ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3099.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3099/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jankovcova 2/1518, proti povinné J. P. , zastoupené Mgr. Denisou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná 53/24, o zastavení exekuce vedené u soudní exekutorky Mgr. Lenky Černoškové, Exekutorský úřad Prostějov, sp. zn. 018 Ex 02208/15, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2016, č. j. 12 Co 728/2015-42, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, 64 EXE 1960/2015-26, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 12 Co 728/2015, potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2015, č. j. 64 EXE 1960/2015-26, kterým zamítl návrh povinné na zastavení exekuce „pro nemajetnost“. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v dané věci předpoklady pro zastavení exekuce splněny nejsou, neboť soudní exekutorka zjistila postižitelný příjem povinné (důchod) a rozhodla o provedení exekuce srážkami z něj, a neprovedla ještě šetření pro posouzení možnosti vést exekuci prodejem movitých věcí, čímž celkové zhodnocení majetkových poměrů povinné nebylo ukončeno.
Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o vyřešení otázky, která podle jejího názoru nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena, totiž otázka „posouzení možností povinného podat návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, resp. posouzení včasnosti tohoto návrhu“. Nesprávnost právního posouzení věci dovozuje povinná z toho, že soudní exekutorka nezpochybnila její podání, v němž „uvedla stav veškerého svého majetku“, kdy jediným jejím „příjmem je důchod, z nějž jsou již prováděny srážky v hodnotě 682 Kč“, jež „nejsou ani účelné, natož rychlým prostředkem vymožení“, a je zjevné, že tato částka „nestačí ani k pokrytí narůstajících úroků z prodlení a nákladů exekuce“. Dále pak v ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu spatřuje institut ochrany povinného, jestliže tam stanovenou lhůtu k podání návrhu na zastavení exekuce sama splnila; to je však v rozporu s tím, že dle nižších soudů „je nutné nejméně dva roky provádět exekuci předtím, než se může konstatovat nemajetnost“. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Oprávněná podanému dovolání obšírně oponuje dovozujíc, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné; navrhla, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V tomto duchu dovolatelka vymezila důvod přípustnosti dovolání (že jí formulované otázky – viz výše – nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny), a její dovolání lze mít za formálně bezvadné.
Jinou otázkou je, zda ohlášené splnění podmínek přípustnosti dovolání také reálně obstojí, resp. zda je tato podmínka vskutku splněna.
Tak tomu v dané věci však není.
Co do posouzení „možností povinného podat návrh na zastavení exekuce“ totiž platí, že „tyto možnosti“ odvolacím soudem nebyly jakkoliv zpochybněny, a odvolací soud uplatnil názory v daném právním kontextu zcela standardní a souladné s konsolidovanou soudní praxí, pročež nelze dovodit, že by zde bylo cokoli – relevantního – dosud dovolacím soudem „nevyřešeno“.
Ohledně „včasnosti“ takového návrhu je pak zjevné, že dovolatelkou odkazované ustanovení §55 odst. 1 exekučního řádu odvolací soud v dané věci jakkoliv neaplikoval, resp. odtud pro dovolatelku (její návrh na zastavení exekuce) nevyvozoval žádné nepříznivé důsledky (nikterak nezpochybnil dovolatelčino tvrzení, že návrh podala včas). Je přitom samozřejmé, že lhůta k podání návrhu se z povahy věci neidentifikuje s dobou, po kterou exekutor provádí šetření o existenci postižitelného majetku.
Vzhledem k tomu, že – tedy – odvolací soud v napadeném usnesení neřešil žádnou z otázek předestřených dovolatelkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. na jejich zodpovězení jeho rozhodnutí nespočívá, není dovolání povinné podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř. odmítl.
Již jen na vysvětlenou dovolatelce se připomíná usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013, uveřejněné pod číslem 52/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smysl lhůty 15 dnů uvedené v ustanovení §55 odst.1 exekučního řádu spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (srov. též důvodová zpráva k zákonu č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu