ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1001.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1001/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Josefově, Pařížská č. 68/9, proti žalovanému Dopravnímu podniku města Jihlavy, a. s. se sídlem v Jihlavě, Brtnická č. 1002/23, IČO 25512897, zastoupenému Mgr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského č. 1517/10, o ochranu před diskriminací, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1129/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2015 č. j. 49 Co 221/2015-431, takto:
I. Dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2. června 2015 č. j. 4 C 1129/2001-400 opravené usnesením ze dne 14. července 2015 č. j. 4 C 1129/2001-423 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 6. 11. 2001 domáhal, aby bylo rozhodnuto, že „jednání žalovaného, Dopravního podniku města Jihlavy, akciové společnosti, vůči Ing. L. B. v letech 2000 a 2001 při vyřizování jeho žádosti o přijetí do pracovního poměru v Dopravním podniku města Jihlavy, akciové společnosti, je diskriminací v pracovněprávních vztazích podle §1 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů“, že „žalovaný tím porušil zákaz této diskriminace, neboť s žalobcem nejednal podle principů rovného zacházení“ a „opakovaně tím porušil ustanovení čl. 3 Listiny základních práv a svobod a v roce 2001 i §1 odst. 4 zákoníku práce“, a že je „proto povinen bezodkladně toto protiprávní jednání ukončit“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že po skončení vysokoškolského studia v Praze se v roce 2000 vrátil do Jihlavy se zájmem pracovat v dopravě, nejlépe městské, že žalovaný trvale i cestou inzerce v regionálním tisku „sháněl i nezaškolené nové zaměstnance“ pro práci řidiče trolejbusu, že žalobce se rozhodl tuto práci „akceptovat“, neboť byl způsobilý ji vykonávat (získal řidičská oprávnění skupin A, B, C, D a E pro řízení silničních vozidel a řidičská oprávnění k řízení drážních vozidel na městských drahách), avšak že do pracovního poměru nebyl přijat ani po opakovaných žádostech, kdy „věc skončila“ vždy na nesouhlasu ředitele podniku Ing. J. V. , a ani za pomoci Úřadu práce v Jihlavě, kdy „reakce podniku byla opět odmítavá“ bez bližšího zdůvodnění. Následně začal pracovat jako řidič autobusu u ICOM TRANSPORT Jihlava, a. s. a ve „vedlejším pracovním poměru“ pracuje jako řidič tramvaje v Dopravním podniku hl. m. Prahy, a. s. a také jako řidič trolejbusu a autobusu v Dopravním podniku města Pardubice, a. s., kdy „ve všech podnicích byl s ním uzavřen pracovní poměr bez problémů“. Protože žalovaný začal v první polovině roku 2001 přijímat větší počet žadatelů o práci řidiče trolejbusu s tím, že u nich postačuje řidičský průkaz skupiny B, žalobce „zopakoval“ řediteli žalovaného Ing. V. svoji nabídku pracovat u žalovaného jako řidič trolejbusu, ale opět nebyl přijat, aniž by mu byl sdělen důvod. Předseda představenstva žalovaného žalobci na jeho žádost o vyjádření sdělil, že „personální záležitosti jsou v působnosti ředitele podniku Ing. J. V.“. Žalobce považuje jednání ředitele žalovaného Ing. J. V. a předsedy představenstva žalovaného Ing. J. K. , jejichž důsledkem je „odmítání výhradně jeho osoby k přijetí do pracovního poměru i přes skutečnost, že na rozdíl od jiných přijímaných lidí splňuje kvalifikační předpoklady“, za diskriminaci v pracovněprávních vztazích, „která je zákonem zakázána, která navíc trvá“ a kterou „smírnou cestou“ již „není možné odstranit“.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 4. 7. 2002 č. j. 4 C 1129/2001-90 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 5 375 Kč k rukám advokátky JUDr. Jiřiny Vítů. Dovodil, že žalobce nesplnil povinnost uvést v žalobě „konkrétní diskriminační důvod“ uvedený v ustanovení §1 odst. 4 zákoníku práce, pro který nebyl přijat do pracovního poměru, neboť uvedl „pouze obecně, že jednání žalovaného při přijetí žalobce do pracovního poměru bylo diskriminační“, a že je proto žaloba „v tomto směru“ neurčitá. Uzavřel, že žalovaný má „právo, pokud uchazeče o zaměstnání nediskriminuje podle svého uvážení, aby si vytvářel pracovní kolektiv, jaký potřebuje ke své činnosti“ a že skutečnost, že žalobce má kvalifikaci pro výkon práce řidiče trolejbusu, že je dobře hodnocen u jiných zaměstnavatelů a že žalovaný měl nedostatek řidičů, nemůže „žalovanému uložit povinnost přijmout žalobce do pracovního poměru“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 11. 2004 č. j. 49 Co 277/2002-104 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil názor, že žaloba, kterou se žalobce domáhá ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích, musí obsahovat skutečnosti, ze kterých „alespoň v základních rysech vyplývá konkrétní diskriminační jednání zaměstnavatele postihující zaměstnance (uchazeče o zaměstnání)“, že proto zpravidla není dostačující uvést skutečnosti obsahující jen údaje o důsledcích diskriminace a že žaloba musí obsahovat i údaje o skutečnostech, z nichž vyplývá uplatněný nárok, který žalobce z diskriminačního jednání žalovaného dovozuje a který je „přesně a jednoznačně vymezen v petitu žaloby“, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Dospěl k závěru, že žaloba v posuzovaném případě neobsahuje údaje, ze kterých by vyplývalo konkrétní diskriminační jednání žalovaného, jímž byl žalobce postižen, a že „z žalobního petitu jednoznačně nevyplývá“, zda se žalobce domáhá jen určení, že se žalovaný vůči němu dopustil diskriminačního jednání, nebo zda se současně domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost od diskriminačního jednání (které ani není „řádně nezaměnitelným způsobem“ vymezeno) upustit. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobce k doplnění rozhodujících skutečností a k opravě „žalobního petitu“.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 9. 2006 č. j. 4 C 1129/2001-220 opraveným usnesením ze dne 24. 1. 2007 č. j. 4 C 1129/2001-236 – poté, co žalobce na jeho výzvu podáním ze dne 19. 10. 2005 doplnil žalobu - určil, že „postup žalovaného, který spočíval v tom, že žalovaný odmítl jednat s žalobcem, který byl v letech 2001, 2004 a 2005 uchazečem o zaměstnání u žalovaného na funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě, o možnosti vzniku pracovního poměru u žalovaného, je diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný tímto postupem porušil povinnost zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principu rovného zacházení a tak bez právního důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce a současně jednal i v rozporu s dobrými mravy“, a uložil žalovanému, aby „upustil od tohoto diskriminačního jednání“ a aby „ve lhůtě 3 kalendářních měsíců ode dne právní moci rozsudku jednal s žalobcem o možnosti vzniku pracovního poměru na funkci řidiče trolejbusu a autobusu městské hromadné dopravy v Jihlavě a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou funkci“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce, přestože měl veškeré kvalifikační předpoklady pro výkon práce řidiče trolejbusu v Jihlavě a přestože žalovaný měl v první polovině roku 2001 (stejně jako v letech 2004 a 2005) nedostatek řidičů trolejbusu, nebyl žalovaným na tuto práci přijat, a to pro „negativní zkušenosti“, které s ním žalovaný měl, neboť v době, kdy u něj pracoval na základě dohod o pracovní činnosti, žalobce porušoval předpisy o bezpečnosti práce, měl v areálu žalovaného zaparkován vlastní trolejbus a „při operacích“ s ním nedodržoval bezpečnostní předpisy, choval se nevhodně „i lidsky“ tím, že před zaměstnanci říkal, že v jiných dopravních podnicích mají řidiči trolejbusů vyšší platy, a o zaměstnání po ukončení vysokoškolského studia požádal „arogantním způsobem“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že to, že žalobce nebyl žalovaným přijat do zaměstnání „nikoliv na základě jeho osobních schopností a předpokladů“, ale pro negativní zkušenosti s ním v minulosti, je diskriminací založenou na nerovném zacházení a že negativní hodnocení dřívější činnosti žalobce u žalovaného nemůže vést k tomu, že by žalobci bylo „navždy znemožněno u žalovaného pracovat“. Skutečnost, že na písemnou žádost o přijetí do zaměstnání nebylo žalobci vůbec odpovězeno, popř. mu bylo bez dalšího zdůvodnění sděleno, že se do pracovního poměru nepřijímá, soud prvního stupně hodnotil jako „odmítnutí jednání o přijetí žalobce do pracovního poměru“ a že hlavním důvodem, proč žalovaný odmítl jednat se žalobcem, jsou „osobní antipatie“ Ing. V. jako statutárního orgánu žalovaného vůči žalobci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 4. 2010 č. j. 49 Co 85/2007-253 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „vady žaloby bránící pokračování v řízení nebyly odstraněny“, neboť v doplnění žaloby neuvedl žalobce žádné skutečnosti, podle kterých by při uplatňování práva na zaměstnání byl ze strany žalovaného vystaven jednání, které by bylo diskriminací podle některého z diskriminačních znaků vymezených v ustanovení §1 odst. 4 zákoníku práce, z obsahu žaloby „dostatečně“ nevyplývá, čeho se žalobce návrhem na požadované určení a návrhem na zdržení v pokračování „v tomto diskriminačním jednání“ domáhá, petit žaloby postrádá vymezení diskriminačních znaků a je nepřípustně požadováno, aby „formu diskriminace“ určil soud. Neurčitou shledal odvolací soud žalobu i v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal, aby „jednal s žalobcem o možnosti vzniku pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě, a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou pracovní pozici“, neboť není zřejmé, zda se žalobce domáhá toho, aby žalovaný nadále s žalobcem při uplatňování jeho práva na zaměstnání zacházel stejně jako s ostatními uchazeči o zaměstnání, nebo zda se po žalovaném domáhá i jiného plnění „v souvislosti s vyřizováním jeho požadavku na přijetí do pracovního poměru na funkci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J.“. Uložil proto soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vyzval žalobce k opravě žaloby a aby mu k tomu poskytl potřebné poučení.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 17. 5. 2012 č. j. 4 C 1129/2001-312 – poté, co žalobce na jeho výzvu podáním ze dne 21. 2. 2011 opravil a doplnil žalobu – žalobě vyhověl a určil, že „postup žalovaného, který spočíval v tom, že přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal jednat s žalobcem – jako uchazečem o zaměstnání u žalovaného – o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě z toho důvodu, že žalobce má ukončené vysokoškolské vzdělání kvalifikující jej pro výkon řídících funkcí u žalovaného, že je veřejně známo, že žalobce má zcela odlišný názor na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava, a že je též aktivním členem profesní zájmové a odborové organizace, jejímž předmětem zájmu je městská hromadná doprava, přičemž v této oblasti je uznáván za odborníka a konzultanta, a to současně za situace, kdy žalovaný nebyl v tomto období na tuto pracovní pozici schopen vlastním výběrem zabezpečit zaměstnance jak s potřebnou kvalifikací, tak i bez potřebné kvalifikace, kdy žalovaný v tomto období tato pracovní místa opakovaně hlásil místně příslušnému Úřadu práce jako ,volná‘, kdy žalovaný v tomto období záměr přijmout na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě nové zaměstnance dokonce bez potřebné kvalifikace opakovaně inzeroval v místním tisku, kdy z hlediska výběru fyzických osob ucházejících se o zaměstnání u zaměstnavatele je působnosti pouze kritérium ,kvalifikace‘ a ,nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností‘ vyplývajících z jiných právních předpisů, a žalobce – jako uchazeč o zaměstnání u žalovaného, doporučený jako ,vhodný uchazeč‘ Úřadem práce v Jihlavě na žalovaným ohlášená volná pracovní místa – splňoval všechna tímto zaměstnavatelem i právními předpisy požadovaná kritéria, a dokonce nad rámec zaměstnavatelem předem ohlášených požadavků k přijetí do pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě disponoval i dostatečnou praxí, je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný porušil povinnost zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principů rovného zacházení, když z důvodů dosaženého odborného vzdělání žalobce, jeho jiného smýšlení na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava a aktivní členství v profesní zájmové a odborové organizaci, odmítal jednat ,pouze a výhradně‘ s osobou žalobce, když jednáním s uchazeči o zaměstnání v rámci předsmluvních vztahů podle pracovněprávních předpisů se rozumí seznámení uchazeče nebo zájemce o zaměstnání s právy a povinnostmi, které by pro něj vyplynuly z pracovní smlouvy, s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž by měla být práce vykonávána, základní charakteristikou volného pracovního místa, s předpoklady a požadavky stanovené na pracovní pozici, informace o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku, případně i poskytnutí dalších informací jako například možnost ubytování, dojíždění do zaměstnání a informace, které zaměstnavatel požadoval zveřejnit, a dále v případech stanovených orgány státní zdravotní správy zajištění toho, aby se uchazeč o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce, a současně tak žalovaný zcela nepřiměřeným způsobem a bez oprávněného důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce, jako účastníka pracovněprávního vztahu, a jednal tak i v rozporu s dobrými mravy“, a uložil žalovanému, aby upustil od „tohoto diskriminačního jednání“ a aby „ve lhůtě do 3 kalendářních měsíců ode dne právní moci tohoto rozsudku prokazatelně jednal s žalobcem o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě, a to za stejných podmínek za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného zaměstnavatele jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou pracovní pozici v letech 2001, 2004 a 2005, kdy žalovaný opakovaně odmítal jednat s žalobcem o vzniku konkrétního pracovního poměru na tuto pracovní pozici“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč. Na základě zjištění, že žalobce se po ukončení vysokoškolského studia v první polovině roku 2001 ucházel o zaměstnání u žalovaného, že měl praxi s řízením vozidel na městských drahách a splňoval „veškerá kvalifikační hlediska“, že žalovaný měl v té době „kritický“ nedostatek řidičů vozidel (trolejbusů) a že na funkci řidiče trolejbusu byli přijímáni i uchazeči, kteří neměli potřebnou kvalifikaci ani řidičské oprávnění k řízení trolejbusů, dospěl k závěru, že žalobce nebyl přijat do pracovního poměru k žalovanému jen proto, že „měl jiné smýšlení na činnost městské hromadné dopravy v J.“. Uvedl, že žalobce byl vyloučen z možnosti pracovat u žalovaného, protože byl v porovnání s jinými uchazeči znevýhodněn, neboť jej „statutární zástupce“ žalovaného odmítal přijmout do pracovního poměru, aniž by k tomu měl závažné důvody, a že žalovaný neprokázal, že neporušil v době, kdy přijímal do pracovního poměru nové řidiče trolejbusu, zásadu rovného zacházení ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 zákoníku práce „v tehdy platném znění“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2013 č. j. 49 Co 192/2012-338 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45 775 Kč. Vycházel z toho, že žalobce v projednávané věci zvolil za prostředek ochrany proti jednání žalovaného, v němž spatřuje porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení a diskriminaci, zdržovací (negatorní) žalobu, kterou se domáhá, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v diskriminačním jednání vůči žalobci jako uchazeči o zaměstnání způsobem vymezeným v žalobním petitu, odstraňovací žalobu, kterou se domáhá toho, aby soud uložil žalovanému povinnost jednat s žalobcem o vzniku pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., a to za stejných podmínek, za kterých byli přijati do pracovního poměru k žalovanému jiní uchazeči o zaměstnání v období let 2001 až 2005, a určovací žalobu, kterou se domáhá toho, aby soud určil, že „vymezený postup žalovaného“ je diskriminací v pracovněprávních vztazích a současně jednáním v rozporu s dobrými mravy. Z toho, že žalobce ve svém podání ze dne 21. 2. 2011 uvedl, že mu „je známa skutečnost, že žalovaný zaměstnavatel z ekonomických důvodů v současné době uchazeče o zaměstnání na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. nepřijímá“, odvolací soud dovodil, že nejsou splněny předpoklady pro zdržovací (negatorní) žalobu, neboť „neoprávněný zásah“ ze strany žalovaného v současné době netrvá (nepokračuje) a ani reálně a bezprostředně nehrozí jeho opakování v budoucnu, protože nelze předpokládat, „zda a kdy žalovaný opět bude nabízet volná pracovní místa řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J.“, a že v úvahu nepřipadá ani odstraňovací žaloba, neboť v současné době netrvají ani následky neoprávněného zásahu žalovaného spočívající v tom, že žalovaný se žalobcem jako uchazečem o zaměstnání na uvedenou pracovní pozici nejedná jako s ostatními uchazeči (jelikož ji žalovaný v současné době nenabízí, je „logické, že s nikým nejedná o jeho přijetí na tuto pracovní pozici“). Odvolací soud vyslovil názor, že – vzhledem k tomu, že regulace počtu zaměstnanců a jejich kvalifikačního složení odpovídajících potřebám zaměstnavatele je výhradně jeho vnitřní záležitostí - soudním rozhodnutím nelze žalovaného „zavázat k povinnosti, aby vytvořil nové pracovní místo jen za tím účelem, aby o jeho obsazení mohl jednat se žalobcem“. Shledal, že za prostředek ochrany před nerovným zacházením nebo diskriminací v pracovněprávních vztazích nelze považovat žalobu o určení, že k takovému neoprávněnému zásahu do práv zaměstnance (uchazeče o zaměstnání) ze strany zaměstnavatele došlo, neboť takové určení nelze pokládat za jeden z možných způsobů zadostiučinění, které spočívá v určitém plnění přiznávaném postiženému zaměstnanci (uchazeči o zaměstnání) ve formě morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění), nebo peněžitého plnění (peněžité satisfakce), a že proto žalobce musí prokazovat naléhavý právní zájem na „takto uplatněném určení“ ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Uzavřel, že na žalobcem požadovaném určení, že se žalovaný v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel vůči žalobci jako uchazeči o zaměstnání na pracovní místo řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. dopustil porušení zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminace, nelze naléhavý právní zájem shledat, neboť toto určení nemůže vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků (a předejít tak žalobě o plnění), protože se týká jednání žalovaného, ke kterému došlo „v minulosti za tehdy existujících podmínek utvářených konkrétními okolnostmi na straně obou účastníků sporu“, u kterých „není jisté, zda se někdy v budoucnu ve stejné podobě budou opakovat“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4429/2013-371 odmítl dovolání žalobce v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že v části žaloby, ve které se žalobce domáhal určení, že postup žalovaného spočívající v tom, že „přinejmenším“ v letech 2001, 2004 a 2005 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal (za okolností popsaných žalobcem) jednat se žalobcem jako uchazečem o zaměstnání o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací, zásahem do „oprávněných zájmů“ žalobce a jednáním „v rozporu s dobrými mravy“, nesplňuje způsob vymezení práv a jim odpovídajících povinností v žalobním petitu požadavky na jeho úplnost, určitost a srozumitelnost, neboť toto vymezení neodpovídá žádnému z prostředků právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, který by žalobce mohl uplatňovat, a že určitý a srozumitelný není žalobní petit ani v části, ve které se žalobce domáhá, aby bylo žalovanému uloženo upustit od „tohoto diskriminačního jednání“ neboť není zřejmé, jak by žalovaný mohl upustit od jednání, které spočívalo v tom, že v minulosti („přinejmenším“ v letech 2001, 2004 a 2005) odmítal jednat se žalobcem o vzniku pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. (nabízí se otázka, zda by se ve skutečnosti nejednalo o uložení povinnosti žalovanému jednat se žalobcem o vzniku pracovního poměru); převzetí takového vymezení práv a jim odpovídajících povinností do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že takové rozhodnutí by nebylo materiálně vykonatelné. Závěr o neurčitosti a nesrozumitelnosti vymezení práv a jim odpovídajících povinností platí též o části žalobního petitu, v níž se žalobce domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost „prokazatelně jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou práci v letech 2001, 2004 a 2005, neboť není zřejmé, co by mělo být obsahem povinnosti žalovaného „prokazatelně jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě za uvedených podmínek [nemělo-li by jít o přijetí žalobce do pracovního poměru žalovaným, které by nemohlo být přiměřeným způsobem odstranění následků porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo diskriminace, došlo-li k tomuto porušování nebo k diskriminaci před vznikem pracovního poměru (při uplatňování práva na zaměstnání)]. Dospěl k závěru, že soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně měl – vzhledem k tomu, že žaloba v projednávané věci neobsahuje ani poté, co ji žalobce na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 21. 2. 2011 opravil a doplnil, všechny zákonem stanovené náležitosti, neboť z ní není patrno, čehož se žalobce domáhá – znovu vyzvat žalobce k opravě a doplnění žaloby, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést; nápravu nezjednal ani odvolací soud.
Žalobce podáním doručeným soudu dne 20. 5. 2015 – poté, co jej Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-392 vyzval, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení odstranil vady „žaloby ze dne 6. 11. 2001, ve znění jejího doplnění ze dne 21. 2. 2011“ tak, že žalobce „vymezí v žalobním petitu práva a jim odpovídající povinnosti tak, aby toto vymezení odpovídalo prostředkům právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, které žalobce uplatňuje, uvede konkrétní povinnosti, jejichž splnění žalovaným se podanou žalobou domáhá (v souladu s odůvodněním rozsudku Nejvyššího soudu České republiky 21 Cdo 4429/2013-371) a aby na základě případného vyhovujícího výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí“, a poučil jej, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno, soud podání odmítne - opravil žalobu tak, že se domáhal, aby soud určil, že „postup žalovaného, který spočívá v tom, že v období let 2001 až 2014 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal jednat s žalobcem – jako uchazečem o zaměstnání u žalovaného – o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě z toho důvodu, že žalobce má ukončené vysokoškolské vzdělání kvalifikující jej pro výkon řídících funkcí u žalovaného, že je veřejně známo, že žalobce má zcela odlišný názor na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava, a že je též aktivním členem profesní zájmové a odborové organizace, jejímž předmětem zájmu je městská hromadná doprava, přičemž v této oblasti je uznáván za odborníka a konzultanta, a to současně za situace, kdy žalovaný nebyl (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005) na tuto pracovní pozici schopen vlastním výběrem zabezpečit zaměstnance jak s potřebnou kvalifikací, tak i bez potřebné kvalifikace, kdy žalovaný (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005) tato pracovní místa opakovaně hlásil místně příslušnému Úřadu práce jako ,volná´, kdy žalovaný (přinejmenším v letech 2001, 2004 a 2005) záměr přijmout na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. nové zaměstnance dokonce bez potřebné kvalifikace opakovaně inzeroval v místním tisku, kdy z hlediska výběru fyzických osob ucházejících se o zaměstnání u zaměstnavatele je v působnosti zaměstnavatele pouze kritérium ,kvalifikace‘ a ,nezbytných požadavků nebo zvláštních schopností‘ vyplývajících z jiných právních předpisů, a žalobce – jako uchazeč o zaměstnání u žalovaného, doporučený jako ,vhodný uchazeč‘ Úřadem práce v Jihlavě na žalovaným ohlášená volná pracovní místa – splňoval všechna tímto zaměstnavatelem i právními předpisy požadovaná kritéria, a dokonce nad rámec zaměstnavatelem předem ohlášených požadavků k přijetí do pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J. disponoval i dostatečnou praxí, je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací v pracovněprávních vztazích, neboť žalovaný porušil povinnost zaměstnavatele jednat se všemi uchazeči o zaměstnání podle principů rovného zacházení, když z důvodů dosaženého odborného vzdělání žalobce, jeho jiného smýšlení na způsob řízení a efektivitu organizace městské hromadné dopravy ve Statutárním městě Jihlava a aktivní členství v profesní zájmové a odborové organizaci, odmítal jednat ,pouze a výhradně‘ s osobou žalobce, když jednáním s uchazeči o zaměstnání v rámci předsmluvních vztahů podle pracovněprávních předpisů se rozumí seznámení uchazeče nebo zájemce o zaměstnání s právy a povinnostmi, které by pro něj vyplynuly z pracovní smlouvy, s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž by měla být práce vykonávána, základní charakteristikou volného pracovního místa, s předpoklady a požadavky stanovenými na pracovní pozici, informace o tom, zda jde o zaměstnání na dobu neurčitou nebo určitou a jeho předpokládanou délku, případně i poskytnutí dalších informací jako například možnost ubytování, dojíždění do zaměstnání a informace, které zaměstnavatel požadoval zveřejnit, a dále v případech stanovených orgány státní zdravotní správy zajištění toho, aby se uchazeč o zaměstnání nebo zájemce o zaměstnání před uzavřením pracovní smlouvy podrobil vstupní lékařské prohlídce, a současně tak žalovaný zcela nepřiměřeným způsobem a bez oprávněného důvodu zasáhl do oprávněných zájmů žalobce, jako účastníka pracovněprávního vztahu, a jednal tak i v rozporu s dobrými mravy“, a aby uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobci „přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši určené soudem“.
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 2. 6. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-400 opraveným usnesením ze dne 14. 7. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-423 odmítl „podání žalobce ze dne 6. 11. 2001 ve znění doplnění ze dne 21. 2. 2011 a 20. 5. 2015“, neboť „nebyly odstraněny vady toho podání ve lhůtě stanovené soudem a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 49 163 Kč. Dovodil, že z podání žalobce není i nadále zřejmé, jaké konkrétní povinnosti žalovaný svým postupem porušil ani jak má být toto porušení napraveno, a že v části žalobního petitu, v níž se žalobce domáhá, aby soud určil, že postup žalovaného spočívající v tom, že „přinejmenším“ v letech 2001 - 2014 jako zaměstnavatel opakovaně odmítal (za okolností popsaných žalobcem) jednat se žalobcem jako uchazečem o zaměstnání o vzniku konkrétního pracovního poměru na pracovní pozici řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v Jihlavě, je porušením zásady rovného zacházení v pracovněprávních vztazích a diskriminací, zásahem do oprávněných zájmů žalobce a jednáním v rozporu s dobrými mravy, způsob vymezení práv a jim odpovídajících povinností nesplňuje požadavky na jeho úplnost, určitost a srozumitelnost, neboť vymezení neodpovídá žádnému z prostředků právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, které by žalobce mohl uplatňovat. Shledal, že žalobce v této části nijak žalobní petit nezměnil, pouze rozšířil období, kterého se má týkat, a uzavřel, že žalobní petit je nadále neurčitý a nesrozumitelný (nevykonatelný) a že snaha soudu o odstranění vad žaloby, které brání dalšímu řízení, nevedla k nápravě; na tom nemění nic skutečnost, že žalobce „následně bez doplnění skutkových tvrzení“ požaduje přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť tuto část žaloby nelze posuzovat „izolovaně“ a i o ní platí, že je neurčitá a vykazuje vady bránící dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2015 č. j. 49 Co 221/2015-431 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodnou námitku žalobce, že výzva k odstranění vad žaloby je natolik nekonkrétní, že z ní není zcela jednoznačně zřejmé, jakým způsobem měl žalobce opravu žalobního „žádání (petitu)“ provést, neboť z obsahu výzvy nepochybně vyplývá, že nedostatek žaloby soud prvního stupně spatřuje v neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního petitu, a poučení o tom, jak je třeba opravu nebo doplnění žaloby provést, učinil soud prvního stupně odkazem na odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, ve kterém je „instruktivně“ uvedeno, čeho se má právo zaměstnanec domáhat v případě, že v pracovněprávních vztazích dojde k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, a v návaznosti na to jsou též konkrétně rozvedeny vady žaloby v projednávané věci, přičemž k odstranění vad žaloby byla žalobci stanovena přiměřená lhůta. Dovodil, že žalobce nadále setrval – s „mírnými změnami“ ve vymezení jednání žalovaného – na požadovaném určení, že vymezeným jednáním žalovaného došlo k porušení zásady rovného zacházení a diskriminaci v pracovněprávních vztazích, a že způsob vymezení práv a jím odpovídajících povinností v této části žalobního petitu nadále nesplňuje požadavky na jeho úplnost, určitost a srozumitelnost, neboť neodpovídá žádnému z prostředků právní ochrany zaměstnance při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci, které by žalobce mohl uplatňovat, a že žalobce nepřistoupil k odstranění neurčitosti a nesrozumitelnosti žalobního petitu v části, ve které se domáhá, aby bylo žalovanému uloženo upustit od „tohoto diskriminačního jednání“ a „prokazatelně jednat“ se žalobcem o vzniku „konkrétního“ pracovního poměru na práci řidiče trolejbusů a autobusů městské hromadné dopravy v J., a to za stejných podmínek, za jakých byli přijati do pracovního poměru u žalovaného jiní uchazeči o zaměstnání na stejnou práci v letech 2001, 2004 a 2005. Odvolací soud má proto za to, že vady žaloby, vytknuté dovolacím soudem v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 4429/2013-371, nebyly přes výzvu soudu v doplňujícím podání žalobce ze dne 20. 5. 2015 odstraněny. V případě nároku na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích, který žalobce svým podáním nově uplatnil, aniž by výši požadované náhrady vyčíslil, a kdy navrhl, aby tato výše byla určena soudem „v rámci relativně neurčité (abstraktní) hypotézy ustanovení §7 odst. 5 zákoníku práce“, odvolací soud dovodil, že soud je vázán žalobou a nemůže přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhá, neboť řízení o tomto nároku není možno zahájit i bez návrhu a z právního předpisu ani nevyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; relativně neurčitá (abstraktní) hypotéza ustanovení §7 odst. 5 zákoníku práce na uvedeném nic nemění, neboť i po jejím vymezení je soud vázán žalobou a nemůže žalobci na peněžité náhradě přiznat více, než čeho se domáhal. Uzavřel, že žalobcem uplatněný nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích je - není-li zřejmá výše peněžité náhrady, které se žalobce domáhá – neurčitý a že projednání tohoto nově uplatněného nároku brání též přetrvávající vady žaloby spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího petitu, které by i v případě jeho řádného uplatnění byly překážkou připuštění změny žaloby podle §95 občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že výzva soudu prvního stupně učiněná usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-392 je svým obsahem natolik nekonkrétní, že není zcela jednoznačně zřejmé, jakým způsobem měl žalobce opravu žalobního petitu provést, že soud mu měl poskytnout „poněkud“ konkrétnější poučení, které mělo obsahovat i uvedení druhu nebo druhů nároku, jichž se má v závislosti na tom, co dosud v řízení vyšlo najevo, domáhat, tedy zda je „reálné“, aby se domáhal ochrany před diskriminací v pracovněprávních vztazích formou vydání rozhodnutí o naturální restituci, nebo zda má být žalobní „žádání“ zaměřeno na kompenzační opatření formou relutární náhrady anebo na satisfakci, případně, zda lze žalovat na „kombinaci“ těchto opatření, že teprve na základě takto „konkrétního“ poučení mohl žalobce nároky „kvantitativně“ vymezit a že mu nezbylo, než podáním ze dne 20. 5. 2015 provést opravu žalobního petitu způsobem, který „lze presumovat z odůvodnění kasačního rozsudku“ dovolacího soudu. Dále namítá, že z jeho podání ze dne 20. 5. 2015 je „zcela zřejmé“, že se „nově“ domáhá kompenzačního opatření formou relutární náhrady, že skutečnost, že výše peněžní náhrady (satisfakce) není v žalobním petitu vyčíslena konkrétní částkou a je ponechána na rozhodnutí soudu, je zcela v souladu s ustanovením §7 odst. 4 až 6 zákoníku práce „ve znění účinném ke dni podání žaloby“, a že proto tato okolnost nebrání projednání žaloby „ve znění podání žalobce ze dne 20. 5. 2015“. Uvedl, že ustanovení §7 odst. 4 zákoníku práce je právní normou, která obsahuje tzv. relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu, že proto konkrétní výše kompenzace je v „kompetenci nalézacího soudu“, který ji musí stanovit na základě přezkoumatelných kritérií s vyloučením libovůle, a že „mimo znění žalobního petitu“ je žalobce oprávněn soudu „předestřít svoji představu“, s níž se nalézací soud „může ztotožnit“, nebo na základě přezkoumatelných kritérií s vyloučením libovůle může žalobci přiznat i méně než „činí žalobcova představa“. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolatel namítal, že přiznání nákladů řízení žalovanému, který zcela zjevně žalobce jako uchazeče o zaměstnání diskriminoval, je v rozporu s dobrými mravy i „se zásadami, na kterých stojí stávající procesní kodex“, a že odvolací soud nevycházel z individuálních okolností tohoto konkrétního případu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, protože v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (o náhradě nákladů řízení přiznané žalovanému ve výši 49 163 Kč; v odvolacím řízení účastníkům podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly), a protože peněžité plnění přiznané výrokem o náhradě nákladů řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění z pracovněprávního vztahu, o který šlo ve věci samé, neboť ve výroku o náhradě nákladů řízení se zvláštní povaha tohoto vztahu dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda náhrada nemajetkové újmy v penězích uplatněná žalobcem z důvodu, že v pracovněprávním vztahu došlo (mělo dojít) k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, musí být v žalobě vyčíslena. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Žaloba, kterou se zaměstnanec domáhá právní ochrany, došlo-li k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat též náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že ze žaloby musí být mimo jiné patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí (tedy aby byl po materiální stránce vykonatelný - srov. §261a o. s. ř.), neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v §153 odst. 2 o. s. ř.).
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, má zaměstnanec právo se domáhat, aby bylo upuštěno od tohoto porušování, aby byly odstraněny následky tohoto porušování, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby - byla-li ve značné míře snížena důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost a nebyly-li uvedené prostředky postačující ke zjednání nápravy - mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích, jejíž výši určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo [srov. §7 odst. 4 až 6 a §28 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen „zák. práce“), §4 odst. 10 až 12 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, a §10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)], popřípadě aby mu byla nahrazena škoda (§187 odst. 1 a odst. 2 zák. práce).
Náhrada nemajetkové újmy v penězích, která je jedním z prostředků právní ochrany zaměstnance nebo potenciálního (budoucího) zaměstnance, došlo-li k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, se poskytuje – jak vyplývá z výše uvedeného – v případě, že důstojnost zaměstnance nebo jeho vážnost byla snížena ve značné míře a že ostatní prostředky ochrany nebyly postačující ke zjednání nápravy. Okolnost, že výše této náhrady je závislá na úvaze soudu, který při jejím stanovení přihlíží k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo, neznamená, že zaměstnanec není povinen výši náhrady navrhnout. Protože ze žaloby, kterou se zaměstnanec domáhá právní ochrany, došlo-li k porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo k diskriminaci, musí být – jak vyplývá z výše uvedeného – patrno, čeho se zaměstnanec domáhá (§79 odst. 1 o. s. ř.), musí v ní též uvést konkrétní výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, kterou po žalovaném zaměstnavateli nebo potenciálním (budoucím) zaměstnavateli požaduje a kterou by soud mohl, shledá-li žalobu zcela důvodnou, převzít do výroku svého rozhodnutí, podle něhož by mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Zaměstnancem uplatněná výše peněžitého plnění pak představuje nejvyšší částku, kterou mu soud může přiznat (může zaměstnanci samozřejmě přiznat i méně než požaduje). Neuvede-li zaměstnanec v žalobě konkrétní výši požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích, není žaloba v této části úplná a určitá, a protože jde o vadu podání, která brání pokračování v řízení, je třeba ji odstranit postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. (obdobně k požadavku na uvedení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích při porušení práva fyzické osoby na ochranu osobnosti v žalobě srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1995 sp. zn. 1 Co 174/95, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy č. 10/1995).
V projednávané věci žalobce podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20. 5. 2015, kterým reagoval na výzvu soudu k odstranění vad žaloby, „nově“ uplatnil nárok na „přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši určené soudem“; současně „předložil“ soudu „doporučující návrh“ na „přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši průměrného výdělku řidiče trolejbusů a autobusů pracujícího u žalovaného Dopravního podniku města Jihlavy, a. s., v období od 6. 11. 2001 do 31. 12. 2014“. Podání žalobce v této části nesplňuje požadavky na úplnost, určitost a srozumitelnost údaje o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobního petitu), který je náležitostí žaloby (§79 odst. 1 o. s. ř.), neboť v něm není uvedena konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, které se žalobce po žalovaném domáhá. Soud prvního stupně měl proto vyzvat žalobce k opravě a doplnění podání, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.); k odmítnutí podání by mohl v souladu se zákonem (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.) přistoupit jen v případě, že by podání nebylo přes tuto výzvu opraveno (doplněno). Protože uvedeným způsobem nepostupoval [výzva soudu prvního stupně k odstranění vad „žaloby ze dne 6. 11. 2001, ve znění jejího doplnění ze dne 21. 2. 2011“ učiněná usnesením ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 C 1129/2001-392 se podání žalobce ze dne 20. 5. 2015 netýká (nemůže týkat) a nelze ji na ně vztáhnout] a protože nápravu nezjednal ani odvolací soud, zatížily soudy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Se závěrem odvolacího soudu, že projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněného podáním žalobce ze dne 20. 5. 2015 brání též přetrvávající vady žaloby spočívající v neurčitosti a nesrozumitelnosti jejího petitu, které by i v případě jeho řádného uplatnění byly překážkou připuštění změny žaloby podle §95 o. s. ř., dovolací soud nesouhlasí. Náležitosti žaloby uvedené v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. je třeba posuzovat ve vztahu ke každému z více uplatněných nároků na ochranu při porušování práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení nebo při diskriminaci samostatně. Nepodaří-li se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. odstranit vady žaloby u všech těchto nároků, pokračuje soud v řízení o těch nárocích, u nichž byly vady odstraněny, a ve zbývající části podání za podmínek uvedených v ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne. Okolnost, že žalobce přes výzvu soudu neodstranil vady žaloby týkající se žalobcem požadovaného určení, že vymezeným jednáním žalovaného došlo k porušení zásady rovného zacházení a k diskriminaci v pracovněprávních vztazích, by proto nemohla bránit pokračování v řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněného podáním žalobce ze dne 20. 5. 2015, kdyby žalobce uvedl částku, které se z tohoto důvodu domáhá.
Důvodná však není námitka dovolatele, že ve výzvě k odstranění vad žaloby měl soud žalobci poskytnout poučení o tom, kterých nároků se má v závislosti na dosavadních výsledcích řízení domáhat. Výzva soudu, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, musí obsahovat – jak je zřejmé z ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. - poučení, jak má účastník opravu nebo doplnění provést, nikoli však poučení o tom, který (které) z více možných nároků (prostředků ochrany práva) má uplatnit, aby měl ve věci úspěch.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jihlavě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu