ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.802.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 802/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2016 o dovolání obviněného N. D. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 12 To 100/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2015 ze dne 30. 9. 2015, byl obviněný N. D. H. spolu s obviněnými M. V. T. a P. K. H. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4,5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
V rámci následného odvolacího řízení byl dne 22. 12. 2015 vyhlášen Vrchním soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 12 To 100/2015, kterým byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen v celém rozsahu a nově byli všichni obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému N. D. H. byl nově uložen trest odnětí svobody podle §283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu 10 let.
Trestná činnost obviněných spočívala v tom, že – ač neměli povolení k nakládání s psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, dne 16. 4. 2014 v obci S. , okr. K. V. , v pronajaté a technicky vybavené nemovitosti vyráběli hydrochlorid metamfetaminu (pervitin) z chlorefedrinu, resp. chlorpseudoefedrinu, vloženého do dvanácti baněk, z nichž šest bylo umístěno do držáku nad zapnuté elektrické vařiče, a byly k nim připojeny hadice svedené do odpadu v místnosti WC, přičemž při 60% výtěžnosti by izolovali nejméně 2.784,9 g hydrochloridu metamfetaminu, když k dehydroxylaci měli připravených dalších 12.253,6 g chlorefedrinu, resp. chlorpseudoefedrinu, ze kterého mohli izolovat nejméně 6.202,2 g hydrochloridu metamfetaminu, k čemuž nedošlo, neboť při této činnosti byli zadrženi příslušníky Policie ČR. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 12 To 100/2015.
Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal obviněný N. D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které založil na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatel má za to, že skutková zjištění nalézacího, jakož i odvolacího soudu, neodpovídají právní kvalifikaci zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že jednáním všech obviněných nedošlo k dokončení výroby pervitinu, což ostatně správně uvedl též odvolací soud. Nelze však souhlasit s tím, že důvodem tohoto dokončení byl zásah Policie ČR a zadržení obviněných. Odvolací soud odkázal na výpověď obviněného P. , který uvedl, že další participující osoby z místa odvážely roztok, který nebyl finálním produktem v podobě metamfetaminu, tzn. použitelné drogy. K tomuto dovolatel poukázal též na výpověď Ing. V. a znalecké zkoumání, podle nichž se na místě činu metamfetamin nenacházel, ale zajištěné roztoky bylo třeba k jeho získání podrobit dalšímu (filtračnímu) procesu. Nebylo přitom prokázáno, že by k takovýmto dalším krokům na předmětném místě docházelo, či docházet mělo. Pro naplnění znaků stadia pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku přitom absentují dvě základní podmínky. Jednání obviněných nesměřovalo k výrobě metamfetaminu, ale pouze meziproduktu, který mohl být dalšími osobami k výrobě teprve použit, a současně nebylo prokázáno, že obvinění jednali v úmyslu, aby takové třetí osoby výrobu metamfetaminu dokončily, neboť sami nemohli ovlivnit, jak bude jimi vyrobená látka dále použita. V souvislosti s tím dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 768/2013.
Pro shora uvedené tedy dovolatel namítl, že odvolacím soudem užitá právní kvalifikace není správná, když úmyslem obviněných nebylo vyrobit metamfetamin a jejich jednání k dokončení jeho výroby nikdy nesměřovalo. Ačkoliv tedy v dotčeném objektu byla neznámými osobami vybudována varna pervitinu, navezeny chemické látky, z nichž mohl být tento vyroben, a jeho výrobní proces byl dne 16. 4. 2015 zahájen, k dokončení výroby nedošlo. Stalo se tak nikoliv z důvodu zásahu policie, ale proto, že k dokončení v daném místě ze strany obviněných ani dojít nemělo. Nižší soudy se v návaznosti na tuto argumentaci nezabývaly otázkou, zda k dokončení mělo dojít ze strany obviněných a tito se v době zásahu policie nacházeli ve stadiu přípravy trestného činu podle §20 tr. zákoníku, pakliže by ovšem tato příprava bylo trestná, neboť toto přichází v úvahu jen v případě zvlášť závažného zločinu. Druhou možností je, že k dokončení drogy mělo dojít ze strany třetích osob a soudy se tak nezaobíraly možností, že jednání obviněných mělo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Výhrady má dovolatel také k právní kvalifikaci dotýkající se subjektivní stránky trestné činnosti, kterou oba nižší soudy shodně posoudily jako jednání úmyslné. Přitom úmyslem obviněných nikdy nebylo spáchání jakékoliv trestné činnosti. Veškeré jejich jednání bylo vedeno ve skutkovém omylu, resp. z donucení. Obviněný si nebyl vědom, k jaké činnosti v objektu dochází a ani nemohl vědět, jakou práci měl vykonávat. Dovolatel byl ze strany osoby jménem Do vystaven nátlaku, že pokud se nepodvolí v objektu pracovat, nebudou mu vráceny doklady. Tuto absenci vůle dovolatele potvrdil při svém výslechu i spoluobviněný P. Z hlediska subjektivní stránky tak byl obviněný N. použit skutečnými pachateli jako tzv. živý nástroj, donucený k páchání trestné činnosti, jíž by se sám dobrovolně nedopustil.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že použitou právní kvalifikaci má vůči své osobě za nesprávnou, když maximálně přicházelo do úvahy posouzení jeho jednání jako přípravy trestné činnosti či účastenství na ní ve formě pomoci. Byť lze připustit, že při své první návštěvě objektu mohl být obezřetnější, a mohl lépe předvídat, že se nemusí jednat o práci legální, pouze z této skutečnosti nelze učinit závěr, že byl nejméně srozuměn s pácháním trestné činnosti, ale jeho jednání lze naopak kvalifikovat jen jako nedbalostní. Při druhé návštěvě již byl pod tíhou okolností k práci donucen a nelze tak uvažovat ani o nedbalostní formě zavinění. Rozsudky odvolacího soudu, jakož i soudu nalézacího proto dovolatel navrhl zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. O to však v tomto případě nejde.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Krajského soudu v Plzni, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněného dovolacího důvodu, dospěl k následujícímu závěru. Předně je třeba poukázat, že obviněným v dovolání prezentované námitky již byly z jeho strany použity v řízení před soudy prvního a druhého stupně a jedná se tak o opakování jeho předchozí obhajoby. V daném směru lze odkázat zejména na odůvodňující pasáž rozsudku Vrchního soudu v Praze (str. 13-14), která se s totožnými námitkami vypořádává. Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že nemovitost v obci S. , kde došlo k zadržení obviněných, byla zařízena technickými a chemickými prostředky k výrobě psychotropní látky pervitinu, přičemž proces výroby této drogy zde právě probíhal. Bylo též prokázáno (jednak samotným zadržením pachatelů, tak zejména výpovědí obviněného K. H. P. ), že na daném procesu se podílely všechny zde zadržené osoby, přičemž se nejednalo o jejich první výrobu drogy, ale na této se podílely již dříve. Pokud tedy oba nižší soud dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky uvedené trestné činnosti, tento závěr je náležitě podložen, odůvodněn a dovolací soud v něm nespatřuje žádné rozpory. Dlužno podotknout, že nalézací i odvolací soud vycházely též z výpovědi samotného dovolatele, z níž bylo možno učinit jednoznačný závěr o jeho obeznámenosti s nelegální povahou činnosti v obci S. (přicestoval z Portugalska, kde si jako zemědělec vydělával 400 €, zatímco v ČR mu byla nabídnuta práce za 25 – 30 tisíc € v průběhu dvou měsíců, na místo byl odvezen v kufru auta, viděl chemikálie i proces výroby roztoku, prchal před zasahujícími policisty), přičemž této se účastnil z vlastní vůle opakovaně (i přes proklamovanou alergickou reakci). Nebylo současně prokázáno, že by na jmenovaného byl vyvíjen takový nátlak, který by zcela či výrazným způsobem eliminoval jeho svobodnou vůli tak, aby i přes svůj odpor byl nucen se podílet na společensky vysoce škodlivé činnosti, resp. toto bylo vyvráceno též výslechem zbývajících spoluobviněných. Nelze proto akceptovat argumentaci obviněného, že jednal pod tlakem osoby D. , potažmo jako její živý nástroj.
Pokud se týká námitky vztahující se k chybné právní kvalifikaci jednání obviněného, uvádí Nejvyšší soud následující. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu se obviněný dopustil jednáním, které bezprostředně směřovalo k tomu, že neoprávněně vyrobí pro jiného psychotropní látku a spáchá takový čin ve velkém rozsahu a jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, zcela správně poukázal na skutečnost, že i přes jakékoliv pochybnosti, že v dotčené nemovitosti započal proces výroby psychotropní látky a bylo naprosto detailně zjištěno množství suroviny v baňkách i vykalkulována výtěžnost drogy, tato se na samotném místě činu nenacházela, resp. nebyl zde zajištěn metamfetamin v takové podobě, který by mohl být bez dalšího zpracování aplikován jako droga. Nebylo též prokázáno, že obvinění v předchozích případech sami dovedli výrobu drogy až do konečné fáze. Proto odvolací soud, oproti soudu nalézacímu, neposoudil jejich jednání jako dokonaný trestný čin, ale pouze jako trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu.
K možnosti posoudit jednání již jako pokus spáchání trestné činnosti je zapotřebí, aby pachatel svým úmyslným jednáním bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, k jehož dokonání nedošlo pouze z důvodu existence překážky nezávislé na jeho vůli, která mu v dokonání zabránila. Stadium pokusu je tedy vymezeno naplněním tří základních znaků, a to úmyslu spáchat trestný čin; jednáním, které bezprostředně směřuje k jeho dokonání; a absencí takového dokonání. Jak již bylo uvedeno výše, subjektivní stránka trestného činu byla v rámci jednání dovolatele zcela bezpečně odůvodněna jeho vědomím o protiprávnosti konání a aktivním působením při procesu výroby psychotropní látky, což umožnilo učinit závěr o úmyslné formě zavinění obviněného. Ten přitom spolu s dalšími osobami již započali s procesem, jehož výsledkem měla být výroba psychotropní látky. Její získání, a tedy dokonání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, je přitom vázáno na řadu kroků, které počínají již obstaráním si prostředků (chemických látek, technického vybavení, prostor, atd.), které jsou k výrobě drogy nezbytné, dále pak samotným uskutečňováním výroby, která je rovněž rozdělena do několika fází, až po konečnou extrakci látky (drogy) pro koncové užití. Shora popsané kroky lze přitom současně podřadit k jednotlivým stadiím páchání trestné činnosti. Zatímco primárně popsané opatřování si prostředků určených k možnosti přistoupit k samotné výrobě drogy či organizování takové činnosti, lze skrze zákonná kritéria uvedená v §20 tr. zákoníku označit za stadium přípravy, pak již samotné zahájení výroby, které v sobě zahrnuje řadu chemických postupů, je třeba považovat za fázi pokusu ve smyslu §21 tr. zákoníku. K jednání, které bezprostředně směřuje ke spáchání trestného činu, dochází již za situace, kdy pachatel byť jen započne uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, v tomto případě tedy započne s výrobou omamné či psychotropní látky, aniž disponuje patřičným oprávněním takovou činnost uskutečňovat. Jestliže tedy obvinění, s vědomím protiprávnosti svého jednání, započali, za užití k tomu zajištěných prostředků a vybavení, s výrobou („vařením“) psychotropní látky, je takovou činnost nezbytné – při naplnění všech zákonných znaků – označit za pokus trestného činu nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to vzhledem k množství, které mělo a mohlo být výsledkem takové výroby podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Současně je třeba jejich jednání hodnotit jako jednání přímých pachatelů, kteří svou činností směřovali k naplnění všech zákonných znaků projednávané trestné činnosti, tedy neoprávněné výroby psychotropní látky, a nikoliv pouze pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak se toho dožaduje ve svém dovolání obviněný. Je nezbytné připomenout, že úloha pomocníka spočívá toliko v jednání podporujícím činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného jednání podle §22, event. §23 tr. zákoníku. Jako demonstrativní příklady zákon uvádí umožnění nebo usnadnění spáchání trestného činu jinému opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu. Pozice obviněného však byla jiná, když svou činností se úmyslně a přímo podílel na fázi výroby psychotropní látky, a to i za situace, pokud podle jeho tvrzení byly jím, resp. spoluobviněnými, připravené roztoky odváženy na jiné místo k finalizaci produkce.
Závěrem proto Nejvyšší soud konstatuje, že Vrchní soud v Praze, coby soud odvolací, zvolil v případě obviněného N. D. H. , při řádném posouzení všech klíčových okolností případu odpovídající právní kvalifikaci a rovněž tak uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jakož i soud prvého stupně. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor, který by mu umožnil do skutkových zjištění jakkoliv zasáhnout. Ačkoliv tedy v případě obviněného byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyargumentován adekvátními námitkami podřaditelnými pod příslušné ustanovení, Nejvyšší soud tyto námitky považuje za zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.