ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.5386.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 5386/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné MINING SERVICE LLC , se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, 19810 Delaware, Spojené státy americké, registrační číslo 4734220, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v v Praze 1, Dlážděná 1586/4, proti povinnému M. P. , zastoupenému JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, J. Palacha 443/4, pro 1 426 998,81 Sk s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 54 Nc 2957/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, č. j. 26 Co 503/2014-228, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Hany Helešicové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 23. 1. 2014, č. j. 54 Nc 2957/2008-193, zastavil podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 26. 5. 2009, č. j. 54 Nc 2957/2008-31 (výrok I.). Oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Polanskému náklady exekuce ve výši 7 735 Kč (výrok II.) a dále oprávněné uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce povinnému částku 35 250 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. Ve výrocích II. a III. usnesení změnil tak, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Polanskému na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč a povinné na náhradě nákladů řízení 34 710 Kč. Oprávněnou dále zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 14 080 Kč povinnému, soudnímu exekutorovi náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal. K námitce oprávněné uvedl, že i pro exekuční řízení platí, že se každý (procesní) úkon posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen (stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79). Jestliže podání povinného obsahovalo námitky, které mohou být důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jedná se o návrh na zastavení exekuce, i když je podání označeno jako odvolání. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že vymáhaná pohledávka vznikla z obchodního závazkového vztahu, a proto se otázka promlčení vymáhaného nároku řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Promlčecí doba pro vymáhání pohledávky je upravena v §408 odst. 1 obchodního zákoníku. Jestliže úvěrová smlouva mezi Komerční bankou, a. s., a povinným byla uzavřena 5. 3. 1992 a mezi účastníky byla dohodnuta „konečná splatnost úvěru: 31. 12. 1995“, promlčecí doba začala běžet od 1. 1. 1996 a její konec připadl na den 1. 1. 2006. Návrh na nařízení exekuce byl podán až po uplynutí této lhůty dne 22. 8. 2008.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda byl nebo nebyl povinným v této věci vůbec podán návrh na zastavení exekuce, resp. zda lze odvolání povinného považovat a projednávat jako návrh na zastavení exekuce“. Otázka, která zakládá přípustnost dovolání je, zda podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném ke dni 18. 6. 2009, bylo možné odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce, které obsahovalo pouze důvody, které by mohly vést k zastavení exekuce, projednat jako návrh na zastavení exekuce, nebo zda je třeba takové odvolání odmítnout podle §44 odst. 10 exekučního řádu. Odvolací soud tuto otázku nezodpověděl správně a odchýlil se od konstantní judikatury Nejvyššího soudu i nižších soudů. Uvedla, že podání bylo adresováno odvolacímu soudu, bylo sepsáno advokátem, povinný navrhl, aby odvolací soud návrh na nařízení exekuce zamítl, povinný jasně napadl konkrétní soudní rozhodnutí, při výpočtu nákladů právního zastoupení advokát povinného odkázal na §12 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., který upravuje odměnu za rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud opomněl, že v exekučním řádu byla přijata zvláštní úprava, která aplikovatelnost stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, vylučuje. Odkázala na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1193/2008. Navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se odvolání povinného odmítá.
Povinný ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy zcela správně a v souladu s judikaturou posoudily podání podle jeho obsahu, nikoliv formy. Povinný vznesl jedinou námitku – promlčení dluhu, což soudy správně posoudily jako návrh na zastavení exekuce, byť bylo podání chybně označeno jako odvolání. Oprávněná se mýlí v tom, že stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, bylo překonáno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uzavřel, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. V ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají.
Jestliže odvolací soud vyhodnotil podání povinného jako návrh na zastavení exekuce s ohledem na uplatněnou námitku promlčení (přičemž povinný ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně tuto námitku zopakoval a navrhl zastavení exekuce – viz č. l. 169), postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li oprávněná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1193/2008, pak je třeba zdůraznit, že v daném případě odvolací soud vyhodnotil podání povinného jako odvolání. V případě, že soud podání podle obsahu posoudil jako návrh na zastavení exekuce, nemůže se uplatnit ani postup podle §44 odst. 7 exekuční řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (§44 odst. 10 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009), který se vztahuje k obsahu odvolání.
Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. března 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu