ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.28.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 28/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2016 dovolání podané obviněným V. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 367/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 21/2015 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 1 T 21/2015, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěné době minimálně od druhé poloviny roku 2012 v místě svého bydliště v domě na adrese Š., U R. …, v přesně nezjištěném počtu případů, nepravidelně, avšak nejméně v 7 případech, neoprávněně vyráběl za účelem vlastního užívání a k distribuci dalším osobám chemickou cestou metamfetamin (pervitin), který podle §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb. náleží mezi psychotropní látky zařazené do přílohy č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v platném znění, a to z léků obsahujících pseudoefedrin, které si přivezl z Polska, Slovenska, kdy při jedné výrobě vyrobil cca 20-50 g metamfetaminu, přičemž při domovní prohlídce provedené dne 22. 7. 2014 v místě bydliště vydal chemikálie a předměty určené a užívané k výrobě metamfetaminu; a dále uvedenou psychotropní látku distribuoval takto: 1. v přesně nezjištěné době od druhé poloviny roku 2012 do 22. 7. 2014 v místě svého tehdejšího bydliště Š., U R. …, dával nebo prodával nepravidelně opakovaně přesně nezjištěné množství od 0,5 do 1 g či tzv. jednu „čáru“ (jednu dávku) metamfetaminu P. L.,
2. v přesně nezjištěné době od druhé poloviny roku 2012 do srpna 2013 v místě svého tehdejšího bydliště Š., U R. ..., dával pravidelně, někdy i vícekrát denně, přesně nezjištěné množství metamfetaminu, který v několika případech osobně aplikoval své bývalé družce A. M.,
3. v přesně nezjištěné době roku 2013 do 22. 7. 2014 v místě svého tehdejšího bydliště Š., U R. ..., nejméně ve 2 případech prodal J. K., přesně nezjištěné množství pervitinu, vždy po 200 Kč a opakovaně prodal přesně nezjištěné množství pervitinu P. K.,
4. v přesně nezjištěné době přibližně v březnu 2014 v místě svého tehdejšího bydliště Š., U R. ..., nejméně ve 3 případech daroval přesně nezjištěné množství, nejméně 2-3 dávky, metamfetaminu D. M.,
a uvedeného jednání se dopustil, ač byl za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen trestní zákon) uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2010, č. j. 95 T 23/2010-335, který nabyl právní moci dne 1. 6. 2010, nepodmíněným trestem odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn na základě usnesení rozhodnutím Okresního soudu Třebíč ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 3 Pp 15/2011, kterým mu byla stanovena zkušební doba v trvání 24 měsíců za současného vyslovení dohledu, po jejímž uplynutí se osvědčil dne 21. 5. 2013.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 367/2015, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Houžvičky v substituci Mgr. Petry Hrubé, DiS. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve věci pak také podle něj existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Odvolací soud podle obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť se nijak nezabýval jeho obhajobou uplatněnou v odvolání.
Část věcí zajištěných při domovní prohlídce obviněný používal k výrobě metamfetaminu pouze krátce před vzetím do vazby, tedy až na jaře roku 2014. Nález těchto věcí podle něj nedokazuje, že je by metamfetamin vyráběl i dříve nebo jej distribuoval. Všechny osoby, které jej v jeho bydlišti navštěvovaly, nezaznamenaly jakékoli zařízení na výrobu drog, ani necítily žádný zápach. Soudy vycházely z výpovědi obviněného z přípravného řízení a z těch svědeckých výpovědí, které mu přitěžovaly. Podle obviněného přitom měly v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti vycházet z výpovědí svědků z hlavního líčení. Svědci, kteří nevypovídali v jeho neprospěch, pak byli paušálně hodnoceni jako nevěrohodní. Podle obviněného z výpovědi svědka L. nevyplývá, že by mu měl v kritické době poskytovat jakoukoli drogu. P. K. v hlavním líčení vyvrátila, že by od něj drogu dostala. Navíc výslovně potvrdila, že si je vědoma, že proti němu v přípravném řízení svědčila křivě. Svědek K. se netajil negativním vztahem k dovolateli. A. M. je bývalou partnerkou obviněného, s níž má dvě děti. Od doby jeho zadržení probíhají spory ohledně jeho vztahu k dětem. Soud se vůbec nezabýval otázkou, zda negativní svědectví v trestním řízení nemůže být pouze dalším prostředkem, který slouží k zamezení vztahu dovolatele k nezletilým dětem. Svědek D. M. v hlavním líčení uvedl, že neví nic o tom, že by obviněný bral drogy, ani že by mu někdy drogu prodal. Podle obviněného není zřejmé, jak soud dospěl k přesným časovým úsekům, v rámci kterých měl drogy distribuovat.
K trestu propadnutí věci pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s jeho argumentací ohledně položky č. 52 – elektrického vařiče Sencor, který nebyl podle obviněného určen ani užíván k páchání trestné činnosti, ale pouze k přípravě jídla.
Odvolací soud pak podle obviněného nijak nereagoval na jeho námitku, že ve výrokové části rozsudku je poukazováno na podzákonný právní předpis, nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, kterým je stanoveno, že metamfetamin je psychotropní látkou, což je podle něj v rozporu s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť to znamená, že trestný čin a podmínky jeho naplnění nejsou stanoveny pouze zákonem, ale i podzákonným právním předpisem.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 8 To 367/2015, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 1 T 21/2015, a přikázal soudu prvního, popř. druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání nejprve uvedl, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
Podle státního zástupce se soudy v dané věci vypořádaly s námitkami obviněného proti výpovědím jednotlivých svědků a náležitě odstranily případné rozpory mezi výpověďmi učiněnými v přípravném řízení a v řízení před soudem. Za tzv. extrémní nesoulad nelze považovat skutečnost, že soudy přiznaly vyšší míru věrohodnosti výpovědi učiněné v přípravném řízení, neboť takové hodnocení nebylo projevem libovůle, ale bylo provedeno v zákonných mezích volného hodnocení důkazů. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněného podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.
Za relevantní státní zástupce považuje jednak dílčí námitku obviněného ve vztahu k uloženému trestu propadnutí věci, ale zejména námitku, že jeho odsouzení bylo učiněno v rozporu s ústavní zásadou nullum crimen sine lege, neboť byl dle svého názoru odsouzen na podkladě podzákonného předpisu.
Pokud jde o údajnou vadu uloženého trestu propadnutí věci ohledně zajištěného vařiče, tato námitka obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto formulovaná námitka by obsahově odpovídala spíše dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jí obviněný zpochybňuje přípustnost uloženého trestu propadnutí věci. Uvedený dovolací důvod obviněný sice neuplatnil, dle názoru státního zástupce se však i přesto lze uvedenou námitkou zabývat. Státní zástupce však má za to, že je neopodstatněná. Vařič zn. Sencor byl zajištěn v rámci domovní prohlídky konané dne 22. 7. 2014 v rodinném domě v Š., který obviněný užíval. Při tzv. předchozím výslechu obviněný uvedl, že dobrovolně vydává varnu pervitinu. Následně v prostoru nazvaném podle protokolu o domovní prohlídce jako „chodbička“ bylo zajištěno celkem 30 věcných stop, jež zcela zjevně tvořily součást uceleného produkčního souboru pro tzv. kuchyňskou výrobu metamfetaminu. Zároveň je z protokolu patrné, že uvedený vařič byl zakomponován mezi ostatní předměty, jež k výrobě pervitinu sloužily bez jakýchkoli pochybností. S tím pak souvisí obecně známá skutečnost, že pro výrobu pervitinu je nezbytný tepelný zdroj, kterým při výrobě pervitinu v obdobných podmínkách bývá vařič zcela typický. Ačkoli tedy nemá státní zástupce k dispozici přímo obviněným akcentované odborné vyjádření, je přesvědčen, že předmětný vařič sloužil (byť třeba jen částečně) k výrobě pervitinu. Výrok o propadnutí této věci je tak správný.
Státní zástupce pak nesdílí ani další obsahově relevantní námitku obviněného, tvrzenou protiústavní aplikaci podzákonného právního předpisu. Obviněný se zde opírá o to, že seznam omamných a psychotropních látek je upraven podzákonným předpisem (nařízení vlády č. 463/2013 Sb.), avšak i přes jím uvedený odkaz na čl. 39 Listiny základních práv a svobod nepředestřel podle státního zástupce skutečně relevantní ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by bylo možno dospět k závěru, že postup soudů v dané věci protiústavní skutečně byl. Dle názoru státního zástupce však namítaná právní úprava nevykazuje protiústavní deficity a zcela vychází ze zákonné premisy, že nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy je za zákonem upravených podmínek trestné. Podzákonnému předpisu, tj. vládě, je pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě samotného zmocnění podle §44c zákona č. 167/1997 Sb., o návykových látkách (dále jen „zákon o návykových látkách“), právě samotným obsahem pojmu omamná a psychotropní látka, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Zde je třeba podle státního zástupce poukázat též na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které jednoznačně definuje pojem návykové látky, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Z toho lze systematicky dovodit, že za omamnou látku lze považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, resp. vykazuje zákonem specifikované účinky na lidský organismus. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu jednoznačně omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, a není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., se přitom zjevně drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
Pro úplnost státní zástupce dodává, že zařazení konkrétní látky na seznam omamných a psychotropních látek podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb. má širší dopad, neboť nesměřuje k definici zákonného znaku trestného činu, ale slouží též k vymezení daných látek i pro potřeby správního práva apod. Samotné zmocňovací ustanovení §44c zákona o návykových látkách přitom je typickým zmocňovacím ustanovením, které není samo o sobě protiústavním (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Zvolená normativní konstrukce sleduje i zcela legitimní účel, jímž je větší efektivita a pružnost v rámci boje proti zneužívání omamných a psychotropních látek, jejichž negativní celospolečensky významný dopad je zcela nezpochybnitelný. Prezentovaný názor obviněného by pak v praxi podle státního zástupce znamenal zcela absurdní důsledek, že jakékoli nakládání s omamnými a psychotropními látkami, včetně jejich dovozu, vývozu, výroby či prodeje, by bylo od 1. 1. 2014 na území České republiky zcela legální, což by se příčilo zejména mezinárodně přijatým závazkům České republiky. I v tomto směru tak lze považovat závěr soudů o vině obviněného za správný a ústavně souladný.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že převážná část obviněným uvedených námitek uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi napadá právě skutková zjištění.
K tomu lze navíc uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Lze souhlasit se státním zástupcem, že za tzv. extrémní nesoulad nelze považovat skutečnost, že soudy přiznaly vyšší míru věrohodnosti výpovědi učiněné v přípravném řízení, neboť takové hodnocení nebylo projevem libovůle, ale bylo provedeno v zákonných mezích volného hodnocení důkazů.
Dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka vztahující se k výroku o trestu propadnutí věci. K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. I v této otázce lze dále plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu a provedené dokazování.
Uplatněnému dovolacímu důvodu tedy odpovídá pouze námitka, kterou obviněný brojí proti aplikaci nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů. Zde lze ovšem souhlasit plně se státním zástupcem, pokud poukazuje na to, že zmocňovací ustanovení §44c zákona o návykových látkách je běžným zmocňovacím ustanovením, které není samo o sobě protiústavním (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nepřímo i Pl. ÚS 20/05). Podzákonnému předpisu, je v tomto případě pouze svěřena pravomoc technického vymezení jinak obecně platného pojmu „omamná a psychotropní látka“. Vláda je při tomto technickém vymezení ve své normotvorné působnosti výrazně limitována přímo zákonem, a to kromě zmocnění, právě samotným obsahem pojmu omamná a psychotropní látka, který nemůže být vykládán zcela libovolně. Správně je možné poukázat též na interpretační ustanovení §130 tr. zákoníku, které jednoznačně definuje pojem návykové látky, mezi něž řadí alkohol, omamné a psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Z toho lze dovodit, že za omamnou látku lze považovat pouze takovou, která vykazuje právě zde zmíněné vlastnosti, resp. vykazuje zákonem specifikované účinky na lidský organismus. V případě stanovení seznamu omamných a psychotropních látek je tak vláda ve vztahu k trestnímu právu jednoznačně omezena tím, že se musí jednat o látku se zákonem předvídanými účinky, a není zde ústavně pochybná možnost pro libovolné či svévolné dotvoření trestní normy normativním aktem moci výkonné. Obsahově se zde tedy nejedná o ústavně nepřípustné dotváření trestněprávních norem mocí výkonnou. Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., se přitom zjevně drží v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 43/97 a sp. zn. Pl. ÚS 45/2000).
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu nedošlo. Dovolání obviněného V. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu