs (oddlužení) na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku jeho účinků, nelze v adhézním řízení sice rozhodnout o přiznání nároku na náhradu škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle §229 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr., které s ohledem na novelizované ustanovení insolvenčího zákona v §140a až 140e zákonem č. 294/2013 s účinností od 1. 1. 2014, lze přiměřeně nyní aplikovat).
Povinnosti rozhodnout v naznačeném případě podle §229 odst. 1 event. 3 tr. ř. se žádný ze soudů nemohl zprostit s odkazem na probíhající a dosud neskončené insolvenční řízení s odůvodněním, že v trestním řízení nebyl zajištěn majetek v majetkové podstatě obviněného. Probíhající insolvenční řízení, do něhož se poškozený v trestním řízení jako dlužník včas nepřihlásil a není veden jako nezajištěný věřitel v rámci probíhajícího oddlužení, nemůže vést k tomu, aby mu byla odebrána možnost domáhat se náhrady své škody dalšími postupy, které mu jsou v rámci insolvenčního řízení umožněny, byť tomu tak může být jen za určitých a v době rozhodování nejistých okolností, avšak poškozený má ještě šanci se svých nároků domoci.
Nejvyšší soud v této souvislosti jen uvádí, že bez dalšího nelze předem vyloučit případnou možnost postupu např. podle §414, 415 a §417 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., tj. situaci, kdy by došlo k rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny podle §414 a 415 zák. č. 182/25006 Sb.), avšak, pokud by tak soud rozhodl, může nastat situace, že podle §417 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. insolvenční soud dlužníku osvobození odejme, jestliže na základě návrhu podaného některým z dotčených věřitelů do 3 let od jeho pravomocného přiznání vyjde najevo, že ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo na základě podvodného jednání dlužníka, anebo že dlužník poskytl zvláštní výhody některým věřitelům; to neplatí, jestliže věřitel, který návrh podal, mohl takovou námitku uplatnit před rozhodnutím o přiznání osvobození dlužníku. Podle odst. 2 cit. ustanovení přiznané osvobození zaniká, byl-li dlužník do 3 let od právní moci rozhodnutí o něm pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení oddlužení anebo přiznání osvobození, případně kterým jinak poškodil věřitele.
V posuzované věci je třeba poukázat na to, že pohledávka poškozeného je stále splatná a vznikla jako škoda způsobená úmyslným trestným činem. Doba pěti let stanovená v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2013, č. j. KSOL 16 INS 24046/2012-B5, pro insolvenční řízení, dosud neuplynula, a tudíž dosud nezačala běžet ani doba 3 let od právní moci rozhodnutí o osvobození obviněného coby dlužníka v insolvenčním řízení ve smyslu §417 odst. 2 zák. č. 182/2006 Sb. Poškozený by tudíž při splnění dalších podmínek, jejichž posouzení je ovšem věcí civilních soudů, mohl svůj finanční nárok vůči obviněnému v tomto řízení uplatnit. Nelze předem vyloučit ani tu možnost, že obviněný ve stanovené době nesplní podmínky oddlužení, a v důsledku toho insolvenční soud nebude moci vydat rozhodnutí podle §414 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., což by znamenalo, že bude postupovat podle §418 zák. č. 182/2006 Sb., tzn., zruší oddlužení a rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.
Z takto příkladmo zmíněných možností a z dalších výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu vadným i ve vztahu k chybějícímu výroku o náhradě škody.
Protože bylo nesprávným shledáno rozhodnutí odvolacího soudu jak ve zprošťujícím výroku, tak i pokud o nároku poškozeného nerozhodl (v daném případě podle §229 odst. 3 tr. ř.), Nejvyšší soud v souladu se zásadou zakotvenou v §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 55 To 303/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (srov. §265s odst. 1 tr. ř.).
Tímto postupem se věc vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, tzn. do stadia po podání odvolání obviněného a poškozeného proti rozsudku soudu prvního stupně, o nichž je odvolací soud povinen znovu rozhodnout v souladu s názory výše Nejvyšším soudem uvedenými.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. května 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová