ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.931.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 931/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného V. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 165/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 T 165/2013.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Okresnímu soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě (dále jen „státní zástupce“) podal dne 6. 8. 2013 u Okresního soudu v Ostravě obžalobu na obviněného V. P. (dále jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že
„ jako osoba zabezpečující odborné vedení provádění stavby
a odpovědná za dodržení obecných požadavků na výstavbu, technických předpisů
a norem, zaměstnaný u společnosti DEMO v. o. s. se sídlem v Ostravě Kunčicích
na ul. Přibylova č. 15, na základě objednávky ze dne 03.12.2004, uzavřené mezi objednatelem Městským obvodem S. O. a dodavatelem spol. DEMO v. o. s., odpovídal za realizaci výměny staré nefunkční žumpy za novou plastovou jímku - nádrž válcová typ NV 13 Hard - dodanou společností SINEKO Engineering s. r. o., společně s certifikátem výrobku a se všeobecnými technickými podmínkami stanovenými výrobcem jímky, včetně napojení a úpravy terénu, kterou prováděla spol. DEMO v. o. s. ve S. O. na ul. Š. poblíže bytového domu, přičemž V. P., v rozporu s ustanoveními §44 zákona č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (Stavební zákon) a §9 vyhlášky č. 132/1998 Sb. ministerstva pro místní rozvoj, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, jakož i v rozporu se Všeobecnými technickými podmínkami pro instalaci plastových nádrží společnosti SINEKO Engineering s. r. o. (bod 2.4.4) a technickou normou ČSN 75 6081 (čl. 6.8, čl. 6.9), po dokončení předal dne 15. 12. 2004 do užívání uvedenou jímku pracovnici bytového odboru Úřadu Městského obvodu S. O. přesto, že jímka byla opatřena pouze neuzamykatelným plastovým transportním poklopem, který není pochůzný či pojízdný, ale standardně slouží pouze jako kryt k zamezení vniku dešťové vody či nečistot při manipulaci s výrobkem a o této skutečnosti prokazatelně neseznámil objednatele jímky – Městský obvod S. O. a poklop byl tedy ponechán bez jakékoliv další úpravy i nadále na volně přístupné zatravněné ploše mezi bytovými domy, následkem čehož dne 15. 5. 2012 v přesně nezjištěné době došlo za přesně nezjištěných okolností k pádu nezletilé A. K. do předmětné jímky umístěné ve S. O. na ul. Š. poblíže domu, kde byla nalezena bez známek života dne 15. 5. 2012 ve 23.10 hodin v rámci pátrací akce probíhající poté, co M. K. po bezvýsledném hledání v 19.04 hod. dne 15. 5. 2012 učinila na linku tísňového volání 158 oznámení o pohřešování své nezletilé dcery A. K., přičemž soudní pitvou byla stanovena jako bezprostřední příčina smrti udušení utopením a tato smrt je v přímé příčinné souvislosti s utopením v odpadní jímce “,
který právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zákoník“).
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 T 165/2013, podle §231 odst. 1 tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. a z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestního stíhání obviněného zastavil, neboť dospěl k závěru, že trestní stíhání obviněného je promlčeno. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oproti podané obžalobě je namístě skutek vytýkaný obviněnému právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zák.“), a že při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno vycházet z okamžiku spáchání trestného činu, k němuž došlo dne 15. 12. 2004. Jelikož trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 4. 6. 2013 a nebyl přerušen ani stavěn běh promlčecí lhůty a uplynula delší pěti let stanovená v §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., došlo k promlčení trestního stíhání.
Proti citovanému usnesení podal státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, když v odůvodnění svého rozhodnutí stručně odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, s níž se plně ztotožnil.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, neboť je přesvědčen, že jím byl naplněn dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a usnesení soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel ve svém podání po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvedl, že k citovaným závěrům okresního a krajského soudu nelze mít výhrad, pokud bylo jednání obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to s ohledem na §2 odst. 4 tr. zákoníku, které zakotvuje u deliktů, u nichž existuje prodleva mezi jednáním a účinkem, dobu spáchání činu na dobu, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat, přičemž není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat. Nicméně se nelze ztotožnit s dalšími právními závěry soudů o splnění podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení trestní odpovědnosti podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nesprávně vyhodnotily otázku počátku běhu promlčecí doby.
Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil s úvahami obou soudů nižších stupňů, které vzaly za počátek promlčecí doby den 15. 12. 2004, tedy okamžik, kdy došlo k ukončení jednání obviněného, a nikoliv den 15. 5. 2012, kdy došlo ke smrti poškozené, tedy kdy nastal účinek předchozího jednání obviněného. Dále pak zmínil, že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák. byl sankcionován trestní sazbou trestu odnětí svobody ve výši až pěti let, přičemž právě od této trestní sazby se odvíjela délka promlčecí doby stanovená v §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., která činila rovněž pět let.
V návaznosti dovolatel uvedl, že trestní zákon vycházel u institutu promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin, obdobně jako nyní vychází i trestní zákoník, z premisy, že v případě, kdy uplynula delší doba od spáchání trestného činu, a nebylo zahájeno trestní stíhání či v něm nebylo řádně pokračováno, ztrácí se s uplynutím doby zájem na odsouzení pachatele. Právní teorie i praxe v této souvislosti vyzvedá i skutečnost, že pokud se pachatel v promlčecí době nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu, lze dovodit, že nebezpečí, které od něho hrozí, již pominulo, či pokleslo, a proto dochází k zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. Trestní zákon v ustanovení §67 pregnantně nestanovil počátek běhu promlčecí lhůty u trestných činů, u nichž existuje časová prodleva mezi jednáním a účinkem. Nicméně soudní teorie a praxe dospěly k závěru, že rozhodující byla doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo kde těžší účinek charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu, počínala promlčecí doba plynout až od vzniku účinku nebo těžšího účinku (poukázal tu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 21/2000). Ostatně tyto názory soudní teorie a praxe našly vyjádření v nyní platném §34 odst. 2 trestního zákoníku, který počátek běhu promlčecí lhůty upravuje v tomto smyslu výslovně.
S přihlédnutím ke shora uvedenému nejvyšší státní zástupce uzavřel, že je zřejmé, že běh promlčecí doby v dané věci nezapočal dne 15. 12. 2004, kdy bylo ukončeno jednání obviněného, ale promlčecí lhůta počala běžet okamžikem, kdy nastal účinek tohoto jednání, tedy až 15. 5. 2012, což je den úmrtí poškozené. Vzhledem k zahájení trestního stíhání obviněného usnesením ze dne 4. 6. 2013 nemohlo dojít k promlčení jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. Rozhodnutí nalézacího soudu proto trpí vadami zakládajícími dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, ač proto nebyly splněny podmínky, a současně bylo vysloveno jiné nesprávné hmotně právní posouzení Krajského soudu v Ostravě, pokud podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou, potom založil vadu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když navzdory pochybení soudu prvního stupně zamítl podaný opravný prostředek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 T 165/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Lenky Holendové. Uvedl, že se cítí nevinný, žádnou ze svých právních povinností neporušil a z jeho zavinění nemohl vzniknout žádný škodlivý následek. I když v rámci své obhajoby neargumentoval promlčením trestního stíhání, s usneseními obou soudů nižších stupňů se zcela ztotožňuje. Je rovněž přesvědčen, že jeho jednání nebylo bezprostřední příčinou smrti poškozené, neboť své povinnosti stavbyvedoucího jímky řádně splnil a jímka byla po dokončení předána uživateli – Úřadu městského obvodu S. O., který za ni převzal odpovědnost. Pokud poté po cca 8 letech došlo k oné nešťastné události, nelze jeho zavinění dovodit.
V závěru svého vyjádření proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl podle §265j tr. ř., přičemž souhlasil s tím, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou v neprospěch obviněného [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; §265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Shledal přitom, že uplatněné námitky jsou pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř. podřaditelné.
Jelikož Nejvyšší soud současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné a argumentace v něm uvedená je v zásadě správná a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., z nichž je třeba – z logiky věci – nejprve zmínit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že stížnost státního zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) zamítl, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu v obou jeho variantách [ve druhé variantě ve spojení s dovolacími důvody podle §265 odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán (mimo jiné) tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (v rámci druhého z těchto dovolacích důvodů je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo).
V přezkoumávané věci zřejmě v budoucnu nebude sporu o tom, že stran žalovaného skutku nebude přicházet v úvahu právní kvalifikace jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, nýbrž jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., což akceptoval i sám dovolatel, jenž mimo jiné uvedl, že „ … k citovaným závěrům okresního a krajského soudu, pokud bylo jednání obviněného posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., nelze mít výhrad “.
Stejně tak není sporu o tom, že „dne 15. 5. 2012 v přesně nezjištěné době došlo za přesně nezjištěných okolností k pádu nezletilé do předmětné jímky umístěné ve S. O. na ul. Š. poblíže domu, kde byla nalezena bez známek života dne 15. 5. 2012 ve 23.10 hodin v rámci pátrací akce …, přičemž soudní pitvou byla stanovena jako bezprostřední příčina smrti udušení utopením a tato smrt je v přímé příčinné souvislosti s utopením v odpadní jímce “ .
Zásadní otázkou proto je, nakolik je doba, kdy došlo k tomuto následku (účinku) významná pro úvahy o zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení.
Oba soudy nižších stupňů, jak již bylo uvedeno, měly za to, že při stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je nutno vycházet z okamžiku spáchání trestného činu, k němuž došlo dne 15. 12. 2004, nikoliv tedy z okamžiku, kdy k popisovanému následku došlo. A jelikož trestní stíhání obviněného bylo zahájeno teprve dne 4. 6. 2013 a nebyl přerušen ani stavěn běh promlčecí lhůty a uplynula delší pěti let stanovená v §67 odst. 1 písm. c) tr. zák., měly za to, že došlo k promlčení trestního stíhání.
S takovým způsobem řešení otázky hmotného práva (promlčení trestního stíhání) a navazujících otázek procesních (promlčení trestního stíhání) se Nejvyšší soud nemohl identifikovat. Musel naopak přisvědčit správnosti úvah nejvyššího státního zástupce, že právní závěry obou soudů nižších instancí o splnění podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu promlčení trestní odpovědnosti podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. jsou nesprávné, neboť soudy nesprávně vyhodnotily otázku počátku běhu promlčecí doby.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož aplikace v dané věci může reálně přicházet v úvahu, byl sankcionován trestní sazbou odnětí svobody do pěti let. Právě od této trestní sazby se odvíjela délka promlčecí doby, která podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila rovněž pět let (k tomu srov. například rozhodnutí publikované pod č. 40/1998 Sb. rozh. trest.). I trestní zákon přitom u institutu promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin vycházel z premisy, že v případě, kdy uplynula delší doba od spáchání trestného činu, a nebylo zahájeno trestní stíhání či v něm nebylo řádně pokračováno, ztrácí se s uplynutím doby zájem na odsouzení pachatele. Právní teorie i soudní praxe v této souvislosti akcentovala skutečnost, že pokud se pachatel v promlčecí době nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu, lze dovodit, že nebezpečí, které od něho hrozí, již pominulo, či pokleslo, a proto dochází k zániku trestní odpovědnosti v důsledku promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin. Třebaže trestní zákon v ustanovení §67 explicitně nestanovil počátek běhu promlčecí lhůty u trestných činů, u nichž existuje časová prodleva mezi jednáním a účinkem, právní teorie a soudní praxe akceptovala závěr, že jakkoliv rozhodující je doba ukončení jednání, všude tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu následek (účinek), případně tam, kde těžší účinek charakterizuje tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatu, promlčecí doba počíná plynout teprve od vzniku takového účinku nebo těžšího účinku (tady lze odkázat jednak na již dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tz 21/2000, jednak na Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 531).
Tyto jednotné názory právní teorie a soudní praxe ostatně našly výslovné vyjádření v nyní platném a účinném ustanovení §34 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož „ Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek, anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele .“
Nejvyšší soud proto v plné shodě s dovolatelem uzavírá, že běh promlčecí doby v dané věci nezapočal dne 15. 12. 2004, kdy bylo ukončeno jednání obviněného, nýbrž promlčecí lhůta počala běžet okamžikem, kdy nastal účinek tohoto jednání, tedy dne 15. 5. 2012 (okamžik smrti poškozené). A jelikož k zahájení trestního stíhání obviněného došlo usnesením ze dne 4. 6. 2013, nemohlo dojít k promlčení jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 6 To 89/2015, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 7 T 165/2013. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení po podání obžaloby, tedy do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se v rámci dokazování zabýval všemi skutkovými a rovněž právními okolnostmi (zmíněnými shora i namítanými obhajobou). Musí tak činit při vědomí, že ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu