ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1110.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1110/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 dovolání obviněného L. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 To 143/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 89/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 2 T 89/2015, byl L. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 To 143/2016, podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ivety Magnuskové dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že mu odvolací soud uložil nezákonný trest, jelikož mu bylo dvakrát přičítáno k tíži jeho předchozí odsouzení, které bylo zohledněno jak v právní kvalifikaci skutku, tak i jako přitěžující okolnost u výroku o trestu. Odvolací soud pak také při stanovení výměry trestu nepřihlédl k doznání obviněného (ačkoli tímto doznáním obviněný významně přispěl k objasnění své trestné činnosti) a konstatoval, že u něj nelze shledat žádnou polehčující okolnost. Rozsudek odvolacího soudu je podle obviněného nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje odůvodnění, z něhož by bylo patrno, proč odvolací soud žádnou polehčující okolnost neshledal. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v civilních věcech, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 6 To 143/2016, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení a obsah dovolání obviněného a uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Z hlediska rozsahu podaného dovolání je totiž patrné, že je obviněný zaměřil pouze proti výroku o trestu, přičemž proti výroku o vině by ostatně ani nic namítat nemohl, neboť tento výrok nebyl vůbec odvolacím soudem ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumáván. K tomu státní zástupce připomíná, že proti výroku o trestu lze zásadně (nejde-li o otázky jiného hmotněprávního posouzení, které mají vliv na otázku uložení trestu, typicky posouzení vztahu souběhu) brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, nehledě na skutečnost, že v jeho případě ani zjevně není dán.
Nad rámec tohoto konstatování se však státní zástupce s dovoláním obviněného neztotožňuje ani z věcného hlediska. Není podle něj pravda, že by odvolací soud v rozporu s ustanovením §39 odst. 4 tr. zákoníku přihlédl jako k přitěžující okolnosti k předchozímu odsouzení, které zakládá znak zpětnosti ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle názoru státního zástupce dovodit nelze. Odvolací soud zde totiž správně přihlédl ke skutečnosti, že obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí trestnou činnost. To je dle názoru státního zástupce zjevně okolnost odlišná, na niž ustanovení §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §39 odst. 4 tr. zákoníku nedopadá.
Pokud jde o existenci polehčujících okolností, dle názoru státního zástupce nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud je u obviněného neshledal. Obviněný zprvu využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal, toto stanovisko změnil pouze částečně a teprve při dalším hlavním líčení se doznal v plném rozsahu podané obžaloby, ovšem nelze dovodit, že by se jednalo o doznání zcela upřímné a úplné. Státní zástupce pak má za to, že odvolací soud důvodně takové doznání jakožto polehčující okolnost neuznal, neboť je patrné, že obviněný výrazněji nenapomohl odhalení stíhané trestné činnosti a jeho doznání bylo zjevně pouze reakcí na důkazní situaci. Státní zástupce pak má za to, že je právem soudu rozhodujícího o trestu náležitě vyhodnotit, zda postoj obviněného ke spáchání trestného činu představuje prvek jeho nápravy, a pouze v takovém případě dospět k názoru, že jde o polehčující okolnost. Jinými slovy, jde-li o doznání pouze formální, nelze spatřovat pochybení soudu, pokud k takovému „doznání“ jako k polehčující okolnosti nepřihlédl.
S obviněným se pak lze podle státního zástupce do jisté míry ztotožnit v tom, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je poněkud kusé. Na druhou stranu má státní zástupce za to, že i tak odpovídá zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení §125 tr. ř. Zde je totiž třeba přihlédnout k tomu, že přezkumná činnost odvolacího soudu byla omezena pouze na výrok o trestu, přičemž v tomto rozsahu lze z odůvodnění rozsudku úvahy krajského soudu seznat. Dovolání je v tomto směru zaměřeno pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. proti jeho úrovni, což však nelze podle státního zástupce ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. považovat za námitky přípustné.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K vyjádření nejvyššího státního zástupce podal obviněný repliku, v níž uvedl, že státní zástupce si sám protiřečí, neboť nejprve uvádí, že se obviněný doznal v plném rozsahu podané obžaloby, a následně konstatuje, že toto doznání nelze považovat za doznání úplné. Doznání v plném rozsahu obžaloby je podle obviněného logicky úplným doznáním. Postup, kterým by na obviněném bylo vynucováno další nebo širší doznání, by byl donucováním obviněného k sebeobvinění.
Za nesprávný považuje obviněný názor státního zástupce, že nenapomohl k odhalení stíhané trestné činnosti, jelikož stíhaná trestná činnost byla z jeho strany v plném rozsahu doznána. Pokud jde o nedostatečné odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, setrvává obviněný na svém stanovisku uvedeném v dovolání a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího státního zastupitelství, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě lze seznat úvahy, které soud vedly k předmětnému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi obviněný napadá pouze výrok o trestu, konkrétně výměru trestu odnětí svobody jako důsledek přičtení či nepřičtení přitěžujících a polehčujících okolností. K nápravě vad výroku o trestu je však určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je tedy zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl takové vady napadeného rozhodnutí, které nelze v dovolacím řízení napravovat. Byl mu přitom uložen druh trestu, který zákon připouští, a to s výměrou v rámci zákonné trestní sazby.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu