ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.951.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 951/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání obviněného O. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 To 405/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 51/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 T 51/2014, byl obviněný O. F. uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku, v bodech 2) až 4) přečinem krádeže podle §205 odst. l písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 5) zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. l tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 20 T 227/2013, jenž nabyl právní moci dne 5. 8. 2014, byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 20 T 227/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody, jakož i o vině a trestech spoluobviněných L. T. [spolupachatel v bodě 1)] a obviněného M. T. [samostatně uznán vinným v bodě 6)].
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný O. F. a státní zástupce v neprospěch obviněného O. F. proti výroku o trestu. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 To 405/2014, rozhodl tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu uložený obviněnému O. F. a podle §259 odst. 3 tr. ř. jej za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v nyní posuzované věci, i za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 20 T 227/2013, odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 20 T 227/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Odvolání obviněného O. F. podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný O. F. prostřednictvím obhájce uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil v něm, že jej podává pouze proti skutkům popsaným v bodech 1) a 5), jimiž byl uznán vinným trestnými činy loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména ve vztahu k činu pod bodem 1) tvrdil, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a že soudy k nim dospěly v důsledku hodnocení důkazů nerespektující elementární zásady logiky, ačkoliv se obviněný činů mu zde za vinu kladených dopustil.
Vytýkané pochybení obviněný spatřoval v tom, že nalézací soud vycházel z provedených důkazů, nesprávně z nich učinil závěry o jeho vině, které v nich nemají podklad. Obviněný rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěními, které z nich soud učinil, spatřuje v tom, že soud vycházel ze zkreslené a nevěrohodné výpovědi poškozeného L. K., jenž svoji výpověď několikrát změnil, a to i v podstatných znacích jako např. v počtu útočníků či v tom, zda se jednalo o útok se zbraní či nikoli. Soudy obou stupňů neměly tuto výpověď považovat za pravdivou, aniž by ji ze všech hledisek řádně zkoumaly, zejména s ohledem na to, že nedokázal popsat rozhodné skutečnosti týkající se vytýkaného jednání v bodě 1). Za vadnou obviněný označil i rekognici provedenou in natura, ve vztahu k níž odkázal na důvody, které uvedl jeho obhájce již při jejím provádění. Podle obviněného takto provedené důkazy svědčí o nedostatečném podkladu pro závěr o objasnění skutkových okolností, které považuje za nesprávná jak u skutku pod bodem 1), tak obdobně i v bodě 5).
Nad rámec tohoto dovolání obviněný poznamenal, že odvolací soud obviněnému trest zpřísnil o dva roky, což považoval za nepřiměřeně přísný trest, které umocňuje i nespravedlivé odsouzení u činů v bodech 1) a 5), u nichž jde o odsouzení za skutky, které nespáchal.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 6 To 405/2014, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíne ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 T 51/2014, a aby Okresnímu soudu v Novém Jičíně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání Nejvyššímu soudu sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť existence některého z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř. podložená relevantně formulovanými výhradami je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Jak z obsahu podaného odvolání plyne, obviněný tento mimořádný opravný prostředek zaměřil výhradně proti skutkům popsaných v bodech 1) a 5) tr. ř., jichž se podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tak, že
ad 1) společně s obviněným L. T. dne 30. 11. 2013 v době kolem 21.35 hod. v N. J. na ulici K. S. poblíž objektu N. Č. d. N. J.-M. zastoupili cestu procházejícímu poškozenému L. K. a pod pohrůžkou fyzického násilí ho donutili k vydání mobilního telefonu zn. Samsung Star II GT-S5260 a peněženky zn. Nike, a takto L. K. způsobili škodu ve výši 1.500 Kč,
ad 5) sám dne 9. 1. 2014 kolem 00.15 hod. v N. J. na ulici G.. H., u vchodu do restauračního zařízení H., oslovil A. Š. a následoval jej k dodávkovému automobilu tov. zn. Mercedes Benz zaparkovanému na ulici B., poté co A. Š. dálkovým zamykáním odemkl kabinu automobilu, obviněný svévolně vnikl do kabiny automobilu ze strany spolujezdce, a s nožem v ruce přinutil A. Š., aby s vozidlem odjel na ulici S. a zastavil poblíž prodejny potravin Hruška, kde jej vyzval, aby mu vydal peníze, které má u sebe, a když mu poškozený řekl, že u sebe peníze nemá, tak mu za stálého ohrožování nožem prohledal kapsy oděvu, a zmocnil se nalezené načaté krabičky cigaret zn. Marlboro a pepřového spreje nepatrné hodnoty, které měl poškozený u sebe, pak z vozidla vystoupil a z místa uprchl,
přičemž obviněný O. F. se popsaných skutků dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 20 T 15/2011, který nabyl právní moci dne 28. 4. 2011, odsouzen pro přečin krádeže podle §205 odst. l písm. a), d) tr. zákoníku potrestán trestem odnětí svobody ve výměře 21 měsíců, který vykonal dne 24. 7. 2012.
Obviněný takto zaměřené dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat proti rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je posouzení skutku podle jeho popisu obsaženého v příslušném výroku, případně jeho rozvedení v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně, Nejvyšší soud nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nelze vykládat ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přísnou a restriktivní interpretací tohoto ustanovení tak, že by nebylo v řízení o dovolání přípustné uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, a je potřeba vyloučit stav, kdy žádnou právní vadu, která by byla podložena zpochybněním skutkového zjištění, by nebylo možné napravit (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II.ÚS 193/04, a ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). Výjimkou z obecně zákonem striktně stanovených zásad v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což nastává tehdy, jsou-li zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které svědčí o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě, jestliže je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10], může dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Obviněný v podaném odvolání neuvedl žádnou takovou námitku, jíž by bylo možné považovat za výhradu proti právnímu posouzení skutku nebo za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale soustředil ho proti provedenému dokazování, ať již tím, že brojil proti hodnocení provedených důkazů, anebo když vytýkal nesprávnost provedené rekognice, v zásadě tedy toto dovolání zaměřil proti postupu orgánů činných v trestním řízení, a jen okrajově proti přísnosti a nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud, i když svým obsahem jde o námitky výlučně skutkové povahy, které obecně není možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , takto restriktivní výklad nezaujal, ale z hledisek shora rozvedených nejprve zkoumal, zda takto vytýkané vady nejsou důvodné a zda obviněným zpochybňovaný postup byl procesně nesprávný, a tudíž zakládající shora zmíněný extrémní nesoulad spatřovaný v tom, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. 84/1994).
Nejprve k výhradám obviněného zaměřeným proti posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného L. K. je třeba poukázat na obsah výpovědi tohoto poškozeného (č. l. 513 - 515 spisu) i na to, jak byla jeho sdělení interpretována soudy v napadeném rozhodnutí (strana 5, 7). Z rozboru obsahu této části napadeného rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně posuzoval výpověď poškozeného ve vztahu ke skutku pod bodem 1) dostatečně tak, že ji porovnával s ostatními ve věci zjištěnými důkazy i okolnostmi, za nichž k činu došlo, při náležitém využití logických myšlenkových postupů, ve všech souvislostech a jednotlivě i v souhrnu, tedy zcela v souladu s požadavky stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Při tomto hodnocení a posuzování pravdivosti tvrzení uváděných jmenovaným poškozeným nedošlo k deformaci tohoto důkazu, resp. o takovém svévolném hodnocení ve spisovém materiálu nic nesvědčí. K tomu je třeba navíc uvést, že Nejvyšší soud není ze zákona oprávněn posuzovat, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí přistoupit k vlastnímu hodnocení provedených důkazů, které provádí zásadně soudy prvního a druhého stupně, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé. V daném případě jsou závěry soudů jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti vypovídajících osob, nepatří k úkolům Nejvyššího soudu.
Lze tedy jen v rámci tohoto posouzení správnosti procesních postupů zmínit, že pokud soudy považovaly výpověď L. K., poškozeného v bodě 1) za věrohodnou, pak je tento závěr vystavený na postupu, který žádné vady nevykazuje.
Přesvědčivost či věrohodnost výpovědi poškozeného L. K. se promítá i do další námitky obviněného, jíž vytýká nedostatky při prováděné rekognici.
Rekognici a postup při ní upravuje §104b tr. ř. tak, že se provádí tehdy, pokud je nutné, aby byla znovu poznána osoba nebo věc a určila se jejich totožnost. Podle §104b odst. 3 tr. ř. má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoli podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi. Podle odstavce 4 téhož ustanovení není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
Ačkoli obviněný blíže neoznačil, kterou ze dvou provedených rekognic (in natura nebo in foto) považuje za vadnou, z obsahu spisu, konkrétně z protokolu o rekognici in natura konané dne 18. 12. 2013 v 10.15 hod. (č. l. 328 až 331 spisu), se podává, že právě tato rekognice se týkala skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně v bodě 1), poznávající osobou byl poškozený L. K. Ten byl v souladu s §104b odst. 2 tr. ř. před započetím rekognice vyslechnut k okolnostem, za nichž pachatele vnímal, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž v něm obviněného poznal. V rámci tohoto výslechu vedle popisu oblečení pachatelů uvedl, že oba měli vousy, strniště, přičemž jeden z nich měl kratší vlasy „na ježka“, zatímco druhý měl vlasy delší (avšak kratší než přítomný policejní komisař), oba měli vlasy černé barvy, přičemž jeden z nich, oblečený do hnědé bundy a s kratšími vlasy „byl při těle, byl silnější“ a rovněž vyšší, „ten v té teplákovce byl štíhlý“ (č. l. 329 p. v.).
Z fotografické dokumentace k rekognici založené na č. l. 342 spisu je zřejmé, že obviněný (osoba na první fotografii pod č. 3) byl mezi ukazovanými celkem čtyřmi osobami jediný zavalitější a holohlavý (či téměř holohlavý) s bradkou; ostatní poznávané osoby měly nesrovnatelně více vlasů, přičemž druhý, jenž byl sice nakrátko ostříhaný (tzv. „na ježka“), zase neměl strniště či jakýkoli náznak vousů.
Vůči této nesprávnosti v nestejnosti zevnějšku srovnávaných osob, nerespektující zcela ustanovení §104b odst. 3 tr. ř. vznesl obhájce obviněného O. F. námitky (na něž je odkazováno v nyní podaném dovolání), jimž lze přiznat opodstatnění, neboť je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení bezezbytku nedostály podmínkám vymezeným v §104b odst. 3 tr. ř., jelikož na první pohled jsou patrné jisté rozdíly ve vzhledu poškozenému ukázaných čtyř osob, zejména s ohledem na jím poskytnutý popis osoby pachatele, když ani dvě z ukázaných osob nevykazují shodu ve třech poškozeným udávaných markantech, a to silnější postava, velmi krátké vlasy (tzv. ježek) a vousy v podobě tzv. strniště.
Menší průkaznost lze v návaznosti na toto ne zcela správné poznání obviněného mezi jinými osobami přiznat rekognici provedené i ve věci dne 14. 5. 2014 v 08.03 hod., při níž obviněný i se značným časovým odstupem obviněného O. F. podle fotografií identifikoval (č. l. 415 až 433 spisu) a ztotožnil jej i později při hlavním líčení dne 4. 7. 2014 (č. l. 513 až 514 spisu).
Nejvyšší soud však i při takto vyjádřené výhradě považuje za nutné konstatovat, že i přesto, že rekognice ve věci provedené vykazovaly určité nedostatky, neznamená to, že pokud by tento důkaz nebyl hodnocen, by provedené dokazování vykazovalo takové vady, že by vznikla vážná pochybnost o tom, že obviněný nebyl jednoznačně z činu, jenž mu je kladen v bodě 1) za vinu, usvědčen jinými důkazy. Naopak je třeba zdůraznit, že obviněný O. F. byl jako jeden z pachatelů usvědčen i dalšími ve věci zajištěnými a provedenými správně hodnocenými důkazy. Jednak jej ze spáchání činu usvědčil původně též obviněný M. T., který dne 12. 12. 2013 v procesním postavení obviněného a posléze s některými odchylkami i v hlavním líčení dne 30. 7. 2014 uvedl, že se jednání popsaného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, ale že byl přítomen tomu, když O. F. prodával v herně Bonver nějaký mobil zn. Samsung, a že pokud ví, tak to byl O., kdo byl s jeho bratrem L. T. „na tom přepadení“, L. s O. se mu „chválili s tím, co udělali, ukazovali mu ten mobil“ (č. l. 314, 315, 556, 557 spisu). S touto jeho výpovědí koresponduje taktéž výpověď svědka K. K., který při hlavním líčení dne 20. 8. 2014 vypověděl, že to byl obviněný O. F., kterého ukázáním prstu v jednací síni bezpečně označil, kdo mu v Bonveru prodal mobilní telefon identifikovaný jako mobilní telefon odcizený poškozenému L. K. při loupeži dne 30. 11. 2013 (č. l. 596 spisu). Výpověď tohoto svědka potvrdil rovněž další svědek E. T.-K. (č. l. 596, 597 spisu).
Nejvyšší soud s ohledem na takto rozvedené skutkové okolnosti shledal, že soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, byť se zmíněnými výhradami k proběhlým rekognicím, vyhodnotily a vyložily, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se se všemi skutečnostmi relevantními pro jejich rozhodnutí a závěry vypořádaly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07). Nejvyšší soud ze všech uvedených zjištění shledal, že soudy obou stupňů dostály všem svým povinnostem ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal obviněným namítaný extrémní nesoulad ani mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními vztahujícími se ke činu pod bodem 5), k němuž však obviněný nevznesl žádné konkrétní výhrady ani neuvedl, byť v jednotlivostech, jiné jeho vady, lze správnost skutkových zjištění, které se k tomuto bodu vztahují, podle obsahu napadeného rozhodnutí, v němž se soudy řádně vypořádaly i s výpovědí poškozeného A. Š., považovat též za správná. Při neexistenci extrémního nesouladu, jak jej obviněný namítal, nebyl Nejvyšší soud povinen na podkladě výhrad majících procesní povahu a toliko rozvíjejících polemiku se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a postupy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumávat, ale považoval výše uvedené skutečnosti i přesto zvážit a vysvětlit.
Vytýkal-li obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřiměřenou přísnost a neadekvátnost uloženého trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle nějž lze dovolání podat tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.). O tento důvod však obviněný své dovolání v posuzované věci neopřel. Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním i z obviněným zvoleného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případě trestu lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný svými námitkami proti uloženému trestu brojil proti jeho přísnosti a nepřiměřenosti, především z důvodu svých výše uvedených námitek, jimiž odmítal vinu v bodě 1) a 5) v nichž byly spatřovány zločiny loupeže napadeného rozsudku, a tudíž se dožadoval trestu jen za ostatní méně závažné trestné činy. Uvedené argumenty obviněného, jež nemají podklad v obsahu spisu ani v odůvodnění napadených rozhodnutí, nekorespondují s žádným důvodem dovolání.
Nejvyšší soud ze všech shora rozvedených důvodů dovolání obviněného O. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu