ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1594.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1594/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2016 dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 10 To 213/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 55/2016 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 1 T 55/2016, byl J. J. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 14. 3. 2016 ve 12.20 hodin ve vozidle zn. Škoda Octavia Combi, které řídil M. H., přes bývalý celní prostor hraničního přechodu N. –B. na státní hranici mezi Českou republikou a Polskou republikou, bez splnění zákonných povinností a v rozporu s účelem zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a s jeho ustanoveními, zejména pak §21 a §22, z Polské republiky do České republiky neoprávněně dovezl 6524 kusů tablet léku Cirrus s obsahem 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, kdy z těchto tablet lze teoreticky vyrobit nejméně 722 g metamfetaminu hydrochloridu, zvaného též jako pervitin, přičemž metamfetamin je zařazen mezi psychotropní látky uvedené v příloze č. 5 v seznamu č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které provádí zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, a takto jednal, ač dobře věděl, o jakou látku se jedná a že se uvedené léky a prekursor v nich obsažený používají k výrobě pervitinu, neměl k tomuto jednání příslušné povolení Ministerstva zdravotnictví České republiky a nedisponoval ani příslušným dovozním povolením ve smyslu ustanovení §21 odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, když uvedené tablety léčivých přípravků obsahujících pseudoefedrin je třeba považovat za prekursor dle přílohy č. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 273/2004 ze dne 11. 2. 2004, o prekursorech drog, ve spojení se zák. č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 10 To 213/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Libuše Betášové dovolání . Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil výpovědi jeho a svědka H. učiněné u hlavního líčení. Domněnka soudu, že se obviněný se svědkem na změně výpovědi dohodli při návštěvě svědka ve vazební věznici, nemá oporu v žádném důkazu. Soud pochybil, pokud se nezabýval argumenty obsaženými v odvolání obviněného vysvětlujícími jeho postup a jeho rozhodnutí vzít nejprve v přípravném řízení vinu na sebe. Výsledky dokazování podle obviněného prokázaly, že se nestal skutek, pro který byl stíhán, resp. že tento skutek spáchal svědek H. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 10 To 213/2016, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi napadá právě skutková zjištění. Žádný případ extrémního rozporu skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů přitom neuvádí, vyjadřuje pouze nesouhlas s jejich hodnocením. Nad rámec dovolacího řízení pak lze konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Obviněný de facto pouze trvá na své vlastní verzi skutkového děje, tedy na své obhajobě, kterou však soudy již v předchozím řízení vyvrátily.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. J. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 11. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu