ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.5010.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 5010/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci oprávněného A. S. N. B.V ., Zonnebaan 12-B(1), Utrecht, Nizozemské království, reg. č. 30082985, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinné MEGA – PRO s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 49358413, zastoupené JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, pro 30 408 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 2468/2011, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 19Co 417/2012-122, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 19 Co 417/2012-122, se ve výroku I. mění tak, že se zamítá návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu, Nizozemské království, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 300150/HA ZA 11-136, na území České republiky.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 7 393 Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 14 EXE 2468/2011-48, prohlásil rozsudek soudu v Utrechtu, Nizozemské království, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 300150/HA ZA 11-136, za vykonatelný (výrok I.). K uspokojení pohledávky oprávněného podle tohoto rozsudku a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinného (výrok II.) a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena (výrok III.). Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“) pro prohlášení rozsudku za vykonatelný (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno k odvolání povinného Městským soudem v Praze z důvodu, že soud opomněl o prohlášení vykonatelnosti rozhodnout a své rozhodnutí neodůvodnil).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2013, č. j. 19 Co 471/2012-74, usnesení soudu prvního stupně změnil a zamítl návrh na prohlášení vykonatelnosti citovaného rozsudku i návrh na nařízení exekuce. Dále rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 27 420 Kč a před odvolacím soudem 13 185 Kč, a to k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci usnesení. Současně oprávněného zavázal k zaplacení nákladů exekuce 7 865 Kč soudnímu exekutorovi.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3200/2013, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že výhrada veřejného pořádku podle článku 34 odst. 1 Nařízení představuje důvod neuznání cizího rozhodnutí. Obsah pojmu veřejný pořádek se určuje podle konkrétního národního právního řádu státu, v němž má být rozhodnutí vykonáno, přičemž důvody neuznání rozsudků by se měly aplikovat pouze velmi zřídka. Za zvláštních okolností může pod výhradu veřejného pořádku náležet i ochrana základních práv a práva na spravedlivý proces. Oproti tomu neuznání cizího rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 Nařízení je v situaci, kdy se žalovaný v řízení proti uplatněnému nároku věcně nebránil, vázáno na doručení návrhu na zahájení řízení (popř. jiné rovnocenné listiny) v takovém časovém předstihu, jenž žalovanému neumožňuje řádnou přípravu na jednání, a na povinnost žalovaného využít dostupný opravný prostředek v nalézacím řízení, v rámci něhož by měl případný nedostatek času na přípravu namítat. Z uvedeného vyplývá, že důvod neuznání a nevykonatelnosti obsažený v čl. 34 odst. l Nařízení se nepřekrývá s důvody neuznání a nevykonatelnosti rozhodnutí obsaženými v jeho článku 34 odst. 2. V souzené věci je podkladovým rozhodnutím rozsudek Soudu v Utrechtu ze dne 2. 3. 2011, č. j. 300150/HA ZA 11-136. Rozsudek byl vydán poté, co povinnému bylo v holandském a anglickém jazyce doručeno předvolání k jednání u nizozemského soudu a žaloba, avšak ten tyto písemnosti z důvodu použitého jazyka odmítl převzít. Doručení rozsudku je předpokladem pro posouzení, zda mohl žalovaný využít podání opravného prostředku, přičemž Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. prosince 2006 ve věci C-283/05, ASML Netherlands BV proti Semiconductor Industry Services GmbH (SEMIS), uvedl, že čl. 34 bod 2 Nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že žalovaný „měl možnost“ využít opravného prostředku proti rozhodnutí pro zmeškání pouze tehdy, pokud skutečně znal obsah tohoto rozhodnutí na základě doručení provedeného v dostatečném časovém předstihu, který mu umožnil přípravu na jednání před soudem státu, v němž proběhlo původní řízení (bod 40).
Důvodem zrušení usnesení odvolacího soudu byla skutečnost, že se odvolací soud nezabýval otázkou doručení rozsudku povinnému (z důvodu nadbytečnosti dovolací soud již nezkoumal otázku přiměřenosti lhůty k přípravě jednání a neuznání rozsudku pro rozpor s veřejným pořádkem podle čl. 34 odst. 1 Nařízení).
Městský soud v Praze následně v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. o nařízení exekuce usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce podle rozsudku Soudu v Utrechtu, Nizozemské království, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 300150/HA ZA 11-136, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 30 408 EUR se smluvním a zákonným úrokem z prodlení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 263,71 EUR, zamítl (výrok II.). Rozhodl, že oprávněný a povinný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), a oprávněnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Ivanu Erbenovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok IV.).
Dospěl k závěru, že podmínky pro uznání vykonatelnosti byly splněny (čl. 41 a čl. 53 Nařízení), oprávněný předložil úřední překlad ověřeného opisu rozhodnutí a osvědčení o vykonatelnosti. Zároveň dovodil, že rozsudek nebyl povinnému formálně řádně doručen, že však měl povinný možnost se s rozsudkem seznámit (a to nejpozději dne 16. 9. 2011 při nahlížení do spisu) a měl možnost proti němu podat opravný prostředek. Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu neuznání vykonatelnosti rozsudku dle čl. 34 odst. 2 Nařízení. Nepřichází však v úvahu ani neuznání vykonatelnosti dle čl. 34 odst. 1 Nařízení, neboť rozpor s veřejným pořádkem povinný spatřuje právě v porušení zásady spravedlivého procesu spadající pod čl. 34 odst. 2 Nařízení, a pod výhradu veřejného pořádku mohou náležet pouze takové otázky, na které čl. 34 odst. 2 Nařízení nedopadá (žádné takové však nebyly povinným uplatněny). Městský soud však zamítl návrh na nařízení exekuce z důvodu, že rozsudek k datu zahájení exekučního řízení dne 15. 7. 2011 nebyl vykonatelný, neboť povinný se s jeho obsahem mohl seznámit poprvé až dne 16. 9. 2011 při nahlížení do spisu.
Povinný v dovolání, jež směřuje proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Uvedl, že když bylo zákonodárcem Společenství stanoveno, že rozhodnutí vydané pro zmeškání musí být uznáno v dožádaném státě, nevyužil-li žalovaný (povinný) žádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, vycházel zákonodárce z toho, že zásah do práv obhajoby v původním řízení může být napraven využitím tohoto opravného prostředku, a že by tento opravný prostředek měl žalovanému umožnit platně hájit svá práva před soudem státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Rozhodně cílem zákonodárce nebylo uložit splnění takových kroků, které by překračovaly meze obvyklé řádné péče při obraně práv povinného. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí musí být doručeno, stejně tak jako musí být doručen návrh na zahájení řízení. Výjimka z použití důvodu neuznání, zavedená v Nařízení, vede nutně k vytvoření paralely mezi návrhem na zahájení řízení a rozhodnutím vydaným pro zmeškání. Dodal, že povinnému do dnešního dne nebyl předmětný rozsudek soudu v Utrechtu doručen, a to ani samostatně, ani spolu s návrhem na prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce. O rozsudku se dozvěděl až při obdržení exekučního příkazu, v co nejkratší době podal opravný prostředek, přičemž rozsudek pro zmeškání žádné poučení o podání opravného prostředku neobsahuje. V podaném odporu požádal i o prominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku. O tom dosud nebylo nizozemským soudem rozhodnuto, opravný prostředek byl pro opožděnost odmítnut. Povinný je přesvědčen, že je dán důvod pro neuznání rozsudku podle §34 odst. 2 Nařízení. Odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-275/94, v němž soud přijal závěr, že je věcí strany, která nařizuje výkon, aby předložila důkaz, že k tomuto doručení již došlo. V rozsudku C-283/05 je uvedeno, že článek 34 odst. 2 Nařízení nicméně nepředpokládá, že žalovaný je povinen podniknout další kroky, které jdou nad to, co je obvyklá řádná péče při obraně svých práv, jako jsou kroky spočívající v informování se o obsahu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě“. Stejně tak se v uvedeném rozsudku uvádí, že doručení rozsudku musí být provedeno před podáním návrhu na výkon rozhodnutí v dožádaném státě. Odvolací soud se s otázkou doručení rozsudku řádně nevypořádal a povinnému není známo rozhodnutí Nejvyššího soudu, který by tuto otázku řešil. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření uvedl, že dovolání povinného podle jeho názoru není přípustné, nastolená právní otázka byla vyřešena již předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v dané věci. Poukázal na to, že v projednávané věci se povinný sám s obsahem rozhodnutí dobrovolně seznámil a dále své právo bránit se proti tomuto rozhodnutí využil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4154/2008 a sp. zn. 20 Cdo 5180/2008 uvedl, že soud v zemi výkonu vychází ze zásady vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství, kdy soud v zemi výkonu rozhodnutí důvěřuje ve správnost údajů týkajících se vykonatelnosti rozhodnutí, které soud v zemi původu v osvědčení uvedl.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku doručení rozsudku povinnému v rozporu s názorem dovolacího soudu vysloveném ve dřívějším zrušujícím usnesení, ve kterém Nejvyšší soud zaujal názor, že je třeba zkoumat, zda byl rozsudek povinnému doručen, tedy že v daném případě nepovažoval za dostačující osvědčení o vykonatelnosti rozhodnutí (č. l. 10), přičemž obecně přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z čl. 44 Nařízení.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Dovolací soud již ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 16. 12. 2014, č. j. 30 Cdo 3200/2013-100, v souvislosti s výkladem čl. 32 odst. 2 Nařízení zaujal názor, že je třeba zabývat se otázkou, zda byl rozsudek pro zmeškání vydaný soudem v Utrechtu povinnému skutečně doručen. V tomto směru odkázal i na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-285/05, ASML Netherlands BV proti Semiconductor Industry Services GmbH (SEMIS), srov. bod 48.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že důkaz o tom, že byl rozsudek soudu v Utrechtu doručen povinnému v souladu s pravidly o doručování písemností v členském státu původu (tedy v Nizozemském království), doložen nebyl. Povinná se o rozsudku dozvěděla až 12. 9. 2011 v souvislosti se zahájením exekučního řízení. Tato skutečnost vyplývá i z odůvodnění rozsudku Soudu pro Střední Nizozemí ze dne 16. 1. 2013, který rozhodoval o odvolání povinné proti rozsudku soudu v Utrechtu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 300150/HA ZA 11-136. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že povinná nebyla s rozsudkem pro zmeškání obeznámena, resp. s ním byla obeznámena, když zasáhla do řízení o nařízení vykonatelnosti. Tento soud následně prohlásil odvolání za nepřípustné z důvodu jeho opožděnosti (č. l. 90), toto rozhodnutí nemůže být ve věci samé přezkoumáváno (č. l. 45 odst. 2 Nařízení).
S ohledem na citovanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie je tedy zřejmé, že povinná nemohla účinně podat opravný prostředek ve smyslu čl. 34 odst. 2 Nařízení.
V takovém případě je dán důvod pro neuznání podkladového rozsudku.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243d odst. 2 o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku I. změnil tak, že návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu zamítl.
Současně rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Ty přiznal povinné, která měla ve věci úspěch (§243c odst. 3). Náklady činí odměna advokáta ve výši 5810 Kč (§7 bod 6, §11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), včetně daně z přidané hodnoty ve výši 1283 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu