ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1349.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1349/2015-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 dovolání, které podal obviněný T . T. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 12 To 34/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 5 T 1/2015, byl obviněný T. T. L. uznán vinným přípravou zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 k §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §283 odst. 3 a §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu deseti let. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného a o zabrání věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný (do výroku o trestu vyhoštění), spoluobviněný a státní zástupce odvolání. Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 12 To 34/2015, napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k oběma obviněným ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr ř. nově rozhodl tak, že obviněnému T. T. L. podle §283 odst. 3 za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dovolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ing. Miroslava Silovského. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že mu byl uložen trest vyhoštění, ačkoli byly splněny podmínky zákazu jeho uložení podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily jeho rodinnou situaci a došly k závěru, že trest vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojování rodin a obviněný nemá v České republice pracovní a sociální zázemí, přestože opakovaně navrhoval důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména že se mu a jeho družce v době pobytu ve vazbě narodila dcera. Soud však jeho tvrzení přirovnal k obdobným obhajobám trestně stíhaných vietnamských státních příslušníků, kteří uvádějí nově narozené děti či nové družky s českým občanstvím.
V době, kdy byl obviněný vzat do vazby, bydlel již dva roky se svou družkou, která má v České republice povolen trvalý pobyt. Orgánům činným v trestním řízení tuto družku neuváděl, aby ji nezatahoval do probíhajícího trestního řízení. V průběhu trvání vazby jeho družka dne ... porodila dceru "Růži" *). Vzhledem k pobytu obviněného ve vazbě nemohlo být učiněno souhlasné prohlášení rodičů o jeho otcovství. Obviněný se však své otcovství pokoušel formálně potvrdit, mimo jiné žádal odvolací soud o součinnost při jeho určení. Ten mu však nevyšel vstříc, obviněný si proto sám zajistil znalecký posudek, který jeho otcovství prokazuje. Tento posudek je přílohou dovolání.
Fakt, že v době svého zadržení obviněný přechodně přespával v budově bývalého autoservisu ve S., kde byla páchána trestná činnost, podle něj nic nemění na skutečnosti, že trvalé bydliště měl ve společné domácnosti s družkou. V České republice má značné zázemí ve vietnamské komunitě, která mu vždy pomáhala nalézt zaměstnání, naopak ve Vietnamu toto zázemí již ztratil. Návrat by pro něj i jeho rodinu znamenal nepředstavitelné existenční problémy. Odvolací soud výše uvedené okolnosti znal, avšak nepřihlédl k nim. V rozsudku zdůraznil, že matka nezletilé je vdovou a úmrtní list jejího manžela byl vydán ve Vietnamu dne 14. 3. 2015. Neprovedl žádné důkazy k prokázání obviněným uváděných okolností a nedal mu ani reálnou možnost otcovství k dceři hodnověrně prokázat. Zejména však jeho obhajobu na základě jeho národnosti posoudil jako nepravděpodobnou a zřejmě i nepravdivou.
S ohledem na stádium a způsob provedení přípravy trestného činu, kdy obviněný měl pouze okrajovou roli, je zjevné, že jeho vyhoštění nevyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku nebo jiný obecný zájem ve smyslu §80 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný je toho názoru, že k jeho nápravě postačuje trest odnětí svobody. Došlo tak k nesprávnému posouzení i ve smyslu §39 tr. zákoníku.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 12 To 34/2015, zrušil a tomuto soudu nařídil nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že při takto zjištěném skutkovém stavu jsou splněny zákonné předpoklady pro použití ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, případně že obviněný má rodinné zázemí, nebo aby Nejvyšší soud ve věci sám rozhodl tak, že obviněného odsoudí pouze k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Dovolání obviněný ve lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. prostřednictvím obhájce doplnil. Uvedl, že manželství jeho družky bylo před smrtí jejího bývalého manžela rozvedeno. K tomu přiložil úmrtní list s překladem, z něhož vyplývá datum úmrtí dne 9. 4. 2013, a rozsudek o rozvodu ze dne 25. 1. 1999 s překladem.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve k jeho námitkám uvedl, že je lze považovat za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli však ve vztahu k rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky údajného nenaplnění obecných kritérií pro určení druhu trestu a jeho výměry. Takové námitky totiž podle názoru státního zástupce nelze podřadit pod pojem „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu proti výroku o trestu tak přichází v úvahu v případech, kdy výrok o trestu se opírá o hmotněprávní posouzení trestní odpovědnosti, typicky při posouzení podmínek pro uložení úhrnného, souhrnného nebo společného trestu.
Pokud jde o relevantně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. h) tr. ř., považuje státní zástupce dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Soudy obou stupňů se v daném případě zabývaly případnou existencí negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na podkladě svých skutkových zjištění ve vztahu k osobním poměrům obviněného však dospěly k závěru, že tyto negativní podmínky u obviněného dány nejsou. Podle citovaného ustanovení trestního zákoníku je uložení trestu vyhoštění vyloučeno v případě, kdy pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky však musejí být dány kumulativně, tj. absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze. V případě obviněného však o splnění všech těchto kumulativně daných podmínek dle názoru státního zástupce hovořit nelze.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, obviněný měl na území České republiky trvalý pobyt. Tuto první základní podmínku výluky uložení trestu vyhoštění tak obviněný splňuje. Jinak je tomu ovšem dle názoru státního zástupce v případě podmínek dalších. Pokud jde o nezletilou "Růži" *), otcovství obviněného k ní v současnosti nemá žádný právní podklad. Obviněnému v současnosti nesvědčí žádná z tzv. domněnek otcovství ve smyslu §776 - §784 občanského zákoníku. Z hlediska právního tak zde dle názoru státního zástupce absentuje i zájem na spojování rodin. Na tomto právním stavu pak ničeho nemění ani předložený posudek z oboru zdravotnictví, odvětví genetika. Aniž by státní zástupce chtěl jeho závěry jakkoli zpochybňovat, je vzhledem k jeho dataci patrné, že byl zpracován až po vydání nyní napadeného rozhodnutí a jedná se tedy o novum, které však není v dovolacím řízení přípustné (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 2/1996 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu dle názoru státního zástupce k této listině není možno v dovolacím řízení přihlížet.
Ani podmínku existence pracovního a sociálního zázemí na území České republiky nelze podle státního zástupce v případě obviněného považovat za splněnou. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, obviněný neměl na území České republiky reálný legální příjem, ostatně sám uváděl, že práci tzv. zahradníka v pěstírně přijal právě z toho důvodu, že jinou práci neměl. Obviněný si tedy obživu zjevně neopatřoval ani jako osoba samostatně výdělečně činná, třebaže tak byl formálně registrován. Pozornosti odvolacího soudu pak neuniklo ani to, že obviněný se pokoušel získat práci též mimo území České republiky v Německu, což se mu nepodařilo. Stejně tak o existenci jakéhokoli sociálního zázemí nesvědčí ani to, že obviněný se o existenci své družky v počátcích trestního stíhání vůbec nezmiňoval. Za těchto okolností lze za opodstatněný považovat závěr soudů o tom, že tvrzení obviněného o existenci sociálního zázemí je pouze účelové, s cílem vyhnout se trestu vyhoštění. Za reálné sociální zázemí nelze považovat ani údajné biologické otcovství obviněného k nezletilé za situace, kdy z žádného důkazu nevyplývá, že by se jednalo v tomto případě o fakticky fungující vztah.
Stejně tak, se o novum podle státního zástupce jedná v případě listin, které obviněný předložil v rámci doplnění jím podaného dovolání. Z datace jejich oficiálního překladu (dne 14. 9. 2015) je patrné, že jde o listiny, které nemohly být odvolacímu soudu v den jeho rozhodování nyní napadeným rozsudkem (dne 22. 6. 2015) známy. Ani k těmto listinám tak dle názoru státního zástupce nelze přihlížet, tyto listiny by mohly být hypoteticky uplatněny v rámci návrhu obviněného na povolení obnovy řízení, nikoli však v řízení dovolacím. Nad rámec této skutečnosti má státní zástupce za to, že ani tyto důkazy nepředstavují takové skutečnosti, které by ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. zakládaly důvod pro povolení obnovy řízení, neboť existenci zákonných výluk pro uložení trestu vyhoštění nijak nedokládají, jde pouze o skutečnosti, jež přispívají k polemice obviněného s odůvodněním nyní napadeného rozhodnutí. Soudy se námitkami obviněného proti uloženému trestu vyhoštění podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce proto odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že část obviněným uvedených námitek neodpovídá ani jednomu z uplatněných dovolacích důvodů. Jde o námitku, kterou se obviněný domáhá přehodnocení kritérií §39 tr. zákoníku a závěru, že pro jeho nápravu postačuje uložený trest odnětí svobody. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak odpovídají námitky týkající se samotného trestu vyhoštění, nelze jim však přisvědčit.
Splnění podmínky §80 odst. 1 tr. zákoníku spatřoval v případě obviněného odvolací soud v charakteru trestné činnosti spočívající v roli tzv. zahradníka v pěstírně konopí za situace, kdy se rozmáhá počet takových ilegálních pěstíren, v nichž se jako obsluha angažují téměř výhradně vietnamští občané, a tato trestná činnost, stejně jako drogové delikty obecně, představuje ohrožení bezpečnosti lidí v České republice. S tímto závěrem se lze více méně ztotožnit, ačkoli odvolací soud nijak nedoložil narůstající počet takových případů (navíc může jít o větší počet odhalených případů, nikoli skutečný nárůst této kriminality), nicméně jejich poměrně vysoká četnost je obecně známa. Ačkoli role obviněného v rámci trestné činnosti byla méně významná, jde o kriminalitu, pro kterou je v posledních letech charakteristické páchání příslušníky vietnamské národnostní menšiny. Z vlastní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že většina odhalených pěstíren je provozována Vietnamci, přičemž se jedná o vysoce organizovanou kriminalitu se zaměřením na finanční zisk (pachatelé nebývají současně konzumenty drog), což s sebou nese i další negativní jevy mimo ohrožení zdraví obyvatelstva. Organizovaná kriminalita v rámci národnostní menšiny má nepochybně negativní dopad také na možnost integrace jejích členů do většinové společnosti, trestná činnost je obtížněji odhalitelná atd.
Pokud jde o podmínky vyjádřené v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ty musejí být, jak správně uvádí státní zástupce, splněny kumulativně. Obviněný své námitky soustředil na své rodinné zázemí, přičemž pracovní a sociální zázemí zmiňuje okrajově, nedokládá ho žádným způsobem, pouze uvádí, že má značné zázemí ve vietnamské komunitě, která mu vždy pomáhala najít zaměstnání a pomohla by mu jistě i po návratu z výkonu trestu. Pomíjí při tom závěry odvolacího soudu, který konstatoval, že obviněný byl před vzetím do vazby nezaměstnaný a práci hledal i v Německu. Lakonicky lze říci, že vietnamská komunita pomohla obviněnému k získání „práce“ právě v rámci trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen. Podmínku pracovního zázemí proto nelze mít za splněnou. Pokud jde o sociální zázemí, k tomu obviněný odkázal pouze na soužití s družkou, které však nijak neprokázal. Ani biologické otcovství v případě společného dítěte neznamená automaticky existenci vztahu. Pakliže by obviněný takový vztah s družkou měl, věděl by nepochybně o jejím těhotenství již několik měsíců před narozením dítěte a tuto skutečnost by orgánům činným v trestním řízení sdělil dříve. Vysvětlení, že nechtěl družku do řízení zatahovat, nemůže obstát za situace, kdy si obviněný jako cizí státní příslušník hrozícího trestu vyhoštění musel být vědom stejně jako skutečnosti, že rodinné zázemí v České republice může mít v tomto ohledu význam. Při svém zadržení pobýval v pěstírně konopí, existence jeho vztahu s družkou proto nebyla nijak doložena.
Vzhledem k nesplnění podmínky pracovního a sociálního zázemí je již takřka nadbytečné se zabývat podmínkou rozporu se zájmem na spojování rodin, nicméně i zde lze poznamenat, že biologické otcovství k dítěti nedokládá existenci skutečného vztahu s družkou, který obviněný pouze tvrdí, nedokládá ale ani skutečný vztah obviněného s jeho dcerou, ačkoli v tomto případě je zřejmé, že obviněný vzhledem k pobytu ve vazbě a výkonu trestu měl doposud velmi omezenou možnost projevit skutečný zájem o své dítě.
Lze dát za pravdu státnímu zástupci v tom směru, že předložené dokumenty, resp. české překlady vznikly až po rozhodnutí soudu druhého stupně. Na druhou stranu, v případě úmrtního listu a rozsudku o rozvodu manželství důkazní hodnotu mají spíše originály těchto listin, tedy otázka, nakolik mohly být odvolacímu soudu známy, nespočívá v datu jejich překladu do češtiny. Pokud jde o znalecký posudek prokazující otcovství k nezletilé, obviněný ve svém odvolání na otcovství k nezletilé poukazoval a předložil k tomu mimo jiné i čestné prohlášení matky nezletilé a navrhoval její výslech. Pokud odvolací soud nepovažoval tyto důkazy za dostatečné, nepochybně si musel být vědom možnosti obstarání dalších důkazů, zejména právě znaleckého posudku. Jestliže tedy státní zástupce poukazuje na skutečnost, že otcovství není nijak právně zakotveno, lze to považovat za přílišný formalismus. Státnímu zástupci je však třeba přisvědčit v tom směru, že dokumenty vztahující se k rozvodu údajné družky obviněného a k úmrtí jejího bývalého manžela jsou de facto pouze polemikou s odůvodněním rozhodnutí, neboť závěr, zda je údajná družka vdovou či byla rozvedena, nevypovídá nic o existenci družského vztahu.
Poukaz na častou obhajobu příslušníků vietnamské menšiny spočívající v uvádění družských vztahů a nově narozených dětí pak Nejvyšší soud považuje za poněkud nevhodný i za situace, kdy odvolací soud výslovně konstatoval, že nechce tento způsob jednání obviněnému podsouvat. Pak je totiž zcela zbytečné takový paušální závěr uvádět. V kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí se však jednalo zjevně podpůrný argument, nikoli snad předpoklad, na jehož základě by soud hodnotil věrohodnost obviněným uváděných údajů. Především ale i za situace, kdy by odvolací soud vzal otcovství obviněného k nezletilé za prokázané, by nemohl dospět k závěru o naplnění negativních podmínek ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného T. T. L. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.