ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1242.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1242/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. G. A. , zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1 - Josefově, Široká 36/5, proti žalovanému Obvodnímu podniku bytového hospodářství v Praze 2, státnímu podniku „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 7/315, identifikační číslo osoby 00063436, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 12/2013-101, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, č. j. 70 Co 346/2014-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č. j. 38 C 12/2013-101, zamítl žalobu, aby z exekuce „vedené k uspokojení pohledávky Obvodního podniku bytového hospodářství v Praze 2 ve výši 7 650 000 Kč a nákladů exekuce v předpokládané výši 1 102 200 Kč a pohledávky ve výši 212 530,25 Kč s příslušenstvím proti povinnému JUDr. P. L., byly vyloučeny nemovité věci v katastrálním území K., obec P., zapsané na listu vlastnictví č. 1299 u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to (bytová) jednotka č. 1267/12 v budově č. p., spoluvlastnický podíl o velikosti 659/19929 na společných částech budovy č. p. a pozemcích parc. č. 708/6, 708/8, 708/15 a 708/21, dům č. p. na pozemku parc. č. 1837/3, rozestavěná stavba na pozemku parc. č. 1836/3, pozemek parc. č. 1837/1, zahrada, a pozemek parc. č. 1837/3, zastavěná plocha a nádvoří, dále též „nemovité věci“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce oprávněného (žalovaného) proti povinnému JUDr. P. L. byla mimo jiné nařízena exekučním příkazem soudní exekutorky JUDr. Jany Šajnerové, Exekutorský úřad Rakovník, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 087 Ex 867/12, 64 EXE 3892/2012, podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 41 T 13/2009-1043 (dále též „rozsudek Městského soudu v Praze“) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 7 650 000 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně. Vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství JUDr. P. L. a žalobkyně v důsledku trestné činnosti JUDr. L., který byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), a svým jednáním způsobil škodu ve výši vymáhané pohledávky oprávněné. Tato pohledávka vznikla JUDr. P. L. ke dni 7. 5. 2004, tedy za trvání manželství žalobkyně a JUDr. L. Uvedené manželství bylo pravomocně ke dni 30. 10. 2008 rozvedeno podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2008, č. j. 39 C 140/2008-18, přičemž v rozvodovém řízení manželé předložili dohodu o vypořádání vzájemných majetkových majetkových vztahů, v níž nedošlo k vypořádání exekučně postižených nemovitých věcí; tyto věci připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně na základě notářského zápisu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. NZ 185/2005, o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů. Protože nemovité věci lze exekučně postihnout s ohledem na skutečnost, že nebyly předmětem vypořádání společného jmění manželů a závazek z titulu náhrady škody povinného JUDr. L. vznikl za trvání jeho manželství s žalobkyní, nesvědčí žalobkyni právo na vyloučení nemovitých věcí z exekuce, byť se její manžel „zavázal bez jejího souhlasu“ a byť „rozsah závazku přesahuje míru přiměřenou jejím majetkovým poměrům“ (ke svým právním závěrům soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněné pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007). Námitka rozporu výkonu práva s dobrými mravy, vycházející z toho, že je postižen majetek žalobkyně pro trestnou činnost „jiné osoby“, může být posouzena pouze v rámci probíhající exekuce (v řízení o zastavení exekuce).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 10. 2014, č. j. 70 Co 346/2014-153, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala nabytí nemovitých věcí za její finanční prostředky do výlučného vlastnictví. Poukázal v této souvislosti na zjištění, že podle obsahu kupní smlouvy měli manželé L. uhradit podstatnou část kupní ceny jedné z nemovitých věcí - bytové jednotky č. 1267/12 v K.
- z hypotečního úvěru a že v textu nabývacích titulů (kupních smluv) jednoznačně vyjádřili vůli koupit nemovité věci do společného majetku (společného jmění manželů či bezpodílového spoluvlastnictví manželů). Ani odvolací soud proto nepochyboval o tom, že nemovité věci tvořily součást společného jmění manželů L. Soud prvního stupně za tohoto stavu správně použil ustanovení §262a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), a §42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“, umožňující exekučně postihnout majetek ze zúženého či zaniklého společného jmění manželů, jestliže dosud nedošlo k jeho vypořádání. Smlouva manželů L. ze dne 24. 3. 2005 o zúžení společného jmění neobsahuje jakékoli ujednání o vzájemném hodnotovém vypořádání a stejně jako rozvod manželství nevylučuje exekuční postižení specifikovaných nemovitých věcí.
Odvolací soud označil za podstatné pro posouzení věci, zda vymáhané pohledávky (7 650 000 Kč z titulu náhrady škody a 212 530,25 Kč) vznikly za trvání manželství žalobkyně a JUDr. L. Pro škodu ve výši 7 650 000 Kč je rozhodující okamžik, kdy se projevila v majetkové sféře poškozeného, v posuzovaném případě kdy „byla na základě příkazu učiněného povinným částka 10 miliónů Kč poukázána na účet společnosti PROFES CZ, spol. s r. o., jejíž jediný společník a jednatel si počínal v účastenství s JUDr. L., jak je zřejmé z výroku trestního rozsudku“ (tj. rozsudku Městského soudu v Praze). Uvedené jednání uskutečnil JUDr. L. cíleně k obohacení třetí osoby na úkor žalovaného, kterého dne 7. 5. 2004, tj. za trvání manželství s žalobkyní, poškodil. Ohledně vzniku pohledávky ve výši 212 530,25 Kč odvolací soud zjistil relevantní skutečnosti z exekučního příkazu a dovodil splatnost této pohledávky ke dni 4. 2. 2006 (za trvání manželství žalobkyně a JUDr. L.), byl-li povinný od 5. 2. 2006 v prodlení s její úhradou. Námitka žalobkyně, že výkon práva žalovaného (oprávněného) je v rozporu s dobrými mravy, není v řízení o excindační žalobě významná.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž k předpokladu přípustnosti uvedla, že otázka, zda je možné pro uspokojení deliktních závazků dlužníka exekučně postihnout nevypořádaný majetek zaniklého společného jmění dlužníka a jeho bývalé manželky, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; otázku, kdy (k jakému okamžiku) vymáhaná pohledávka vznikla, odvolací soud podle názoru dovolatelky řešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu exekuční postižení zaniklého společného jmění manželů připouští u smluvně převzatých závazků dlužníka (jednoho z manželů), nikoli závazků „deliktních“. Pro trestnou činnost bývalého manžela nelze postihnout majetek druhého manžela za situace, kdy je dovolatelka po dobu téměř deseti let v katastru nemovitostí evidována jako výlučný vlastník majetku, který v dobré víře užívá a o skutcích bývalého manžela (dlužníka) „nemohla mít povědomost“, takže za tyto skutky nemůže být se zřetelem k zásadě personalizace trestu postižena. Výkon práva, jímž se žalovaný domáhá postižení žalobkyně pro trestnou činnost jiné osoby, je proto v rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Otázka vzniku pohledávky ve výši škody 7 650 000 Kč je v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009. Z označeného rozhodnutí je zřejmé, že počínaje dnem 7. 5. 2004 vznikala žalovanému škoda pouze ve výši úroků ušlých v důsledku převedení částky 10 000 000 Kč; škoda ve výši 7 650 000 Kč mohla vzniknout teprve tehdy, kdy bylo zřejmé, že společnost PROFES CZ, spol. s r. o., částku v plné výši nevrátí, k čemuž došlo po rozvodu manželů L. v okamžiku zrušení konkursu pro nedostatek majetku PROFES CZ, spol. s r. o. Vznik pohledávky 212 530,25 Kč nelze hodnotit podle dne vydání rozhodnutí soudu o této pohledávce a podle dne přiznání úroků z prodlení, neboť pohledávka mohla vzniknout již před uzavřením manželství L. (rozhodnuto o ní bylo až v době trvání manželství) a úroky z prodlení nemusely být požadovány od prvního dne následujícího po vzniku pohledávky, ale od jiného, pozdějšího data. Důkazy navržené žalobkyní ke vzniku pohledávky odvolací soud neprovedl. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Požádala současně o odklad právní moci napadeného usnesení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že zákon nerozlišuje, zda se v případě exekuce na majetek patřící do společného jmění manželů k vymožení závazku jednoho z manželů jedná o závazek smluvní či deliktní. Námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je v řízení o vyloučení věcí z exekuce irelevantní (s bližším odkazem na judikaturu dovolacího soudu). Odvolací soud správně posoudil i okamžik vzniku jednotlivých pohledávek, vyšel-li z trestního rozsudku a dovodil-li, že specifikované pohledávky vznikly za trvání manželství žalobkyně a JUDr. L. Dovolatelka svojí argumentací uvedenou skutečnost nezpochybňuje, především nepředkládá důkazy, že by závazky vznikly před uzavřením manželství L. Námitku ohledně okamžiku vzniku pohledávky ve výši 299 996,57 Kč žalobkyně vznesla až po koncentraci řízení (dříve pouze namítala, že pohledávka vznikla po rozvodu manželství, nikoli před jeho uzavřením).
Nejvyšší soud (viz §10a o. s. ř.) o věci rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále opět „o. s. ř.“ (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), se závěrem o nepřípustnosti dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud již ve své ustálené rozhodovací praxi jednoznačně stanovil předpoklady pro nařízení exekuce na majetek patřící do společného jmění manželů, jakož i podmínky, které umožňují druhému z manželů domáhat se vyloučení věcí patřících do společného jmění manželů. Vysvětlil především, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jestliže takový závazek vznikl, může se druhý z manželů domáhat vyloučení věcí ve společném jmění jen z důvodů taxativně stanovených v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007). Právo vymoci přisouzenou pohledávku proti dlužníkovu manželovi (jako následně výlučném vlastníkovi) je přiznáno jen věřitelům pohledávek vzniklých před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 20 Cdo 2410/2012). Dovodil rovněž, že žaloba na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být úspěšná, jestliže vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů; použití ustanovení §267 odst. 1 a a 2 o. s. ř. je v tomto případě vyloučeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009).
Z konstantní judikatury dovolacího soudu (vycházející z o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013) tudíž vyplývá, že pro účely rozhodování o vyloučení majetku patřícího do společného jmění manželů z exekuce (výkonu rozhodnutí) je podstatné, kdy vymáhaný závazek vznikl (zda za trvání manželství či nikoli), zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů a zda se (ne)jedná o vymáhaný závazek v případech taxativně vymezených v ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. Z tohoto výčtu je výkladem a contrario zřejmé, že z hlediska vyloučení majetku patřícího do společného jmění manželů není rozhodné, zda vymáhaný závazek má smluvní či jiný právní důvod (např. z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou deliktním jednáním jednoho z manželů, jako je tomu v posuzované věci). Rozhodnutí odvolacího soudu proto na dovolatelkou vymezené otázce ohledně charakteru vymáhaného závazku nezávisí a předpoklad přípustnosti dovolání nemůže být uvedenou právní otázkou vystižen. Spojuje-li dovolatelka otázku deliktního původu závazku jejího bývalého manžela a některé další skutečnosti (užívání exekučně postiženého majetku po delší dobu v dobré víře, že jde o její výlučné vlastnictví, personalizace trestu, nevědomost o trestné činnosti manžela) s tvrzením o nemravnosti způsobu exekuce, je tato námitka v řízení o vyloučení věci z exekuce bez významu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2007).
Právní otázka vzniku vymáhaného závazku ve výši 7 650 000 Kč je sice otázkou rozhodnou, dovolatelka však námitku v podrobnostech směřuje pouze proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu korespondujícím s výrokovou částí pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž je ohledně viny (a jí odpovídající skutkové podstaty trestného činu) bývalého manžela žalobkyně (dlužníka) soud v občanskoprávním řízení vázán (§135 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil názor, že na otázce skutkových zjištění důvod dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Odkaz dovolatelky na judikaturu trestního senátu Nejvyššího soudu není případný, neboť dovolací soud v usnesení ze dne 21. října 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, řešil oproti posuzované věci skutkově odlišný případ se zaměřením na zpochybněnou a pro vznik škody rozhodnou subjektivní stránku trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. (v judikované věci obviněný konkursní správce mohl důvodně předpokládat vrácení cizích finančních prostředků, s nimiž měl neoprávněně nakládat, do majetku konkursní podstaty úpadce, což se stalo), přičemž o subjektivní stránce odsouzeného JUDr. P. L. nevznikají ze skutkové podstaty trestného činu vylíčené v rozsudku Městského soudu v Praze žádné pochybnosti (bývalý manžel žalobkyně, vědom si toho, že svým jednáním může způsobit na majetku státu škodu, za účelem poskytnutí částky 10 000 000 Kč blíže nezjištěné osobě doručil dne 7. 5. 2004, tj. za trvání svého manželství s žalobkyní, ve výroku specifikované bance příkaz k úhradě uvedené částky z účtu státního podniku, za který jednal jako likvidátor; na účet likvidovaného státního podniku byla spoluobviněným dne 13. 5. 2005 vrácena částka 2 350 000 Kč, takže v rozdílu mezi shora uvedenými finančními prostředky stanovil soud v adhezním řízení škodu).
Námitka dovolatelky, že vymáhaná pohledávka ve výši 212 530,25 Kč vznikla před uzavřením manželství L., byla v dovolacím řízení uplatněna poprvé, v rozporu s koncentrací řízení před odvolacím soudem (kde žalobkyně tvrdila, že uvedená pohledávka vznikla až po rozvodu manželství), a proto k této námitce dovolací soud nepřihlíží. Dovolatelka rovněž k otázce vzniku pohledávky 212 530,25 neupřesnila, s jakou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu by řešení vymezené právní otázky mělo být v kolizi (tj. nespecifikovala zvolené hledisko přípustnosti dovolání).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z výsledku řízení a ze zjištění, že žalovanému žádné účelné náklady dovolacího řízení vzniknout nemohly (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení není návrh žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozsudku důvodný, o čemž dovolací soud zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sen. zn. 29 NSČR 69/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 4549/2014).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu