ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.912.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 912/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 dovolání L. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 Nt 1857/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, byl podle §99 odst. 1 tr. zákoníku zamítnut návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 1 Zt 408/2012, aby bylo L. B. uloženo ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní. Uvedené usnesení napadl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 stížností. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že L. B. podle §99 odst. 1 tr. ř. uložil ochranné psychiatrické léčení vykonávané ambulantní formou.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že shora označené soudy v posuzované věci již jednou rozhodovaly. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, bylo L. B. podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo ochranné ústavní psychiatrické léčení. Toto usnesení napadl L. B. stížností, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal L. B. dovolání. Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, zrušil, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, podal L. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Dovolatel měl za to, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení.
Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že se dopustil činu jinak trestného a že svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byl přesvědčen, že uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě není přiměřené spáchanému činu, že není naplněna podmínka nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě a že Městský soud v Praze pochybil, když bez dalšího převzal závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Michaely Štochlové.
Domníval se, že soudy otázku naplnění skutkové podstaty označeného přečinu nepodrobily dokazování a bez dalšího vycházely z premisy, že ke skutku došlo a že skutek je činem jinak trestným. Přestože se věci věnovaly poměrně podrobně, zejména se zabývaly závěry znalců, omezily se toliko na hodnocení vhodnosti konkrétní trestní sankce. Podle dovolatele nerespektovaly závěry Nejvyššího soudu (tedy ani závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod č. 24/1992-I. Sb. rozh. tr.), podle nichž soud v otázce, zda se jedná o pachatele činu jinak trestného, není vázán usnesením o zastavení trestního stíhání.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr., akcentoval, že není-li nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí, dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, nelze ochranné léčení, byť jen v ambulantní formě, pro nesplnění podmínky přiměřenosti uložit. Opačný postup by vedl k porušení ústavně garantovaného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (srov. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Namítl, že s ohledem na zásadu přiměřenosti (§38 tr. zákoníku), zákonné podmínky pro stanovení druhu a výměry trestu (§39 tr. zákoníku) a limitující podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u přečinů (§55 odst. 2 tr. zákoníku) lze mít důvodně za to, že by mu nebyl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že v jeho případě nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, není pro společnost nebezpečný a naopak mu svědčí, že v minulosti nebyl trestně stíhán, vedl řádný život, pochází z fungující a pečující rodiny, jeho osobní a rodinné poměry jsou stabilní a vytvářejí pozitivní prostředí, pracuje jako provozní chemik, v minulosti se dobrovolné léčbě nevyhýbal a i aktuálně se jí podrobuje, je uložení ochranného léčení v ambulantní formě nepřiměřené.
Podle názoru dovolatele neexistuje vysoká pravděpodobnost, že by se opakovaně dopustil závažnějšího útoku pod vlivem duševní poruchy. Jeho pobyt na svobodě tudíž není nebezpečný. Připomněl závěry znaleckého posudku MUDr. Lucie Rolko ze dne 25. 9. 2013 (jeho psychický stav je minimálně od ledna 2013 velmi dobře kompenzovaný, od té doby se neprojevily žádné příznaky duševní poruchy v pravém slova smyslu), jako i znalkyní doporučovanou ambulantní formu ochranného léčení, a poznamenal, že recentní znalecký posudek MUDr. Michaely Štochlové ukazuje jasnou změnu v diagnóze. Podle uvedeného posudku netrpí žádnou duševní poruchou nebo chorobou a z psychiatrického hlediska není pro společnost nebezpečný. Odlišnost mezi posudkem znalkyně MUDr. Michaely Štochlové, jehož závěry korespondují se znaleckým posudkem MUDr. Lucie Rolko, a posudkem znalkyně MUDr. Gabriely Leblové, vypracovaným před dvěma roky, je dána časovým odstupem. Psychopatologický obraz dovolatele byl před dvěma lety jiný. Vzhledem k tomu, že v současné době pravidelně navštěvuje svého ošetřujícího lékaře, čímž smysl institutu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě naplňuje, je uložení ochranného léčení nejen v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, ale i nadbytečné.
Uzavřel, že stížnostní soud navzdory existující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1328/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2271/09) nekriticky převzal závěry znaleckého posudku MUDr. Michaely Štochlové, a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, zrušil a dále aby podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem či podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, poukázala na závěry znaleckého posudku MUDr. Michaely Štochlové, podle nichž je ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě nezbytné z hlediska prevence možného opakování protiprávního chování dovolatele, a konstatovala, že postup stížnostního soudu, který L. B. uložil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě, je zcela správný. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. S ohledem na konkrétní obsah dovolacích námitek je zjevné, že je lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který je z hlediska posuzování otázky, zda bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení při splnění zákonem stanovených podmínek, dovolacím důvodem speciálním.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel relevantně namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení, a to proto, že uložení ochranného léčení v ambulantní formě není přiměřené spáchanému činu, nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům, a že není naplněna podmínka nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě.
Předně je vhodné připomenout, že trestní stíhání L. B. pro přečin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §352 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v době od 18. 9. 2012 do 01.00 hod. dne 18. 10. 2012, zejména v P., ale i na dalších, doposud přesně neustanovených místech v P., kdy se situoval do postavení vojáka, policisty, příslušníka ÚOOZ, svému spolubydlícímu V. K. sdělil, že musí zasáhnout proti společnosti a očistit ji, neboť policie je v rozpadu, pověřil ho, aby mu obstaral střelnou zbraň, trpěl utkvělou představou, že spolubydlící L. P., M. H., Y. H. (správně H. Y. N.) i V. K. jsou příslušníci kontrarozvědek různých cizích států a bude muset proto zasáhnout a zlikvidovat je – sejmout za každou cenu (otravou nebo elektrickým výbojem) – jindy V. K. považoval za spojence, kdy v součinnosti s ním založí v bytě ve Š. základnu, odkud bude vše řídit, neboť to vyžaduje záchrana státu od cizích rozvědčíků, jednou mu poslal SMS, že je v přístavišti lodí na V., kde čeká na leteckou podporu a požadoval od něj vyslání čtyřčlenného týmu na zásah, přičemž vše vyvrcholilo dne 18. 10. 2012 ve večerních hodinách, kolem 22.00 hod., kdy V. K. fyzicky napadl proto, že jej neuposlechl a neobstaral mu střelnou zbraň, zezadu na něj skočil v úmyslu povalit jej na zem, bil jej pěstmi, říkal přitom, že musí jít s ním do bytu, kde to musí vyčistit se zbraní, nebo bez ní, v čemž mu však V. K. za použití úskoku zabránil, od tohoto úmyslu však obviněný neustoupil a v 01.00 hod. zamaskovaný kuklou byl přistižen na lodžii bytu, jak se pokouší vniknout dovnitř bytu bývalých spolubydlících V. K., L. P., M. H. a H. Y. N. současně v bytě přítomných, kteří proto přivolali hlídku Policie České republiky, bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 1 Zt 408/2012, které nabylo právní moci 29. 1. 2013, zastaveno podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný v době činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podal dne 26. 4. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 návrh, aby L. B. uložil podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení ústavní formou.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, návrhu státního zástupce vyhověl, ale ochranné ústavní psychiatrické léčení uložil podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Stížnost L. B. proti označenému rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 44 To 362/2013, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. L. B. podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Jak již bylo rekapitulováno, Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. usnesením ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 160/2014, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolací soud shledal, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného léčení, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Soudu prvního stupně, kam byla věc vrácena, uložil, aby se pečlivěji zabýval všemi zákonnými podmínkami pro uložení ochranného ústavního psychiatrického léčení, pro ten účel aby si vyžádal nové poznatky o chování L. B. v uplynulém období (zejména po rozhodnutí soudů v dané věci), o jeho návštěvách v Psychiatrické ambulanci PSYCHÉ, s. r. o., aby nové informace předložil znalkyni MUDr. Gabriele Leblové a požádal ji o doplnění znaleckého posudku. Teprve poté měl soud prvního stupně náležitě posoudit, zda je nezbytné ochranné psychiatrické léčení ukládat a v jaké formě. Dovolací soud současně nevyloučil, že ke spolehlivému rozhodnutí o ochranném léčení bude nezbytné provést i další důkazy.
Obvodní soud pro Prahu 6 následně usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, výše označený návrh státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 na uložení ochranného ústavního psychiatrické léčení podle §99 odst. 1 tr. zákoníku zamítl. V odůvodnění rozhodnutí vyložil, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že důvody, pro které bylo uložení ochranného léčení navrhováno, pominuly. Opíraje se o znalecký posudek nově ustanovené znalkyně MUDr. Michaely Štochlové a o lékařskou zprávu MUDr. Stanislava Rolka ze dne 6. 10. 2014 konstatoval, že L. B. netrpí žádnou duševní poruchou a není pro společnost nebezpečný (viz zejména str. 4 usnesení).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, z podnětu stížnosti státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 3 Nt 1857/2013, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a znovu rozhodl tak, že L. B. podle §99 odst. 1 tr. ř. uložil ochranné psychiatrické léčení vykonávané ambulantní formou. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 6 pochybil, když vyhověl návrhu obhájkyně L. B. na zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení. Akcentoval, že z vyjádření znalkyně MUDr. Michaely Štochlové se podává, že L. B. nemusí brát léky, nikoliv, že nemá docházet na pravidelné konzultace k psychiatrovi, který je v současné době jeho ošetřujícím lékařem. Poukázal na znalkyní doporučovanou ambulantní formu ochranného léčení, která má sloužit jako prevence možného opakování protiprávního chování (str. 3 usnesení).
Nejvyšší soud má za to, že závěry stížnostního soudu učiněné výlučně na podkladě té části znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, v níž znalkyně MUDr. Michaela Štochlová doporučila ochranné léčení v ambulantní formě jako prevenci možného relapsu, nemohou obstát. Stížnostní soud se nezabýval zákonnými podmínkami pro uložení ochranného léčení komplexně, zejména se nezabýval tím, zda je pobyt L. B. na svobodě nebezpečný a zda je uložení ochranného léčení v ambulantní formě přiměřené spáchanému činu, nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.
Nejprve je vhodné připomenout, že ochranné léčení je právním následkem trestného činu nebo činu jinak trestného a poskytuje ochranu společnosti před nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách jejich umístěním nebo ambulantní péčí ve zdravotnickém zařízení, a to s cílem jejich opětovného zařazení do běžného života.
Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění (zneškodnění), nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1466/2014).
Podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. l tr. zákoníku jsou stanoveny tak, že soud uloží ochranné léčení mimo jiné tehdy, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zároveň musí být ukládání ochranného léčení, které spadá do okruhu sankcí podle §36 tr. zákoníku, ovládáno zásadou přiměřenosti, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. l tr. zákoníku, §96 odst. l tr. zákoníku.
Zásada přiměřenosti je v ustanovení §96 odst. 1 tr. zákoníku vymezena negativně. Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (činu jinak trestného) a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Jak již bylo ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 160/2014, zmíněno, mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to podle okolností případu ani v ambulantní formě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr.). Samo doporučení znalce-lékaře, zda je či není vhodné uložit ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí soud může učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Při ukládání formy ochranného léčení je nutné vždy pečlivě zvažovat jak povahu choroby a léčebné možnosti, tak i povahu a závažnost v konkrétním případě činu jinak trestného a povahu a závažnost nebezpečí, které do budoucna ze strany léčené osoby hrozí zájmům chráněným trestním zákonem. Při ambulantním léčení je léčená osoba, která je ponechána na svobodě, povinna se podrobit léčebnému režimu podle pokynů pracovníků zdravotnického zařízení, kam léčená osoba pravidelně v určených termínech dochází. Tento způsob výkonu ochranného léčení je možné uložit jen tehdy, když vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem lze očekávat, že účel léčení bude splněn i při pobytu léčené osoby na svobodě. Ambulantní způsob výkonu ochranného léčení je zásadně možný ve všech případech ochranného léčení, jestliže nebezpečí, které od léčené osoby hrozí, je odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno i touto formou léčení (viz rozhodnutí č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
Stížnostnímu soudu, který zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a L. B. uložil ochranné psychiatrické léčení ve formě ambulantní, nutno (shodně jako v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu) vytknout, že se stejně jako soud prvního stupně ani v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval a nikterak nevypořádal s tím, zda lze na dovolatele pohlížet jako na pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Dovolací soud opětovně zdůrazňuje, že soud, který podle §99 odst. 1 tr. zákoníku ukládá ochranné léčení, je povinen podrobit dokazování nejen otázku nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě, ale i okolnost, zda se pachatel dopustil činu jinak trestného. Soud, který rozhoduje o uložení ochranného léčení, není vázán usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. ani v otázce skutkových zjištění ani v otázce právního posouzení skutku (viz rozhodnutí č. 24/1992-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1529/2011, aj.). Na stížnostním soudu, kam se věc rozhodnutím dovolacího soudu vrací, proto bude, aby vytknutý nedostatek odstranil a odůvodnil závěr, zda na dovolatele třeba pohlížet jako na pachatele činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Teprve v návaznosti na to bude moci posoudit, zda je případné uložení ochranného léčení přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu.
Dále je mu nutno vytknout, že přesvědčivě nezodpověděl otázku, zda je pobyt dovolatele na svobodě nebezpečný. Ačkoliv je závěr o nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě závěrem právním, a tedy náleží výhradně soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 42/2014), nelze přehlédnout, že stížnostní soud své rozhodnutí o uložení ochranného psychiatrického léčení postavil na znaleckém posudku znalkyně MUDr. Michaely Štochlové (č. listu 117-130), z něhož se podává, že ke dni jeho vypracování (31. 7. 2014) není dovolatel, který v současné době netrpí žádnou duševní poruchou nebo chorobou v pravém slova smyslu, z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný (srov. č. listu 129). Jestliže se znalkyně na tento svůj posudek před soudem prvního stupně dne 9. 10. 2014 odvolala a stvrdila jej (č. listu 138), přičemž ani lékařská zpráva MUDr. Stanislava Rolka (t. č. ošetřujícího lékaře dovolatele) ze dne 6. 10. 2014 neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr o nebezpečnosti pobytu dovolatele na svobodě, není zřejmé, čím byl stížnostní soud, který v tomto směru dokazování nedoplnil (č. listu 148), při svém rozhodnutí učiněném dne 9. 12. 2014 veden. Soud nevěnoval náležitou pozornost obsahu znaleckého posudku MUDr. Michaely Štechlové, znalkyní následně ve veřejném zasedání dne 9. 10. 2014 stvrzeném, podle něhož dovolatel netrpí žádnou duševní poruchou nebo chorobou v pravém slova smyslu, dobrovolně dochází na kontroly do psychiatrické ambulance a je bez potřeby psychiatrické medikace. Nereflektoval, že podle zmíněné lékařské zprávy MUDr. Stanislava Rolka aktuální stav dovolatele nenasvědčuje duševní nemoci, dovolatel kooperuje a důvod pro nasazení psychofarmak nebyl shledán. Rovněž nebral v potaz sdělení obviněného, podle nichž se zařadil do pracovního procesu (pracuje jako provozní chemik) a vede evidentně uspokojivý rodinný život (žije s přítelkyní, se kterou čeká dítě a kterou si hodlá vzít). Nevysvětlil, čím je reálně podložena obava z ohrožení společnosti a zákonem chráněných hodnot. Nelze než dodat (a opakovat), že ochranné léčení není možné uložit, pokud nebezpečnost pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování soudu o ochranném léčení.
Nejvyšší soud uzavírá, že o uložení ochranného léčení bylo rozhodnuto, aniž bylo spolehlivě doloženo splnění podmínek stanovených zákonem pro jeho uložení, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. j) tr. ř. Městský soud v Praze své rozhodnutí o uložení ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě založil toliko a výlučně na doporučení znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle níž bude ochranné léčení v ambulantní formě prevencí možného relapsu; takový postup je však zcela v rozporu s konstantní judikaturou.
Městský soud v Praze se nezabýval splněním zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení, a jeho rozhodnutí proto nemůže obstát. Bude na něm, aby vytknuté pochybení po vrácení věci dovolacím soudem napravil. Aby tak mohl učinit, bude vhodné vyžádat si nejméně zprávy o chování L. B. v uplynulém období, hodnocení jeho zaměstnavatele, zprávy o jeho návštěvách v psychiatrické ambulanci MUDr. Stanislava Rolka. Bude-li zapotřebí ke spolehlivému rozhodnutí o ochranném léčení opatřit a provést důkazy další, bude na soudu, aby tak učinil. Teprve poté bude moci náležitě posoudit, zda je nezbytné ochranné psychiatrické léčení ukládat.
Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 44 To 578/2014, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch dovolatele, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Se zřetelem k tomu, že Nejvyšší soud se vyřízením věci zabýval nedlouho poté, co mu byla věc s dovoláním předložena, nebylo třeba činit zvláštní rozhodnutí o návrhu obviněného na odložení výkonu uloženého ochranného léčení podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu