ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.396.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 396/2016-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2016 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 7 To 232/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 150/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 7. 2015, č. j. 4 T 150/2014-684, byl obviněný M. Š. uznán vinným zvlášť zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, částečně jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 T 150/2014-525, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 To 58/2015-553, byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu v bodě II. 6-8 a III.10 z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 T 150/2014-525, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 To 58/2015-553, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Na podkladě odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 7 To 232/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v části spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, označený body II. 6-8 a III. 10, za nějž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 T 150/2014-525, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 To 58/2015-553, mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb., účinnou od 1. 6. 2015, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb., zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 86/2015 Sb., účinnou od 1. 6. 2015, uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Současně byl v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 T 150/2014-525, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2015, č. j. 7 To 58/2015-553, zrušen ohledně obviněného M. Š. výrok o úhrnném společném trestu pod body II. 6-8 a III. 10, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že „ v době od 6. 3. 2014 do 12. 6. 2014 v K., okres B., a to v objektu ubytovny na ulici K. Č. č. ... a v objektu bývalé administrativní budovy na ulici R., nejméně ve dvou případech z volně dostupných léků Nurofen a Modafen, které obsahují látku pseudoefedrin, vyrobil drogu zvanou pervitin obsahující metamfetamin, jenž je uveden jako psychotropní látka v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, přičemž pervitin použil jednak pro svou potřebu, jednak tento předal dalším osobám, a to:
- P. D. nejméně v pěti případech v celkovém množství nejméně 1 gram, z toho jednou směnou za jízdní kolo a ve zbývajících případech zdarma,
- J. U. v bytě M. Č. v K. na S. .... v množství 0,1 gramu bezplatně,
- M. Č. v jeho bytě v K. na S. ... v množství 0, 1 gramu,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 5 T 28/2008, pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 1. 2010, ale dne 14. 11. 2011 bylo rozhodnuto o nařízení výkonu zbytku trestu, který vykonal dne 1. 3. 2014 .
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o řadu nezákonných, nulitních důkazů, podle jeho názoru provedených v rozporu s obvyklými postupy a zvyklostmi. Jde zejména o samotný výslech dovolatele ze dne 12. 6. 2014 a 13. 6. 2014, a to včetně výslechu ve vazebním zasedání ze dne 13. 6. 2014, při kterých byl pod vlivem psychotropních látek, což potvrzuje i výsledek lékařské zprávy ze vstupní prohlídky ve vazební věznici. Tato skutečnost měla přitom podstatný vliv na jeho schopnost vypovídat, přičemž je vyloučena možnost, že v režimu zadržení by mu mohly být takové látky podány až po jeho výslechu. Za bezvýznamnou považuje skutečnost, že svědkům Bc. J. B., Ing. M. Č. a A. M. se nejevil jako osoba po požití návykové látky. Dále poukazuje na odlišný způsob ovlivnění mysli u osoby pod vlivem návykové látky a osoby pod vlivem alkoholu a zdůrazňuje nutnost provést průkazný test na možné ovlivnění drogou, který však policisté neučinili, nýbrž chybně spoléhali na vlastní vizuální posouzení. Pokud je tedy nutné vyhodnotit jeho výpovědi jako nepoužitelné, jsou rovněž nepoužitelné i výpovědi policistů, vztahující se dle názoru dovolatele výhradně k jeho sdělením učiněným bezprostředně po jeho zadržení. Konečně obviněný poukazuje na nevěrohodnost svědků, zejména osob, kterým měla být psychotropní látka předána, jelikož se jedná o osoby s trestní minulostí. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve všech výrocích a věc mu přikázal znovu projednat a rozhodnout ( pozn.: obviněný v dovolání chybně odkazuje na ustanovení trestního řádu týkající řízení o stížnosti pro porušení zákona, nikoliv řízení o dovolání ).
Ve vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že s námitkami obviněného se nelze ztotožnit. Policisté ve svých výpovědích před soudem popsali jednak pravidelný postup vyslýchajícího před zahájením uvedeného procesního úkonu s vyslýchaným, v jehož rámci se dotazem zjišťuje jak jeho schopnost vypovídat, tak i jeho případné ovlivnění návykovými látkami. Takovou zdravotní indispozici přitom obviněný za přítomnosti svého obhájce přímo vyloučil s tím, že sice předcházejícího dne tzv. popil, ale už se cítí dobře, když navíc ani navenek se neprojevoval jako osoba, u které by nastaly pochybnosti o jejím zdravotním stavu, pramenící z výše poukazované zdravotní poruchy. Zcela shodná námitka byla uplatněna i v rámci řízení před odvolacím soudem s tím, že se ve stavu ovlivnění návykovými látkami ještě den následující po svém zadržení nacházel, o čemž svědčí průkazný test, provedený příslušníky vězeňské služby. Záznam o jeho umístění do policejní cely ze dne 12. 6. 2014 však takové tvrzení zcela vyvrací. Dovolatel rovněž namítl nevěrohodnost dalších svědků, zejména osob, kterým měla být psychotropní látka podána a která podle jeho názoru vyplývá z jejich rejstříků trestů. Svědci U. a Č. byli souzeni i pro drogové delikty s tím, že svědek U. vykonává dva tresty odnětí svobody v celkové výměře šesti a půl roku. Je zřejmé, že dovolatel tímto způsobem odvolacímu soudu vytýká, že se nepřiklonil k jeho obhajobě založené na popíravém postoji k vytýkanému jednání, při kterém vyloučil, že by si pervitin sám připravoval a kdy dále uvedl, že pokud šlo o jeho opatření jiným osobám, pak se tak stalo pouze v rámci společného nákupu této zakázané látky. Z hlediska hodnocení důkazů, resp. svědectví, kterými měla být vyvrácena jeho obhajoba, však toliko poukazuje na důvody, pro které lze uvažovat o možném motivu svědků J. U. a M. Č. vypovídat proti němu, aniž by konkrétně uváděl, o jaké skutečnosti opírá svůj hodnotící závěr o nevěrohodnosti jejich svědectví. V této souvislosti tak ničeho neuvádí o takových vadách při hodnocení provedených důkazů, v důsledku nichž dospěly soudy k nesprávnému hodnotícímu závěru o tom, že jeho obhajoba byla vyvrácena a které by současně byly takové povahy, že by odůvodňovaly splnění judikovaných podmínek výjimečného zásahu do skutkových zjištění. Jeho dovolací argumentace založená na nekvalifikovaných výhradách proti tomu, jakým způsobem hodnotily soudy ve věci provedené důkazy, se tak nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného M. Š. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotněprávních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Obviněný v textu svého mimořádného opravného prostředku uplatňuje námitky, jež svým obsahem a charakterem zasahují do oblasti hodnocení důkazů. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů, a to zejména výpovědi obviněného ve vazebním zasedání, svědeckých výpovědí Bc. J. B., Ing. M. Č. a A. M., jakož i výpovědí svědků U. a Č., a namísto toho prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům. Závěr o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku tak obviněný vyvozuje výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad, které však s ohledem na požadavky uplatněného dovolacího důvodu nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, hmotněprávní posouzení skutku nebo hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Hodnocení důkazů není upraveno trestním právem hmotným, ale trestním právem procesním. Pokud dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovodil z jím tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, vytýkal soudům nižších stupňů porušení procesních předpisů, ne vady aplikace práva hmotného.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
K námitce obviněného, že se při výpovědi ze dne 12. 6. 2014 a 13. 6. 2014 nacházel pod vlivem návykových látek, Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí na str. 7 uvedl, že záznam o umístění do cely tuto skutečnost vyvrací. Současně je nutno uvést, že ani v protokolu o jeho výslechu ze dne 12. 6. 2014 v 8:17 hodin (č. l. 162-3 spisu) učiněném bezprostředně po zadržení obviněného dne 12. 6. 2014 v 6:40 hodin (č. l. 158 spisu), dovolatel neučinil jedinou zmínku o tom, že je pod vlivem návykové látky, byť byl uvedený výslech zaměřen zejména na jeho zdravotní stav. Záhy poté v 9:45 hodin stejného dne obviněný při podání vysvětlení výslovně uvedl, že není pod vlivem alkoholických nápojů ani návykové látky, což stvrdil svým podpisem na úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 12. 6. 2014 (č. l. 150–152 spisu). Současně lze dodat, že ani při zpochybňovaném výslechu v rámci vazebního zasedání dne 13. 6. 2014, kterému byl účasten také obhájce obviněného, nebyla ze strany jak obviněného, tak jeho obhájce vznesena žádná výhrada k jeho neschopnosti vypovídat z důvodu ovlivnění návykovou látkou, byť byl dotazován ke svému stavu a osobním poměrům. I kdyby bylo pravdou, že se obviněný při výslechu nacházel pod vlivem návykových látek, nemusí to nutně znamenat, že tato skutečnost měla nějaký vliv na jeho schopnost vypovídat. Přitom předmětné výpovědi obviněného nepředstavují hlavní usvědčující důkazy v dané trestní věci a proto by ani jejich případná nepoužitelnost neměla zásadní vliv na posouzení jeho viny.
Nelze také přisvědčit argumentaci obviněného, že výpovědi policistů Bc. J. B., Ing, M. Č. a A. M. se vztahují téměř výhradně k jeho sdělením učiněným bezprostředně po zadržení. Naopak, výpovědi policistů obsahují sdělení pouze o chování obviněného a postupu při výslechu. Všichni shodně uvedli, že pokud by obviněný nebyl schopen výslechu, byl by převezen k lékaři a nebyl by vyslýchán. Tyto svědecké výpovědi byly navíc pořízeny na základě opakovaných stížností obviněného k průběhu jeho výslechu a nijak nepřispívají k usvědčení obviněného z předmětné trestné činnosti.
Pokud se jedná o námitku ohledně nevěrohodnosti výpovědí svědků U., Č. a D., kterou dovolatel dovozuje z jejich trestní minulosti, Nejvyšší soud konstatuje, že záznamy v rejstříku trestů samy o sobě nemohou založit nedůvěryhodnost svědků. Obecně platí, že při důkazu výpovědí svědka musí být soudem pečlivě hodnocena jeho věrohodnost vzhledem k mnoha dalším okolnostem, vztahem k účastníkovi řízení, k jeho duševním a osobnostním schopnostem k podání věrohodné výpovědi apod. Obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka v tom smyslu, že ji dovodí automaticky na základě záznamu vedeném v rejstříku trestů. Soudy nižších stupňů náležitě a pečlivě rozebraly jednotlivé svědecké výpovědi z hlediska jejich věrohodnosti a návaznosti na ostatní provedené důkazy a Nejvyšší soud v tomto postupu neshledal žádné závažné pochybení.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež usvědčují obviněného z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. Skutkové závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou postaveny na několika na sobě navzájem nezávislých důkazech, a to svědeckých výpovědích P. D., M. Č., J. U., M. H., J. N. a dalších, jakož i na listinných důkazech, přičemž lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, z kterého jednoznačně vyplývá na základě jakých skutečností byla skutková zjištění a následně vina obviněného postavena. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu