ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.20.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 20/2016-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2016 stížnost obhájce Mgr. V. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obhájce Mgr. V. P. z a m í t á .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, sp. zn. 6 To 102/2015, v trestní věci obviněného Mgr. F. Š. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 11/2015, bylo podle §66 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že obhájce Mgr. V. P. se předává ke kárnému postihu České advokátní komoře.
Uvedené rozhodnutí napadl obhájce Mgr. V. P. stížností, v níž uvedl, že v daném případě předseda senátu nesprávně zjistil skutkový stav věci a následně jej nesprávně posoudil. Nesouhlasí s konstatováním, že svou neúčast u veřejného zasedání dostatečně neomluvil, odůvodněná písemná omluva byla totiž soudu doručena tři dny před nařízeným veřejným zasedáním. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obviněný, kterého v daném sporu zastupoval, je znalý práva, přičemž spolupráci s advokáty ukončoval trestními oznámeními a stížnostmi na Českou advokátní komoru. Tento obviněný mu vypověděl plnou moc a výslovně písemně sdělil, že v jeho věci už nemá činit žádné úkony ani se účastnit veřejného zasedání. Současně poukazuje, že se v předmětné situaci nejednalo o obstrukční jednání, kterým by měl být mařen úkon, na kterém závisí důležitý postup trestního řízení. Podle stěžovatele předseda senátu trval na jeho přítomnosti a zcela degradoval vztah advokáta a klienta, který je řízen vedle trestního řádu i zákonem o advokacii. Rovněž nesouhlasí s výkladem §37 odst. 2 tr. ř. tak jak byl učiněn v napadeném rozhodnutí, neboť povinnost zde specifikovaná se nevztahuje na vyloučeného obhájce. Předseda senátu citoval v rozhodnutí §16 odst. 1 zákona o advokacii, podle kterého není advokát pokynem klienta vázán, je-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, avšak vůbec se nezaobíral skutečností, že vztah mezi ním jako obhájcem a obviněným jako klientem skončil v souladu s §20 odst. 6 zákona o advokacii, a to sdělením klienta nečinit žádné další úkony. Skutečnost, že advokát není vázán pokynem klienta lze vztáhnout pouze v existujícím vztahu klient – advokát, tento však již neexistoval. Podle názoru stěžovatele sdělení klienta, kterým žádá, aby ze strany obhájce již nebyly učiněny žádné další úkony, nemůže být v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, neboť se již nejedná o pokyn klienta ve smyslu §16 odst. 1 zákona o advokacii. Tímto okamžikem zanikl právní vztah mezi ním a obviněným a byl ve smyslu §37 odst. 2 tr. ř. vyloučeným obhájcem. Stěžovatel dále nepovažuje za přiléhavý odkaz předsedy senátu na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. R 32/2015. Uvedené rozhodnutí se totiž nevztahuje na situaci, kdy klient výslovně udělil pokyn obhájci, aby už nečinil žádné další úkony ve věci. Současně se stěžovatel domnívá, že §37 odst. 2 tr. ř. nelze vůbec na daný případ aplikovat, jelikož se vztahuje na situaci, kdy obviněným nově zvolený obhájce nebyl schopen převzít obhajobu, kdežto zde došlo k vypovězení plné mocí spolu s pokynem, aby nečinil další úkony, přičemž nového obhájce si obviněný nezvolil. V těchto případech se uplatní ustanovení §38 odst. 1 tr. ř. Vyžadoval-li předseda senátu účast stěžovatele na jednání, porušil právo obviněného na spravedlivý proces. Pokud by se k veřejnému zasedání dostavil, mohlo by dojít k poškození zájmu obviněného, a tedy ke kárnému provinění. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se stěžovatel nepředává ke kárnému postihu České advokátní komoře.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Proti rozhodnutí soudu podle §66 odst. 1, 3 tr. ř. je podle odst. 4 tohoto ustanovení přípustná stížnost, na základě které se však nepřezkoumává, zda se obhájce dopustil jednání uvedeného v odstavci 1, neboť to je věcí v tomto případě příslušného kárného senátu České advokátní komory, ale pouze to, zda byly dány důvody pro postup podle §66 odst. 3 tr. ř. V daném případě Nejvyšší soud zjistil, že s ohledem na vrchním soudem uváděné jednání stěžovatele nelze postupu soudu prvního stupně nic vytknout.
Podle §37 odst. 2 tr. ř. si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
Již v usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 11 Tvo 20/2015, Nejvyšší soud konstatoval, že ačkoli toto ustanovení (§37 odst. 2 tr. ř.) výslovně hovoří o situaci, kdy si obviněný zvolí obhájce namísto obhájce, „který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen“, je jej nepochybně třeba vztáhnout i na případy, kdy si obviněný zvolí nového obhájce namísto obhájce, kterého si před tím zvolil sám, ale i kdy si nového obhájce nezvolí, pouze stávajícímu obhájci vypoví plnou moc, přičemž se jedná o případ nutné obhajoby a nový obhájce nebyl dosud zvolen nebo soudem ustanoven. Účelem tohoto ustanovení je totiž nejen zajistit, aby obviněný neutrpěl újmu na svých právech tím, že by při úkonu trestního řízení neměl obhájce, ale především zajistit hladký a plynulý průběh trestního řízení bez průtahů způsobených případným obstrukčním chováním samotného obviněného, který by jinak mohl mařit provedení úkonu trestního řízení změnou či výpovědí plné moci obhájce těsně před již nařízeným úkonem trestního řízení. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nemůže obstát výhrada stěžovatele vůči v napadeném rozhodnutí použitému odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 305/2014 (uveřejněné pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr.). V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud rovněž zabýval výkladem ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. a povinností původního obhájce, kterému byla vypovězena plná moc pokračovat v obhajobě obviněného při hlavním líčení nebo veřejném zasedání v situaci, kdy ještě nebylo možné, aby obhajobu převzal nově zvolený obhájce.
Podle §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), je advokát „povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit“. Z uvedeného vyplývá, že výhrady stěžovatel k aplikaci §37 odst. 2 tr. ř., kdy se domnívá, že jej nelze na předmětný případ použít, nejsou opodstatněné. Pakliže obviněný Mgr. F. Š. současně s výpovědí plné moci dal obhájci pokyn, aby ve věci nečinil žádné další úkony, a to těsně před konáním nařízeného veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze v rámci odvolacího řízení, bylo zcela namístě, aby obhájce ve smyslu §16 odst. 1 zákona o advokacii svého klienta poučil o znění §37 odst. 2 tr. ř. a ve výkonu obhajoby pokračoval, jak mu citované ustanovení ukládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 11 Tvo 32/2013). Namísto toho obhájce v pátek dne 29. 1. 2016 soudu doručil výpověď plné moci, jejíž součástí byla reakce obhájce na sdělení předsedy senátu, který jej upozornil, že i přes vypovězení plné moci obviněným ve čtvrtek dne 28. 1. 2016 je povinen se k veřejnému zasedání konanému v pondělí dne 1. 2. 2016 dostavit, že se předmětného veřejného zasedání nebude účastnit, neboť trvá na tom, že pokud si obviněný výslovně nepřeje, aby konal jakékoliv další úkony v jeho trestní věci, nemůže již obhajobu nadále vykonávat. Z úředního záznamu na č. l. 1660 spisu také vyplývá, že předseda odvolacího senátu kontaktoval obhájce Mgr. V. P. ještě v den konání veřejného zasedání a poučil ho o povinnosti dostavit se k veřejnému zasedání s poukazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. a rovněž jej poučil i o případném postupu podle §66 odst. 3 tr. ř., načež obhájce reagoval tak, že setrvává na svém stanovisku. Tím zmařil konání veřejného zasedání nařízené na pondělí 1. 2. 2016, neboť se k němu nedostavil a jednalo se o případ nutné obhajoby.
Z obsahu podané stížnosti obhájce nevyplývá, že by výše uvedené skutečnosti činil spornými, když svůj postup (nedostavení se k nařízenému veřejnému zasedání) opírá o dikci ustanovení §20 odst. 6 zákona o advokacii: „Nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi podle odstavců 1 až 5 nebo z jiného důvodu zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá.“
Ani z tohoto ustanovení však nevyplývá možnost klienta (obviněného) advokátovi výslovně zakázat vykonávání neodkladných úkonů, a v důsledku toho vyloučit aplikaci §37 odst. 2 tr. ř.; takový pokyn klienta by byl s citovaným ustanovením v rozporu a v tomto smyslu měl stěžovatel obviněného poučit (srov. §16 odst. 1 zákona o advokacii).
Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením obhájce, že nemohl činit žádné další úkony, jelikož byl z jejich vykonávání vyloučen. K vyloučení obhájce totiž nepostačuje pouhé „rozhodnutí“ obviněného nebo obhájce samotného, nýbrž podle §37a tr. ř. se vyžaduje, aby o vyloučení obhájce rozhodl soud, a to pouze na základě důvodů v tomto ustanovení vymezených.
Vrchní soud v Praze proto důvodně vydal napadené usnesení. Zda se obhájce dopustil kárného provinění ve smyslu §32 odst. 2 zákona o advokacii, je na posouzení České advokátní komory. Stížnost Mgr. V. P. tak Nejvyšší soud shledal nedůvodnou a proto ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu