ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1134.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1134/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné FOKR Czech s. r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Havlíčkova č. 234/1, identifikační číslo osoby 25873580, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, proti povinné MILNEA, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského č. 622/11, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23, pro 39 993 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 6266/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. října 2015, č. j. 40 Co 383/2015-632, takto:
I. Dovolání oprávněné se zamítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 884,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha, se sídlem v Plzni, Vlastina č. 602/23.
Odůvodnění:
K návrhu původní oprávněné (FOCUS – METAL, s. r. o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova č. 399/1, identifikační číslo osoby 62303414) Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. října 2007, č. j. 50 Nc 6266/2007-11, nařídil na základě „vykonatelného“ rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Martina Mojžíška (dále jen „rozhodce“) ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. RN 08/2007 (dále jen „exekuční titul“), exekuci na majetek povinné k vymožení pohledávky původní oprávněné ve výši 39 993 632 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 336 651 Kč, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné, které budou v průběhu exekučního řízení stanoveny, provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Františka Gajdoše, Exekutorský úřad Vsetín (dále jen „soudní exekutor“).
Usnesením ze dne 4. května 2015, č. j. 50 Nc 6266/2007-552, Okresní soud v Olomouci k „návrhu“ povinné zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 3. října 2007, č. j. 50 Nc 6266/2007-11, a rozhodl o povinnosti povinné zaplatit povinné náhradu nákladů řízení ve výši 113 039 Kč k rukám jejího zástupce a soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 4 235 Kč shodně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Uvedl, že exekuční titul byl vydán na základě podvodného jednání rozhodce a dalších osob, které se mimo jiné měly na výsledku rozhodčího řízení předem dohodnout ve prospěch právní předchůdkyně oprávněné. Za toto jednání byl rozhodce společně s dalšími osobami uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667. Pokud tedy exekuční titul byl vydán na základě trestného činu rozhodce, nejedná se o způsobilý exekuční titul, jenž by měl požívat právní ochrany a na podkladě kterého by bylo možné nařídit exekuci či v již nařízené exekuci dále pokračovat. Opačný postup by byl v rozporu s právními předpisy. Za nedůvodnou považoval námitku, podle níž povinná podala pouze podnět k zastavení exekuce, nikoliv návrh na zastavení exekuce, neboť k zastavení exekuce mělo dojít z moci úřední. Nepřisvědčil ani námitce oprávněné, že návrh povinné na zastavení exekuce neobsahuje podpis správce závodu, který jakožto procesní písemný úkon povinné obsahovat musí. Dodal, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2012, na posuzovanou věc nedopadá.
K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. října 2015, č. j. 40 Co 383/2015-632, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2015, č. j. 50 Nc 6266/2007-552, potvrdil a oprávněné uložil povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 73 883 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce povinné. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je dán důvod k zastavení exekuce ve smyslu §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť exekuční titul byl vydán na základě trestného činu rozhodce (a dalších osob). Skutková podstata tohoto trestného činu, kterého se podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667, spočívala mimo jiné v tom, že odsouzení „v souladu s dohodnutým modelem jednání a zdánlivě zákonných právních úkonů, směřujících k podvodnému dosažení neoprávněného profitu, formálně provedli potřebné procesní úkony rozhodčího řízení a s datem 30. 8. 2007 vyhotovil rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek písemnost označenou jako „Rozhodčí nález č. j. RN 08/2008“, v jehož výroku deklaroval plnou úspěšnost žalobce dle podané žaloby, čímž fakticky vytvořil právní instrument pro realizaci výkonu rozhodnutí, které zavazovalo povinného k plnění, a proto docílili vydání exekučního titulu za okolností a jednáním kvalifikovaným jako pokus trestného činu spočívajícího ve zvlášť závažném zločinu podvodu“. Jestliže bylo vydání exekučního titulu dosaženo na základě jednání, kvalifikovaného odsuzujícím trestním rozsudkem jako pokus o trestný čin spočívající ve zvlášť závažném zločinu podvodu, exekuční titul nemohl z pohledu hmotného práva založit žádnou platební povinnost povinné. Okolnosti, na nichž se zakládá odsuzující trestní rozsudek, pak lze považovat za tzv. jiný důvod, pro který není možné exekuční titul vykonat ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Uvádí mimo jiné, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat rozhodčí nález, neboť již byl podroben přezkumu, přičemž žaloba na jeho zrušení byla v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 211/2007 zamítnuta. Opačný postup by byl v rozporu s překážkou „věci rozsouzené“. Exekuční soud je vázán pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, a to bez ohledu na případné trestní odsouzení rozhodce, tj. i kdyby byl rozhodce pravomocně odsouzen za trestný čin spáchaný v souvislosti s rozhodčím nálezem, je exekuční soud povinen jej vykonat, ledaže by například na základě žaloby pro zmatečnost bylo obnoveno řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. I přesto, že by nedošlo k pravomocnému zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, bylo by možné přezkoumávat pouze to, zda rozhodčí nález vydala osoba rozhodce vybraná podle transparentních pravidel nebo zda se rozhodce přímo podílel na sjednání rozhodčí doložky. Neplatnost rozhodčí doložky nezpůsobuje skutečnost, že byla uzavřená s úmyslem spáchat trestný čin. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2860/2014. Vydání exekučního titulu rozhodcem v souvislosti s jeho trestnou činností představuje zákonný důvod pro jeho zrušení. Povinný měl využít příslušné instituty civilního procesu vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu (exekučního titulu), pokud je však nevyužil, nelze uvedené hojit v exekučním řízení. Odsouzení rozhodce pro trestný čin spáchaný v souvislosti s rozhodčím nálezem tedy podle názoru oprávněné není samo o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nýbrž důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost podle §229 ost. 1 písm. g) o. s. ř. Neznamená ani, že by pohledávka přiznaná exekučním titulem nebyla v souladu s hmotným právem. Navíc oprávněná upozorňuje, že se odvolací soud nezabýval všemi jí namítanými otázkami v odvolání, čímž řízení zatížil závažnou vadou. Oprávněná dále namítá, že napadené rozhodnutí nemá oporu v dokazování ani v trestním rozsudku, a je tudíž zmatečné a nepřezkoumatelné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje.
K dovolání oprávněné se podáním ze dne 29. února 2016 vyjádřila povinná tak, že závěry odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, považuje za správné, na rozdíl od argumentace oprávněné. Z konstantní, ve vyjádření povinnou citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o s. ř. „zahrnuje bez taxativního vymezení všechny myslitelné případy, kdy rozhodnutí nelze vykonat, protože by výkon představoval nepřípustný zásah do konkrétního práva“. Mezi tyto případy podle názoru povinné patří i zinscenování rozhodčího řízení, kvalifikované rozsudkem vydaným v trestním řízení jako pokus o trestný čin podvodu, jehož výsledkem je exekuční titul, na podkladě kterého byla nařízena předmětná exekuce na majetek povinné, tzn. okolnosti, za kterých v této věci došlo k vydání exekučního titulu. Takové jednání bylo zjevným zneužitím práva, které nemůže požívat právních ochrany a bylo by v rozporu se zásadou poctivosti a dobré víry. Je proto na místě poskytnout povinné právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, a to i v rámci exekučního řízení, neboli není vyloučeno, aby exekuční soud i přesto, že byla pravomocně zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu (exekučního titulu), zastavil ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. na základě tohoto exekučního titulu nařízené exekuční řízení. Navrhuje proto, aby dovolání oprávněné bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že exekuční titul – rozhodčí nález vydal rozhodce, který tak učinil v souvislosti s trestným činem, za který byl pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v trestním řízení odsouzen, která ve vztahu k rozhodčímu nálezu jakožto exekučnímu titulu nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
V posuzované věci byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667, rozhodce, který vydal předmětný exekuční titul, společně s dalšími osobami uznán vinným ze spáchání trestného činu pokusu trestného činu, resp. zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se odsouzení měli dopustit tím, že v období druhé poloviny roku 2005 na podkladě jejich předchozí dohody a vzájemné součinnosti, spočívající v koordinaci potřebných úkonů, zejména právní povahy, v úmyslu docílit neoprávněného získání většího objemu finančních prostředků od povinné ve prospěch původní oprávněné, realizovali vytvořený model jednání a zdánlivě zákonných právních úkonů k podvodnému dosažení neoprávněného profitu tak, aby zneužití prvků, které jsou charakteristické pro rozhodčí řízení podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), zinscenovaným rozhodčím řízením, s předem dohodnutým výsledkem, v plném rozsahu vyznívajícím ve prospěch původní oprávněné, jímž eliminovali jak možnou neúspěšnost v případě vedení sporu před obecnými soudy, tak i nutnost nákladů takového soudního řízení, a s ohledem na jednoinstančnost rozhodčího řízení současně docílili okamžité vykonatelnosti vydaného rozhodčího nálezu s cílem jednak minimalizace doby pro vymožení pohledávek, získaných na podkladě takto zinscenovaného rozhodčího řízení, zejména formou nařízení exekuce, jednak právní obrany poškozeného subjektu proti realizovaným úkonům na podkladě navenek zákonného titulu pro výkon rozhodnutí. Jednotliví spoluodsouzení (pozn. včetně rozhodce, který vydal předmětný exekuční titul) pak měli rozdělené úkoly v rámci páchání trestné činnosti, přičemž rozhodce měl trestnou činnost zaštiťovat vydáním rozhodčích nálezů proti poškozeným subjektům. Mezi těmito rozhodčími nálezy figuroval i předmětný exekuční titul.
Podle ustanovení §52 ods. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně dovodil, že v ustanovení §268 odst. 1 pod písmenem h) o. s. ř. zákon vymezuje důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4289/2013, či odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012)
Důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, s rušivými okolnostmi při provádění výkonu, případně se specifickým jednáním povinného (srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387).
Již v usnesení ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98 či v usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn 20 Cdo 1962/2004, Nejvyšší soudu dovodil, že z povahy věci a logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (exekuce) vybudován [srov. §268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře ; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.
Skutková podstata trestného činu, za který byla mimo jiné oprávněná pravomocně odsouzena, spočívala v tom, že v rámci zinscenovaného rozhodčího řízení s předem dohodnutým výsledkem, v plném rozsahu vyznívajícím ve prospěch původní oprávněné, byl vydán exekuční titul, na jehož podkladě byla následně nařízena tato exekuce na majetek povinné.
Z výše uvedeného vyplývá, že oprávněná dosáhla vydání exekučního titulu trestným činem, za který následně byla společně s dalšími osobami pravomocně odsouzena, tj. zjevně došlo ke zneužití práva oprávněnou v neprospěch povinné, které nemůže požívat právní ochrany. Tudíž, byl-li exekuční titul vydán osobou, která tak učinila v souvislosti se svou shora popsanou trestnou činností, jsou právě okolnosti, za nich k vydání exekučního titulu došlo (rozhodcem v souvislosti s jeho trestnou činností), okolnostmi vyznačujícími se odpovídající relevancí, resp. působící intenzivně a v podstatné míře (nebylo-li by trestné činnosti, nebyl by vydán rozhodčí nález, event. by oprávněná nemusela být v rozhodčím řízení procesně úspěšnou stranou), tzn., zakládají tzv. jiný důvod, pro něž nelze tento exekuční titul vykonat. Jestliže by na podkladě takto vydaného exekučního titulu byla nařízena exekuce či by v již nařízené exekuci bylo i nadále pokračováno, došlo by tím k popření základních principů právního státu i k popření účelu exekučního řízení a jeho procesních principů, neboť by exekuční řízení bylo vedeno na základě exekučního titulu vydaného v důsledku trestné činnosti rozhodce, tj. zjevně nezákonným způsobem.
Námitka oprávněné, že exekuční soud je vázán pravomocným rozhodnutím soudu o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu, které tak zakládá překážku věci rozsouzené, tzn., že exekuční soud již v exekučním řízení nemůže zohledňovat, zda k vydání exekučního titulu došlo v souvislosti s trestnou činností exekučního řízení, není opodstatněná.
Exekuční soud, event. soudní exekutor, je oprávněn v každé fázi exekučního řízení z moci řízení přezkoumávat, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce, tzn., mimo jiné, zda zde existuje kvalifikovaný (způsobilý) exekuční titul ve smyslu §40 odst. 1 ex. řádu. Ve vztahu k rozhodčímu nálezu, na základě kterého byla exekuce nařízena, tak například může přezkoumávat případný nedostatek pravomoci orgánu (rozhodce), který exekuční titul vydal, a v případě absence pravomoci rozhodce exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z moci úřední - tj. aniž by povinný v rozhodčím řízení či dokonce v exekučním řízení neplatnost rozhodčí doložky namítal
– zastavit (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho však rovněž musí i bez návrhu (§269 odst. 1 o. s. ř.) přihlédnout k jiným relevantním okolnostem, pro něž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení exekuce nezhojí vady, bránící provedení exekuce a existující již v době jeho vydání (byť o ní bylo v trestním řízení rozhodnuto až po nařízení exekuce), námitka dovolatelky, že odvolací soud jednal v rozporu se zásadou věci rozhodnuté, tudíž neobstojí. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že v exekučním řízení soud posuzoval, zda je exekuční titul vydaný v důsledku trestné činnosti rozhodce kvalifikovaným exekučním titulem, nerozhodoval tedy přímo o zrušení exekučního titulu, a to navíc za situace, kdy více jak 4 roky poté, co byla žaloba povinné na zrušení rozhodčího nálezu (exekučního titulu) rozsudkem Krajského soudu v Ostravě již ze dne 22. května 2008, sp. zn. 28 Cm 221/2007, zamítnuta, bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. října 2012, č. j. 54 T 3/2010-7393, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 4 To 22/2013-7667, rozhodnuto o vině mimo jiné rozhodce za spáchání pokusu trestného činu, zvlášť závažného zločinu podvodu. Povinná sice mohla podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak namítá oprávněná, avšak pokud tak neučinila, neznamená to, že by již exekuční soud nemohl ve smyslu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit exekuci nařízenou na základě exekučního titulu vydaného v souvislosti s trestnou činností rozhodce. Vydání exekučního titulu v souvislosti s trestnou činností rozhodce je natolik závažným případem, že by odepření možnosti zastavení exekučního řízení vedlo ke zjevně nepřípustnému (a nespravedlivému) zásahu do práva osoby povinné.
S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že nařízenou exekuci je možné zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně), že exekuční titul vydal orgán, který tak učinil v souvislosti s trestnou činností, za níž byl pravomocně odsouzen, a to opětovně bez ohledu na to, zda povinná podala návrh na zastavení exekuce či tuto námitku uplatnila v žalobě na zrušení exekučního titulu. Usnesení odvolacího soudu je tudíž z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné a Nejvyšší soud České republiky proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.. Úspěšná povinná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný pod číslem 116/2013 Sb. Sbírky zákonů České republiky, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zástupce oprávněné učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání - §11 odst. 2 písm. e) AT], náleží mu tak náhrada nákladů ve výši celkem 36 844,50 Kč, sestávající z odměny podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 AT ve výši 30 150 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 6 394,50 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.). Náhradu nákladů dovolacího řízení je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který povinnou zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu