ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.96.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 96/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání obviněného P. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 10 To 274/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 57/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 2 T 57/2014, byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad body 1) – 5) výroku o vině] a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad bod 6) výroku o vině]. Za jednání pod body 1) – 5) byl podle §337 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu uložený trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 2 T 100/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za jednání pod bodem 6) byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 10 To 274/2014, byl napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o souhrnném trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o samostatném trestu, byl obviněný za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným pod body 1) – 5) napadeného rozsudku, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 9 (správně má být uvedeno Obvodního soudu pro Prahu 10) ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 3 T 116/2013, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 2 T 100/2013, podle §337 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 3 T 116/2013, a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 2 T 100/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad body 1) – 5)] a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [ad bod 6)] dopustil tím, že:
1)
po předchozím řízení osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou, z blíže nezjištěného místa až do prostoru čerpací stanice Benzina, v k.o. Ú. u P., P., zde dne 17. 3. 2013 v 19:07 hodin odcizil 54,25 litrů nafty v hodnotě 2.072 Kč, kterou natankoval do vozidla, načež bez zaplacení z místa ujel, a způsobil tak J. K. škodu ve výši 2.072 Kč,
2)
po předchozím řízení osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou, z blíže nezjištěného místa až do prostoru čerpací stanice PRIM, v ulici u Ch., v obci T., zde dne 23. 4. 2013 v 13:10 hodin odcizil 50,12 litrů nafty v hodnotě 1.699 Kč, kterou natankoval do vozidla, načež bez zaplacení z místa ujel, a způsobil tak společnosti Petra, s. r. o., IČ: 26496178, škodu ve výši 1.699 Kč,
3)
po předchozím řízení osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou, z blíže nezjištěného místa až do prostoru čerpací stanice Shell v k. o. N., okr. P.-v., zde dne 9. 5. 2013 v 20:45 hodin odcizil 49,91 litrů nafty Diesel Fuel Save v hodnotě 1.907 Kč, kterou natankoval do vozidla, načež bez zaplacení z místa ujel, a způsobil tak D. K. škodu ve výši 1.907 Kč,
4)
po předchozím řízení osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou, z blíže nezjištěného místa až do prostoru čerpací stanice ÖMV, v k. o. B., P., zde dne 5. 6. 2013 v 19:02 hodin odcizil 21,09 litrů nafty v hodnotě 799 Kč, kterou natankoval do vozidla, načež bez zaplacení z místa ujel, a způsobil tak I. Š. škodu ve výši 799 Kč,
5)
po předchozím řízení osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou, z blíže nezjištěného místa až do prostoru čerpací stanice Benzina, v k. o. Ú. u P., P., zde dne 14. 7. 2013 v 19:47 hodin odcizil 33,75 litrů nafty Diesel Top Q v hodnotě 1.299 Kč, kterou natankoval do vozidla, načež bez zaplacení z místa ujel, a způsobil tak společnosti SV, s. r. o., IČ:61681776, škodu ve výši 1.299 Kč,
6)
dne 4. 10. 2013 kolem 16:50 hodin na čerpací stanici BČS Benzina přilehlé k dálnici, v k. o. Ú. u P., P., nejprve odcizil 25,69 litru motorové nafty Diesel Top Q v hodnotě 999 Kč, kterou natankoval do osobního automobilu tovární značky Ford Mondeo, s instalovanou registrační značkou 3T5 4236, načež toto vozidlo řídil až do km 6 dálnice, kde byl v k. o. P., okr. P.-z., hlídkou Policie ČR zadržen, a to přesto, že mu byl naposledy trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 3 T 116/2013, v právní moci od 22. 8. 2013, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří roků, a dle lékařského vyšetření dosahovala v době řízení motorového vozidla hladina metamfetaminu 40ng/ml a amfetaminu 5 ng/ml v jeho krvi, a svým jednáním způsobil společnosti SV, s. r. o., IČ: 61681776, škodu ve výši 999 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný uvedl, že dovolání směřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl ponechán nezměněným výrok o samostatném trestu uložený rozsudkem nalézacího soudu.
Obviněný se předně domnívá, že odvolací soud, jenž nevyhověl jeho odvolání proti uložení samostatného trestu odnětí svobody, měl výslovně rozhodnout tak, že jeho odvolání v tomto směru zamítá. Je totiž přesvědčen, že výrok o samostatném trestu je výrokem oddělitelným.
Dále je toho názoru, že odvolací soud měl ve vztahu k samostatnému trestu zohlednit okolnosti významné pro ukládání trestu (srov. §37, 38 a 39 tr. zákoníku). Měl objasnit, proč nepřihlédl k argumentaci obsažené v řádném opravném prostředku a proč ponechal zmíněné odsouzení v platnosti. Obviněný považuje uložený trest za nepřiměřený; s poukazem na komentářovou literaturu namítá, že krajský soud měl zvážit důsledky trestu. Již ve svém odvolání zdůraznil (a doložil listinnými důkazy), že po spáchání trestné činnosti započal zcela nový způsob života, naprosto odlišný od toho, který vedl v předchozím období. Podařilo se mu sehnat dvě souběžná zaměstnání a obstarat trvalé bydlení. Nastoupení výkonu trestu by pro něho mělo fatální následky. Ztratil by zaměstnání a vzhledem k tomu, že nemá žádné finanční úspory – veškeré použil k náhradě způsobené škody – nebyl by ani schopen platit nájem za dobu, po kterou by byl ve výkonu trestu. Po propuštění z výkonu trestu by se tedy ocitl ve stejné situaci, v níž se nacházel v době páchání trestné činnosti. Neměl by žádnou perspektivu, že se zařadí do řádného života. Krajský soud však nastíněné skutečnosti nikterak nereflektoval. Jeho rozhodnutí je proto v rozporu s hmotně právním předpisem a je nepřezkoumatelné.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v části týkající se samostatného trestu odnětí svobody zrušil a aby Krajskému soudu v Praze uložil v rozsahu zrušení ve věci dále jednat a rozhodnout, a to s přihlédnutím k příslušným hmotně právním ustanovením trestního zákoníku. Současně navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu Praha-západ ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis spolu s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí týkající se samostatného trestu odnětí svobody a aby Nejvyšší soud o takovém návrhu rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že výtka obviněného, že soud zcela nevyčerpal jeho odvolání, je zcela neopodstatněná a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. v konkrétním případě nenaplňuje. Státní zástupce má za to, že postup odvolacího soudu byl správný a odpovídal jak zákonu, tak ustálené rozhodovací praxi, podle níž jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).
Pokud jde o výrok o trestu, státní zástupce připomněl, že proti němu lze brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný neuplatnil. I kdyby tak však učinil, svými námitkami stran nepřiměřeně přísného trestu by jej nenaplnil. V posuzované trestní věci totiž nedošlo ani k uložení nepřípustného druhu trestu, ani k překročení trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Dále akcentoval, že v posuzované trestní věci nedošlo ani k tzv. jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Na nesprávné posouzení souběhu nalézacím soudem totiž zcela správně a ve prospěch obviněného reagoval odvolací soud. Uzavřel, že námitky obviněného představují pouhou polemiku s konkrétním druhem trestu a jeho výměrou. Takto formulované námitky však výše vymezeným dovolacím důvodům neodpovídají. Podle něj je zjevné, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Výrok o samostatném trestu byl náležitě zdůvodněn v rozsudku nalézacího soudu. Ztotožnil-li se odvolací soud s takovým odůvodněním a odkázal-li na ně, nelze jeho postup shledávat vadným.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Co se týče výtky vztahující se k výši trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a na ně navazující uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při ukládání samostatného trestu řídily (str. 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud, jenž se ve vztahu k samostatnému trestu ztotožnil s rozhodnutím soudu nalézacího, akcentoval, že jednání pod bodem 6) výroku o vině se obviněný dopustil po doručení opisů trestních příkazů Obvodních soudů pro Prahu 8 a pro Prahu 10. S ohledem na tuto skutečnost dovodil, že na chování obviněného neměl korektivní účinek ani uložený trest zákazu řízení, ani trest podmíněný, a tudíž seznal, že krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody je zcela namístě. Proti takovému závěru nelze mít žádných výhrad. Jak ostatně uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, byl-li výrok o uložení samostatného trestu náležitě a přesvědčivě odůvodněn již nalézacím soudem, nelze považovat za vadu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se s tímto hodnocením ztotožnil a v tomto rozsahu na ně v podstatě odkázal. Nejvyšší soud považuje argumentaci soudů za přiléhavou a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců za adekvátní. Soudy pečlivě uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestu a jejich závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněnému takto uložen, není extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).
Obviněný má za to, že odvolací soud, jenž nevyhověl jeho odvolání proti uložení samostatného trestu odnětí svobody, měl odvolání obviněného v tomto směru (co do uložení samostatného nepodmíněného trestu odnětí svobody) zamítnout.
V kontextu námitky obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním - např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno. Naproti tomu se o chybějící výrok nejedná tehdy, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne (srov. citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, a ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), což je přesně situace, k níž v posuzované trestní věci došlo.
Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o souhrnném trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a při nezměněném výroku o samostatném trestu obviněného za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaným pod body 1) – 5) napadeného rozsudku, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 3 T 116/2013, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 2 T 100/2013, odsoudil podle §337 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let; dále soud rozhodl o uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel (srov. §73 odst. 1 tr. zákoníku) a o zrušení výroků o trestech označených trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 10 a Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (srov. §43 odst. 2 tr. zákoníku). Za této situace nemohl již odvolací soud dalším výrokem odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnout. Na tomto závěru nic nemění ani jinak správná poznámka dovolatele, že výrok o uložení samostatného trestu je výrokem oddělitelným, jelikož jde o závěry, které se v posuzovaných souvislostech vzájemně nepodmiňují a neovlivňují.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je tudíž dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání bylo v části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, a tedy i výkonu trestu odnětí svobody, který též podal, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Samosoudce soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková