ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.5236.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 5236/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné A. P. , P., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova č. 2045/1, proti povinnému P. K. , P., za účasti bývalé manželky povinného M. K., K., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, pro 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 880/2014, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. února 2015, č. j. 38 EXE 880/2014-57, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Pověřením ze dne 2. dubna 2014 Obvodní soud pro Prahu 6 pověřil soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha – západ JUDr. Milana Makaria (dále jen „soudní exekutor“) provedením exekuce proti povinnému k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 350 000 Kč s 6 % p. a. úrokem od 1. srpna 2013 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 1 166 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 42 810 Kč.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 7. dubna 2014, č. j. 156 EX 1484/14-10, rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy (nyní již bývalé) manželky povinného, která jí přísluší proti plátci mzdy SHK Consult s. r. o. se sídlem v Praze 9, Martinická č. 987/3, identifikační číslo osoby 01516515 (dále jen „plátce mzdy“). Manželství povinného a jeho někdejší manželky, uzavřené dne 26. června 2006 před Úřadem městské části Praha 6, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. ledna 2015, č. j. 11 C 403/2014-30, který nabyl právní moci dne 2. února 2015.
K návrhu bývalé manželky povinného ze dne 7. ledna 2014 (správně 7. ledna 2015), který byl soudnímu exekutorovi doručen dne 7. ledna 2015, Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. 38 EXE 880/2014-57, exekuci, pokud jde o srážky ze mzdy bývalé manželky povinného, o níž bylo rozhodnuto exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 7. dubna 2014, č. j. 156 EX 1484/14-10, s účinností od 2. února 2015 částečně zastavil a bývalé manželce povinného nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce vůči oprávněné. Uvedl, že v posuzované věci byl postižen výlučný majetek (původně) manželky povinného, neboť shora uvedený exekuční příkaz byl vydán ještě za trvání manželství povinného a nyní již jeho bývalé manželky. Vzhledem k jejich následnému rozvodu již není možné od právní moci rozvodového rozsudku provádět srážky ze mzdy bývalé manželky povinného ve smyslu §262a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). O nákladech rozhodl podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), tak, že ve smyslu §150 o. s. ř. procesně úspěšné bývalé manželce povinného náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné nepřiznal, neboť oprávněná proti povinnému podala exekuční návrh na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu a při podání zachovala potřebnou míru pečlivosti a nebylo by proto spravedlivé, aby nesla náklady tohoto řízení.
K odvolání bývalé manželky povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. února 2015, č. j. 38 EXE 880/2014-57, potvrdil a rozhodl o povinnosti odvolatelky zaplatit oprávněné na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 31. března 2014, tj. po 1. lednu 2013, tzn., poté, co nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., která doplnila §262a o odstavec 3 (s účinností od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 odstavec 2), jenž umožňuje postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) i mzdu či jiný příjem manžela povinného i v případě, že je exekuční řízení vedeno pro závazek patřící do společného jmění. Předpokladem pro postup podle zmiňovaného ustanovení občanského soudního řádu je, že dluh patří do společného jmění a manželství stále trvá. Vzhledem k tomu, že k vydání exekučního příkazu soudním exekutorem došlo dne 7. dubna 2014, tj. ještě před právní mocí rozsudku, kterým se manželství povinného a jeho manželky rozvádí, bylo vydání exekučního příkazu na místě právě až do právní moci tohoto rozsudku, tzn. do 2. února 2015. Uvedl rovněž, že při vydání exekučního příkazu soudní exekutor neposuzuje okolnosti, které by eventuálně měly vztah k původu a době vzniku vymáhaného závazku, resp. dluhu či k určitému majetku, tyto okolnosti však zakládají důvod k podání návrhu na (částečné) zastavení exekuce anebo k vylučovací žalobě. Za správný považuje i závěr soudu prvního stupně ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení manželce povinného za použití ustanovení §150 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla bývalá manželka povinného v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že se soudy obou stupňů nezabývaly všemi důvody zastavení exekuce, které v dovolání vymezuje. První důvod pro částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy dovolatelky, kterým se soudy nezabývaly, spatřuje v tom, že exekuce na mzdu nyní již bývalé manželky povinného nebyla od samého počátku (nikoliv jen od právní moci rozsudku o rozvodu) přípustná pro existenci dohody o zúžení společného jmění mezi povinným a jeho (bývalou) manželkou. Dluh, k jehož vymožení byla exekuce srážkami ze mzdy dovolatelky nařízena, nepatřil do společného jmění, aplikace §262a odst. 3 o. s. ř. (později odst. 2 ve znění o. s. ř. účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015) proto nepřicházela v úvahu. Jednalo se o dluh výlučně povinného, neboť společné jmění povinného a dovolatelky bylo za trvání manželství zúženo podle §143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Pokud oprávněná tvrdí, že jí obsah modifikační dohody nebyl znám, nelze jí klást k tíži postup soudního exekutora, který postihl mzdu dovolatelky. Pokud ale i přes znalost existence této dohody v exekuci pokračovala, tj. nevyslovila souhlas s částečným zastavením exekuce, když jej dovolatelka navrhla, je proto nutné, aby nesla náklady s tím spojené. Další důvod pro částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy dovolatelky spatřuje v tom, že o návrhu na částečné zastavení exekuce bylo rozhodováno za účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od 1. července 2015, který možnost postihnout mzdu či jiný příjem manželky povinného pro dluh patřící do společného jmění nezná. Vzhledem k přechodným ustanovením uvedené novely, podle kterých se tato novela použije i na řízení zahájená před její účinností, mělo bez dalšího dojít k zastavení exekuce srážkami ze mzdy manželky povinného zahájené před účinností této novely pro její nepřípustnost. Ze shora uvedeného dovolatelka shodně dovozuje nesprávnost aplikace §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů dovolatelky, když soud odvolací (stejně jako soud prvního stupně) nevzal v úvahu všechny výše uvedené důvody pro částečné zastavení exekuce. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2015, č. j. 54 Co 159/2015-84, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
K dovolání bývalé manželky povinného se vyjádřila oprávněná tak, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dovolatelka se podle oprávněné vyjadřuje jen k výrokům soudu prvostupňového a odvolacího o nákladech řízení. Soud prvního stupně náhradu nákladů řízení dovolatelce nepřiznal, což oprávněná považuje za správné a spravedlivé. Argumentaci oprávněné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, není případná. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítnul a oprávněné přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno za účinnosti exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 a současně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel soudnímu exekutorovi (§35 odst. 2 ex. řádu), tj. v posuzované věci dne 31. března 2014.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Z ustanovení §42 ex. řádu vyplývá, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů je možné vést též pro výlučný dluh jednoho z manželů, pokud vznikl mimo jiné za trvání manželství (jako v této věci). Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho (zde již bývalé) manželky se považuje i takový majetek, ohledně něhož bylo společného jmění smlouvou mezi povinným a jeho (nyní již bývalou) manželkou zúženo.
V této věci bylo exekuční řízení vedeno pro dluh jednoho z manželů (povinného), který mu sice vznikl za trvání manželství (před vstupem nového občanského zákoníku v účinnost), avšak až poté, co ve smyslu §143a odst. 1 obč. zák. došlo formou notářského zápisu ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění povinného a jeho manželky.
Podle ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 ve spojení s §52 odst. 1 ex. řádu je přitom možné, jde-li o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, nařídit výkon rozhodnutí (nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu) srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného , přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného. Jestliže je exekučním příkazem postižena součást společného jmění manželů, stává účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tuto součást, i manžel povinného (zde nyní už bývalá manželka povinného) – srov. §36 odst. 2 ex. řádu . Shora uvedené však platí jen za předpokladu, že vymáhaný dluh patří do společného jmění a současně, že manželství mezi povinným a jeho manželkou stále trvá. Dojde-li proto během exekučního řízení k rozvodu, tj. manželství povinného a jeho manželky v průběhu exekučního řízení zanikne, není možné nadále na základě §262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2015 vést exekuci srážkami ze mzdy nyní již bývalé manželky povinného a je nutné takto vedenou exekuci ohledně daného způsobu minimálně od právní moci rozsudku o rozvodu částečně zastavit.
K částečnému zastavení exekuce došlo k návrhu manželky povinného ze dne 7. ledna 2015, tzn. ještě před účinností novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Soud prvního stupně exekuci zastavil s účinností od 2. února 2015, tj. od právní moci rozsudku, kterým se manželství povinného a jeho manželky rozvádí. Lze přisvědčit dovolatelce, že shora uvedená novela v podobě zákona č. 139/2015 Sb. účinná od 1. července 2015 zachovala, pokud jde mimo jiné o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, pouze možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. §262a odst. 4 o. s. ř. a §42 odst. 4 ex. řádu shodně ve znění účinném od 1. července 2015), přičemž v souladu s intertemporálními ustanoveními této novely obsaženými v čl. IV bod. 1 se novelizované znění občanského soudního řádu a exekučního řádu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nebo-li, i kdyby nebyl dovolatelkou podán zmiňovaný částečný návrh na zastavení exekuce ohledně srážek z její mzdy, byl by tento způsob provedení exekuce od 1. červenci 2015 bez dalšího nepřípustný. Uvedené však nemění nic na tom, že v posuzované věci návrh na částečné zastavení exekuce dovolatelkou podán byl, a to ještě před vstupem této právní úpravy v účinnost; ke kolizi důvodů pro zastavení exekuce alespoň v tomto případě, jak tvrdí (bývalá) manželka povinného, tudíž nedošlo. Stále však zůstává otázkou, zda soud prvního stupně, obdobně jak soud odvolací, postupoval správně, pokud exekuci částečně zastavil s účinností teprve od právní moci rozsudku o rozvodu.
Soudní exekutor – jak správně uvádí odvolací soud – podle právní úpravy účinné do 30. června 2015 ve fázi rozhodování o konkrétním způsobu provedení exekuce nebyl povinen posuzovat okolnosti mající vztah například k případně existující modifikaci společného jmění. Tyto skutečnosti proto jsou předmětem přezkumu až v řízení o (částečném) zastavení exekuce či v řízení o excindační žalobě. Soud prvního stupně, ani soud odvolací, se však paradoxně těmito skutečnostmi v této fázi blíže nezabýval.
Podle ustanovení §143a odst. 1 a 4 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Manželé se mohou vůči jiné osobě na smlouvu uvedenou v předcházejících odstavcích odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám.
V posuzované věci vedl soudní exekutor exekuci pro výlučný dluh jednoho z manželů, který dlužnému manželu vznikl za trvání manželství (tj. dluh patřící do společného jmění), avšak až po modifikaci společného jmění podle §143a odst. 1 obč. zák., nejen z výlučného majetku dlužného manžela, ale i z majetku patřícího do společného jmění povinného a jeho nedlužné manželky (či majetku, který se za takový majetek považuje, v tomto případě šlo o mzdu nyní již bývalé manželky povinného – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11 2012, sp. zn. 22 Cdo 3708/2010 ) – srov. §42 odst. 1 ex. řádu. Ani k návrhu (nyní již bývalé) manželky povinného na částečné zastavení exekuce však soud prvního stupně, ani soud odvolací, nezohlednil, zda v době vzniku pohledávky oprávněná věděla o obsahu smlouvy o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky. Nejvyšší soud přitom v této souvislosti judikoval, že v otázce znalosti obsahu smlouvy o zúžení společného jmění oprávněnou je nutné zohlednit nejen to, zda povinný nejpozději v době vzniku pohledávky oprávněnou s obsahem smlouvy o zúžení společného jmění seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil, také to, zda manželka povinného věděla o budoucím závazku svého nyní již bývalého manžela za trvání manželství a zda tedy měla možnost nejpozději do vzniku závazku manžela oprávněné obsah smlouvy o zúžení společného jmění sama oznámit. Jinak řečeno, jestliže manželka povinného o budoucím závazku svého (nyní bývalého) manžela (povinného) vůči oprávněné věděla a přesto oprávněné do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení společného jmění neoznámila, resp. ji neseznámila se smlouvou o zúžení společného jmění, nemůže se úspěšně dovolávat vyhovění návrhu na částečné zastavení exekuce od dřívějšího data, než – v této věci – od právní moci rozsudku o rozvodu manželství s povinným. Naopak jestliže o vzniku závazku manžela nyní již bývalá manželka povinného nevěděla (a nemohla z uvedeného důvodu oprávněné obsah smlouvy o zúžení společného jmění sdělit), nemůže se oprávněná úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci z jejího výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání společného jmění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014 ).
K námitce dovolatelky vztahující se k rozhodnutím soudů o nákladech řízení dovolací soud toliko uvádí, že p odle ustanovení §89 ex. řádu dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.
V této věci odvolací soud dovoláním napadeným usnesením potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení o částečném zastavení exekuce procesně úspěšné bývalé manželky povinného, jímž bylo rozhodnuto tak, že dovolatelce podle §150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení vůči oprávněné nebyla přiznána (k tomu srov. rovněž například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 678/2015).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud se v dovoláním napadeným usnesení zabýval otázkou, zda lze po zúžení společného jmění a jeho vypořádání (ustanovení §150 odst. 4 obč. zák.) k uspokojení pohledávky věřitele (oprávněné) jednoho z manželů (povinného) exekučně postihnout i výlučný majetek druhého z manželů, nedostatečně, a jeho právní posouzení je proto předčasné a tudíž i nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu