ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.106.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 106/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti povinné Mgr. S. V. , F.-M., o zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský úřad Praha 10 pod sp. zn. 167 EX 21145/14, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 7. 2015, č. j. 10 Co 535/2015-47, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 31. 7. 2015, č. j. 10 Co 535/2015-47, potvrdil usnesení okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 3. 2015, č. j. 29 EXE 6725/2014-23, jímž zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, odůvodněný vznesením námitky promlčení vymáhané pohledávky.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud právní předchůdce oprávněné vedl k vymožení pohledávky přiznané Okresním soudem ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 19 C 199/2002-25 (který nabyl právní moci dne 19. 2. 2003 a stal se vykonatelným 24. 2. 2003) od 22. 10. 2004 do 15. 9. 2010 výkon rozhodnutí postižením členského podílu povinné u stavebního a bytového družstva a od 7. 2. 2005 srážkami z příjmu povinné, a výkon rozhodnutí „doposud běží“, nemohlo k promlčení vymáhané pohledávky dojít.
Odvolací soud se s tímto posouzení věc v rozhodném směru ztotožnil, a podrobně vysvětlil, proč promlčecí doba byla ve vztahu k jednotlivým exekučním řízením, jež byla k vymožení předmětné pohledávky vedena, stavěna.
Povinná, vybavená právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že „napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného práva i práva procesního, přičemž má být dovolacím soudem právní otázka posouzena jinak, než jak ji vyřešil odvolací i prvoinstanční soud.“ Dovolatelka se domnívá, že soudy nesprávně právně posoudily otázku stavění běhu promlčecí doby s ohledem na podmínku řádného pokračování v zahájeném řízení, a dále má za to, že je nesprávný závěr obou soudů, že vykonávací řízení prováděné nařízeným výkonem rozhodnutí srážkami ze mzdy dosud probíhá, jestliže od roku 2007 není zaměstnána a nemá žádný jiný příjem. Se zřetelem k tomu, že podle jejího názoru je vymáhaný nárok promlčen, navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a exekuci v celém rozsahu zastavil, případně aby obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ – jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 31. 7. 2015.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z předchozího je zjevné, že dovolatelka – ve smyslu těchto požadavků – adekvátně nevymezila, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání a jejich naplnění není odvoditelné ani interpretací obsahu jejího dovolání, neboť je jen rekapitulací námitek vznesených již v odvolání a poté polemikou se závěry odvolacího soudu. Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak než soud odvolací , což však za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení §237 o. s. ř. považovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Jinak řečeno, dovolatelka nežádá, aby dovolací soud rozhodl jinak, než sám dosud rozhodoval , což jediné by mohlo přípustnost dovolání založit.
Protože dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř. předsedou senátu odmítl.
Ostatně, již jen nad tento rozhodný rámec, a dovolatelce na vysvětlenou, stojí za to zaznamenat, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není jakkoliv v kolizi.
K otázce řádného pokračování v zahájeném exekučním řízení se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím ve věci nebrání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4944/2014).
V usnesení ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 271/2014 pak Nejvyšší soud konstatoval, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného trvá i v případě, že povinný před uspokojením pohledávky oprávněného přestal pracovat, pracovní poměr skončil a nový pracovněprávní vztah nebyl založen; výkon není jen fakticky prováděn a řízení i nadále běží, dokud nenastane některá z okolností předpokládaných zákonem, na jejímž základě soud rozhodne o jeho zastavení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu