ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2010.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2010/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné AB - Credit a. s. , sídlem Hvězdova 1716/2b, 140 00 Praha 4, identifikační číslo osoby 40522610, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1, proti povinnému I. J. V. , P. a povinné II. PhDr. H. V., Ph.D. , P., oběma zastoupenými Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 204/21 Praha 1, pro 7 383 578, 70,- Kč, pro 2 262 710, 10,- Kč , vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 2340/08, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 16 Co 376/2015-397, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 7. 2015, č. j. 67 Nc 350/2008-360, když oba soudy dospěly k závěru, že exekuce nařízená usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 3. 2008, č. j. 67 Nc 350/2008-7, je vedena důvodně, povinní nepřípustně argumentují proti samotnému exekučnímu titulu, a peněžitá povinnost vymáhaná jejím prostřednictvím ani odkazovaným započtením nezanikla, a tudíž důvod pro její zastavení dán není.
Ve včasném dovolání dovolatelé obšírně popisují rozhodné skutkové okolnosti a průběh a výsledky dosavadních stádií řízení, a dovozují, že nižší soudy „rozhodly v nalézacím řízení ve věci nesprávně, v příkrém rozporu se skutkovým stavem“, smlouvy o postoupení vymáhaných pohledávek z původního věřitele (České spořitelny, a. s.) jsou podle jejich názoru „neplatné pro neurčitost a rozpor se zákonem“, a konečně dovozují, že „soud prvního stupně a následně ani odvolací soud nepostupovaly správně a nesprávně právně posoudily hmotně právní otázku provedeného započtení“ pohledávek společnosti FIVA plus, s. r. o., „vyplývajících z leasingových smluv“, jež převedla na Českou spořitelnu, a. s., k zajištění úvěrů, jejichž splnění je vymáháno. V jednotlivostech dovolatelé též namítají nesprávné řešení „zásadních otázek spojených zejména se vznikem a existencí pohledávky exekucí vymáhané, jakož i existencí nároku oprávněného“ a jsou přesvědčeni, že jednostranné započtení pohledávek společnosti FIVA plus, s. r. o., proti pohledávce České spořitelny a.s. bylo „platným právním úkonem a soudy k němu měly přihlížet“. Navrhují proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil oprávněný s odůvodněným závěrem, že není přípustné a ani důvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a odmítl je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. se totiž podává, že v dovolání musí být uvedeno – krom obecných náležitostí (§42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a). K projednání dovolání však pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání nepostačuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, judikoval, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pak z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát.
Ve shodě s tím Nejvyšší soud vyslovil dále závěr, že pakliže má býti dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou.
Řečené jest významné právě v nyní posuzovaném případě.
Dovolatelé svoji povinnost doložit přípustnost dovolání – ve smyslu požadavků vyložených výše – nesplnili. Dovoláním obsáhle oponují věcné správnosti exekučních titulů, jejichž výroky je soud ve vykonávacím řízení vázán, a předmětem přezkumu dalšího být nemohou, jak dovolatelům vysvětlily již soudy prvního a druhého stupně (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnoho dalších). Jde tudíž o argumentaci věcně neefektivní, jež implikace k podmínkám přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. mít logicky nemůže.
Ani ve vztahu k druhé, relativně samostatné argumentační linii dovolání, dovolatelé nevysvětlují, jak se tato oponentura promítá k předpokladům přípustnosti dovolání dle citovaného §237 o. s. ř. Nehledě na to, že zde operují tvrzením („vlastní“) pohledávky společnosti FIVA plus, s. r. o., kterou však nejen v právu jakkoli nezdůvodňují (viz §554 obč. zák.), nýbrž, a to především, ji vymezují skutkově neurčitě, pakliže na jedné straně tvrdí, že na základě zajištění svých dluhů postoupením pohledávek „z leasingových smluv“ byly již tyto dluhy hrazeny (což směřuje k nepřípustné námitce proti exekučnímu titulu), a na druhé straně v celkové původní výši těchto pohledávek spatřují – tím přesto nedotčenou – vlastní pohledávku způsobilou k započtení.
Shrnuto, dovolací soud je toliko – a bez dalšího – žádán, aby rozhodl jinak, než soud odvolací, resp. než soud prvního stupně, čímž jest ovšem míjen účel dovolání jako specifického a mimořádného opravného prostředku.
Stojí též za zaznamenání, že dovolateli ohlášené důvody přípustnosti dovolání jsou – navíc, ve svém celku – neakceptovatelné již z důvodů logických (stěží lze tvrdit, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe soudu dovolacího a současně, že jím posuzovaná otázka dosud vyřešena nebyla či dokonce – naopak – vyřešena byla, avšak v této rozhodovací praxi rozdílně).
Jelikož má dovolání vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 odmítl, a podle ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. tak učinil rozhodnutím předsedy senátu, a jen se stručným odůvodněním ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu