ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.4.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 4/2016-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2016 stížnost obviněných RNDr. T. H. , JUDr. H. Ch. , Mgr. L. M. , Ing. V. N. , a Ing. P. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 92/2015, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněných z a m í t á .
Odůvodnění:
V trestní věci obviněného RNDr. T. H. a spol. vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014 rozhodl Vrchní soud v Praze k námitce podjatosti obviněných usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 To 92/2015, tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu soudci senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, JUDr. Radek Hartmann, JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D., nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 92/2015.
Proti výše označenému usnesení podali obvinění, uvedení v záhlaví tohoto usnesení, prostřednictvím svého obhájce stížnost, ve které namítli, že dotčení soudci jako členové odvolacího senátu rozhodovali v předchozí trestní věci, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 41/2014, v níž vyjádřili též názor na skutkové a právní otázky, které jsou významné i pro trestní věc stěžovatelů, aniž se tito k nim mohli vyjádřit. V nyní posuzované věci dotčení soudci rozhodli ke stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Městského soudu v Praze o vrácení věci k došetření mimo jiné tak, že nařídili, aby byla věc v prvním stupni projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (usnesení sp. zn. 5 To 19/2014). Tento postup vrchní soud odůvodnil tím, že předchozí senát městského soudu hodnotil shromážděné důkazy jednostranně a nevyváženě, bez toho že je sám provedl a dal stranám přiměřený prostor vyjádřit se k obsahu důkazů. Tyto závěry pak ovšem logicky platí i pro rozhodování vrchního soudu, který sám rovněž musel nějakým způsobem hodnotit shromážděné důkazy a dospět v neveřejném zasedání, aniž dal prostor procesním stranám k vyjádření, k závěru o jednostranném a nevyváženém jejich hodnocení ze strany městského soudu, a predikovat tak svůj vztah k výsledku hodnocení důkazů. Stěžovatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl, že dotčení soudci jsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v jejich trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 8/2014.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí k námitce podjatosti konstatoval, že žádný ze soudců není v příbuzenském, přátelském či jiném obdobném vztahu ke kterémukoliv z obviněných, což obvinění ani netvrdí.
Pokud obvinění založili námitku podjatosti dotčených soudců Vrchního soudu v Praze též na tom, že uvedení soudci rozhodovali v jiné trestní věci proti jiným obviněným, tj. v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 9/2012 (u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 41/2014), tak vrchní soud k tomu zcela přiléhavě uvedl, že tato skutečnost nemůže být důvodem rozhodnutí o vyloučení soudců, a to ani v situaci, že některé dílčí otázky řešené v trestní věci, na kterou obvinění poukazují, mohou být řešeny i v jejich trestní věci. Opačný závěr by totiž podle vrchního soudu mohl vést například k vyloučení senátu jenom z důvodu, že již v předchozích trestních věcech učinil právní závěr, který dopadá i na posuzovanou věc. V této souvislosti odkázal na konkrétní judikaturní rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že právní názor soudce nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně.
Již vrchní soud se též dostatečným způsobem vypořádal s tvrzením stěžovatelů, že ve svém rozhodnutí ze dne 29. 6. 2015, sp. zn. 5 To 19/2015, sám „jednostranně a nevyváženě“ hodnotil dosud opatřené důkazy, což zakládá podjatost ve věci rozhodujících soudců. Z obsahu uvedeného rozhodnutí se však nic takového nepodává, když vrchní soud v tomto směru jen poukázal na způsob vyjádření městského soudu k důkazní situaci v posuzované věci, včetně jeho názoru na věc, resp. na možný výsledek řízení, což důvodně vedlo k postupu, jímž vrchní soud nařídil věc v prvním stupni projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Tvrzení stěžovatelů, že vrchní soud v tomto ohledu ve svém rozhodnutí postupoval stejně, tak nelze přisvědčit. Nejvyšší soud může dále odkázat na náležité odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, se kterým se zcela ztotožňuje.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal jakékoliv pochybení na straně Vrchního soudu v Praze, nemohla být stížnost obviněných shledána důvodnou. Nejvyšší soud se tak shoduje se závěrem Vrchního soudu v Praze, že soudci senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, JUDr. Radek Hartmann, JUDr. Hana Navrátilová a JUDr. Kateřina Korečková, Ph.D., nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 5 To 92/2015, a podanou stížnost obviněných jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu