ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1568.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1568/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Ing. Z. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně - městě, Údolní 222/5, proti povinnému Ing. J. T. , zastoupenému JUDr. Helenou Kubecovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 35, pro 3 760 369,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 29 EXE 2694/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2015, č. j. 26 Co 70/2015-186, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci, vedené podle notářského zápisu o dohodě o uznání dluhu a svolení k vykonatelnosti sepsaného dne 24. 3. 2004 JUDr. Jaroslavou Voclovou, notářkou se sídlem v Praze, pod sp. zn. N 281/2004, NZ 232/2004 (dále též„exekuční titul“ nebo „notářský zápis“), pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3 760 369,95 Kč s úrokem 0,2 % denně z částky 1 798 925 Kč od 25. 3. 2004 do zaplacení, Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) k návrhu povinného usnesením ze dne 20. 10. 2014, č. j. 29 EXE 2694/2013-133, zastavil exekuci v rozsahu částky 1 236 163,40 Kč, v rozsahu úroku 0,2 % denně z částky 1 798 925 Kč od 25. 3. 2004 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 1 937 628,95 Kč, „ve zbytku“ návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Soud prvního stupně vyšel z obsahu exekučního titulu, v němž účastníci prohlásili, že oprávněný má vůči povinnému pohledávku ve výši 1 798 925 Kč se smluvní pokutou za období od 7. 11. 2000 do 8. 8. 2002 ve výši 23 816 Kč a úrokem z prodlení za období od 9. 8. 2002 do 24. 3. 2004 ve výši 1 937 628,95 Kč, celkem tedy pohledávku 3 760 369,95 Kč, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 7. 11. 2000 ve výši 3 125 000 Kč splatné ve splátkách nejpozději do 31. 10. 2005 se smluvní pokutou 0,1 % denně z nesplacené částky. V notářském zápisu si účastníci dohodli termín úhrady částky 3 760 369,95 Kč nejpozději do 24. 4. 2004 a povinný svůj dluh včetně úroku z prodlení 0,2 % denně z částky 1 798 925 Kč „do zaplacení“ co do důvodu a výše uznal a svolil k vykonatelnosti notářského zápisu rovněž ohledně „případně naběhlých úroků z prodlení, nesplní-li svůj výše uvedený závazek řádně a včas“. Soud prvního stupně konstatoval, že částka 1 236 163,40 Kč z vymáhané pohledávky byla oprávněnému uhrazena před zahájením exekučního řízení z výtěžku provedené dražby a v tomto rozsahu ostatně oprávněný se zastavením exekuce souhlasil. K tvrzením povinného provedl soud prvního stupně dokazování se závěrem, že zaplacení částek 350 000 Kč a 850 000 Kč prokázáno nebylo. Exekuci nařízenou mimo jiné i pro úrok z půjčky ve výši 0,2 % (nesprávně je v odůvodnění rozhodnutí uváděn úrok 2 % denně) zastavil, protože exekuční titul o uvedeném úroku „vůbec nehovoří“ a „není pro něj podklad ani z hmotněprávního hlediska, když úrok nebyl ve smlouvě o půjčce sjednán“. Oproti tomu úrok z prodlení ve výši 0,2 % denně ve smlouvě dohodnut byl, ale takové ujednání je absolutně neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“), neboť úrok z prodlení mohl vzniknout pouze v zákonné výši (s odkazem na kogentní ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. a na vládní nařízení č. 142/1994 Sb.). Právo oprávněného není promlčeno, obsahuje-li notářský zápis „hmotněprávní uznání dluhu“, takže promlčení by nastalo uplynutím desetileté promlčecí doby (§110 odst. 1 obč. zák.), jdoucí v tomto případě od splatnosti dluhu (24. 4. 2004); k promlčení práva nedošlo v důsledku stavení promlčecí doby z důvodu zahájeného exekučního řízení (§112 obč. zák.). Soud prvního stupně proto exekuci zastavil (rovněž) pro nesporně uhrazenou částku 1 236 163,40 Kč a pro částku 1 937 628,95 Kč z titulu úroku z prodlení 0,2 % denně za období od 9. 8. 2002 do 24. 3. 2004; exekuce je za tohoto stavu vedena pro pohledávku oprávněného ve výši 586 577,60 Kč.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 8. 4. 2015, č. j. 26 Co 70/2015-186, k odvolání obou účastníků usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o půjčce účastníků byla uzavřena v režimu občanského zákoníku, neboť oprávněný půjčil peníze povinnému „jako občan, nikoli jako podnikatel zabývající se podle předmětu svého podnikání půjčováním peněžních prostředků, když takovou okolnost sám ani netvrdil, natož prokazoval“. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně v otázce absolutní neplatnosti ujednání účastníků o úrocích z prodlení ve výši 0,2 % denně v kapitalizované výši 1 937 628,95 Kč za období od 9. 8. 2002 do 24. 3. 2004 a z částky 1 798 925 Kč za období od 25. 3. 2004 do zaplacení. Zdůraznil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti [§40 odst. 1 písm. e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“] má pouze formální charakter, nezakládá sám o sobě právní důvod vymáhaného plnění a exekuční soud proto v souladu s ustálenou soudní praxí v rámci rozhodování o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), zkoumá, zda oprávněný má podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok. Odvolací soud se v neposlední řadě ztotožnil rovněž s tím, že se povinnému nepodařilo prokázat splnění vymáhaného dluhu zaplacením částek 350 000 Kč a 850 000 Kč (v tomto směru odkázal na soudem prvního stupně provedené důkazy a jejich přesvědčivé a logické hodnocení). Za správný označil i závěr soudu prvního stupně v otázce promlčení práva.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, v němž k předpokladu přípustnosti dovolání citoval ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) a upřesnil, že „má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzená jinak“ . S tvrzeními povinného o zaplacení částek 350 000 Kč a 850 000 Kč se soud správně vypořádal, jestliže jim neuvěřil. Oprávněný nerozporuje ani závěr soudu o úhradě částky 1 236 163,40 Kč, což byl výtěžek dražby. Zbývající závěry soudu považuje za chybné, neboť na půjčku mezi účastníky „je třeba hledět jako na půjčku mezi podnikateli, když úroky sjednané a deklarované v notářském zápise si sjednali zcela svobodně a dobrovolně s vědomím historie využití půjčky“. Z notářského zápisu je zřejmé, že nešlo o bezúročnou půjčku, ale o půjčku úročenou, a i k tomu měl soud při rozhodování (a závěru o absolutní neplatnosti dohody o úrocích) přihlížet. Dovolatel podotkl, že notářský zápis je veřejnou listinou, lišící se od soukromých listin svoji důkazní silou, tj. potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno. Odvolací soud v této souvislosti rozhodoval o výši pohledávky uvedené v notářském zápisu, která nebyla mezi účastníky sporná; zcela pominul, že povinný se domáhá zastavení exekuce z důvodu splnění pohledávky, tudíž soud rozhodoval o něčem, co mu nepřísluší. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Povinný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud o dovolání oprávněného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V otázce obligatorního předpokladu přípustnosti dovolání dovolatel v posuzované věci sice zvolil jedno z hledisek taxativně uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. (byť v podobě ne zcela přesné transkripce zákonného znění - viz zvýrazněné části textu shora), avšak k této citaci neupřesnil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (alespoň v rovině úvah či závěrů dovolacího soudu, není-li příslušné rozhodnutí dovolacího soudu označeno datem vydání a spisovou značkou), jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodnou právní otázku (tj. otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí) vyřešil a jak by tato otázka měla být řešena nově, včetně důvodů, pro které by dřívější judikatura dovolacího soudu měla být překonána.
S nenaplněným předpokladem přípustnosti dovolání souvisí dovolatelem nedostatečně vymezený důvod dovolání, který předpokládá specifikaci právního posouzení věci, pokládaného dovolatelem za nesprávné, a výklad, v čem spočívá nespránost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky, že účastníci smlouvu o půjčce uzavřeli v rámci své podnikatelské činnosti a že šlo o úročenou půjčku, primárně směřují proti skutkovým (nikoli právním) závěrům odvolacího soudu a důvod dovolání na nich proto založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 752/2014). Námitka, že odvolací soud rozhodoval o něčem, co mu nepřísluší (tj. o výši pohledávky, která mezi účastníky nebyla sporná), definuje zjevně vadu řízení před odvolacím soudem, kterou by se dovolací soud mohl zabývat teprve v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu