ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1099.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1099/2015-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2016 dovolání podané obviněným E. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 5 To 116/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 123/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 2 T 123/2014, byl obviněný E. D. uznán vinným přečinem šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že ve funkci jednatele společnosti Nakladatelství NAŠE VOJSKO, s. r. o., IČO: 26426935, se sídlem podnikání Praha 5, U Blaženky č. p. 2155, č. o. 18, rozhodl o vydání a distribuci knižního díla pod titulem „Recepty z konopí“, autora „Adam Gottlieb a kolektiv nakladatelství Naše Vojsko“, pod ISBN: 978-80-206-1316-5, vydaného dne 25. října 2012 a knižního díla „Recepty z konopí - druhé doplněné vydání“, autora „Adam Gottlieb & kolektiv“, pod ISBN: 978-80-206-1364-6, vydaného dne 15. května 2013, kdy obsahem vydaných knižních děl jsou mimo jiné návody na přípravu pokrmů a nápojů s obsahem produktů rostliny rodu konopí takovým způsobem, aby při přípravě takových pokrmů a nápojů byla zachována či zvýšena účinnost účinných látek konopí na lidský organismus ve smyslu dosažení omamných účinků obsahových látek konopí, přičemž daná knižní díla byla po jejich vydání v blíže nezjištěném počtu kusů uvedena do volné knižní distribuce, kdy konopí bylo v době vydání daných knižních děl uvedeno v příloze č. 3 zákona č. 167/1.998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka, zařazená do seznamu IV dle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhláška č. 62/1989 Sb., a dále kdy delta-9-tetrahydrokanabinol včetně svých stereochemických variant bylo v době vydání daných knižních děl uvedeno v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka, zařazená do seznamu II dle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhláška č. 62/1989 Sb.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 5 To 116/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Rambouska. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že nedošlo k naplnění subjektivní, natož pak objektivní stránky trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Již ze samotné předmluvy ke druhému vydání knihy je zřejmé, že smyslem publikace není nabádání k užívání, distribuci nebo obhajoba drog. Takové jednání neměl obviněný v úmyslu, ani si neuvědomil možné dopady takového jednání. Nakladatelův postoj je vyjádřen taktéž v předmluvě, upozorňuje čtenáře, že publikace „má sloužit jako informativní materiál a v nezměněné podobě pouze předkládá pohled autora této knihy na vlastnosti konopí a na možnosti jeho užití. Nakladatel taktéž doporučuje veškeré informace uvedené v této knize dále konzultovat s příslušnými odborníky, varuje a důrazně čtenáře upozorňuje, aby se před svým dalším případným jednáním obeznámili s aktuálními a platnými zákony České republiky“. Obviněný pak dále namítá, že mezi jeho jednáním, tedy rozhodnutím vydat knihu, a následkem (přivedení čtenáře ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu či dokonce vlastní výrobě drogy) není dostatečná příčinná souvislost k tomu, aby došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1 , 2 písm. c) tr. zákoníku. Jednání obviněného nesměřovalo k tomu, aby si neurčený okruh uživatelů zakoupil předmětnou publikaci za účelem zneužívání jiné návykové látky, než alkohol. Pokud se odvolací soud vyjadřuje k samotnému okruhu uživatelů, není obviněnému vůbec zřejmé, z čeho své závěry dovozuje. Obviněnému není zřejmé, jaká konkrétní pasáž knihy má svým obsahem naplňovat vytýkané trestní jednání. Dovozovat podněcování ke zneužívání konopí na základě použitého jazykového prostředku autora se mu jeví jako nedostačující. Samotné recepty jsou hodnotově neutrální a předmluva či úvod autora jsou psány v nadsázce, jež svým humorným podáním nemůže reflektovat realitu. Smyslem publikace není nabádání k užívání drog, jejich distribuci ani k jejich obhajobě. Obviněný zpochybňuje, že by šíření jakýchkoli informací mělo mít účinky propagování konopí za účelem jeho zneužívání, s čímž souvisí také svoboda šíření informací a svoboda projevu zaručená ústavou a Listinou základních práv a svobod. Obviněný nikdy neuváděl, že by konopné produkty měly být zneužívány. Naopak, poukazoval na tenkou hranici mezi abusem konopných látek a jejich užitím v limitech státem reglementovaných. Celkový charakter činnosti obviněného nezahrnoval žádné nabízení, veřejné prezentování a prodej sortimentu sloužícího ke zpracování a užívání rostliny konopí. Obviněný nemá žádný zájem na zvýšení prodeje konopných drog. Soudy se podle něj nezabývaly hranicí mezi užitím a zneužíváním. Obviněný je pak také toho názoru, že účinné látky, pro něž je konopí vyhledávaným léčivem, jsou téhož rázu, jako účinné látky, pro které je státem reprobováno. Publikace může být nápomocna lidem, kteří si produkt zakoupí v lékárně a neví, jak jej zpracovat, aby přitom neztratili účinné látky. Stát podle obviněného nemůže veřejnosti vysílat protichůdné signály – současně umožnit prodej konopí pro léčebné účely a na druhé straně postihnout vydání předmětné knihy, která popisuje účinky konopných látek a je nápomocna zpracování konopí. Obviněný nesouhlasí s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13. Současně poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe ve vztahu k množství ostatních publikací, literárních děl, tištěných i elektronických periodik, která o užívání konopí pozitivně pojednávají, aniž by byly kriminalizovány.
Nalézací soud se podle obviněného nezabýval dostatečně jeho osobou, odvolací soud pak veškeré skutečnosti v této souvislosti interpretoval k jeho tíži. Přitom mu současně vytýká, že se snažil vydáním knihy nakladatelství vydělat, na druhou stranu toto nakladatelství zvoleným titulem poškodil a poskvrnil jeho pověst. Obviněný zdůraznil, že nemá žádný vztah ke konzumaci, výrobě či jinému nakládání s drogami. O způsobu užívání konopí a jeho účincích nic neví. Při vydání knihy nebyl veden jiným zájmem než obchodním. Kniha nebyla nabízena současně s dalším zbožím prodávaným v grow-shopech, nedošlo tedy k žádné „koncentraci nabídky“. Lze tak stěží uvažovat o naplnění subjektivní stránky.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „napadený rozsudek“ a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že většina námitek obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídá. Státní zástupce se však s těmito námitkami neztotožňuje. Má za to, že soudy obou stupňů si byly, byť nikoli zcela explicitně, vědomy ústavních mezí svobody projevu, jež zahrnuje mj. svobodné šíření názorů a poznatků týkajících se konzumace konopí, resp. užívání psychotropní účinné látky tetrahydrocannabinolu (THC). Právě proto se soud nalézací relativně podrobně zabýval konkrétním obsahem publikace a v ní obsažených formulací. Dospěl přitom k závěru, že tato publikace vybízí k užívání konopí, byť nikoli tím nejtypičtějším způsobem, avšak zcela zjevně s cílem dosáhnout opojení, tj. ovlivnění psychických pochodů člověka. Obsah této publikace, jak byl v podstatných rysech přiblížen v rozsudku soudu prvého stupně, přitom zjevně směřoval k propagaci užití psychoaktivní látky THC, neboť právě tato složka je látkou psychoaktivní. Poukaz obviněného na možné terapeutické využití uvedené publikace dle názoru státního zástupce neobstojí, neboť primárním smyslem léčebného využití konopí není dosažení opojení, ale jiné účinky zejména dalších látek obsažených v konopí, než je psychoaktivní látka THC. S posouzením obsahu předmětné publikace pak souvisí i posouzení subjektivní stránky obviněného v postavení odpovědného činitele vydavatelství. Lze totiž jen stěží předpokládat, že by obviněný souhlasil s vydáním uvedené publikace, aniž by znal její obsah, což ostatně obviněný ani netvrdí. Pokud však obviněný obsah publikace znal, a přesto dal souhlas k jejímu vydání, musel být nejméně srozuměn s tím, že dojde k následku předpokládanému trestním zákoníkem. Za tento následek je pak třeba považovat vzhledem k objektu tohoto přečinu možné ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než alkoholu jinými lidmi. Na závěru o srozumění obviněného s následkem spočívajícím v takovém ohrožení pak dle názoru státního zástupce nic nemění ani to, že primárním cílem vydání uvedené publikace bylo dosažení zisku z jejího prodeje, tj. cíl sám o sobě dovolený.
Obviněnému v návaznosti na to nelze podle státního zástupce přisvědčit ani v tom, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena vzhledem k tvrzené absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem. Zde je totiž ve shodě se soudy třeba vycházet právě z povahy přisouzeného přečinu jakožto „ohrožovacího“ deliktu. Pro trestní odpovědnost proto není třeba, aby došlo k poruše chráněného zájmu, tj. slovy obviněného, aby došlo k „přivedení jiné osoby ke zneužívání návykové látky“, ale postačí, že takový chráněný zájem je relevantně ohrožen, tj. nastal stav, kdy k takové poruše dojít mohlo. Tak tomu v předkládaném případě bylo, neboť vydáním předmětné publikace, jejíž obsah vychvaloval účinky psychotropní látky THC, byl objekt skutkové podstaty daného přečinu skutečně ohrožen, neboť v důsledku vydání této publikace mohlo dojít k rozšíření škodlivého zneužívání psychotropní látky THC jinými lidmi. Skutečnost, zda k takovému škodlivému zneužívání u jakékoli konkrétní osoby skutečně došlo, či nikoli, je pak z hlediska trestní odpovědnosti pachatele nerozhodná.
Stejně tak není podle státního zástupce rozhodná ani absence motivace obviněného k případnému zvýšení konzumace konopí jinými lidmi. Taková pohnutka totiž není znakem skutkové podstaty přisouzeného přečinu. Pohnutka pachatele by přitom mohla mít vliv pouze na posouzení konkrétní povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, nikoli pro posouzení, zda o trestný čin jde, či nikoli. Za podstatné z hlediska trestní odpovědnosti obviněného pak nelze považovat ani to, zda v případě perorálního užívání konopí s obsahem THC mohlo, či nemohlo dojít k předávkování uživatele. Skutková podstata přisouzeného přečinu totiž směřuje proti rozšíření škodlivého užívání nealkoholových návykových látek, nikoli pouze specificky proti případnému předávkování dalších uživatelů.
Obviněnému pak lze podle státního zástupce do jisté míry přisvědčit v tom, že nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 934/13 se zabývá poněkud jiným typem jednání v rámci skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie. To však na druhou stranu neznamená, že by z tohoto nálezu soudy nemohly zobecnit některé závěry. I v případě jednání obviněného totiž nabádání k dalšímu zpracování konopí za účelem využití v něm obsažené psychotropní složky THC, byť jinou formou, než kouřením, lze podle státního zástupce považovat za takové jednání, jež ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014 představuje již výrobu omamné a psychotropní látky ve smyslu §283 tr. zákoníku. Obsahový rozdíl mezi jednáním posuzovaným v citovaném nálezu Ústavního soudu a jednáním obviněného v předkládané věci není tak významný, jak se obviněný snaží předestřít. Skutkovou podstatu trestného činu šíření toxikomanie navíc nenaplňuje pouze jednání spočívající v jakémsi „návodu ke spáchání trestných činů podle §283 tr. zákoníku, popřípadě podle §285 tr. zákoníku, jenž směřuje vůči individuálně neurčeným osobám“, ale postačí nabádání ke škodlivému zneužívání nealkoholových návykových látek, nikoli pouze k jejich produkci. Z tohoto hlediska nelze považovat za rozhodné ani to, že obviněný společně s uvedenou publikací nenabízel žádné další prostředky či nástroje k pěstování konopí, čímž obviněný odkazuje na některé judikatorní závěry k trestněprávnímu posouzení činnosti tzv. growshopů.
Pokud obviněný napadá závěr soudu, jaké bylo konkrétní zacílení publikace, směřují podle státního zástupce takové námitky pouze do skutkové oblasti. Obsah publikace totiž představuje důkaz, jenž byl řádně podroben hodnotící činnosti soudů zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). S tímto hodnocením se státní zástupce ztotožňuje. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor, mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Uvedené námitky obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce tedy odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Námitky, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je vnitřně rozporné ve vztahu k činnosti obviněným vedeného nakladatelství, pak směřují pouze proti odůvodnění soudního rozhodnutí a nejsou ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že část obviněným uvedených námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování. Jedná se především o námitky, kterými poukazuje na úryvky textu předmětné publikace nebo celkově hodnotí její vyznění jinak, než jak je hodnotil soud prvního stupně. Nad rámec dovolacího řízení lze k tomu dodat, že soudy své závěry v tomto směru logicky a přesvědčivě vysvětlily, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Soud prvního stupně publikaci hodnotil v kontextu dalších důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Samotná kniha je součástí spisového materiálu a lze se tak snadno přesvědčit o přiléhavosti jejího hodnocení soudem prvního stupně. Soud hodnotil celkové vyznění knihy a své závěry ilustroval citacemi, aniž by je však vytrhával z kontextu. Je zcela zřejmé, a ani sám obviněný nepopírá, že kniha především obsahuje návody, jak z marihuany a hašiše při jejich konzumaci získat co nejvíce účinných látek. Nejedná se však primárně o využití látek za účelem léčby, jak se obviněný snaží tvrdit, ale za účelem co nejlepšího opojení či rauše, jak je v knize opakovaně uváděno. Kniha je psaná lehce žoviálním tónem, avšak nikoli v nadsázce či humoru, jak tvrdí obviněný. Obsažené informace jsou podle vyjádření znalkyně správné. Toto základní vyznění knihy sotva může změnit případné vyjádření v předmluvě ke druhému vydání, kterým by se obviněný snažil od jejího obsahu distancovat. Především však ze spisového materiálu nic takového nevyplývá. Mimo kopie prvního vydání knihy je totiž na č. l. 142 obsažen úřední záznam, podle kterého jsou první a druhé vydání, pokud jde o textovou část, zcela totožné. Obviněným citované vyjádření není součástí soudy učiněných skutkových zjištění.
Je sice možné, že z knihy by mohli mít prospěch pacienti užívající konopí pro léčebné účely, těm však kniha primárně určena nebyla. Jednak se tomuto tématu věnuje zcela okrajově, jednak byla nabízena prostřednictvím standardní distribuční sítě nevyhraněnému okruhu čtenářů, tedy nikoli např. prostřednictvím lékáren či legálního distributora konopí, jak by se dalo očekávat, pokud by byla určena tomuto úzkému okruhu uživatelů.
Výše uvedené se týká i námitek údajného nenaplnění subjektivní stránky. Soudy dospěly ke zcela logickému závěru, že si obviněný musel být obsahu a vyznění publikace vědom. V souvislosti s dalším zjištěním, že jeho primárním cílem byl finanční zisk, tomu zcela odpovídá závěr o nepřímém úmyslu. Podstatná část argumentace obviněného přitom směřuje proti naplnění úmyslu přímého. Soudy vzaly taktéž v úvahu, že obviněný neměl zájem na prodeji dalšího sortimentu určeného k pěstování, zpracování či užívání konopí, resp. na prodeji samotných konopných drog, což však jeho trestní odpovědnost nevylučuje.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem, nelze jí však přisvědčit. Částečně zde obviněný opomíjí, že jde o delikt „ohrožovací“, tedy k zneužívání látky nemusí skutečně dojít. Jeho argumentace se tak s právními závěry soudů míjí. Pokud pak jde o otázku způsobilosti publikace vzbudit v jiné osobě rozhodnutí zneužívat jinou návykovou látku než alkohol, omezuje se jeho argumentace na předkládání vlastních skutkových závěrů ohledně jejího smyslu a vyznění, jak bylo výše popsáno, případně na úvahy o tom, že šíření jakýchkoli informací nemůže mít účinky propagování konopí za účelem zneužívání. Posledně zmíněnou úvahu lze označit za absurdní. Je obecně známo, že šíření informací v lidské společnosti jedince ovlivňuje, pomáhá mu utvářet jeho názory a potažmo jednání. Obviněný by tak de facto popřel např. princip, na kterém funguje reklama. Člověk přitom není pouze racionální tvor ovlivnitelný výlučně logickou argumentací, ale daná „informace“ působí i na jeho emoce, podstatný je také způsob jejího podání. Správně proto soudy v této souvislosti zmínily odlehčený styl, jakým je kniha psána. K tomu je možno dodat, že jde o knihu receptů, tedy kuchařskou knihu. Běžné kuchařky jsou přitom obecně mezi čtenáři velmi oblíbené, vychází jich celá řada a v knihkupectvích je jim zpravidla věnována významná část prodejny. Je zřejmé, že autor knihy (a potažmo obviněný v pozici nakladatele) těžil i z této obliby a s tímto vědomím knihu koncipoval a nazval jako kuchařskou knihu. Současně je logické a obviněný s tím musel počítat, že kuchařské knihy si lidé zpravidla kupují proto, aby podle nich vařili, nikoli proto, aby se např. „informovali o potravinách“. Stěží tak lze souhlasit s jeho argumentací, že pouze „prezentoval informace specifického druhu“, aniž by si byl vědom očekávatelných dopadů. Mimo faktu, že kuchařka již sama o sobě do značné míry láká k přípravě pokrmů (v daném případě s obsahem omamné látky), autor na více místech explicitně nabádá čtenáře k vlastnímu zkoušení a experimentování nejen za účelem vylepšení chuťových vlastností popsaných pokrmů, ale zejména také pokud jde o množství použitého konopí a vyvolání z jeho pohledu žádoucího opojení. Toto experimentování i samotný stav opojení popisuje jako zábavu. Bezstarostný tón, bagatelizace či rovnou nezmiňování možných negativních účinků látky a představení stavu „opojení“ či „rauše“ jako žádoucího, pozitivního, pokud možno silného a dlouhotrvajícího efektu užití konopí, nepochybně má výrazný potenciál ve čtenáři vzbudit touhu některou z konopných drog vyzkoušet, popřípadě u zkušeného uživatele dále experimentovat s ovlivňováním svého vědomí prostřednictvím takové drogy, aniž by bylo nutné čtenáře výslovně k užití drogy nabádat či ji explicitně vychvalovat.
Jak uvádí státní zástupce, soudy si byly v této souvislosti nepochybně vědomy ústavně zaručené svobody projevu. Skutková podstata trestného činu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku však představuje právě jeden z jejích zákonných limitů. Soudy se podrobně zabývaly naplněním znaků této skutkové podstaty, dodržely v této souvislosti zákonné postupy vztahující se k hodnocení důkazů, tedy do tohoto ústavně zaručeného práva obviněného nemohlo být zasaženo nad rámec toho, co daná skutková podstata vymezuje. K tomu je třeba navíc zdůraznit, což uvádí i sám obviněný, že jeho cílem bylo generování zisku, tedy nikoli např. přispění k veřejné diskusi směřující k legalizaci marihuany. Pakliže by i jeho jednání bylo podmíněno nesouhlasem s aktuální právní úpravou (v níž se odráží většinové stanovisko společnosti), tímto jednáním obviněný právní úpravu úmyslně porušil a legálních následků si v tomto případě musel být vědom. Pokud by toto jednání mělo být určitým projevem revolty s cílem vyprovokovat veřejnou diskusi na dané téma (což však obviněný neuvádí), bylo by zcela namístě, aby důsledky v podobě odsouzení přijal a nesnižoval význam svého činu ve vztahu k této společenské diskusi dodatečnou bagatelizací obsahu a vyznění publikovaného díla.
Obviněný dále vytýká soudům, že nerozlišovaly mezi abusem konopných látek a jejich užitím v limitech státem reglementovaných. Z jeho podání není zřejmé, co míní těmito limity, nicméně se sluší připomenout, že současná právní úprava za dovolené pouvažuje pouze užití látky pro léčebné účely, nikoli např. přechovávání menšího než malého množství látky pro vlastní potřebu, jež se takto může jevit z hlediska trestního zákoníku, ovšem jedná se o přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie je ovšem irelevantní, zda svádění, podněcování, podpora či šíření směřovalo k páchání trestné činnosti či přestupků adresátem, postačí že, se vztahovalo k jakémukoli zneužívání jiné návykové látky než alkoholu. Užití drogy za účelem navození omamných nebo psychotropních účinků přitom nepochybně je jejím zneužitím. Obviněný v tomto směru vytýká soudům, že nerozlišovaly mezi užitím a zneužíváním konopí, sám však žádné rozlišovací hledisko nenabízí. Z pohledu aktuální úpravy lze za prosté užití, aniž by došlo k současnému zneužití, považovat pouze užití konopí k léčebnému účelu, v žádném případě pak užití k navození stavu rauše u zdravé osoby.
Obviněný také poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe „i ve vztahu k množství ostatních publikací, literárních děl, tištěných či elektronických periodik, o nichž otázky užívání konopí pozitivně pojednávají, aniž by byly kriminalizovány“. K tomu lze však pouze zopakovat to, co už bylo řečeno jak soudy v předchozím řízení, tak také mnohokrát v judikatuře obecných soudů i soudu Ústavního, a sice že fakt, že podobné jednání naplňující znaky trestného činu se vyskytuje v daleko širším měřítku a orgány činné v trestním řízení nemají dostatečnou kapacitu, aby se s ním vypořádaly, nijak nesnižuje společenskou škodlivost jednání spáchaného obviněným, ani z něj nečiní jednání dostatečně postihnutelné prostředky mimo trestní právo. Obviněný svým jednáním naplnil znaky dokonce kvalifikované skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, potenciální dopad jeho jednání byl rozebrán výše a podrobně také v rozhodnutích soudů obou stupňů. Tento následek byl mimo jiné výrazně umocněn i na poměry našeho knižního trhu velkým nákladem, ve kterém kniha vyšla. Nebyly přitom zjištěny žádné okolnosti, kterými by se jednání obviněného či jeho následek vymykaly z rámce obvyklých případů naplňujících danou skutkovou podstatu a které by umožňovaly je hodnotit jako méně společensky škodlivé. Jestliže obviněný v rámci své obhajoby poukazoval na škodlivost alkoholu, který je drogou státem tolerovanou, lze užít také příměr v tomto smyslu. Ačkoli je alkohol drogou státem tolerovanou, jeho prodej i konzumace podléhá řadě zákonných omezení (např. ve vztahu k dětem či v případě trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky). Důvodem této určité míry tolerance pak je zejména dlouhá tradice jeho požívání v naší kultuře, za přínosné jsou považovány zejména zdraví prospěšné účinky některých nápojů. Za společensky žádoucí však rozhodně není považován stav silného ovlivnění psychiky v důsledku požití většího množství alkoholických nápojů. Pakliže by někdo vydal publikaci zaměřenou na návody, jak si přivodit co nejsilnější a dlouhotrvající opilost (která by navíc odlehčeným tónem takový stav popisovala jako vítaný), jednalo by se rovněž o jednání vysoce společensky nežádoucí.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného E. D. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu