ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.262.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 262/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 dovolání obviněného I. H . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 44 To 495/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 44/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 32 T 44/2014, byl obviněný I. H. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu dvou let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. nejméně od března roku 2014 do července 2014 v P. na F., v P. na V. a v P. na blíže nezjištěném místě prodal osobě R. T. nejméně ve 3 případech drogu pervitin, v jednom případě za částku 2 500 Kč a ve dvou případech pokaždé za částku 300 Kč,
2. v době od dubna roku 2014 do poloviny června roku 2014 v P. na V. n. u sochy sv. Václava prodal osobě L. L. nejméně v pěti případech drogu pervitin, v každém jednotlivém případě za částku 1 000 Kč a v 1 případě drogu marihuanu za částku 300 Kč,
3. v dubnu roku 2014 v P. K. na stanici metra K. jako protihodnotu za zaplacení eko daně poskytl osobě D. L. marihuanu v množství jeden až dva gramy,
4. od jara roku 2014 do července 2014 v P. v barech a hernách Andělíček, PlayHouse a Maricplanet prodal osobě B. B. nejméně v pěti případech drogu pervitin, v každém jednotlivém případě v množství 0,2 gramu, vždy za částku 500 Kč,
5. dne 16. 4. 2014 v době okolo 20.30 hod. v P., v blízkosti stanice metra K., po předchozí telefonické domluvě na předání 0,5 gramu pervitinu, zdarma tuto látku poskytl M. Č. a to tak, že ji vysypal na platební kartu, rozdělil na dvě části a společně ji užili,
6. od počátku roku 2013 do měsíce července roku 2014 v P. B., ul. V. a ul. P. a dalších místech na území hl. m. P. bezúplatně poskytl osobě G. V. nejméně v deseti případech drogu pervitin, vždy v množství po 0,5 gramu,
7. od přesně nezjištěné doby začátku roku 2013 a během roku 2014 v P. B. v herně Sport Games a jinde prodal osobě M. D. nejméně v deseti případech návykovou látku pervitin vždy v množství maximálně 0,5 gramu za částku od 200 Kč do 500 Kč,
8. přičemž metamfetamin, účinná složka drogy pervitin, je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a marihuana je sušená rostlinná drť konopí, jejíž hlavní psychoaktivní složkou je delta-9-tetrahydrocannabinol (THC), který je uveden jako omamná látka v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 44 To 495/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Langmeiera. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho řádného opravného prostředku, ačkoli v předchozím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu obviněný namítl porušení svého práva na spravedlivý proces a konstatoval, že svědek T. od něj drogu neobdržel. Nesouhlasí s hodnocením soudů, že výpověď tohoto svědka u hlavního líčení byla učiněna ve snaze pomoci svému známému v tíživé situaci. Takto byla výpověď podle obviněného hodnocena jen proto, že svědek vypovídal jinak než v přípravném řízení. O vině obviněného tak v tomto případě nesvědčí žádný důkaz provedený v hlavním líčení. K ostatním „skutkům“ uvedeným v rozsudku pak obviněný namítá, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí svědků v hlavním líčení, jeho vina nebyla prokázána žádným jiným důkazem. Pouhé výpovědi svědků u hlavního líčení pak podle něj nejsou důkazem dostatečným.
Trest vyhoštění je podle obviněného v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný sice nemá na území ČR trvalý pobyt, ale žije zde několik let se svou ženou a dcerou, které zde trvalý pobyt mají. Trestem vyhoštění tak bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho rodinných a sociálních vztahů, neboť není možné, aby se jeho žena a dcera odstěhovaly s ním na Ukrajinu. Došlo tak k nenapravitelnému zásahu do jeho rodinného života a porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trest vyhoštění obviněný současně považuje za nepřiměřeně přísný.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 44 To 495/2015, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky pod bodem IV dovolání uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podle státního zástupce ve vztahu k výroku o vině soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Námitky obviněného se podle něj domáhají pouze dalšího přehodnocení důvodů, jež soudy vedly k tomu, že uvěřily výpovědi svědka T. učiněné v přípravném řízení a nikoli obsahově odlišné výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení. Soudy však přiléhavě vysvětlily, z jakých důvodů se tak stalo. Svědek T. nebyl schopen novou verzi své výpovědi náležitě vysvětlit, přičemž původní usvědčující výpověď korespondovala s ostatními provedenými důkazy.
Stejně tak námitka nedostatečného prokázání skutkového stavu výpověďmi ostatních svědků se podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově vymyká. Touto námitkou se obviněný podle něj domáhá v podstatě toho, aby soudy ignorovaly obsah výpovědí odběratelů drogy, jež obviněného usvědčují, což by nebylo možno považovat za postup souladný se zásadou volného hodnocení důkazů. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami podrobněji zabývat, ale odkazuje na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný uplatnil podle státního zástupce obsahově relevantní námitky proti uloženému trestu vyhoštění, dovolávaje se existence výluky pro uložení tohoto trestu ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V tomto směru se však státní zástupce s dovoláním obviněného rovněž neztotožňuje. Soudy obou stupňů se v daném případě zabývaly případnou existencí negativních podmínek pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu citovaného ustanovení. Na podkladě svých skutkových zjištění ve vztahu k osobním poměrům obviněného však dospěly k závěru, že tyto negativní podmínky u něj dány nejsou. Podle citovaného ustanovení trestního zákoníku je uložení trestu vyhoštění vyloučeno v případě, kdy pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky musejí být dány kumulativně, tj. absence byť i jediné z nich znamená, že pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, takový druh trestu uložit lze. V případě obviněného však o splnění všech těchto kumulativně daných podmínek podle státního zástupce hovořit nelze.
Obviněný totiž nesplňuje základní předpoklad uplatnění citované výluky trestu vyhoštění, neboť na území České republiky nemá trvalý pobyt. Ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak na obviněného nedopadá, byť by i ostatní citované podmínky spočívající v rodinném a sociálním zázemí jinak splňoval. Obviněnému pak nemůže svědčit ani to, že získání trvalého pobytu je údajně náročný proces. Podle státního zástupce je zcela legitimní, aby si Česká republika stanovila konkrétní a nikoli pouze formální postupy pro to, aby na jejím území mohl trvale pobývat cizinec z jiného, než členského státu Evropské unie. Za těchto okolností nelze považovat za opodstatněný ani poukaz obviněného na jeho právo na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného a soukromého života. K takovému neoprávněnému zásahu v případě obviněného nedošlo, neboť jde o zásah v souladu s ustanovením §80 tr. zákoníku, a jedná se tak o zásah oprávněný.
Odvolací soud se pak zabýval rovněž existencí další v úvahu připadající výluky trestu vyhoštění, a to ve smyslu §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, a to vzhledem k tomu, že manželka obviněného je občankou Slovenské republiky, tedy členského státu Evropské unie. K tomu odvolací soud podle státního zástupce sice stručně, avšak věcně správně poznamenal, že ani v tomto směru nejsou splněny všechny kumulativně dané podmínky výluky trestu vyhoštění. I v případě rodinné příslušnosti k občanu členského státu Evropské unie je totiž třeba, aby pachatel měl na území České republiky trvalý pobyt, což obviněný, jak vyplývá i z vlastního textu dovolání, nesplňuje.
Státní zástupce dodává, že odvolací soud se námitkou obviněného stran trestu vyhoštění dostatečně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Odkazuje proto na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, podle státního zástupce takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.
Námitkami podřazenými výše uvedenému dovolacímu důvodu obviněný bez hlubší argumentace brojí proti hodnocení důkazů, domáhá se upřednostnění výpovědi svědka z hlavního líčení před výpovědí z řízení přípravného, kterou soudy hodnotily v souvislosti s dalšími důkazy jako věrohodnější. V případě dalších svědků pak naopak nepovažuje jejich výpovědi z hlavního líčení za dostatečné k prokázání jeho viny. Lze tak pouze uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Je proto možné v tomto směru odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z naznačeného výkladu je patrné, že část námitek směřovaných do výroku o trestu tomuto ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jedná se o námitku nepřiměřené přísnosti trestu vyhoštění, kterou obviněný uvedl v závěru svého dovolání. Citovanému dovolacímu důvodu naopak odpovídá námitka porušení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a potažmo čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Této námitce však nelze přisvědčit. Jak správně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, podmínky §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku musejí být splněny kumulativně, přičemž obviněný nesplňuje přinejmenším jednu z nich, a to trvalý pobyt na území České republiky. V takovém případě však uložení trestu vyhoštění nemůže představovat neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť se jedná o zásah provedený v souladu se zákonem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písmene l) téhož ustanovení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného I. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu