ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1716.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1716/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a. s. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Dobrovského 2027, identifikační číslo osoby 60917628, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Miloslavem Gregorem, bytem v Náměšti nad Oslavou, Vicenický žleb 941, proti povinnému M. P. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, pro 87 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 EXE 1329/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. ledna 2014, č. j. 15 Co 731/2013-90, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 731/2013-107, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. září 2013, č. j. 5 EXE 1329/2012-72, zamítl návrh povinného na povolení odkladu provedení exekuce (výrok I.) a povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněné „náklady řízení o návrhu povinného na odklad provedení exekuce, o jejichž výši rozhodne soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce“ (výrok II.); současně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok III.) a povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněné „náklady řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce, o jejichž výši rozhodne soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce“ (výrok IV.). Závěrečným výrokem V. soud prvního stupně nepřipustil změnu návrhu na nařízení exekuce.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučním titulem oprávněné je notářský zápis ze dne 11. 6. 2009, sepsaný JUDr. Romanem Bláhou, notářem se sídlem v Havlíčkově Brodě, pod sp. zn. NZ 376/2009, N 405/2009 (dále „notářský zápis“ či „exekuční titul“), v němž oprávněná a povinný uzavřeli smlouvu o úvěru se svolením k nařízení a provedení exekuce pro nesplnění závazku povinným řádně a včas. V návrhu na zastavení exekuce povinný uvedl, že oprávněná od této smlouvy jednostranně dne 10. 5. 2012 odstoupila na základě článku 2 odst. 9.1 notářského zápisu; smlouva tím byla zrušena, právní důvod vymáhané pohledávky odpadl a plnění z exekučního titulu neexistuje. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované odstoupení od smlouvy je neplatné, neboť v článku 2 odst. 9.1 smlouvy je ujednána splatnost úvěru a jeho příslušenství (tak, že nastane v případě prodlení dlužníka se splacením dvou splátek úvěru, jestliže dlužník v době trvání se zaplacením jedné splátky nezaplatí jakoukoli další - nikoli nutně nejblíže následující - splátku řádně a včas), zatímco možnost odstoupení od smlouvy je upravena v článku 2 odst. 10 smlouvy z důvodu, že dlužník použije úvěr v rozporu s účelem, na který byl poskytnut. Takový důvod však oprávněná ve svém odstoupení od smlouvy neuvedla. S ohledem na zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce není opodstatněný ani návrh povinného na odklad provedení exekuce.
K odvolání povinného odvolací soud usnesením ze dne 15. 1. 2013, č. j. 15 Co 731/2013-90, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. března 2015, č. j. 15 Co 731/2013-107, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku V., o nepřipuštění změny návrhu na nařízení exekuce). Ztotožnil se s tím, že účastníci ve smlouvě o úvěru ujednali možnost odstoupení od smlouvy, ale jen z důvodu, že dlužník použije úvěr v rozporu s účelem, na který byl poskytnut. Odstoupila-li oprávněná od smlouvy prokazatelně z jiného důvodu (prodlení dlužníka s řádným placením splátek), který smlouva „neumožňuje“, nelze s tímto úkonem spojovat žádné právní účinky. Námitka povinného, že oprávněná mohla od smlouvy odstoupit také ze zákona (§345 a §506 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále „obch. zák.“), není obecně nesprávná, ale oprávněná zákonný důvod pro odstoupení od smlouvy neuplatnila, uvedla-li „výslovně, že k odstoupení došlo na základě smlouvy“. Správné je proto i rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu povinného na odklad provedení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena či dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolatel k tomu blíže uvedl, že „v obecné rovině lze odchýlení od ustálené rozhodovací praxe vnímat v rozporu s požadavkem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a přezkoumatelnosti soudního rozhodování, v konkrétní rovině (…) tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (otázka platného odstoupení od exekučního titulu – notářského zápisu)“. Přípustnost dovolání hlediskem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, spatřuje dovolatel v tom, že „odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku neplatnosti odstoupení s tím, že dle názoru povinné nasvědčuje vše tomu, že odstoupení je platné“. Není pravdou, že oprávněná výslovně odstoupila „na základě smlouvy“, ale k odstoupení došlo z důvodů uvedených ve smlouvě, stanoví-li možnost odstoupení z důvodů uvedených ve smlouvě zákon. Důvodem tedy bylo buď podstatné porušení smlouvy (§345 obch. zák.), nepodstatné porušení smlouvy (§346 a §350 obch. zák.) nebo porušení ustanovení §506 obch. zák. Odvolací soud z těchto skutečností nevyvodil správný skutkový závěr a věc tak nesprávně právně posoudil. Dovolatel proto navrhl změnu napadeného usnesení a zastavení „exekučního řízení“, případně zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu (či soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve vyložil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci je zřejmé, že povinný předpoklad přípustnosti vyjádřil pomocí transkripce zákonného textu tří ze čtyř hledisek obsažených v ustanovení §237 o. s. ř., aniž by z obsahu celého dovolání vyplynulo, které hledisko přípustnosti dovolatel zvolil. K námitce, že odvolacím soud řešená právní otázka se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž povinný alespoň na úrovni právních závěrů či úvah obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu neupřesnil, kterou konkrétní rozhodovací praxi míní (zásadně vhodná přitom je specifikace rozhodnutí dovolacího soudu datem jeho vydání a spisovou značkou). Označil-li v této souvislosti řešení otázky platného odstoupení od exekučního titulu - notářského zápisu, nevystihl rovněž právní podstatu rozhodné otázky (tj. takové, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí), neboť odvolací soud se zabýval odstoupením oprávněné od smlouvy o úvěru (vlastní forma notářského zápisu o této smlouvě je pro posuzování platnosti odstoupení nevýznamná, což ostatně plyne i z dovolacích důvodů povinného). Obecně tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014). Namítaná nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu označuje vadu řízení, kterou se dovolací soud zabývá teprve za předpokladu přípustnosti dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jestliže dovolatel k jednomu z vymezených hledisek přípustnosti („má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“) přiřadil tvrzení, že podle jeho názoru je zkoumané odstoupení od smlouvy platné, protože oprávněná takto jednala ze zákonných a nikoli smluvních důvodů, neuvedl - obdobně jako u námitky rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu - nic bližšího k identifikaci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která by měla být rozhodnutím dovolacího soudu nově překonána. Kriticky je třeba pohlížet i na formulaci rozhodné otázky, která směřuje k polemice s hodnocením provedeného důkazu (dopisu o odstoupení oprávněné od smlouvy ze dne 10. 5. 2012, viz dále také tvrzení povinného, že odvolací soud z těchto skutečností nevyvodil správný skutkový závěr) a nezakládá přípustnost dovolání nebo dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Ve výroku usnesení odvolacího soudu, týkajícího se odkladu provedení exekuce a náhrady nákladů řízení o odklad provedení exekuce (viz dále výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně), není dovolání přípustné rovněž podle §238 odst. 1 písm. d) a písm. e) o. s. ř., na čemž nic nemění ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu