ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1267.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1267/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněných 1) nezletilého G. V. , a 2) nezletilé G. V. , obou P., zastoupených Městskou částí Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 681/18, identifikační číslo osoby 00063410, proti povinnému R. V. U. , P., zastoupenému JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova č. 466/34, pro dlužné výživné ve výši 21 000 Kč a pro běžné výživné, vedené u Okresního soudu Praha–západ, pod sp. zn. 13 Nc 8115/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2015, č. j. 31 Co 240/2015-358, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2015, č. j. 31 Co 240/2015-358, rozhodl o odvolání povinného a oprávněných proti usnesení Okresního soudu Praha–západ ze dne 15. ledna 2015, č. j. 13 Nc 8115/2008-255, tak, že výrok I. v části týkající se části výživného za srpen 2011 ve výši 3 958 Kč pro oprávněného 1) a 2 771 Kč pro oprávněnou 2) a v části týkající se období od 1. září 2011 do 6. září 2011 změnil tak, že exekuci v této části zastavil, v ostatním výrok I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, výrok II. v části týkající se výživného pro oba oprávněné za měsíc květen 2014 ve výši celkem 8 500 Kč změnil tak, že návrh na zastavení exekuce týkající se tohoto nároku zamítl, ve zbylé části výroku II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, výrok III. týkající se výživného pro oba oprávněné za měsíce únor 2015 až září 2015 změnil tak, že exekuci v této části zastavil, v ostatním výrok III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. září 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není přípustné, neboť jde o řízení o výživném, tedy řízení ve věci rodinně právní upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona ve smyslu ustanovení §30 z. ř. s., a nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek. Není přitom rozhodné, že předmětné usnesení bylo vydáno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 a nikoliv podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Ustanovení §30 z. ř. s. je totiž třeba vykládat tak, že vylučuje dovolání ve všech věcech jmenovaných v hlavě páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních nehledě na to, podle jakého procesního předpisu bylo napadené rozhodnutí vydáno. K takovému výkladu dospěl dovolací soud zejména s ohledem na fakt, že ustanovení §30 z. ř. s. a ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 společně nahrazují původní ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2013, kdy záměrem zákonodárce nebylo přípustnost dovolání v rodinně právních věcech ani zúžit, ani rozšířit, ale pouze v nové úpravě zohlednit změnu hmotně právní (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) i procesně právní (zákon o zvláštních řízeních soudních) úpravy rodinně právních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 4542/2014).
V projednávané věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu