ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1375.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1375/2015-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2016 dovolání podané obviněným D. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 50 To 238/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 19/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 2 T 19/2015, byl obviněný D. P. uznán vinným dvěma přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo zaplatit poškozené K. Č. škodu ve výši 8 000 Kč a poškozené H. T. P. škodu ve výši 1 275 Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. v P. dne 14. 12. 2014 v přesně nezjištěné době od 17:00 hod. do 19:00 hod. v S. ul. č. .... v obchodním centru A. B. v herně a baru S. G. odcizil K. Č., z igelitové tašky, kterou měla položenou vedle sebe na židli, dámskou peněženku, z níž vzal finanční hotovost ve výši 8 000 Kč a mobilní telefon zn. Samsung Galaxy S3 v hodnotě 4 800 Kč, čímž jí způsobil škodu v celkové výši 12 800 Kč,
2. dne 18. 2. 2015 v době od 16:35 do 17:07 hodin v P., S. u., v prodejně v budově s č. p. ...., postupně vzal z regálu na prodejní ploše, vyjmul z prodejních obalů, které odhodil, a pod bundu uschoval dva přenosné MP3 přehrávače, každý v ceně 279 Kč, MP3 přehrávač do 12 V autozásuvky v ceně 119 Kč, ozdobnou hlavici řadící páky v ceně 299 Kč a teleskopickou tyč s dálkovým ovládáním spouště fotoaparátu v ceně 299 Kč, toto zboží nezaplatil a z prodejny odešel, čímž způsobil poškozené T. H. P., IČO: 88895432, se sídlem Rozvadov 171, okres Tachov, škodu v celkové výši 1 275 Kč,
přičemž těchto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 10 T 119/2010, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2012, odsouzen pro pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 1. 2. 2014.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 50 To 238/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Bc. Kláry Luhanové. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že bylo nesprávně aplikováno ustanovení §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť odcizenou igelitovou tašku měla poškozená položenou na jiné židli, než seděla, tedy nikoli při sobě. Navíc měl obviněný odcizit peněženku a mobilní telefon z této tašky, což nebyly věci, které měla poškozená při sobě nebo na sobě. Dále dovolatel namítá, že byla nesprávně shledána přitěžující okolnost ziskuchtivost podle §42 písm. b) tr. zákoníku, přičemž tento termín byl soudem prvního stupně nesprávně vyložen ve smyslu recidivujících krádeží. Pak by však ziskuchtivost bylo možno shledat u jakéhokoliv opakujícího se majetkového trestného činu. Navíc recidiva byla už obviněnému přičtena v rámci skutkové podstaty podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za nesprávný obviněný považuje i výrok o náhradě škody, protože nebyla zjišťována skutečnost uzavření dohody se zmocněncem poškozené, čímž nárok na náhradu škody zanikl, tedy nemohl být soudem přiznán a poškozená měla být odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 50 To 238/2015, zrušil a ve věci sám rozhodl, případně aby přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu odpovídají pouze zčásti. Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze podle něj považovat nesprávnost posouzení jednání obviněného podle ustanovení §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a s jistou výhradou též námitky ve vztahu k výroku o náhradě škody. Oproti tomu za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu považuje státní zástupce výhrady obviněného k aplikaci konkrétních přitěžujících okolností.
K aplikaci §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že za věc, kterou má poškozený při sobě, ve smyslu tohoto ustanovení lze považovat i věc, již odložil nebo upustil ve své bezprostřední blízkosti a má ji ve své moci (srov. č. 32/2008 Sb. rozh. tr.). V daném případě se podle státního zástupce nelze zcela opřít o odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, neboť vzhledem k tomu, že obviněný i státní zástupce označili skutkovou stránku věci za nespornou, nebylo v tomto směru vedeno podrobnější dokazování. Lze však vyjít z vyjádření samotného obviněného (ještě coby podezřelého), z něhož vyplývá, že obviněný viděl poškozenou, jak sedí u automatu, a dle jeho názoru „byla úplně mimo“ a „vedle ní na židli byla igelitová taška, ze které čouhala peněženka“. Poškozená byla na místě sama, nikdo vedle ní nebyl. Z tohoto vyjádření lze podle státního zástupce dovodit, že taška s peněženkou byla skutečně v bezprostřední blízkosti poškozené, a tato ji tak měla ve své moci, přičemž obviněný pouze využil zaujetí poškozené hrou, nikoli snad toho, že by danou tašku s peněženkou měla poškozená mimo svůj dosah. Za důvodnou pak státní zástupce nepovažuje ani námitku, že se nejednalo o věc při sobě, neboť obviněný odcizil pouze peněženku a mobilní telefon, nikoli celou tašku. Peněženka i mobilní telefon jsou věcmi v právním smyslu. Pakliže se tyto věci nacházejí v tašce, kterou má poškozený v bezprostřední blízkosti, tedy při sobě, logicky i věci v takové tašce vložené jsou věcmi, které má poškozený při sobě. Dle názoru státního zástupce tak byl uvedený znak přisouzeného přečinu krádeže v daném případě naplněn. Nad rámec tohoto závěru pak státní zástupce dodává, že i pokud by obviněný uvedený znak nenaplnil, na jeho právní postavení by to nemělo v podstatě žádný vliv, neboť by zůstala zachována právní kvalifikace podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a rovněž (v tomto směru) kvalifikovaná skutková podstata podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Ani ve vztahu k výroku o náhradě škody nemá státní zástupce výhrad proti postupu soudů obou stupňů. Jak vyplývá z provedeného dokazování, v daném případě nebyla uzavřena žádná dohoda o náhradě škody mezi obviněným a „zmocněncem poškozené“, jejímž předmětem by bylo vzdání se nároku poškozené na odcizenou finanční hotovost. Existence takové dohody byla výslovně vyloučena samotnou poškozenou, která popřela, že by její druh v tomto směru projevoval její vůli. Podle státního zástupce lze upozornit rovněž na vyjádření obviněného ve zkráceném přípravném řízení, který se zmiňoval, že J. Č. hotovost nechtěl, že má peněz dost. Je tak podle státního zástupce zřejmé, že J. Č. hovořil o sobě, nikoli o finančních prostředcích jeho přítelkyně, která byla poškozenou, a která jakékoli „zmocnění“ v tomto směru navíc zcela popřela. Považovat J. Č. za „zmocněnce poškozené“ oprávněného uzavírat za ni dohody o narovnání atp., tak státní zástupce považuje za zcela vyloučené a v návaznosti na to pak lze výrok o náhradě škody považovat za správný.
Pokud jde o námitky směřující proti nesprávné aplikaci přitěžujících okolností, dle názoru státního zástupce je nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aplikace konkrétních přitěžujících nebo polehčujících okolností se totiž váže úzce k určení druhu trestu a jeho výměry, tedy k výroku o trestu. Proti výroku o trestu však lze brojit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě zjevně ani není dán. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a zároveň zcela v rámci rozhodné trestní sazby podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Nad rámec uvedeného státní zástupce dodává, že spáchání trestného činu ze ziskuchtivosti podle §42 písm. b) tr. zákoníku se logicky aplikuje právě v případech majetkových trestných činů. V tomto směru lze odkázat na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 557), podle níž může být ziskuchtivost, tj. snaha po dosažení nějakého (zpravidla neoprávněného) majetkového prospěchu, pohnutkou nejen u trestných činů proti majetku, ale i v jiných případech, např. trestných činů proti životu a zdraví, proti osobní svobodě. Podle státního zástupce je patrné, že obviněný se obou jednání dopustil v evidentním úmyslu opatřit si neoprávněný majetkový prospěch, ať už zmocněním se cizí finanční hotovosti, nebo zpeněžením odcizených věcí. Přihlédnutí k této přitěžující okolnosti proto státní zástupce považuje za správné.
Ani v případě druhé přitěžující okolnosti se státní zástupce s námitkami neztotožňuje. Je sice pravdou, že recidiva je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a jako takovou ji nelze obviněnému přičítat dvakrát (srov. §39 odst. 4 tr. zákoníku). K tomu však dle názoru státního zástupce v daném případě nedošlo. Zpětnost ve smyslu §205 odst. 2 tr. zákoníku totiž v případě obviněného zakládalo jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 10 T 119/2010. Toto odsouzení pak bylo zohledněno v samotné právní kvalifikaci jednání obviněného. Jako k přitěžující okolnosti pak nalézací soud přihlížel k jiným dvěma odsouzením (z celé řady odsouzení tohoto obviněného v minulosti), a to konkrétně k odsouzením Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 36/2010 a sp. zn. 32 T 81/2006, přičemž tato odsouzení již vzhledem k jejich datu znak zpětnosti zakládat nemohla. O dvojím přičítání téže okolnosti tak dle názoru státního zástupce nelze hovořit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě může být úspěšný pouze v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že část obviněným uvedených námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť směřují proti výroku o trestu. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu, ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád. Navíc je z odůvodnění obou rozhodnutí zřejmé, že soudy uvedená hlediska zvážily a své závěry řádně odůvodnily. Nad rámec dovolacího řízení lze v tomto směru odkázat na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i na výše uvedené vyjádření státního zástupce.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka směřující proti výroku o náhradě škody, neboť jí obviněný ve skutečnosti napadá skutková zjištění učiněná soudy v předchozím řízení. V rámci provedeného dokazování byla existence dohody, kterou by nárok poškozené K. Č. na náhradu škody ve výši 8 000 Kč zanikl, jednoznačně vyloučena. Sama poškozená před soudem řekla, že případné prohlášení jejího druha v tomto smyslu není projevem její vůle.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá námitka vztahující se ke kvalifikaci jednání obviněného podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. V tomto směru státní zástupce správně poukázal na rozhodnutí č. 32/2008 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud je toho názoru, že již ze samotného popisu skutkových okolností ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (vyjádření „vedle sebe na židli“, které navíc vycházelo z výpovědi obviněného) je zřejmé, že poškozená měla tašku s peněženkou ve svém dosahu, neboť slovním spojením „vedle sebe“ se přirozeně rozumí bezprostředně vedle sebe. Pokud by poškozená věci v dosahu neměla, jejich umístění by bylo nepochybně vyjádřeno jinými slovy, vyjádření by patrně neobsahovalo osobní zájmeno vztahující se k poškozené. Znak „při sobě“ lze proto mít za naplněný. K argumentaci spočívající v tom, že obviněný neodcizil celou igelitovou tašku, ale pouze z ní vyňal peněženku a mobilní telefon, lze bez výhrad odkázat na vyjádření státního zástupce. Není žádný důvod a bylo by zjevně nelogické, aby věci obsažené v tašce, kterou měla poškozená při sobě, nebyly považovány za věci umístěné „při sobě“.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného D. P. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu