ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1299.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1299/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného MAIRA ENTERPRISE LLC , se sídlem 1090 Vermont Ave, N. W., 2005, Washington, DC, L43671, Spojené státy americké, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně - Zábrdovicích, Koliště 259/55, proti povinné Mgr. et Mgr. E. Š. , B., zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, pro 23 932 442 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 111 EXE 1443/2012, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 20 Co 578/2012-325, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné (k doplnění dovolání ze dne 21. 2. 2014 se pro opožděnost podání nepřihlíží) proti usnesení Krajského soudu v Brně (dále „odvolací soud“) ze dne 5. 11. 2014, č. j. 20 Co 578/2012-325, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2012, č. j. 111 EXE 1443/2012-59, ve výroku I., o nařízení exekuce, ve výroku II., o pověření soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim, Škroupova 150, provedením exekuce, a ve výroku III., o náhradě nákladů exekuce, odmítá podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 – dále o. s. ř. (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.), neboť dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) a dostatečným způsobem (ohledně dvou námitek) nevystihla ani důvod dovolání (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Námitka, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když neprovedl potřebné dokazování za účelem zjištění, zda došlo ke kontraktaci rozhodčí smlouvy“, směřuje zjevně k otázce skutkových zjištění odvolacího soudu a nezakládá důvod dovolání, resp. takovou námitku nelze od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Dovolatelka za účelem přípustnosti dovolání rovněž neupřesnila (alespoň v rovině citace právních závěrů), s jakou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (nikoli Ústavního soudu, na jehož nález dovolatel odkazuje) má být řešená právní otázka v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sen. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na dovolatelkou formulované otázce pravomoci rozhodce rozhodovat spor na základě předložené prosté kopie rozhodčí smlouvy napadené usnesení odvolacího soudu nezávisí a námitka již proto nevymezuje dovolací důvod. Svojí podstatou se přitom netýká pravomoci rozhodce, ale míří k věcné správnosti podkladového rozhodnutí, kterou v exekučním řízení přezkoumávat nelze (srov. z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3145/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2013, sp. zn. 20 Cdo 989/2013). Dovolatelka v tomto případě ani nezvolila jakýkoli z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Právní otázka, zda „s postoupením pohledávky před zahájením rozhodčího řízení u rozhodce ad hoc přejde právo z rozhodčí smlouvy z postupitele na postupníka“, sice byla odvolacím soudem v napadeném usnesení řešena, nemůže však být - hlediskem vyjádřeného předpokladu přípustnosti dovolání - v rozporu s dovolatelkou specifikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/2007, uveřejněným pod číslem 2/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, řešícím odlišné právní problémy, a to jednak otázku, zda „žádost žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření v žalobě je v rozhodčím řízení jeho prvním úkonem týkajícího se věci samé“, jednak otázku, zda „rozhodčí doložka sjednaná v kupní smlouvě se vztahuje i na zajištění závazků z této smlouvy směnkou avalovanou fyzickou osobou“.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu