ECLI:CZ:NS:2015:8.TZ.6.2015.1
sp. zn. 8 Tz 6/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2015 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného O. B. st. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013, a rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 T 80/2012, uznal obviněného O. B. st. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněného O. B. ml. vinnými, že
„ 1)
O. B., v době od 30. 9. 2011 do 30. 12. 2011 v kanceláři sdružení YMCA na adrese v H. K., pod různými smyšlenými záminkami finančních problémů v rodině jako na léky, injekce pro nemocného syna, provizi lékařům, na vyplacení technického průkazu a dále vozidla ze zastavárny, převoz zemřelé švagrové, a jinými využil dobré vůle poškozeného J. L. a od tohoto ve více jak sedmi případech vylákal různé finanční částky v rozmezí od 1.000,- Kč do 20.000,- Kč celkem ve výši 229.000 tis. Kč a to jako půjčky, o kterých věděl předem, že je nebude chtít splatit a s ohledem na finanční situaci nesplatí, když i přes četné urgence, aby půjčky vrátil, do dnešního dne tak neučinil a v době od 13. 10. 2011 sliboval, že tyto uhradí jeho otec O. B., když od 4. 1. 2012, kdy naposledy a bezúspěšně od poškozeného žádal finanční hotovost pro svého nemocného syna, je pro poškozeného nekontaktní,
2)
O. B., v době od 14. 10. 2011 do 30. 12. 2011 v kanceláři sdružení YMCA na adrese v H. K. pod různými smyšlenými záminkami především od počátku, že uhradí veškeré závazky vůči poškozenému J. L. za svého syna O. B., dále na převoz ochrnuté manželky do J. l., na její léčbu, na zaplacení různých účtenek, na cestu do S. pro léky jeho ženě, pro mafii z důvodu obavy fyzické likvidace jeho a jeho rodiny, uvedením poškozeného v omyl předložením bankovního výpisu s částkou okolo 2.000.000,- Kč, zinscenováním převodu finančního závazku za svého syna různými telefonáty do jeho údajného zaměstnání a sliby uhrazení finančního závazku obratem vždy v nejbližších dnech a jinými využil dobré vůle poškozeného J. L. a od tohoto ve více jak 8 případech vylákal různé finanční částky v rozmezí od 5.000,- Kč do 20.000,- Kč v celkové výši 162.500 Kč, a to včetně 60.000,- Kč, které mu poškozený J. L. předal prostřednictvím blíže nezjištěné osoby P., a to vše jako půjčky, které sliboval vrátit v nejbližších dnech, přestože o těchto věděl předem, že je nebude chtít splatit a s ohledem na svoji finanční situaci nesplatí, když i přes četné urgence, aby půjčky včetně závazku za svého syna vrátil, se neustále jen vymlouval a do dnešního dne tak neučinil a od 4. 1. 2012 je pro poškozeného nekontaktní. “
Takto popsané jednání obviněného O. B. st. soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a uložil mu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil uhradit poškozenému J. L., škodu ve výši 162.000,- Kč.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jednání spoluobviněného O. B. ml. kvalifikoval soud prvého stupně jako stejný přečin a uložil mu za to stejný trest se zařazením do stejného typu věznice jako obviněnému O. B. st. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil uhradit poškozenému J. L., škodu ve výši 229.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání , o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obvinění se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu společně odůvodněná dovolání , v nichž uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V jejich úvodu rekapitulovali průběh trestního řízení a uvedli, že nalézací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jejich trestné jednání bylo prokázáno, přičemž jeho úvahy ohledně viny postrádaly oporu v provedených důkazech. S tímto závěrem nesouhlasili, proto podali proti odsuzujícímu rozsudku odvolání. Soudy považovaly za stěžejní důkaz výpověď poškozeného, která byla údajně potvrzována výpověďmi dalších svědků, ti ale byli výlučně rodinnými příslušníky nebo spolupracovníky poškozeného, navíc nebyli schopni je (obviněné) v hlavním líčení poznat a identifikovat, což soudy pominuly. Osobu poškozeného soud shledal věrohodnou, a to přesto, že v průběhu řízení vyšly najevo skutečnosti, které takový závěr zpochybňují. Obvinění především považovali za pochybné, že poškozený si nechal od O. B. ml. podepsat pouze jediný doklad o půjčce, a to na částku 800,- Kč, zatímco ostatní částky v celkové výši 390.000,- Kč jim vydal „na čestné slovo“. Přitom bylo zjištěno, že poškozený půjčoval i jiným subjektům a pravidelně s nimi sepisoval písemné smlouvy o půjčce. Obvinění v této souvislosti poukazovali na pochybné finanční transakce mezi poškozeným, jeho rodinou, sdružením YMCA a Asociací dětí a mládeže, které zůstaly nevysvětleny a mohly by mít vliv i na jejich případ. Byli přesvědčeni, že ve věci zůstala neobjasněna a nevysvětlena celá řada skutečností, což podle nich vyvolávalo pochybnosti o správném zjištění skutkového stavu. Znovu zopakovali, že se soudy až nekriticky opíraly o závěry znaleckého posudku znalce Doc. PhDr. J. Laška, CSc., když tento za určitých okolností připustil změnu svých závěrů. Proto požadovali provedení důkazu doplňujícím znaleckým posudkem téhož znalce, který však byl oběma soudy bezdůvodně zamítnut, v čemž shledávali zásadní pochybení. Vyjádřili rovněž výhrady proti výši údajných finančních půjček, jež byla stanovena bez reálných podkladů pouze na základě sumáře, který sestavil sám poškozený. Obvinění konstatovali, že odvolací soud tyto vady nenapravil. Uvedli, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu. Závěr soudů, že o skutkovém stavu věci nejsou důvodné pochybnosti, nemohl podle nich obstát, neboť existoval zřejmý nesoulad mezi právními závěry soudů na straně jedné a skutkovými zjištěními soudů na straně druhé. Ve věci tak shledávali extrémní nesoulad „vzhledem k tomu, že výklad důkazů provedených ve věci byl v rozporu s pravidly formální logiky a nedůvodně byly pominuty zásadní důkazy svědčící ve prospěch obhajoby“.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 822/2013, podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný O. B. st. následně podal návrh na povolení obnovy řízení , který Okresní soud v Hradci Králové podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 2 T 80/2012. Stížnost obviněného podanou proti tomuto usnesení Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl usnesením ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 12 To 56/2014.
Dne 23. 1. 2015 byl Nejvyššímu soudu doručen mimořádný opravný prostředek ministryně spravedlnosti – stížnost pro porušení zákona , kterou podle §266 odst. 1 tr. ř. podala ve prospěch obviněného O. B. st. proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013. jímž bylo rozhodnuto o odvoláních obviněných proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 T 80/2012.
Podle ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) byl napadeným usnesením porušen zákon v neprospěch obviněného O. B. st. v ustanoveních §254 odst. 1, §256, §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Stěžovatelka ve svém podání nejprve prezentovala vybraná ustanovení trestního řádu, nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 19. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 224/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Následně uvedla, že jelikož odvolací soud označil skutková zjištění nalézacího soudu ohledně obviněného O. B. st. za správná, považuje za potřebné poukázat na soudem druhého stupně v zásadě nesprávně přejatá nesprávná skutková zjištění soudu prvého stupně, který jednak některé navrhované důkazy neodůvodněně neprovedl a některé důkazy logicky nesprávně zhodnotil.
Ministryně spravedlnosti dále uvedla, že okresní soud dospěl k závěru o vině obviněného na základě výpovědi poškozeného podporované výpověďmi svědků a výpovědí znalce z oboru psychologie Doc. PhDr. J. Laška, CSc. a závěry jeho znaleckého posudku posuzujícího osobnost poškozeného Ing. J. L. (dále převážně jen „poškozený“). Soudy též vycházely z poškozeným sestaveného seznamu jednotlivých případů půjček a dále z přehledů výběrů z účtu poškozeného. Jmenovaný soudní znalec přitom vypověděl, že osobnost poškozeného je stabilní a mnohovrstevná, dosti dominantní, ale díky své víře a pocitu povinnosti pomoci potřebným je snadno ovlivnitelný sofistikovaným manipulátorem, zvlášť pokud se jedná o možnost zmírnit něčí utrpení. Z výpovědí vyplynulo, že poškozený pociťoval potřebu pomáhat druhým lidem v nouzi, že mezi ním a obviněným došlo ke kontaktům, a že se měl svěřovat svědkům ohledně půjček pro obviněného. Ohledně půjček pro jiné osoby soud uzavřel, že o nich začal hovořit sám poškozený, který předložil též příslušné smlouvy, takže šlo o půjčky zcela legální nemající nic společného s projednávanou věcí. Návrh na doplnění znaleckého posudku označil za nadbytečný s tím, že se nevztahuje k věci samé a o věrohodnosti poškozeného svědčily i jiné důkazy.
K takovému postupu soudu stěžovatelka uvedla, že k závěru o věrohodnosti poškozeného soud dospěl na základě výpovědi svědků, kteří buď byli rodinnými příslušníky, popř. spolupracovníky poškozeného. Dále ji opíral o znalecký posudek, znalec však při hlavním líčení potvrdil existenci jemu dříve neznámých faktů, které kdyby měl v době vypracování posudku k dispozici, mohl dojít i k odlišným závěrům. Soud k tomu nepřihlédl a návrh na doplňující znalecký posudek z důvodu nadbytečnosti zamítl, ačkoliv výpověď poškozeného zněla nevěrohodně. O půjčkách si nevedl žádné záznamy, jejich soupis pořídil dodatečně a dokládal je potvrzeními o výběrech z bankovního účtu a z pokladny. Tato potvrzení však nijak nedokládala, že by vybrané peníze obdržel právě obviněný O. B. st. S výjimkou smlouvy o půjčce 800,- Kč poškozený neuzavřel s obviněnými jiné smlouvy o půjčce, ani si příjem finančních prostředků nenechal potvrdit, a to přesto, že jiným osobám půjčoval peníze na základě řádně uzavřených smluv. Pochybnosti vzbuzovalo též tvrzení, že částku ve výši 60.000,-Kč obviněnému O. B. st. předal prostřednictvím bezdomovce, jehož zná jenom křestním jménem a neví, kde ho hledat.
Podle ministryně spravedlnosti uvedené nedostatky ve skutkových zjištěních byly způsobilé reálně zpochybnit závěry soudů o vině obviněného a byly zřetelným důsledkem extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, resp. výrazného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Soud v celém rozsahu uvěřil výpovědi poškozeného, aniž by se dostatečně vypořádal s obhajobou obviněného a vzal v potaz skutečnosti zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozeného. Závěry soudu tak zůstaly nepřesvědčivé. V řadě hodnotících postupů a tím přijatých závěrů nebylo možno se soudem prvního stupně souhlasit. Nepodařilo se důkazně uzavřít souvislý řetězec, na jehož základě by bylo možno rozhodnout, že se obviněný bezpochyby dopustil jednání, jímž byl uznán vinným. Stejné výtky bylo možno vyslovit i na adresu soudu odvolacího, jelikož ani ten náležitě nepřezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků o vině a trestu a řádně se nezabýval správností postupu předcházejícího řízení. Protože nadále existují nejasnosti podstatné pro posouzení věci a výrazné pochybnosti, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo a zprostit obviněného obžaloby.
V závěru svého podání ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013, byl v neprospěch obviněného O. B. st. porušen zákon v ustanovení §254 odst. 1, §256, §2 odst. 5, 6 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomněl, že Nejvyšší soud ve věci již jednou rozhodoval. Stalo se tak na podkladě dovolání obviněných, které obsahovalo skutkové námitky do značné míry shodné s nynější argumentací ve stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud sice svým usnesením dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., fakticky se však kvalitou ve věci učiněných skutkových zjištění poměrně rozsáhle zabýval a konstatoval, že mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy rozhodně nebyl žádný extrémní rozpor. Soudy provedly ve věci rozsáhlé dokazování, všechny dostupné důkazy potřebné k prokázání viny obviněných hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěly ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky, přičemž svoje závěry soudy obou stupňů (zejména soud odvolací) ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Skutková zjištění soudů měla odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného. Nejvyšší soud neměl žádné výhrady k postupu soudů, pokud tuto výpověď ve světle dalších důkazů považovaly za hodnověrnou, a dodal, že nepochybily, pokud zamítly návrh na doplnění znaleckého posudku jako nadbytečný. Povinností soudu totiž není vyhovět důkaznímu návrhu, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření je důkaz navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval i některými konkrétními skutkovými námitkami obviněných, když mj. konstatoval, že poškozený skutečně půjčoval obviněným peníze bez jakéhokoli dokladu, obdobným způsobem však v důsledku své důvěřivosti postupoval i vůči jiným osobám a s podvodníky se dosud nesetkal. Skutečnost, že někteří další svědci obviněné jednoznačně neidentifikovali, Nejvyšší soud označil za nepodstatnou vzhledem na jejich jednoznačnou identifikaci samotným poškozeným.
Podle státního zástupce podaná stížnost pro porušení zákona sice formálně směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013, svým obsahem však byla fakticky zaměřena i proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení. Za této situace měl pochybnosti, zda s ohledem na ustanovení §265n tr. ř. je stížnost pro porušení zákona vůbec přípustná (státní zástupce tu odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 4 Tz 61/2011, podle kterých stížnost pro porušení zákona nelze podat proti rozhodnutí, o kterém Nejvyšší soud v předcházejícím řízení již meritorně rozhodl; Nejvyšší soud totiž není oprávněn opakovaně revidovat své dříve učiněné rozhodnutí). Uvedené rozhodnutí se týkalo procesní situace do značné míry obdobné procesní situaci ve věci obviněného O. B. st., když Nejvyšší soud zamítl jako nepřípustnou podle §266 odst. 1 písm. a) tr. ř. stížnost pro porušení zákona podanou formálně proti rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému předtím bylo neúspěšně podáno dovolání.
Stížnost pro porušení zákona však státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani z věcných důvodů. Těžiště její argumentace totiž směřovalo proti hodnocení důkazů soudy, stížnost pro porušení zákona je však mimořádným opravným prostředkem a rozhodování o ní je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Nevybočují-li skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozené ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů, nelze dospět k závěru, že jejich rozhodnutím byl porušen zákon. Hodnocení důkazů postupem dle §2 odst. 6 tr. ř. je výsostným právem soudů a podání stížnosti pro porušení zákona z důvodů vad tohoto hodnotícího procesu by přicházelo v úvahu pouze v případě, že by soud postupoval v rozporu se zásadami formální logiky. O takovouto vadu by se jednalo v případě, kdy by soud z důkazů vyvodil závěry, které by z nich nevyplývaly při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Takovouto vadou však pravomocná soudní rozhodnutí v předmětné trestní věci netrpěla a stížnost pro porušení zákona ji ani nevytýkala, když se v podstatě domáhala pouze toho, aby hodnověrnost výpovědi poškozeného byla hodnocena jiným způsobem, než jak ji hodnotily soudy. Závěr o věrohodnosti uvedeného svědka však i přes některé ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňované skutečnosti pravidlům formální logiky v žádném případě neodporoval (o pochybení ve smyslu porušení pravidel formální logiky by šlo např. tehdy, kdyby v předmětné trestní věci soud dospěl k závěru o výrazně větší výši způsobené škody, než jakou uvádí sám poškozený). Stížností pro porušení zákona se nelze domáhat toho, aby Nejvyšší soud pouze na základě akcentování jinak vyhodnocených důkazních souvislostí zrušil pravomocné soudní rozhodnutí a nutil nižší soudy k přehodnocení již učiněných závěrů. Právě takto však argumentuje stížnost pro porušení zákona, když se domáhá toho, aby provedené důkazy byly „přehodnoceny“, přičemž má být při novém hodnocení důkazů kladen větší důraz na okolnosti, které podle stížnosti zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozeného (stížnost pro porušení zákona dokonce předjímala výsledek nového hodnocení důkazů, když dovozovala, že obviněný B. st. měl být obžaloby zproštěn.) Hodnocení důkazů soudy v předmětné trestní věci nelze odmítnout ani s odkazem na zásadu in dubio pro reo, když tuto zásadu nelze vykládat tak, že existence jakéhokoli rozporu mezi důkazy (v daném případě rozpor mezi tvrzeními obviněných a poškozeného) by měla za následek nemožnost uznat obviněného vinným trestným činem.
Státní zástupce dále podotkl, že stížnost pro porušení zákona sice citovala některé závěry znalce Doc. PhDr. J. Laška, CSc. k osobě poškozeného, při úvahách o věrohodnosti poškozeného je však pomíjela. Znalec mj. konstatoval, že poškozený „díky víře a pocitu povinnosti pomoci potřebným je snadno ovlivnitelný sofistikovaným manipulátorem, zvlášť pokud se jedná o možnost zmírnit něčí utrpení“. Podle státního zástupce takovýto osobnostní rys však velmi dobře vysvětloval některé momenty v jeho chování, které by se na první pohled mohly jevit jako málo pravděpodobné (předávání finančních částek obviněnému bez písemného potvrzení). Části výpovědi poškozeného týkajících se obviněných O. B. st. a O. B. ml. přitom šlo od sebe stěží oddělit; o věrohodnosti výpovědi poškozeného k obviněnému O. B. ml. však patrně neměla pochybnosti ani ministryně spravedlnosti, neboť v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona nepodala.
Z těchto důvodů státní zástupce měl – na rozdíl od podané stížnosti pro porušení zákona – za to, že nalézací soud učinil závěr o vině obviněného O. B. st. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku na podkladě dokazování provedeného a zhodnoceného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rovněž odvolací soud plně dostál své přezkumné povinnosti. Přitom nejen Nejvyšší soud, ale ani odvolací soud nemůže zrušit přezkoumávané rozhodnutí jen proto, že provedené důkazy by teoreticky bylo možno hodnotit jiným způsobem. Uzavřel proto, že k porušení zákona v ustanoveních trestního řádu uváděných ve stížnosti pro porušení zákona nedošlo, a navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl, přičemž ponechal na jeho úvaze, zda tak učiní podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. pro její nepřípustnost, nebo podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. pro její nedůvodnost.
Nejvyšší soud ještě předtím, než přistoupil k věcnému přezkoumání podané stížnosti pro porušení zákona v intencích ustanovení §267 odst. 3 tr. ř., se musel vypořádat s otázkou, zda tento mimořádný opravný prostředek je v dané věci vůbec přípustný.
V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že základním předpokladem stability pravomocných rozhodnutí v trestním řízení, jakož i stability společenských vztahů, k jejichž ochraně a úpravě byla tato rozhodnutí vydána, je jejich nezměnitelnost. Ovšem vzhledem k tomu, že ani v trestním řízení nelze vyloučit závažné pochybení, jehož důsledkem je taková vada pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, že by setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti znamenalo vážné ohrožení správného a spravedlivého rozhodování, připouští zákon prolomení právní moci rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky, jimiž jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Trestní řád upravuje podání těchto mimořádných opravných prostředků tak, aby jimi nebylo zasahováno do právní moci rozhodnutí ve věcech, kde to není nezbytné a kde stabilita rozhodnutí byla porušena bez skutečně závažného důvodu. Tento právní předpis také podrobně stanoví předmět jednotlivých mimořádných opravných prostředků, oprávněné subjekty k jejich podání, způsoby řízení o nich, způsoby rozhodnutí, jakož i vzájemný vztah mezi těmito mimořádnými opravnými prostředky z hlediska přípustnosti či nepřípustnosti dalších opravných prostředků.
Státní zástupce ve svém vyjádření (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 4 Tz 61/2011) naznačil, že Nejvyšší soud by mohl mít možnost rozhodnout o podané stížnosti pro porušení zákona i ve smyslu §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy ji zamítnout jako nepřípustnou. Pro takový způsob rozhodnutí však Nejvyšší soud zákonné předpoklady neshledal už proto, že výše zmíněná věc není s posuzovanou věcí bezezbytku srovnatelná. V odkazované věci totiž příslušný senát Nejvyššího soudu rozhodoval o stížnosti pro porušení zákona poté, co v téže věci jiný senát Nejvyššího soudu předtím (usnesením ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné (tedy po posouzení jeho důvodnosti) , zatímco v posuzované věci senát 8 Tdo poté, co dříve rozhodující senát Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 7 Tdo 822/2013) ) podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, něž je uveden v §265b tr. ř. Na tom nic nemění skutečnost, že přes takový způsob rozhodnutí se Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení fakticky vypořádal i s uplatněnými námitkami obviněného, které byly v mnohém podobné námitkám uplatněným stěžovatelkou v nyní podané stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud poté, co z uvedených důvodů shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je přípustná, musel posoudit důvody stěžovatelkou v ní uvedené. Proto podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 12 To 88/2013, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podaná ministryní spravedlnosti je nedůvodná.
Ministryně spravedlnosti vytýkala Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu druhého stupně, že v odvolacím řízení porušil v neprospěch obviněného ustanovení §254 odst. 1, §256 a §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
Jelikož těžiště argumentace stěžovatelky směřovalo proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudů obou stupňů, proti rozsahu provedenému dokazování a v návaznosti na to proti skutkovým zjištěním, která učinily, je třeba dále citovat ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. pak platí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející s důrazem na uvedené principy trestního řízení a shledal, že podaná stížnost pro porušení zákona je obsahově pouze opětovným prezentováním námitek, které již byly předchozími soudními rozhodnutími řešeny a zodpovězeny. V těchto rozhodnutích však neshledal žádnou interpretační svévoli či libovůli žádného ze soudů nižších instancí. Rozsah provedeného dokazování jim umožňoval ve věci meritorně rozhodnout a způsob hodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti odpovídal uvedeným zákonným požadavkům. Zjištěnému skutkovému stavu pak odpovídaly i jejich právní závěry.
Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že hodnocení důkazů je primárním právem soudu prvého stupně, před nímž jsou důkazy přímo prováděny a který tak získává přímý obraz toho, co je předmětem dokazování. V průběhu dokazování má soud povinnost zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důvodnou pochybností se přitom rozumí pochybnost, která by způsobila, že soudce či jiný orgán činný v trestním řízení po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl zjistit, že skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že by nemohl uzavřít, že získal ustálené přesvědčení o vině obviněného; není to však imaginární pochybnost ani pochybnost založená na rozmaru či určité náhodě či na domněnce nebo na dohadu (k tomu srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád I, §1-156. Komentář 7. vydání. Praha. C. H. Beck, 2013, 34 s.).
Žádnou takovou důvodnou pochybnost Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona neshledal. Proto v plné shodě jak s rozhodnutím jiného senátu Nejvyššího soudu učiněným v předchozím dovolacím řízení, tak s názorem státního zástupce formulovaným v jeho vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona akcentuje, že mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy rovněž žádný rozpor (natož extrémní) neshledal. Již soud prvního stupně jako soud nalézací provedl rozsáhlé dokazování, všechny provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke skutkovým závěrům, které neodporují zásadám formální logiky. Své skutkové závěry také ve svém rozsudku podrobně a přesvědčivě odůvodnil, když skutková zjištění postavil především na výpovědi poškozeného, kterou považoval za věrohodnou. Nelze mu ani vytýkat, pokud zamítl návrh na doplnění znaleckého posudku znalce Doc. PhDr. J. Laška, CSc. jako nadbytečný, neboť obecně platí, že není povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření je důkaz navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Jestliže ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona na straně jedné citovala některé závěry jmenovaného znalce k osobě poškozeného, tak na straně druhé je sama při úvahách o věrohodnosti poškozeného pomíjela. Pokud například znalec konstatoval, že poškozený „díky víře a pocitu povinnosti pomoci potřebným je snadno ovlivnitelný sofistikovaným manipulátorem, zvlášť pokud se jedná o možnost zmírnit něčí utrpení“, pak takovýto jeho osobnostní rys dobře vysvětloval některé momenty v jeho chování, které by se mohly jevit jako málo pravděpodobné (předávání finančních částek obviněnému bez písemného potvrzení). Takové počínání poškozeného však lze přičítat především jeho důvěřivosti, neboť obdobným způsobem postupoval i vůči jiným osobám (zřejmě z minulosti žádné zkušenosti s podvodníky neměl). Větší význam pro skutkové zjištění nalézací soud důvodně nespatřoval ani ve skutečnosti, že někteří další svědci obviněného jednoznačně neidentifikovali, neboť jej spolehlivě identifikoval sám poškozený.
Správnost a přesvědčivost těchto úvah potvrdil v odvolacím řízení soud druhého stupně, jenž v odůvodnění svého usnesení ještě podrobněji rozvedl okolnosti svědčící o naprosté věrohodnosti poškozeného a zdůraznil, že i když si poškozený průběžně nevedl přesný přehled jednotlivých částek poskytnutých obviněnému, sám takový přehled dodatečně sestavil a jeho správnost doložil výpisem ze svého účtu u peněžního ústavu. Ani odvolací soud neshledal potřebu dalšího znaleckého zkoumání poškozeného, neboť na závěrech o jeho věrohodnosti by to nic nezměnilo.
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná výstižnou poznámku státního zástupce k podané stížnosti pro porušení zákona vztahující se k věrohodnosti výpovědi poškozeného. Jeho výpověď, resp. její jednotlivé části týkající se jednak obviněného O. B. st. a jednak obviněného O. B. ml. nepochybně šlo od sebe stěží oddělit. Přitom o věrohodnosti výpovědi poškozeného ve vztahu k obviněnému O. B. ml. patrně neměla sebemenší pochybnosti ani sama ministryně spravedlnosti, neboť v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona nepodala.
Způsob hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného) ze strany obou soudů nižších instancí nemohla ministryně spravedlnosti zpochybnit ani odkazem na zásadu in dubio pro reo. Tuto zásadu totiž nelze vykládat tak, že existence jakéhokoliv rozporu mezi provedenými důkazy (v posuzované věci rozpor mezi tvrzeními obviněného a poškozeného) by měla mít za následek nemožnost uznat obviněného vinným trestným činem.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozené v dané věci nevybočily ze zákonných mezí volného hodnocení důkazů, takže nelze dospět k závěru, že jejich rozhodnutími byl porušen zákon. Ostatně stížností pro porušení zákona se nelze domáhat toho, aby Nejvyšší soud pouze na základě akcentování jinak vyhodnocených důkazů zrušil pravomocné soudní rozhodnutí a nutil nižší soudy k přehodnocení již učiněných závěrů. Právě taková argumentace se však v podané stížnosti pro porušení zákona objevila, když stěžovatelka se domáhala jiného „přehodnocení“ provedených důkazů, při němž by byl kladen větší důraz na okolnosti, které (údajně) zpochybňují věrohodnost výpovědi poškozeného.
Z těchto důvodů je i Nejvyšší soud přesvědčen, že soud prvního stupně učinil závěr o vině obviněného O. B. st. trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku na podkladě důkazů provedených a zhodnocených v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Své přezkumné povinnosti následně dostál i soud druhého stupně, který se náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného. Přitom ani odvolací soud, ale ani Nejvyšší soud nemůže zrušit přezkoumávané rozhodnutí jen proto, že provedené důkazy by teoreticky bylo možno hodnotit odlišným způsobem. Proto pokud Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona neshledal v předchozích rozhodnutích ve věci žádné nelogičnosti či projevy svévole, pak neměl jakéhokoliv podkladu pro odchýlení se od skutkových a právních závěrů zaujatých předchozími soudy.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněného O. B. st. podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť shledal, že je nedůvodná. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha