ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.252.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 252/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2016 dovolání, které podal obviněný V. Ch. M. (alias M.) , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 61 To 249/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 36/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 44 T 36/2015, byl obviněný V. Ch. M. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z území ČR na dobu dvou let a podle §70 odst. 1 písm. b) a §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí a finanční hotovosti v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. dne 1. 1. 2015 v době kolem 1:35 hod. v P., v ulici J. a T., měl v úmyslu převzít od neztotožněného cizince blíže neurčenou věc či bankovku za obstarání blíže nezjištěné omamné či psychotropní látky, avšak poté, co si všiml přítomných policistů, blíže neurčenou věc či bankovku cizinci zpět a následnou osobní prohlídkou u něho bylo zjištěno, že neoprávněně měl u sebe za účelem dalšího prodeje 3 ks transparentních plastových sáčků s přítlačnou lištou s obsahem zelené rostlinné sušiny o hmotnosti 1,628 g netto, ve které byla odbornou expertízou zjištěna přítomnost cannabinoidních látek včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, která je charakteristická a jedinečná pro rostlinu konopí, 2 ks transparentních plastových sáčků s přítlačnou lištou s obsahem hnědé pryskyřičnaté látky o hmotnosti 1,349 netto, ve které byla odbornou expertízou zjištěna přítomnost cannabinoidních látek včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu, která je charakteristická a jedinečná pro rostlinu konopí, a 1 ks transparentního plastového sáčku s přítlačnou lištou s obsahem bílé hrudkovité látky o hmotnosti 0,502 g netto, ve které byla odbornou expertízou zjištěna droga kokain, přičemž konopí je uvedeno v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako omamná látka a jeho účinná látka THC (delta-9-tetrahydrocannbinol) je uvedena v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako psychotropní látka a kokain je uveden v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka omamná,
a tohoto jednání dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 1 T 122/2011, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2011, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání a omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 19. 1. 2012 za současného uložení zkušební doby v trvání 3 let,
2. nejméně dne 1. 1. 2015 kolem 1:42 hodin v P., v ulici J. a T., kde byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval na území České republiky, přestože si byl vědom toho, že rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, odborem cizinecké policie, ze dne 6. 3. 2014, č. j. KRPA-290239-43/ČJ-2013-000022, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2014 a bylo vykonatelné dne 27. 4. 2014, mu bylo uloženo správní vyhoštění v délce trvání 1 rok.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 61 To 249/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vlastimila Voleského. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
V textu svého dovolání obviněný uvedl, že nebylo prokázáno, že by kteroukoli z látek, jež měl u sebe, někomu nabízel, předal či s nimi jinak nakládal nebo je přechovával pro jiného. Jeho jednání by nemohlo být kvalifikováno ani podle §284 tr. zákoníku, neboť množství látek, které měl u sebe, nedosahovalo hraničních hodnot. Obviněný se domnívá, že jeho jednání spočívající v postávání za barem, přijímání a následném vracení bankovky neztotožněnému muži, který téhož večera byl jedním z členů skupiny přátel, s nimiž obviněný trávil silvestrovskou noc v centru P., rozhodně nelze kvalifikovat jako jednání spočívající v distribuci omamné a psychotropní látky.
Ke skutku uvedenému pod bodem 2 obviněný namítl, že se jej rozhodně nemohl dopouštět v intenzitě, která byla shledána soudy obou stupňů, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o ochranu formou azylu, je vykonatelné až poté, co nabude právní moci rozhodnutí o neudělení azylu, zamítnutí žádosti o udělení azylu, rozhodnutí o zastavení řízení o této žádosti, případně až po marném uplynutí lhůty k podání žaloby. Ačkoli je podle obviněného označení doby páchání skutku nejasné, nelze se podle něj domnívat, že by se po dobu od podání žádosti o mezinárodněprávní ochranu dopouštěl trestného činu ve smyslu §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Rozhodnutí o podané žádosti mu bylo doručeno až do vazební věznice. Od vykonatelnosti správního vyhoštění dne 27. 4. 2014 do podání žádosti o mezinárodně právní ochranu dne 9. 5. 2014 uplynulo pouze několik dní. Pokud tedy obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, pak se tak nestalo v intenzitě uvedené v napadeném rozsudku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený „rozsudek“ Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že pokud jde o námitku vztahující se k jednání uvedenému pod bodem 1 výroku o vině z rozsudku soudu prvého stupně, tato uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze s jistou mírou benevolence. Primárně totiž obviněný tuto námitku odvozuje od skutečnosti, že mu nebylo prokázáno, že by měl předmětné omamné a psychotropní látky jinému nabízet, popřípadě pro jiného přechovávat. V tomto směru námitka obviněného balancuje na hraně zpochybnění skutkových zjištění soudů, což však pod uplatněný „hmotněprávní“ dovolací důvod podřadit nelze. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podle státního zástupce soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
Ze skutkových zjištění soudů tak vyplývá, že obviněný na místě, které je obecně známé tím, že se v něm nacházejí distributoři omamných a psychotropních látek (státní zástupce podpůrně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 811/2015, které se týká jednání v téže lokalitě), přechovával více druhů omamných a psychotropních látek, zároveň s tím přechovával i předměty zjevně určené k distribuci takových látek (příznačně zvané „dealeráky“), přičemž byl pozorován příslušníky Policie ČR, vstoupil do (patrně pouze konkludentního) jednání s další nezjištěnou osobou v úmyslu (byť to nebylo zcela postaveno najisto, což však nelze považovat za právně významné) prodat jím držené omamné a psychotropní látky, k čemuž nedošlo v důsledku zásahu policie. O tom, že obviněný dané látky zjevně neměl pro svou potřebu, pak kromě výše uvedených skutečností svědčí podle státního zástupce i sama povaha různorodých omamných a psychotropních látek, které měl ve své dispozici. Není bez zajímavosti, že účinky omamné látky kokainu (methylester benzoylekgoninu), jsou v podstatě protikladné vůči účinkům tetrahydrocannabinolu obsaženému v marihuaně či hašiši. Obhajobu obviněného, že dané látky měl pouze pro svoji potřebu, tak státní zástupce považuje za spolehlivě vyvrácenou. S jistou mírou nejistoty zjištěné jednání obviněného vůči neztotožněné osobě nemá podle něj na užité právní posouzení bezprostřední vliv, neboť obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by omamné a psychotropní látky jinému nabízel. V tomto směru tak odpadá i dovolací námitka obviněného, že nebylo prokázáno, že by k takovému nabízení došlo a tato skutečnost pouze dokresluje celkovou situaci na místě činu a toliko podpůrně svědčí závěru, že obviněný skutečně dané látky přechovával pro jiného. Státní zástupce tak má za to, že v tomto směru je použitá právní kvalifikace jednání obviněného správná, zákonu odpovídající. Zároveň zcela odpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je náležitě vyjádřena i v popisu skutku v rozsudku soudu prvého stupně. Vzhledem k těmto skutečnostem je pak rovněž bez významu poukaz obviněného na to, že jím přechovávaná látka nedosahovala množství většího než malého ve smyslu §284 tr. zákoníku.
Za obsahově relevantní lze podle státního zástupce považovat i námitku vztahující se k právnímu posouzení jednání uvedeného pod bodem 2 rozsudku soudu prvého stupně jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ani v tomto směru se však státní zástupce s dovoláním obviněného neztotožňuje. Obviněnému lze v ryze obecné rovině přisvědčit, že vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní právní ochranu (dále též jen „azyl“), nastává až po právní moci zákonem vymezených azylových rozhodnutí (§119 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni rozhodování orgánu Policie ČR – dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V podrobnostech by bylo možno – opět zcela obecně – odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 643/2008, které tuto problematiku podrobně rozebírá. Situace obviněného v nyní předkládané věci se však podle státního zástupce od věci posuzované v právě citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadně odlišuje.
Z dostupného spisového materiálu, který je v tomto směru v souladu i s dovolacími tvrzeními obviněného, totiž vyplývá, že obviněnému bylo pravomocně uloženo správní vyhoštění a současně mu byla stanovena lhůta k vycestování, která marně uplynula dne 27. 4. 2014, tj. ještě předtím, než obviněný podal žádost o azyl (dne 9. 5. 2014). V takovém případě však žádost o azyl účinky ve smyslu §119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců mít nemůže, neboť v mezidobí již vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění nastala. Zákon o pobytu cizinců zde totiž nehovoří o přerušení či odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, ale pouze o tom, že vykonatelnost nastává až po právní moci rozhodnutí v azylovém řízení (ev. dalších skutečnostech v tomto ustanovení jmenovaných). Již z této formulace lze dovodit, že pokud vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění nastala dříve, než počalo azylové řízení, nemá na další výkon správního vyhoštění případně později zahájené azylové řízení vliv. Tento závěr pak má oporu i v samotném znění zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „azylový zákon“). Podle ustanovení §3 odst. 2 azylového zákona (ve znění účinném ke dni podání žádosti o azyl obviněným dne 9. 5. 2014) se totiž za prohlášení o mezinárodní ochraně nepovažuje projev vůle cizince učiněný během jeho vycestování, učinil-li cizinec toto prohlášení mj. po pravomocném ukončení řízení o správním vyhoštění. S tím pak souvisí ustanovení §16 odst. 2 azylového zákona, podle něhož se jako zjevně nedůvodná zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se mj. hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak.
Z toho státní zástupce dovozuje, že ani obviněným akcentované podání od počátku zjevně nedůvodné žádosti o azyl nemohlo mít vliv na právní posouzení jeho jednání jakožto přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť v době pobytu na území České republiky dne 1. 1. 2015 zjevně mařil pravomocné a bez dalších právních překážek vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění. Také v tomto směru tak má státní zástupce přisouzenou právní kvalifikaci za správnou a zákonu odpovídající, třebaže lze podle něj soudům obou stupňů do jisté míry vytknout, že problematice výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění ve svých rozhodnutích věnovaly poněkud menší pozornost.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného směřované proti jeho odsouzení v bodě 1 výroku o vině uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Nad rámec zdůvodnění obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně lze poukázat také na skutečnost, že obviněný byl již pro obdobné jednání trestán, jak vyplývá i z výroku rozsudku. Za takové situace si lze stěží představit, že by měl omamné a psychotropní látky u sebe pouze pro svou vlastní potřebu v rámci oslav Silvestra a riskoval tak pouze pro vlastní povyražení. Nad to nebyl schopen soudu sdělit, jaké drogy užívá, jak si je obstarává a kolik jich konzumuje. Správně také státní zástupce poukázal na skutečnost, že účinky jednotlivých látek jsou protichůdné a že obviněný měl u sebe také sáčky zvané „dealeráky“. Dále měl u sebe také poměrně větší částku peněz, především ale ze svědecké výpovědi zasahujícího policisty vyplývá jeho jednání charakteristické pro pouličního drogového dealera.
Jestliže dále obviněný namítá, že drogy nikomu nenabízel a nepředával a že jejich množství by nenaplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu podle §284 tr. zákoníku, lze pouze konstatovat, že takové jednání mu nebylo kladeno za vinu.
V případě jednání popsaného pod bodem 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nelze jim však přisvědčit. Naopak se lze ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, který vyčerpávajícím způsobem vysvětlil dotčenou právní úpravu. Obviněnému nelze tedy dát za pravdu v tom směru, že se popsaného jednání dopouštěl pouze pár dní, neboť později podaná žádost o mezinárodní ochranu nemohla mít na již nastalou vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění vliv. Navíc je možné dodat, že obviněný si musel být vědom účelovosti své žádosti o azyl vzhledem k tomu, že se jednalo již o v pořadí druhou žádost. Časové vymezení v popisu skutku ve výroku o vině je pak dáno skutečností, že bylo s jistotou prokázáno, že se obviněný na území České republiky zdržoval dne 1. 1. 2015, a jak bylo výše vysvětleno, minimálně v tuto dobu naplnil znaky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného V. Ch. M. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu