ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4486.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 4486/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1) Mgr. O. S. , Č. B., a 2) J. S. , Č. B., oběma zastoupeným Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, pro 165 107,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 Nc 8541/2008, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2015, č. j. 24 Co 934/2015-108, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 17. 2. 2015, č. j. 21 Nc 8541/2008-71, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl návrh povinných na odklad exekuce (výrok I.) a zastavení exekuce (výrok II.). Vyšel mimo jiné ze zjištění, že povinným bylo uloženo směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2007, č. j. Sm 476/2007-14, zaplatit oprávněné společně a nerozdílně směnečný peníz 1 468 477 Kč s příslušenstvím a dále směnečnou odměnu 4 895 Kč a náklady řízení 58 940 Kč. K návrhu oprávněné byla exekuce co do částky 1 303 369,48 Kč podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zastavena. Uvedl, že v exekučním řízení již není možné zabývat se možnými vadami řízení nalézacího a přezkoumávat tak de facto věcnou správnost exekučního titulu. Proto se již nelze zabývat námitkami týkajícími se vyplnění směnky, následného uplatnění u výstavce či možného nepoctivého jednání směnečného věřitele. Směnečný platební rozkaz byl vydán na základě směnky, která zajišťovala pohledávku oprávněné z titulu úvěrové smlouvy. Závazek z úvěrové smlouvy byl součástí podniku „Mgr. O. S. – Lékárna u sv. Mikuláše“, který povinná vložila do obchodní korporace Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o. V souvislosti s tímto nepeněžitým vkladem přešly společně s podnikem na zmíněnou obchodní korporaci i závazky ve smyslu §477 zákona č. 513/1991 Sb. Dlužníkem z úvěrové smlouvy se tedy stala společnost Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o., což oprávněná reflektovala, když tuto pohledávku přihlásila do konkursního řízení vedeného proti uvedené společnosti. V očekávání pouze částečného uspokojení své pohledávky v konkursním řízení využila zároveň zajišťovací blankosměnky, tuto vyplnila a docílila vydání exekučního titulu proti povinným. Proti tomuto postupu nelze podle odvolacího soudu ničeho namítat, když oprávněná podala návrh na částečné zastavení exekuce pro částku, kterou získala v rámci konkursního řízení vedeného ve věci společnosti Lékárna u sv. Mikuláše s. r. o.
Dovolatelé v obsáhlém třináctistránkovém dovolání polemizují se závěry odvolacího soudu, které považují za nesprávné. Podle jejich názoru neomlouvá nalézací soud, že chybně právně posoudil návrh oprávněné na vydání směnečného platebního rozkazu, „neboť ani soud není oprávněn v nalézacím řízení právo tvořit, konstituovat, nýbrž jen prohlašovat, zdali hmotněprávní názor existuje, či nikoliv, popř. v jaké výši“. Nalézací soud pominul, že ze zákona přešly závazky povinné 1) vkladem podniku do jmění třetího subjektu a tato tedy v den zahájení řízení o vydání směnečného platebního rozkazu nebyla pasivně věcně legitimována. Povinné 1) neurčuje žádný právní předpis povinnost účastnit se jakéhokoliv nalézacího řízení pod sankcí nemožnosti uplatňovat později námitky, že nebyla z hmotného práva zavázána. Dále vysvětlují, proč nemohou být ze směnečného platebního rozkazu zavázáni a rozebírají chyby nalézacího soudu, který vydal směnečný platební rozkaz. Poukazují na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které poněkud relativizuje zásadu pravomocných rozhodnutí, „nicméně pouze zdánlivě“. Jestliže se někdo domáhá výkonu rozhodnutí na základě zřejmě vadného (hmotněprávně) exekučního titulu, popř. jeho nicotnosti, ve vztahu k (ne)účastníkům původního směnečného řízení, pak by nemělo být jeho právo chráněno soudem. Současně poukazují na exekuční řád z roku 1896 a jeho úpravu a porovnávají ji s úpravou dnešní. Podle jejich názoru by Nejvyšší soud měl řešit otázku, „zdali lze ve vykonávacím (exekučním) řízení uvádět novoty (popř. průvody), které nebyly účastníkem uplatněny v nalézacím řízení, a to ve vztahu k §35 zákona č. 79/1896 ř. z., §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., právní věty (názory) uvedené pod číslem 12/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále dle §254 odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. ve vztahu k §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“. Dále by měla být revidována judikatura Nejvyššího soudu, dle níž nelze přezkoumávat nalézací řízení, když tato možnost je dána pozitivní úpravou dle §199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. Navrhují, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a exekuce zastavena.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že její nárok vůči povinným je zcela po právu. Povinní zakládají svou obranu na nesprávných či nepravdivých argumentech, kdy pomíjí, že směnečné nároky na nich vymáhané jsou samostatné a nezávislé na primární úvěrové kauze, z níž vzešlé pohledávky oprávněná řádně uplatnila v konkursním řízení vedeném vůči společnosti Lékárna sv. Mikuláše. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní potud, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3535/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Obrana povinných, že pohledávka přešla na třetí subjekt, spočívala v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Stejně tak se do exekučního řízení nepřenášejí případné vady nalézacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006). Od těchto závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit.
Zpochybňují-li povinní doručení exekučního titulu druhému povinnému (v dovolání na č. l. 125 p. v.), jedná se o novou skutečnost, kterou nelze ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit (k tomu srov. obsah odvolání na č. l. 76 až 83).
Proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na odklad exekuce (výrok I.), není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Nejvyšší soud tak postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu