ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2047.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2047/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Fio banka, a. s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 61858374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech, Lesní 15, proti povinným 1) RNDr. Ing. J. G. , M. p. B., 2) A. G. , M. p. B., a 3) GERLAND, s. r. o. , se sídlem v Mníšku pod Brdy, Rymáňská 578, identifikační číslo osoby 25053639, s účinky od 17. dubna 2015 v konkursu, všem zastoupeným Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, pro 3 558 799,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 216 EXE 7166/2012, o dovolání všech povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 20 Co 410/2015-181, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 20 Co 410/2015-181, k odvolání povinných potvrdil usnesení Okresního soudu Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 1. 2015, č. j. 216 EXE 7166/2012-129, jímž byl návrh povinných na zastavení exekuce zamítnut.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena na základě rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka ze dne 23. 4. 2012, č. j. R05 FB/GERLAND/2011-04 (dále „exekuční titul“ nebo „rozhodčí nález“), který byl povinným řádně doručen a dne 15. 5. 2012 nabyl právní moci. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložka a rozhodčí nález jsou platné, neboť rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík nebyl z projednávání a rozhodnutí věci vyloučen (náhradní rozhodce JUDr. Lubomír Procházka, zástupce oprávněné v rozhodčím řízení, tudíž spor nerozhodoval) a v souladu se zákonem je rovněž rozhodcem vydaný výrok o příslušenství vymáhané pohledávky a o nákladech řízení, vše se zřetelem ke skutečnosti, že ve věci nešlo „o spotřebitelskou smlouvu“, ale o obchodněprávní vztah [třetí povinné byl „jako podnikatelskému subjektu“ poskytnut úvěr a k tomuto závazku přistoupili povinní 1) a 2) jako statutární zástupci dlužníka]. Námitku o podjatosti rozhodce JUDr. Jaroslava Tvrdíka měli povinní uplatnit již v rozhodčím řízení, případně měli podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. V návrhu na zastavení exekuce již povinní žádný důvod podle ustanovení §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o rozhodčím řízení“) neuvádí. Zabýval-li se odvolací soud platností rozhodčí doložky z hlediska námitek povinných, konstatoval, že v doložce byly uvedeny zcela konkrétní osoby rozhodců, na nichž se strany dohodly, včetně ujednání, který z rozhodců bude věc rozhodovat a za jakých podmínek věc rozhodne některý z náhradních rozhodců. K otázce výše přiznaných úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu poznamenal, že v exekučním řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost nalézacího rozhodnutí.
Usnesení odvolacího soudu napadli všichni povinní (dále též „dovolatelé“) dovoláním ze dne 17. 6. 2015 (k jeho doplnění ze dne 23. 2. 2016 dovolací soud pro opožděnost podání nepřihlíží), v němž k přípustnosti dovolání citovali ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále „o. s. ř.), odkázali však rovněž na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a upřesnili, že „otázka nepodjatosti a nestrannosti rozhodce dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena a že vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující“, takže napadené rozhodnutí odvolacího soudu „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. V podrobnostech argumentovali skutečností, že JUDr. Lubomír Procházka zastupoval oprávněnou od počátku smluvních jednání, podal rozhodčí žalobu a oprávněnou zastupuje i v exekučním řízení, ačkoli se nechal „dobrovolně zapsat do rozhodčích doložek jako osoba rozhodce, jenž byla oprávněna rozhodovat spory vzniklé mezi účastníky sporu“. Ujednání v rozhodčí smlouvě, které umožňovalo ustanovit náhradním rozhodcem jmenovaného zástupce oprávněné, je nepřípustné, protože od počátku smluvního vztahu mezi účastníky získala oprávněná výhodu a došlo k narušení rovného postavení účastníků. Podle dovolatelů je zřejmé, že rozhodce JUDr. Jaroslav Tvrdík a zástupce oprávněné „se znali“, „komunikovali spolu a měli společný cíl“, čímž dostali povinné „do nerovného postavení“ (ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010) a je tak dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu [§31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení]. Dovolateli bylo před odvolacím soudem prokazováno, že rozhodce byl vzájemně provázán s oprávněnou (prostřednictvím statutárních zástupců oprávněné, členstvím ve statutárních orgánech a kontrolní komisi oprávněné), a to již před přijetím funkce rozhodce v této věci; odvolací soud důkazy neprovedl nebo je nesprávně hodnotil. Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a rovněž usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že předpoklad přípustnosti dovolání nebyl dovolateli jednoznačně vymezen. Dovolatelé jednak odkazují na dřívější procesní úpravu přípustnosti dovolání (účinnou do 31. 12. 2012), čemuž přisvědčuje i jejich výslovná zmínka o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu [viz §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012], jednak - v rozporu s předchozí argumentací - citují celý text ustanovení §237 o. s. ř. (ve znění pro dovolací soud rozhodném, tj. účinném od 1. 1. 2013), aniž by některé z hledisek přípustnosti dovolání v něm obsažené zvolili. Nejvyšší soud k tomu v řadě svých rozhodnutí (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyslovil názor, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z námitky dovolatelů, že „otázka nepodjatosti a nestrannosti rozhodce dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena“. Takto formulované hledisko ustanovení §237 o. s. ř. nezahrnuje, dovolatelé je dále nijak neupřesňují a naopak označují a částečně citují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, aniž by za účelem srozumitelného a určitého vymezení přípustnosti dovolání uvedli, zda a v čem je napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s ustálenou soudní praxí dovolacího soudu.
Tvrzení dovolatelů (na nichž je zásadně založen a blíže rozveden jimi nabízený důvod dovolání), že k jejich námitce podjatosti rozhodce odvolací soud neprovedl všechny předložené důkazy, případně provedené důkazy „nesprávně posoudil a vyhodnotil“, směřuje částečně k vadě odvolacího řízení, kterou se dovolací soud z důvodu nepřípustnosti dovolání nemůže zabývat (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), částečně napadá otázku skutkových zjištění odvolacího soudu, na které důvod dovolání založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle insolvenčního rejstříku Krajský soud v Praze s účinky od 12. 1. 2015 zahájil ve vztahu k povinné 3) insolvenční řízení a usnesením ze dne 17. 4. 2015, č. j. KSPH 62 INS 430/2015-A-17, rozhodl o prohlášení konkursu na její majetek. Ustanovení §140e zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, však nebrání dovolacímu soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání povinných proti napadenému usnesení odvolacího soudu odmítnout (rozhodovat napadeným usnesením tudíž mohl i odvolací soud).
O návrhu povinných na odklad (provedení) exekuce (nařízeného dražebního jednání) ze dne 10. 6. 2016 rozhodne k tomu příslušný soud prvního stupně (provedením exekuce pověřený soudní exekutor).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu