ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1619.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1619/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného JUDr. Tomáše Vrány , dříve soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 38, 750 02 Přerov, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti povinnému P. V. , zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem, sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, pro 96 800,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 486/15, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 11. 2015, č. j. 40 Co 595/2015-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 7. 2015, č. j. 32 EXE 824/2015-36, jímž byl návrh povinného na zastavení exekuce zamítnut; oba soudy dospěly shodně k závěru, že peněžité právo oprávněného, k jehož vymožení byla na základě pověření Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 5. 2015, č. j. 32 EXE 824/2015-26, ustavena soudní exekutorka Mgr. Veronika Jakubovská, Exekutorský úřad Kutná Hora, započtením nezaniklo, neboť veřejnoprávní pohledávka povinného není způsobilá započtení vůči pohledávce oprávněného, která svojí povahou naopak vychází z práva soukromého, a tudíž důvod k zastavení nařízené exekuce dle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dán není. Pohledávka povinného (finanční prostředky, které v průběhu dříve vedené exekuce na majetek povinného přijal oprávněný – coby soudní exekutor – na tehdy zřízený účet) byla navíc postižena daňovou exekucí vedenou finančním úřadem; započtení tudíž brání i účinek tzv. arrestatoria.
S těmito závěry povinný – ve shodě s dříve použitou argumentací – nesouhlasí, přičemž důraz klade na oponenturu hodnocení své pohledávky jakožto veřejnoprávní. Uvedl, že soudní exekutor v rámci prováděné exekuce prodejem podniku ustanovil správce podniku, který zřídil zvláštní účet dle ustanovení §338k odst. 1 o. s. ř. a vyzval poddlužníky povinného, aby na něj skládali svá plnění. Exekuce však byla dne 18. 12. 2008 zastavena a poddlužníky ukládané prostředky, které se mezitím dostaly do dispozice soudního exekutora, tudíž měly být okamžitě jemu navráceny, což se nestalo; od okamžiku zastavení exekuce je nutno tuto pohledávku hodnotit jako soukromoprávní, neboť soudní exekutor finanční prostředky držel mimo rámec svých pravomocí (bez řádného důvodu). Dovolatel dále nesouhlasí ani se způsobem, jakým se zmíněné peněžní prostředky v dispozici soudního exekutora ocitly – ten je inkasoval jako soukromý subjekt, a nikoli coby orgán veřejné moci; jeho postup proto považuje za nezákonný a odkazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1541/2014, podle kterého prostředky na účtu vytvořeném správcem podniku plnění vymožené v exekuci nepředstavují a mají tudíž být v okamžiku zastavení exekuce vydány zpět povinnému. Rozhodnutí obou soudů shledává odvolatel nesprávnými i proto, že mu znemožňují zadržované prostředky vymoci zpět.
Jako dovolací důvod uvádí dovolatel nesprávné právní posouzení své pohledávky za soudním exekutorem coby veřejnoprávní; dovolání pak shledává přípustným z důvodu zodpovězení dvou otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, a sice jaká je povaha finančních prostředků získaných soudním exekutorem „mimo zákonný rámec“, a dále, zda má povinný k nezákonně zadržovaným prostředkům dispoziční právo, tedy i právo započíst pohledávku vlastní.
Dovolatel z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání s tam vtělenou argumentací nesouhlasí a navrhuje, aby bylo zamítnuto, neboť soudy v dosavadním řízení postupovaly správně, pakliže shledaly nemožnost vzájemného započtení pohledávek pro jejich různorodou právní povahu. Namítá též, že povinnost na jeho účtu deponované prostředky vydat povinnému nastala až právní mocí rozhodnutí, jímž byla exekuce zastavena a vysvětluje, že peněžní prostředky nezískal mimo rámec zákona – jak tvrdí povinný – nýbrž je přijal do exekutorské úschovy od správce podniku.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 27. 11. 2015.
Navzdory dovolatelem uváděným předpokladům přípustnosti dovolání – jež by samy o sobě být dostatečnými i mohly (pročež dovolání je perfektní) – Nejvyšší soud neshledal dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelem předestřených otázkách není založeno výlučně a bez dalšího (jejich posouzení se do výsledku řízení nepromítá).
Rozlišování dotčených pohledávek jako „veřejnoprávních“ či „soukromoprávních“ s důsledky pro jejich započitatelnost, jež měl za významné odvolací soud, však podrobit dovolacímu přezkumu netřeba (jinak stojí za to připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1541/2014, resp. v odůvodnění vyjádřené právní úvahy, které mohou být pro hodnocení této otázky v obecné rovině inspirativní).
V dané dovolací věci je totiž třeba připomenout, co jest pro ni posléze zásadní, a sice že důvodem nezpůsobilosti započtení pohledávky povinného za oprávněným je – vzdor skutečnosti, že na něj soud odvolací poukazuje až na druhém místě – její postižení v rámci (jiné) daňové exekuce přikázáním peněžitých pohledávek nařízené Finančním úřadem v Přerově (nyní vedené Finančním úřadem pro Olomoucký kraj, Územní pracoviště Přerov), a to následujícími exekučními příkazy:
I. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ze dne 8. 9. 2009, č. j. 93392/09/393940807073, postihující oprávněným deponované prostředky ve výši 1 210 130,- Kč, jenž byl oprávněnému doručen dne 14. 9. 2009
II. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ze dne 8. 9. 2009, č. j. 93393/09/393940807073, postihující deponované prostředky ve výši 627 967,-Kč, jenž byl oprávněnému doručen dne 14. 9. 2009
III. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ze dne 16. 11. 2011, č. j. 186408/11/393940807073, postihující deponované prostředky ve výši 2 075 783,-Kč, jenž byl oprávněnému doručen dne 16. 11. 2011
IV. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ze dne 19. 8. 2010, č. j. 91942/10/393940807073, postihující deponované prostředky ve výši 56 705,-Kč, jenž byl oprávněnému doručen dne 19. 8. 2010
V. exekuční příkaz na přikázání jiné pohledávky ze dne 26. 4. 2012, č. j. 91424/12/393940803064, postihující deponované prostředky ve výši 349 192,85,-Kč, jenž byl oprávněnému doručen dne 27. 4. 2012
V souladu s ustanovením §73 odst. 1, 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ustanovení §313 odst. 3 o. s. ř. totiž povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo jeho dlužníkovi (zde oprávněnému) doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (účinek tzv. individuálního inhibitoria). Povinný tím pozbyl právo k „jakémukoli právnímu jednání (ať už jednostrannému nebo dvoustrannému), které má vliv na existenci, výši nebo splatnost postižené pohledávky. Pohledávku nelze např. postoupit, uzavřít ohledně ní dohodu o narovnání, prominout ji, změnit její splatnost, provádět na ni započtení nebo ji k započtení použít , apod.“ (in JIRSA, Jaromír et. al. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Praha: Kancelář Havlíček Brain Team, 2013, kniha V. str. 231).
Nebyla-li pohledávka povinného – proto – započitatelná, je nutně správný závěr obou soudů, že důvod k zastavení exekuce dán není.
Řečené je argumentačně ukotveno i v tom, že shodně dovodil již Okresní soud v Přerově v rozsudku ze dne 24. 4. 2014, č. j. 13 C 108/2010-219, jímž žalobu o vydání oprávněným zadržovaných peněžních prostředků na účtu jím zřízeném v předchozím exekučním řízení, ke kterému směřuje pohledávka povinného, proti němu pravomocně zamítl, což jest přiměřeně vztáhnout vzhledem k tamnímu skutkovému stavu i na pohledávku předmětnou (k tomuto účtu oprávněného). Na tento rozsudek Okresního soudu v Přerově se proto již jen odkazuje; stojí za zaznamenání, že povinný vzal odvolání, které podal, posléze zpět, a odvolací řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 69 Co 318/2014 zastaveno.
Povinným uváděný „nezákonný rámec“ držení těchto prostředků soudním exekutorem, tudíž nemá v dané věci rozhodný význam.
Tím je výše prezentovaný úsudek, že rozhodnutí odvolacího soudu na zodpovězení dovolatelem předestřených otázek není závislé, odůvodněn; jejich posouzení – ať již jakékoli – nemůže ovlivnit dosažený výsledek řízení.
Jako nepřípustné proto Nejvyšší soud dovolání odmítl, a to se stručným odůvodněním podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu