ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.864.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 864/2015-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného Mgr. A. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 44 To 31/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 136/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2014, sp. zn. 19 T 136/2013, byl obviněný Mgr. A. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obviněného a státní zástupkyně rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 44 To 31/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 30. 11. 2012 v době od 18.25 hod. do 18.30 hod. při jízdě po H. n. v P. ve směru J. n. motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, v pomalu jedoucí koloně, na křižovatce ulic H. n. a J. P. poté, co před jeho vozidlem přešel vozovku poškozený P. D., jej nejprve slovně napadl, načež zastavil v místě křižovatky ulic H. n. a J. P., kde po vystoupení z vozidla došlo k vyvrcholení slovní rozepře, v jejímž závěru se poškozený otočil, aby odešel, a obviněný do něj nečekaně zezadu strčil, až P. D. nekontrolovatelně zavrávoral, spadl na hranu chodníku, v důsledku pádu si zlomil proximální stehenní kost vlevo, kterou bylo nutno po základním lékařském ošetření operovat a kost zpevnit hřeby a kovovými dlahami, poranění bylo provázeno bolestí a omezenou hybností levé dolní končetiny, poškozenému byla vystavena pracovní neschopnost od 30. 11. 2012 do 31. 3. 2013, a toto zranění poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. dovolání. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které není samoúčelné a je výrazem širšího práva na obhajobu i v případě, když byl fyzicky přítomen veřejnému zasedání. Za vadné obviněný považoval, že odvolací soud, aby mohl změnit skutková zjištění soudu prvního stupně (že obviněný poškozeného strčil zezadu), přečetl podle §259 odst. 3 tr. ř. pouze výpověď poškozeného. Změnil přitom hodnocení výpovědi obviněného, když uzavřel, že mu neuvěřil, a to i přesto, že jej nevyslechl. Z tohoto důvodu, i když byl obviněný veřejnému zasedání osobně přítomen, vyslechnut nebyl. Odvolací soud tuto jeho výpověď označil za nepravdivou, aniž by předem naznačil, kam jeho úvahy směřují, a tím obviněnému znemožnil domáhat se opakování své výpovědi před soudem, a díky tomu obviněný považoval svoji účast u veřejného zasedání za pouhý formalismus a za porušení práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. u trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku soudům obviněný vytýkal, že dostatečně neuvážily všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení subjektivní stránky, ale dovozovaly ji až ze vzniklého následku, od něhož odvíjely závěr o zavinění, které neposuzovaly se zřetelem na zachování příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Vzniklý následek nadřadily znakům subjektivní stránky. Obviněný nemohl s ohledem na lidskou zkušenost předvídat ani předjímat, že by prosté strčení do poškozeného mohlo vést k jeho pádu, natož k tak fatálnímu následku, který v této věci nastal. Obviněný zdůraznil, že ke strčení došlo na rovném úseku a zhruba uprostřed dosti široké silnice (nikoliv třeba na skalním útesu). Podle obviněného soudy na něj kladou přehnané požadavky, zejména ve směru jeho intelektu, když chtějí, aby u strčení do jiné osoby znal, že může dojít ke zranění ve formě těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný též vytkl, že soudy ve své polemice neoddělily ublížení na zdraví a těžkou újmu na zdraví, a ze všech jím označených důvodů nesprávně shledaly naplnění znaků trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
U trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný považoval za nesouladné zjištění o strčení do druhého ve snaze ukončit rozepři a současně o snaze poškozeného úmyslně napadnout. Navíc ne každý konflikt, k němuž dojde na místě veřejnosti přístupném, lze považovat nutně za trestný čin výtržnictví, když rozmíška mezi obviněným a poškozeným navíc měla ryze interní charakter. Soudy nehodnotily celý průběh činu, ale omezily se jen na tu část, kdy došlo ke strčení, aniž by posuzovaly, že přesah předmětného činu na veřejnost musí mít určitou věcnou kvalitu, tedy, že nestačí prostá spekulace o hypotetickém, veřejném dopadu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1243/2003 nebo rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Jeho jednání v žádném případě nedosáhlo intenzity a kvality přečinu výtržnictví, neboť by týž trestný čin pak musel spáchat i poškozený, jehož účast na konfliktu byla – vyjma závěrečného pádu na zem – srovnatelná s jednáním obviněného, nehledě na to, že to byl právě poškozený, kdo celý konflikt vyvolal vhozením nedopalku cigarety do vozidla obviněného.
Obviněný v dovolání dále namítal, že odvolací soud změnil popis skutku oproti rozsudku soudu prvního stupně tak, že obviněný měl poškozeného strčit zezadu (nikoliv strčením „do hrudi“, jak uzavřel okresní soud). Taková změna skutkových zjištění podle dovolatele nebyla možná vzhledem k tomu, že soud druhého stupně při veřejném zasedání pouze přečetl protokol o výpovědi poškozeného, ač měl provést osobní výslech poškozeného. Obviněný se čtením tohoto protokolu nikdy nesouhlasil (§211 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6 tr. ř.), což je okolnost z níž plyne, že postup odvolacího soudu byl vadný a svědčí o tom, že neměl zájem na seriózním zjištění stavu věci, ale chtěl jen formálně učinit zadost svým povinnostem, což je v rozporu s článkem 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy.
Odvolacímu soudu z těchto důvodů obviněný zásadně vytýkal, že pokud měnil skutkové zjištění, měl osobně vyslechnout jak poškozeného, tak i obviněného. Jestliže tak nepostupoval, nebylo řádně objasněno, zda poškozeného strčil zepředu nebo zezadu, a soudy zmíněnými procesními postupy nerespektovaly zásadu presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy, čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 2 tr. ř.). Obviněný při zdůraznění konstantního obsahu své výpovědi namítal, že ji soudy nesprávně vyhodnotily, a poukázal na obsahově nejednotná tvrzení poškozeného, která se v průběhu řízení lišila, a to zejména o nedopalku cigarety. Poškozený kouřil a v jednom momentě vhodil nedopalek cigarety do auta obviněného, což však poškozený v různých alternativách své výpovědi popíral. Podle obviněného tak skutková zjištění učiněná v posuzované věci jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, a skutek nebyl zjištěn postupem odpovídajícím pravidlům a principům spravedlivého procesu. Obviněný zmínil i extrémní nesrovnalosti v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť nekoresponduje jeho závěr o tom, že poškozený pád tlumil rukou, a při tom si rozbil hodinky, anebo zda šlo o prudký pád, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Závěr o vině obviněného soudy vystavěly na jediném důkazu, který ani řádně odvolací soud neprovedl, navíc při ignoraci důkazu prokazujícího opak. Ze všech uvedených důvodů obviněný považuje napadené rozhodnutí za projev libovůle ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby jej sám postupem podle §265m tr. ř. zprostil obžaloby.
K podanému dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který výhrady obviněného opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v tvrzení, že jeho účast u veřejného zasedání před odvolacím soudem byla jen formální, považoval za uplatněné mimo tento dovolací důvod, neboť veřejné zasedání bylo konáno za přítomnosti obviněného, který měl možnost se v jeho průběhu ke všem okolnostem a postupům soudu vyjádřit. Nemohlo proto dojít k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu jím označeného dovolacího důvodu.
Výhrady podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce zákonným podmínkám tohoto dovolacího důvodu neodpovídají, protože se obviněný domáhal opravy skutku, jiného hodnocení důkazů, anebo požadoval přezkoumat správnost soudy provedeného dokazování. U námitek vztahujících se k naplnění subjektivních i objektivních znaků přečinu podle §147 odst. 1 tr. zákoníku zdůraznil především překvapivost útoku obviněného, jež nedala poškozenému v podstatě možnost na tento útok adekvátně reagovat. Podle průběhu skutkového zjištění obviněný věděl a mohl předpokládat, že poškozený po jeho útoku upadne na zem, a v důsledku takového pádu u něj může dojít i k těžké újmě na zdraví (§122 odst. 2 tr. zákoníku). Ohledně kvalifikace činu jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se státní zástupce ztotožnil s názory vyslovenými soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že čin obviněného se odehrál na veřejnosti a zdůraznil, že vzrůstající agrese na úseku dopravy a provozu na pozemních komunikacích je nežádoucím a opakujícím se a nebezpečným jevem našich řidičů. Státní zástupce pochybení neshledal ani v postupu odvolacího soudu, jestliže přečetl při veřejném zasedání protokol o dřívějších výpovědích poškozeného, a na základě toho provedl drobnou korekci popisu skutkového děje tak, aby tento odpovídal provedeným a řádně hodnoceným důkazům. V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda argumenty obviněného je možné podřadit pod jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonem vymezených důvodů lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se dovolání může podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedený důvod dopadá na situace, kdy došlo ke zkrácení práva obviněného na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti tj. právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení (srov. B. proti P., rozsudek ze dne 25. 3. 1998, č. 23103/93). Osobní účast obviněného však nemá stejnou rozhodující důležitost v odvolacím řízení, které vždy neobsahuje právo na veřejné jednání a právo být osobně přítomen. Při posuzování této otázky je nutné brát zřetel kromě jiného na zvláštnost tohoto řízení, o které se zde jedná, a způsob, jakým jsou zájmy obhajoby prezentovány a chráněny před odvolacím soudem, zejména ve světle otázek, které mají být posouzeny, a jejich důležitosti pro obviněného (srov. K. proti R., rozsudek ze dne 19. 12. 1989, č. 9783/82). Proto sama skutečnost, že obviněný nebyl přítomen na jednání odvolacího soudu posuzujícího otázku viny a neviny, sama o sobě nebývá dostatečná ke konstatování porušení Úmluvy (srov. H. proti I., rozsudek ze dne 18. 10. 2006, č. 18114/02).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že o porušení práva obviněného na konání veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení v jeho nepřítomnosti, jsou i ve smyslu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva kladeny „menší“ nároky, než je tomu u účasti obviněného před soudem prvního stupně při hlavním líčení, v němž je prováděno dokazování. Z žádného ze zmíněných (ale ani dalších hledisek) určujících zásadu přítomnosti obviněného nelze dovodit, že by mohlo být právo na přítomnost obviněného porušeno, jestliže obviněný byl při jednání soudu osobně přítomen, avšak podle jeho názoru soud nepostupoval v souladu s jeho představami. Takový požadavek je zcela mimo smysl a obsah této zásady, a to jak ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, tak i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Z uvedeného plyne, že když byl obviněný přítomen veřejnému zasedání, nemůže se jednat o porušení jeho práva zaručujícího jeho osobní účast, a nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný porušení uvedeného práva spatřoval v tom, že nebyl on ani poškozený při veřejném zasedání vyslechnut, tj. v porušení zásad kontradiktornosti řízení zaručené též čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jde o princip, který znamená, že oběma stranám řízení musí být dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí. Jedná se zejména o důvěru subjektů fungování soudního systému, a tato důvěra se zakládá mimo jiné na jistotě dotyčného, že měl možnost se vyjádřit ke všem písemnostem ve spisu (srov. Z. proti Š., rozsudek ze dne 21. 2. 2002, č. 33499/96).
Avšak ani o porušení této zásady se v projednávané věci nemohlo jednat, protože z obsahu spisu neplyne, že obviněný neměl možnost svá práva v průběhu procesu uplatňovat ve stejné míře jako strana obžaloby, anebo že by mu bylo upřeno uplatnit svou obhajobu a vyjadřovat se k důkazům. Nic takového z listinných důkazů ve věci pořízených neplyne. Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že obviněný byl k veřejnému zasedání konanému před Městským soudem v Praze vyrozuměn vzorem 7a tr. ř. a obviněný se jej osobně zúčastnil. Toto veřejné zasedání bylo konáno i v přítomnosti jeho obhájce Mgr. Michala Fraňa. Podle protokolu o tomto veřejném zasedání odvolací soud po přednesení odvoláními napadeného rozsudku a poté, co byl podán podstatný obsahu spisu, přečetl výpověď poškozeného obsaženou na č. l. 179 až 181, 258 až 260 a jeho vyjádření při konfrontaci na č. l. 261 až 263, jakož i opis Rejstříku trestů obviněného. K dotazu předsedy senátu nebyly ze strany obhajoby vzneseny žádné výhrady proti uvedenému postupu, ale obhájce předložil odvolacímu soudu podklady vztahující se k otázkám spojeným s náhradou škody. U veřejného zasedání obhájce obviněného měl prostor pro uplatnění práv obviněného, a na výzvy soudu reagoval. Nevznesl v průběhu veřejného zasedání žádné výhrady ke způsobu provedeného dokazování či k porušení práv obviněného nebo ve snaze domoci se nápravy vadného postupu, jenž však vytýkán před odvolacím soudem nebyl. V protokole je pouze konstatováno, že další návrhy na doplnění dokazování učiněny nebyly (viz č. l. 294 spisu).
Nejvyšší soud po zvážení uvedeného průběhu veřejného zasedání se shora vymezenými podmínkami, za nichž může dojít k porušení práva obviněného na přítomnost u veřejného zasedání či zásady kontradiktornosti, dospěl k závěru, že obviněný byl po celou dobu přítomen a že obhájci bylo umožněno, aby konal za obviněného úkony směřující k zajištění těchto jeho práv. Významné je, že obhájce, ač k tomu měl dostatek prostoru, nebrojil proti žádnému kroku, který dovolací soud činil, nevytýkal žádné vady v procesním postupu tohoto soudu, a to ani ve vztahu k způsobu a obsahu provedeného důkazu čtením výpovědi poškozeného. Lze pro úplnost zmínit i obsah závěrečného návrhu obhájce a poslední slovo obviněného, v nichž ani v konci veřejného zasedání nebrojili proti způsobu, jak tento soud postupoval.
S ohledem na takto zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným až v dovolacím řízení vytýkané nedostatky dotýkající se řádného zajištění principů vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uplatněné až v tomto mimořádném opravném prostředku byly jen formálním poukázáním na procesní vady, které fakticky vůbec nenastaly, protože obviněný byl k veřejnému zasedání před odvolacím soudem řádně předvolán (vyrozuměn), dostavil se a veřejnému zasedání byl přítomen, stejně jako i jeho obhájce. V průběhu veřejného zasedání mu bylo dáno právo svá další práva (vyjádřit se k důkazu a činit další návrhy na dokazování a vyjádřit závěrečný návrh a mít poslední slovo) uplatňovat, což jak obviněný, tak i jeho obhájce bez jakýchkoliv námitek proti nedostatkům v procesním postupu odvolacího soudu využili.
Na základě takto zjištěných okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru že obviněný vznesl výhrady, které s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vůbec nekorespondovaly.
Další část námitek obviněný podřadil pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod podle svého zákonného vymezení slouží zásadně k nápravě právních vad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, aj.).
Vzhledem k úzkému zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní problematiku bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Obviněný na základě tohoto dovolacího důvodu vznesl jednak výhrady, jimiž poukazoval na procesní nedostatky v průběhu veřejného zasedání, jež zčásti korespondují i s argumentací ve vztahu k předchozímu dovolacímu důvodu. V nich tvrdil, že odvolací soud, který změnil skutkový stav věci v popisu skutku, řádně obviněného ani poškozeného nevyslechl, ale pouze přečetl jeho výpověď z předchozích částí spisu, a shledával v tom porušení ustanovení §211 a §263 odst. 6 tr. ř. Jednak brojil proti použité právní kvalifikaci jak přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož neshledával naplnění subjektivní stránky, tak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek intenzity potřebné k naplnění této skutkové podstaty.
Část argumentace týkající se procesních nedostatků u odvolacího soudu, který upravil skutková zjištění (strčení zezadu namísto strčení do hrudi), aniž by obviněného a poškozeného vyslechl, když toliko přečetl výpovědi poškozeného z protokolů o hlavním líčení, spadá do tzv. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními, a proto Nejvyšší soud, i když jde o výhrady stojící mimo obviněným označený dovolací důvod, jen pro úplnost považuje za vhodné uvést, že podle §258 odst. 3 písm. a) tr. ř. odvolací soud může změnit skutkové závěry přezkoumávaného rozsudku soudu nižšího stupně, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení. Podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
V projednávané věci odvolací soud provedl sice změnu ve skutkových zjištěních, avšak nevycházel z žádných jiných skutkových okolností, než které již byly známy v řízení před soudem prvního stupně, kde vyplynuly z již tehdy provedeného dokazování. Proto, aby mohl skutkový stav upřesnit, jak ve výroku o vině ve skutkovém zjištění, které sám v napadeném rozsudku popsal, „poškozený se otočil, aby odešel a obviněný po poškozeném nečekaně zezadu strčil“ (namísto, „obviněný do hrudi poškozeného střední intenzitou strčil“), odvolací soud přečetl výpovědi poškozeného na č. l. 179 až 181, 258 až 260 a 261 až 263 učiněné v průběhu hlavních líčení konaných Obvodním soudem pro Prahu 5 ve dnech 2. 6. 2014 a 8. 12. 2014.
Je nutné zmínit, že v protokolu o veřejném zasedání není výslovně uvedeno, že by si odvolací soud před čtením těchto výpovědí vyžádal souhlas stran, jak §211 odst. 1 tr. ř. stanoví (protokol obsahuje záznam, že se tyto důkazy „čtou“). Jde o nepřesnost v protokolaci, protože, z celého kontextu průběhu veřejného zasedání, jak je výše popsáno, je zřejmé, že takový souhlas, byť by nebyl dán výslovně, vyplynul z chování stran, které k tomuto čtení nevznesly výhrady a nenamítaly, že se čtením těchto protokolů nesouhlasí. V žádné části veřejného zasedání obviněný nepožadoval, aby byl vyslechnut i on sám, ani nepožadoval, aby byl poškozený znovu vyslechnut osobně i před odvolacím soudem. Nejvyšší soud proto v této jen formální nedůslednosti v protokolaci neshledal porušení procesního postupu, které by mohlo mít dopad pro správnost celého řízení. Navíc je třeba připomenout, že obviněný byl s obsahem výpovědi poškozeného řádně seznámen již z průběhu hlavního líčení konaného dne 2. 6. 2014 a 8. 12. 2014, a je vhodné zmínit i to, že obviněný byl i se svým obhájcem přítomen. Při druhém z nich dne 8. 12. 2014 soud dokonce přistoupil ke konfrontaci mezi obviněným a poškozeným, kdy každý z nich mohl přednést svoji verzi průběhu skutku a klást druhému otázky za účelem potvrzení či vyvrácení uváděných tvrzení.
Pokud soud druhého stupně ve veřejném zasedání za přítomnosti obviněného a jeho obhájce tyto výpovědi poškozeného pouze přečetl, když další dokazování nepovažoval za nutné a k objasnění skutkového stavu věci za potřebné [§259 odst. 3 písm. a), §263 odst. 6 tr. ř.], a obviněný s takovým postupem (byť třeba mlčky) souhlasil. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že došlo-li by k vadám v postupu odvolacího soudu, bylo na obhájci obviněného, aby na základě ustanovení §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se domáhal nápravy, a to již v průběhu tohoto veřejného zasedání. Jestliže však v průběhu veřejného zasedání obhájce nevynaložil potřebné úsilí k tomu, aby jemu a jeho klientovi soud umožnil klást otázky poškozenému či aby obviněného sám vyslechl, nelze se nápravy domáhat až v řízení o dovolání či jiném mimořádném opravném prostředku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 3785/14).
Ze všech těchto důvodů nedošlo k porušení obhajovacích práv obviněného ani vážným porušením procesních povinností ze strany odvolacího soudu.
Při těchto závěrech je třeba s ohledem na další výhrady obviněného směřující proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů shrnout, že i když odvolací soud popsaným způsobem přečetl výpovědi poškozeného z hlavních líčení, hodnotil takto provedený důkaz postupem předepsaným v §263 odst. 7 tr. ř. a nezpronevěřil se ani zásadám §2 odst. 6 tr. ř. (viz strany 5 a 6 rozsudku soudu druhého stupně). Na základě tohoto postupu dospěl k závěru o průběhu skutku způsobem, jak jej vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku. V takovém postupu nelze spatřovat skutečnost zakládající extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, neboť veškeré provedené důkazy nalezly své věcné i logické zakotvení ve skutkových zjištěních ve spojení s řádným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně. Je proto třeba zdůraznit, že zejména odvolací soud soustředil pozornost na to, jak se soud prvního stupně věnoval vzájemným rozporům ve výpovědích obviněného a poškozeného. Nelze přitom pominout, že právě potřeba řádného objasnění způsobu, jakým obviněný strčil do poškozeného, byla jedním z důvodů, pro které odvolací soud zrušil první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věci k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 237 až 240 spisu), z čehož je zjevná právě snaha odvolacího soudu o objektivní zjištění a vyjádření posuzovaného skutkového děje.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů vytýkané pochybení v postupu odvolacího soudu neshledal, a proto mohl pro posouzení dalších relevantně uplatněných námitek vycházet ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Při vědomé nedbalosti je podstatné, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279).
Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout a že v důsledku toho může způsobem v trestním zákoníku uvedeným porušit zájem chráněný v ustanovení §147 tr. zákoníku, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16, č. T 389).
Pro závěry o zavinění obviněného lze usuzovat především ze situace, za níž se útok obviněného vůči poškozenému odehrál, a ze způsobu, jakým byl útok na poškozeného veden. Významnou roli z hlediska posouzení míry a formy zavinění obviněného hraje zejména skutečnost, že ve chvíli, kdy na poškozeného zaútočil, k němu byl poškozený otočen zády a hodlal se z místa incidentu vzdálit a konflikt již dále nevyostřovat. Právě v tomto okamžiku byl poškozený zezadu, strčením do zad, napaden obviněným. Z uvedeného zjištění je zjevné, že poškozený fyzický atak neočekával, a tudíž nebyl připraven na něj adekvátním způsobem reagovat. Tato situace tím spíše svědčí o možnosti předpokladu, že v případě strčení, které dosahuje větší intenzity, dojde k vychýlení osoby ze vzpřímené polohy a k jejímu pádu. Takový pád může při dotyku se zemí, tj. tvrdou podložku (silnice a obrubník chodníku, apod.), navíc v prostředí, kde se nacházely i dopravní značky, popelnice a zaparkovaná vozidla, přivodit následek v podobě zranění této osoby, a to jak nevýznamné povahy, tak i mající povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Takový nechtěný následek je za dané situace obecně předvídatelný a možný.
V posuzované věci poškozenému vznikla v důsledku pádu vyvolaného útokem obviněného těžká újma v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť poškozený byl v důsledku zranění, které utrpěl po útoku obviněného, nucen podrobit se operačnímu zákroku, kdy poranění bylo provázeno bolestí a omezenou hybností levé dolní končetiny s pracovní neschopností poškozeného trvající čtyři měsíce a omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Jelikož zjištěná situace co do jednání obviněného i možného následku byla zahrnuta vědomím obviněného a jeho srozuměním, soudy při posouzení zavinění jako vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nepochybily a při vyhodnocení i všech objektivních okolností správně v činu obviněného shledaly naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolání obsahuje výhrady i proti správnosti právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněný byl tímto trestným činem uznán vinným v alternativě, „že na místě veřejnosti přístupném napadl jiného“, a proto bylo nutné posoudit, zda byly uvedené znaky posuzovaného přečinu naplněny.
Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Přístupností se rozumí možnost vidět a slyšet projev pachatele, i když místo činu není přímo veřejnosti přístupné (je za plotem, na lešení apod.). Takové místo však nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli (např. ulice, parky, nádražní haly), nýbrž postačí, že jsou přístupné jen některým osobám určeným např. povahou jejich zaměstnání (tovární hala, staveniště aj.) nebo jinak (zdravotnické středisko, škola atd.) a v určitou dobu (v sezoně, během otvírací doby, v době provozu apod.).
Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku) vedoucí k hrubému narušení občanského soužití, to znamená ve zvýšené míře. Nestačí zde méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití.
U znaku napadení jiného na veřejnosti jde zpravidla o násilný projev takového charakteru, který vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 6, č. T 173). I když každé fyzické napadení občana, jehož se pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), záleží na posouzení konkrétních okolností a povahy zranění, k níž fakticky došlo. Při posuzování formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil arogancí vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. V této souvislosti je nutno hodnotit i další okolnosti případu, zejména věk pachatele, intenzitu útoku a způsob provedení činu. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 14, č. T 352).
V posuzované věci jde o situaci, kdy se obviněný choval arogantně jednak jako řidič motorového vozidla, a jednak jako občan. Nejprve je třeba připomenout, že celá záležitost se vyvinula z toho, že se obviněný netolerantně ohradil vůči poškozenému, jako chodci přecházejícímu silnici, po níž obviněný projížděl, a to nejprve slovně, na což poškozený odpověděl obdobně (v této fázi šlo o vzájemný verbální konflikt obviněného s poškozeným). Následovalo to, že obviněný, když opustil své vozidlo, fyzicky napadl poškozeného tak, že do něj hrubě strčil za stavu, kdy nebyl osočován ani ohrožován, ale naopak poškozený odcházel. Tím v bezprostřední souvislosti poškozenému, který vlivem strčení upadl, pádem přivodil zranění [těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku].
Tohoto jednání se obviněný dopustil v době kolem 18.30 hod. v P. v prostoru J. n. a křižovatky ulic H. n. a J. P., kudy projížděla kolona vozidel, v důsledku dopravní zácpy pomalu jedoucích. Jednalo se tedy o místo veřejnosti přístupné, protože šlo o dopravní komunikaci. Navíc se tak stalo před zraky celé řady (byť neztotožněných) řidičů stojících v koloně nebo osob pohybujících se ve zmíněném prostoru jako chodci. S ohledem na povahu incidentu, který v relativně krátké době několika desítek vteřin přerostl z podoby slovního konfliktu do fyzického napadení, jakož i k místu, kde k němu došlo (frekventovaná křižovatka v P. v době dopravní špičky), není pochyb o tom, že čin byl spáchán veřejně i na místě veřejnosti přístupném.
Nejvyšší soud při naplnění znaků přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zák. po objektivní stránce shledal i naplněnou stránku subjektivní, protože je zřejmé, že obviněný věděl, že své nevhodné a agresivní jednání provádí veřejně a že jde o projev v rozporu s pravidly občanského soužití, když z malicherné a arogantní pohnutky napadl jiného občana jako účastníka silničního provozu jen proto, že mu zkřížil přecházením vozovky cestu a možnost okamžitě pokračovat v jízdě svým automobilem.
Potřebnou závažnost takové jednání zajisté dosahuje, a to právě pro uvedené skutečnosti i pro vzniklý těžký následek intenzity přečinu, a nemůže se proto jednat o přestupek. Jednalo se o nebezpečné jednání, z nějž pramenily závažné důsledky, jejichž důvodem byl nepřiměřený projev řidiče, který psychicky neunesl nepříznivost dopravní situace a své negativní emoce namířil v zásadě vůči náhodně procházejícímu chodci, který se proti obviněnému ničím neprovinil (obviněným zmiňované vhození nedopalku cigarety do interiéru vozu obviněného nebylo v trestním řízení prokázáno).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů přisvědčil správnému závěru soudů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky přečinů těžkého ublížení z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku i výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jež soudy dostatečně jasně a srozumitelně rovněž odůvodnily ve svých rozhodnutích (viz strany 9 až 10 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 7 rozsudku soudu odvolacího).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry soudů obou stupňů v posuzované věci za správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato zjištění mohl dovolací soud učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu