ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.731.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 731/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Creatis, a. s., se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 6, identifikační číslo osoby 00553166, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 311/6, proti povinné Ing. V. H. , J., zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, K Radotínu č. 15, pro 433 205 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 Nc 6341/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 176/2015-361, takto:
Dovolání povinné se zamítá .
Odůvodnění:
Na návrh původní oprávněné (Záveská a Brejcha, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Creatis, a. s., „v likvidaci“) Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 25. června 2007, č. j. 13 Nc 6341/2007-10, nařídil exekuci na majetek povinné podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 403/2005-271, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 433 205 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 12. února 1997 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 136 669 Kč, a pro náklady exekuce, které budou v řízení stanoveny, provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Tomáše Pospíchala, Exekutorský úřad Nymburk.
V podání ze dne 16. dubna 2014, doplněném podáním ze dne 14. ledna 2015, navrhla povinná zastavení výše uvedené exekuce. Návrh odůvodnila (mimo jiné) tím, že vymáhaná pohledávka neexistuje, protože zanikla nejpozději ke dni právní moci vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze dne 3. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 403/2005-271, neboť povinná provedla dne 14. dubna 2014 jednostranný zápočet své pohledávky vůči Investiční a poštovní bance, a. s., (tj. prvnímu věřiteli) vůči oprávněné v této exekuci. Dále namítá, že soud nesprávně posoudil aktivní legitimaci oprávněné po skončení konkursu na majetek úpadce Creatis, a. s., v likvidaci, a že oprávněná není vlastníkem vymáhané pohledávky, neboť smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 2. ledna 2002 došlo k postoupení pohledávky na společnost Alia Trade, s. r. o., která se však svého práva vůči povinné nedomáhala, a tak podle názoru povinné došlo k jeho promlčení.
Okresní soud Praha – západ usnesením ze dne 22. ledna 2015, č. j. 13 Nc 6341/2007-315, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že o předchozím návrhu povinné na zastavení exekuce ze stejných důvodů bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se návrhu nevyhovuje. K námitkám povinné odkázal na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 23. září 2013, č. j. 28 Co 117/2012-188, s tím, že nenastala žádná skutečnost, která by vedla k zastavení exekuce, právo není promlčeno, neboť pohledávka nezanikla ve vztahu mezi účastníky započtením před vydáním exekučního titulu, a existence nové smlouvy o postoupení pohledávky nebyla prokázána.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. května 2015, č. j. 28 Co 176/2015-361, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Shodně s ním uzavřel, že o většině námitek povinné již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o předchozím návrhu povinné na zastavení exekuce. Námitku zániku pohledávky v důsledku jednostranného započtení povinnou neshledal odvolací soud za opodstatněnou, neboť základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek, neboli musí jít o 2 závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak, zatímco v posuzované věci povinná nemá pohledávku vůči současné oprávněné, ale vůči původní oprávněné Investiční a poštovní bance, a. s. Uvedl, že oprávněná je pouze postupníkem, který předmětnou pohledávku nabyl podle postupní smlouvy ze dne 16. srpna 1998, uzavřené s Investiční a poštovní bankou, a. s., zatímco povinná byla vykonatelným soudním rozhodnutím zavázána k úhradě předmětné pohledávky ve prospěch současné oprávněné. Dospěl k závěru, že k účinnému započtení pohledávky nemohlo dojít proto, že v souladu s ustanovením §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (srov. §3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – dále jen „obč. zák.“, musí dlužník učinit započtení bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, což povinná neučinila, neboť k postoupení pohledávky došlo v roce 1998, o čemž povinná věděla, ale k započtení se odhodlala až v roce 2014.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, ve kterém (mimo jiné) namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o jednostranném zápočtu pohledávek provedeném dovolatelkou, neboť z ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že dlužník musí bez zbytečného odkladu oznámit postupníkovi existenci své pohledávky vůči postupiteli, nikoli bez zbytečného odkladu provést zápočet. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přechodu oprávnění vymáhat pohledávku přisouzenou správkyni konkursní podstaty na původního úpadce (zde oprávněnou), neboť oprávněná není vlastníkem vymáhané pohledávky ode dne 2. ledna 2002, kdy byla pohledávka postoupena na společnost Alia Trade, s. r. o. Správkyně konkursní podstaty vystupovala v tomto exekučním řízení jako oprávněná ne z toho titulu, že by úpadce byl vlastníkem vymáhané pohledávky, ale proto, že předmětná pohledávka byla sepsána do soupisu podstat a byla jí přisouzena. Podle dovolatelky proto není možné v zahájeném exekučním řízení pokračovat, neboť účastníkem není osoba, které byla pohledávka přisouzena, ani osoba, která je majitelem pohledávky, ale ani osoba, na kterou by přešla práva z rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky započtení pohledávky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl však k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné.
Ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z ustanovení §580 obč. zák., které upravuje započtení pouze vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele. Dlužníkovi je dáno právo proti pohledávce svého věřitele (postupníka) započítat své pohledávky, které má nikoli proti němu, nýbrž proti postupiteli. Dlužník může proti novému věřiteli namítnout k započtení svou vzájemnou pohledávku, kterou má proti původnímu věřiteli, za těchto podmínek: a) jde o pohledávku k započtení způsobilou, b) dlužník ji měl v době, kdy se postoupení pohledávky stalo vůči němu účinným, c) dlužník bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, oznámil novému věřiteli (postupníkovi), že má vzájemnou pohledávku proti postupiteli (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s. 1581-1582).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003 (publikované pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že dlužník, který má v době, kdy se vůči němu stalo účinným postoupení pohledávky, vůči postupiteli pohledávku způsobilou k započtení a který bez zbytečného odkladu poté tuto skutečnost oznámil postupníkovi, může ve smyslu ustanovení §529 odst. 2 obč. zák. učinit jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má vůči postupiteli, přímo proti postupníkovi, jen je-li jeho pohledávka již splatná nebo dovoluje-li mu zákonná úprava (jinde, než v §529 odst. 2 obč. zák.) započíst i nesplatnou pohledávku. Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby byla rozhodná právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci došlo na základě postupní smlouvy ze dne 16. srpna 1998 k postoupení pohledávky z Investiční a poštovní banky, a. s. na Creatis, a. s. (oprávněná). K návrhu Záveská a Brejcha, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Creatis, a. s., v likvidaci byla usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. června 2007, č. j. 13 Nc 6341/2007-10, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 28 Co 257/2008-26, nařízena exekuce na majetek povinné pro vymožení pohledávky pravomocně přiznané vykonatelným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 6 Cmo 403/2005-271, který změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č. j. 34 Cm 409/97-125, tak, že první žalované Ing. V. H. (zde povinná) byla uložena povinnost zaplatit žalobci Záveská a Brejcha, v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce Creatis, a. s., v likvidaci, částku ve výši 433 205 Kč s 20 % úrokem z prodlení od 12. února 1997 do zaplacení a na nákladech řízení částku ve výši 136 669 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Usnesením Městského soudu v Praze dne 10. září 2009, č. j. 79 K 21/2003-734, byl konkurs prohlášený na majetek úpadce Creatis, a. s., v likvidaci, zrušen a oprávnění vymáhat pohledávku přešlo zpět na společnost Creatis, a. s.
Jestliže k postoupení pohledávky z Investiční a poštovní banky, a. s., na oprávněnou došlo na základě postupní smlouvy uzavřené dne 16. srpna 1998 a povinná v oznámení ze dne 14. dubna 2014 informovala oprávněnou o existenci své pohledávky vůči Investiční a poštovní bance, a. s., s tím, že provedla úkon směřující k zápočtu pohledávek, nebylo započtení přípustné, respektive k uvedenému datu nemohlo dojít k zániku pohledávky oprávněné započtením, neboť povinná neoznámila postupníkovi existenci pohledávky vůči postupiteli bez zbytečného odkladu poté, kdy se výše uvedené postoupení pohledávky stalo účinné vůči povinné.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se mýlí, dovozuje-li, že dlužník je povinen přistoupit k započtení bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno. Povinností dlužníka v době, kdy je mu postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno, respektive v době, kdy se vůči němu stane postoupení pohledávky účinným, je bez zbytečného odkladu oznámit postupníkovi existenci pohledávky způsobilé k započtení vůči postupiteli, a nikoli bez zbytečného odkladu provést započtení pohledávky.
Ostatní námitky dovolatelky neshledal dovolací soud opodstatněnými, neboť o nich rozhodl již ve svém usnesení ze dne 25. června 2014, č. j. 30 Cdo 604/2014-231, ve kterém uvedl, že k přechodu práva nebo povinnosti lze ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, stalo-li se tak předtím, aniž by tato skutečnost byla zohledněna v nalézacím řízení, jde o procesní vadu, kterou v exekučním řízení nelze napravit, a že je-li osoba, jíž byla exekučním titulem přisouzena pohledávka – a tak je tomu v souzené věci - totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2009, č. j. 20 Cdo 1555/2007).
Z uvedeného současně vyplývá, že byť se odvolací soud při řešení otázky započtení pohledávky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jeho rozhodnutí o potvrzení zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce je ve věci samé správné a zrušení napadeného rozhodnutí by při respektování ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohlo dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud proto dovolání povinné podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu