ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.23.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 23/2016-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2016 stížnost obviněného J. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, podle §68 odst. 1 tr. ř. o vzetí obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost, ve které namítl nepřiměřenou délku trestního řízení a dále uvedl, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zaručeno čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a jako neoddělitelná součást práva na spravedlivý proces je garantováno i Listinou základních práv a svobod. Z judikatury ESLP i Ústavního soudu pak lze podle stěžovatele dovodit, že jedním z prostředků kompenzace nepřiměřené délky řízení je uložení mírnějšího trestu. Délka řízení ve spojení s dobou, kterou strávil ve vězení, podle obviněného odůvodňují neúčelnost jeho vzetí do vazby a jako kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení by bylo možné vnímat jeho propuštění z vazby. Závěrem obviněný konstatoval, že vzetí do vazby musí být odůvodněno konkrétními důvody, nepostačuje jenom existence určité obavy. Stěžovatel se nedopustil jednání, které by naplňovalo důvody útěkové vazby, jelikož neuprchl ani se neskrýval, resp. to neměl v úmyslu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, případně znovu rozhodl o nahrazení vazby písemným slibem obviněného či dohledem probačního úředníka a uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestovat do zahraničí.
Stížnost byla proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podána i přímo obviněným, ve které především podotkl, že je nesprávně uvedeno datum, kdy byl vzat v roce 2010 do vazby. Ve vazbě již strávil více jak 3 roky, přičemž od spáchání údajné trestné činnosti uběhlo již 6 let. Obviněný vyslovuje nespokojenost s délkou trestního řízení, kdy je omezován buď vazbou, dohledem probačního úředníka nebo povinností zdržovat se v místě bydliště, což mu znemožnilo provádět podnikatelskou činnost. Stěžovatel se v závěru domáhá vyslovení podjatosti Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Především je nutno uvést, že z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 nově rozhodl tak, že obviněného J. V. při nezměněném výroku o vině, kterým byl soudem prvního stupně uznán vinným pod bodem I. B) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a v části pokusem zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1 k §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a pod bodem II) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr zákoníku, a při nezměněném výroku o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku nově obviněného odsoudil podle §283 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo rovněž rozhodnuto o zabrání věci. Rovněž bylo nově rozhodnuto o trestu dalších spoluobviněných. Tím Vrchní soud v Praze pravomocně ukončil trestní stíhání obviněného (§12 odst. 10 tr. ř.) a dnem 6. 6. 2016 u něj také nařídil výkon trestu odnětí svobody.
V současné době jsou tedy veškeré úvahy o důvodnosti dalšího trvání vazby obviněného bezpředmětné, protože rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 11 To 106/2015, byla trestní věc obviněného pravomocně skončena a nástupem do výkonu trestu odnětí svobody vazba skončila. Nejvyšší soud má ovšem jinak za to, že Vrchní soud v Praze zcela důvodně rozhodl o vzetí obviněného do vazby, když v době jeho rozhodování byla existence vazebního důvodu předvídaného ustanovením §67 písm. a) tr. ř. věcně plně opodstatněna, jelikož obviněný po propuštění z vazby na svobodu neplnil podmínky a omezení stanovené soudem, nezdržoval se ve stanovené době v místě bydliště a přes zákaz vycestování opustil území České republiky, přičemž se navíc v zahraničí dopustil obdobné trestné činnosti, pro kterou byl stíhán i v nyní projednávané věci. Přitom námitky uvedené obviněným ve stížnosti nebyly způsobilé žádným způsobem oslabit důvodnou existenci deklarovaného vazebního důvodu. Stěžovatel zejména namítal nepřiměřenou délku řízení, přitom však nejvýraznější podíl na délce řízení měl sám obviněný, který nerespektoval podmínky a omezení stanovené soudem při jeho propuštění z vazby, opustil území ČR a stal se pro orgány činné v trestním řízení zcela nedostupným, o čemž svědčí i fakt, že k jeho vystopování a předání k dalšímu řízení došlo teprve na základě vydaného evropského zatýkacího rozkazu. Nejvyšší soud proto považuje délku trestního stíhání obviněného, s ohledem na uvedené okolnosti, povahu a závažnost trestné činnosti, jakož i skutečnost, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno o vině a trestu ohledně celkem 5 obviněných, mezi kterými byli i cizí státní příslušníci, navíc někteří pobývající v zahraničí, za adekvátní, přičemž nelze shledat ani jakékoliv zbytečné průtahy v průběhu trestního řízení.
Rozhodnutí vrchního soudu o vzetí obviněného do vazby je též v souladu s ustanovením §72b tr. ř., když obviněný byl krajským soudem jako soudem prvního stupně odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nejvyššímu soudu v tomto řízení nepřísluší posuzovat obviněným tvrzenou podjatost Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, kterou obviněný dovozuje z rozhodnutí jmenovaného soudu o propuštění obviněného z vazby.
Protože se Nejvyšší soud věcně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu, nemohla se stížnost obviněného J. V. setkat s úspěchem a nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu