ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.99.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 99/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, identifikační číslo 41197518, proti povinné M. T. , zastoupené Mgr. Denisou Ihlovou, advokátkou, sídlem K Jahodárně 249, 252 42 Vestec, pro 160 695 Kč, vedené u soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, pod sp. zn. 101 EX 5153/12, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015 pod sp. zn. 14 Co 26/2015, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Dovoláním podaným dne 11. 1. 2016 k Nejvyššímu soudu doplnila zástupkyně dovolatelky, advokátka Mgr. Denisa Ihlová, její vadné podání ze dne 15. 5. 2015, jímž napadá shora označené usnesení, kterým Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 10. 2014. Těmito rozhodnutími nižší soudy zamítly návrh povinné na částečné zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí, nařízené exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 13. 5. 2014 pod č. j. 101 EX 5153/12-078, neboť dospěly na podrobně rozvedeném základě k závěru, že v dané věci již jiný efektivní způsob exekuce k dispozici není; ty, co byly využity v průběhu relativně dlouho vedené exekuce, přinesly výtěžek – vzhledem k vymáhané peněžní částce – jen nepatrný.
V dovolání dovolatelka naopak tvrdí, že způsob exekuce prodejem nemovitostí nebyl v jejím případě vhodný, neboť existují způsoby jiné, na jejichž základě již bylo i oprávněné zčásti plněno.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), a dovolání odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 - §238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatelka je povinna v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání, uvedených v §237 o. s. ř., považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013). Pokud dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „ se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , pak bylo již dříve Nejvyšším soudem judikováno, že z dovolání musí být nejen patrno, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, se tak mělo stát, nýbrž musí být rovněž identifikována tomu korespondující (odchylná) dovolací judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se ani v doplněném dovolání (posuzováno podle obsahu i v jiných jeho částech) nepodává, a neplyne ani z její námitky, že se odvolací soud sice správně řídil rozhodnutími Nejvyššího soudu 20 Cdo 3576/2012 a 20 Cdo 4950/2009, leč že z těchto rozhodnutí „vyvodil nesprávné závěry“ (tj. že z jejího pohledu v dané věci existuje jiný efektivní způsob exekuce, který nebyl odvolacím soudem brán v potaz). Odvolací soud se totiž od této (ustálené) rozhodovací praxe nikterak neodchýlil; naopak z ní vycházel a vychází odtud i dovolatelka, pročež nejde o nic jiného, než o požadavek, aby dovolací soud na tomto judikaturním základě rozhodl jinak, než jak rozhodl soud odvolací, a ten splnění podmínek vymezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl předsedou senátu a se stručným odůvodněním podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243f odst. 2 a 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu