ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1384.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1384/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v exekuční věci oprávněného J. L. , zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova č. 40, proti povinným 1) ELKAMA, veřejná obchodní společnost se sídlem v Kladně, Leoše Janáčka č. 904, IČO 16977441, a 2) J. H. , zastoupené JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Kodymova č. 2526/4, pro 1.195.827,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 Nc 3717/2007, o dovolání povinné 2) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 11 Co 1672/2012-216, takto:
Dovolání povinné 2) se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech – poté, co jeho usnesení ze dne 12. 2. 2007, č. j. 10 Nc 3717/2007-42, jímž nařídil „exekuci na majetek povinných“ a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Janu Škofovou, bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2007, č. j. 11 Co 253/2007-62, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení - usnesením ze dne 7. 12. 2010, č. j. 10 Nc 3717/2007-114, nařídil „podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.195.827,73 Kč, s 25% úrokem z prodlení z celé částky od 4. 10. 1995 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 48.630,- Kč, pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, přičemž povinnost vůči povinnému č. 2 lze uspokojit jen ze zástavy, tj. domu a parcely č. 100 - zahrada, zapsaných na LV č. 20 pro k. ú. S. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, exekuci na majetek povinného č. 2.“ (výrok I.), provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Janu Škofovou, Exekutorský úřad Kladno, Petra Bezruče č. 1416, Kladno (výrok II.), rozhodl, že povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný (výrok III.), „co do části návrhu, kterým oprávněný požadoval nařízení exekuce proti povinnému č. 2, přičemž povinnost vůči povinnému č. 2 lze uspokojit jen ze zástavy - pozemku parc. č. 99, zastavěná plocha a nádvoří“ návrh zamítl (výrok IV.), „co do části návrhu proti povinnému č. 1“ řízení zastavil (výrok V.) a „povinnému č. 1“ nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
K odvolání povinné 2) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 12. 2011, č. j. 11 Co 584/2011-143, odvolání povinné 2) proti výroku IV. [jímž byl návrh proti povinné 2) z části zamítnut] odmítl, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích V. [o zastavení řízení proti povinnému 1)] a VI. [o náhradě nákladů ve vztahu k povinnému 1)] potvrdil, ve výroku V. v tom znění, že se řízení o nařízení exekuce proti povinnému 1) zastavuje a ve výrocích I. (o nařízení exekuce), II. (o pověření soudního exekutora provedením exekuce) a III. (jímž byly povinnému stanoveny povinnosti), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 14. 5. 2012, č. j. 10 Nc 3717/2007-172, nařídil „podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1.195.827,73 Kč, s 25% úrokem z prodlení z celé částky od 4. 10. 1995 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 48.630,- Kč, pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci prodejem zástavy – spoluvlastnického podílu povinného ve výši 1/3 - domu v části obce S., objektu bydlení na pozemku parc. č. 99, a parcely č. 100 – zahrada o výměře 501 m², zapsaných na LV č. 20 pro obec P., k. ú. S., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha“, provedením této exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Janu Škofovou, Exekutorský úřad Kladno, Petra Bezruče č. 1416, Kladno a rozhodl, že povinný nesmí po doručení tohoto usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že právní úkon, kterým povinný poruší tuto povinnost, je neplatný.
Podáním ze dne 9. 7. 2012 (doručeným soudu dne 10. 7. 2012) podala povinná 2) proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 14. 5. 2012, č. j. 10 Nc 3717/2007-172, odvolání, které odůvodnila tím, že „vznáší námitku promlčení, pokud se jedná o nařízení exekuce“. Podáním zcela totožného obsahu ze dne 9. 7. 2012 (doručeným soudu dne 13. 7. 2012) navrhla povinná 2) „zastavení výkonu rozhodnutí“.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 22. 8. 2012, č. j. 10 Nc 3717/2007-183, exekuci, nařízenou usnesením „zdejšího soudu“ č. j. 10 Nc 3717/2007 - 172, ze dne 14. 5. 2012, zastavil „v celém rozsahu“, oprávněnému uložil „nahradit povinnému na nákladech řízení k rukám právního zástupce“ 5.000,- Kč, a rozhodl, že „exekutorovi se nepřiznává vůči oprávněnému právo na náhradu nákladů exekuce“. Vyšel z toho, že „exekuční titul byl vydán na základě úvěrové smlouvy dle obchodního zákoníku proti povinnému jako zástavci, který zastavil svůj podíl na nemovitosti k zajištění závazku z úvěrové smlouvy“. Podle smlouvy o úvěru ze dne 9. 6. 1992, na základě které byl pro nesplacení úvěru ve stanovené lhůtě vydán exekuční titul, byl úvěr splatný nejpozději do 30. 6. 1995, a promlčecí lhůta tak počala běžet den následující - 1. 7. 1995; konec desetileté „horní hranice“ promlčecí lhůty („je třeba aplikovat ust. §408 obchodního zákoníku“) připadá na 1. 7. 2005. Protože návrh na exekuci byl podán 31. 10. 2005, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby, v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak exekuci zastavil.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 8. 2013, č. j. 11 Co 1672/2012-216, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „exekuce, nařízená usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 14. 5. 2012, č. j. 10 Nc 3717/2007-172, se nezastavuje“. Souhlasil se soudem prvního stupně, že, byl-li zástavou zajištěný úvěr splatný dne 30. 6. 1995, počala promlčecí doba běžet od 1. 7. 1995 a za stavu, kdy návrh na nařízení exekuce byl podán dne 31. 10. 2005, je „v souladu s ustanovením §408 odst. 1 obch. zák.“ zajištěná pohledávka promlčená. Vyšel dále z toho, že vznikl-li nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době do 31. 8. 1998, „řídí se tento nárok i v současné době ustanovením §151f obč. zák. a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998“, a z toho, že promlčení zástavního práva, které bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva. V projednávané věci bylo podle odvolacího soudu „zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu“, a to rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, který nabyl právní moci dne 2. 8. 1997. Protože „podle uvedeného rozhodnutí mělo být plněno do tří dnů od právní moci rozsudku, poslední den lhůty k plnění byl den 5. 8. 1997 a tudíž promlčení doba uvedená v ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. počala běžet ode dne 6. 8. 1997 a její běh by skončil dne 6. 8. 2007“. Oprávněný však návrh na nařízení exekuce podal dne 31. 10. 2005, proto k promlčení zástavního práva nedošlo a nárok oprávněného na uspokojení ze zástavy promlčen není. Na tom nic nemění skutečnost, že je zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru promlčená, neboť „ustanovení §15lf odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1998“, umožňuje uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy i pro případ, že je zajištěná pohledávka již promlčená. Oprávněný se tedy může domáhat uspokojení své zajištěné pohledávky z projednávané zástavy.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu povinná 2) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se délka a běh promlčecí doby zástavního práva, které bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, tedy k zajištění pohledávky z obchodněprávního vztahu, řídí občanským zákoníkem. Podle jejího názoru obchodní zákoník sice neobsahoval komplexní úpravu zástavního práva, tato byla a je obsažena v občanském zákoníku, „obsahuje však komplexní úpravu délky a běhu promlčecí doby v Části třetí, Hlava 1., Díl XI (ust. §387 - §408)“. Dovolatelka má za to, že „pokud jde o promlčení zástavního práva, které bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, řídí se toto právo sice občanským zákoníkem, délka a běh promlčecí doby zástavního práva se však posuzuje podle obchodního zákoníku“. Navrhla, aby dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud posoudil věc správně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky promlčení zástavního práva zajišťujícího závazek ze smlouvy o úvěru, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné 2) není opodstatněné.
Pohledávka ze smlouvy o úvěru reg. č. 358/21/92 ze dne 8. 6. 1992, která byla zajištěna zástavním právem na projednávaných nemovitostech, měla konečnou splatnost stanovenou dnem 30. 6. 1995. Protože právo na uspokojení této pohledávky ze zástavy vzniklo v době do 31. 8. 1998, soudy v souladu se zákonem dovodily, že se řídí i v současné době ustanovením §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998 (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněném pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněném pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů).
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství s tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném až do 31. 12. 2000).
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném až do 31. 12. 2000 – dále jen „obch. zák.“] a i když se podle ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení §261 odst. 1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. §1 odst. 1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než v §261 odst. 4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava nebyla v obchodním zákoníku ve znění účinném do 31. 8. 1998 přijata [nyní se jedná jen o zástavní právo k obchodnímu podílu [srov. §261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva (srov. též právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněném pod číslem 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681, 682/2006, uveřejněném pod číslem 104/2007 v časopise Soudní judikatura).
Námitka dovolatelky, že „promlčení zástavního práva, které bylo zřízeno k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, se sice řídí občanským zákoníkem, délka a běh promlčecí doby zástavního práva se však posuzuje podle obchodního zákoníku“, přičemž poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2012, č. j. 101 VSPH 136/2011-92, nemůže obstát, neboť tento názor je ojedinělý a soudní praxí neakceptovaný (srov. právní názory vyjádřené později v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2302/2012, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 810/2013).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) [dále též jen „obč. zák.“] se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo – na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení §101 nebo §110 odst. 1 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru a jejího příslušenství se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. U práv vzniklých z porušení povinnosti počíná promlčecí doba běžet dnem, kdy byla povinnost porušena, jestliže není pro promlčení některých takových práv stanovena zvláštní úprava (§393 odst. 1 obchodního zákoníku). Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky (§397 obchodního zákoníku).
Správně také odvolací soud vyšel z toho, že, bylo-li právo plynoucí z obchodně závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet, a dovodil, že, byl-li zajištěný úvěr splatný dne 30. 6. 1995, počala promlčecí doba běžet od 1. 7. 1995 a protože právo bylo pravomocně přiznáno rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, bylo možno v souladu s ustanovením §408 odst. 1 obch. zák. toto právo vykonat v desetileté lhůtě, jejíž běh skončil dne 1. 7. 2005 (správně dne 30. 6. 2005). Byl-li návrh na nařízení exekuce podán dne 31. 10. 2005, zajištěná pohledávka byla v té době promlčena.
Při řešení otázky, jak se zástavní věřitel mohl v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 domáhat uspokojení ze zástavy, soudní praxe dospěla v první řadě k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. července 1994, sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod číslem 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst. 1 obč. zák.), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Právním prostředkem sloužícím k tomu, aby zástavní věřitel dosáhl uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, je tedy žaloba, kterou se zástavní věřitel domáhá po zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy. Rozhodnutí, které ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok zástavního věřitele, je způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky, k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno (osobním dlužníkem). Teprve s účinností od 1. 9. 1998 (srov. čl. III bod 1, čl. IV. a čl. VIII zákona č. 165/1998 Sb.) poskytuje právní úprava zástavnímu věřiteli - na rozdíl od úpravy platné do té doby - právo navrhnout u soudu prodej zástavy a uspokojit se tak z výtěžku prodeje zástavy, aniž by mu musela být zástavnímu věřiteli pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí. Podle právní úpravy účinné do 31. 8. 1998 tak teprve rozhodnutí soudu ukládající zástavním dlužníku zaplacení pohledávky zajištěné zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, přiznávalo zástavnímu věřiteli právo domáhat se neuspokojené pohledávky přímo ze zástavy; zástavní právo tak bylo přiznáno rozhodnutím soudu (srov. §110 odst. 1 větu první obč. zák.).
V projednávané věci byly rozsudkem bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 Cm 60/1995-98 (srov. slova: „zaplatit žalobci 1.195.827,73 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení“, s tím, že povinnost vůči žalovaným č. 6 a č. 7 [zde povinná 2)] „lze uspokojit jen ze zástavy, tj. domu se stavební parcelou č. 99 a parcelou č. 100/1 a 100/2, zapsané na LV č. 20 pro k. ú. S. u Katastru nemovitostí Praha – město“) přiznány jak zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru, tak i (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod číslem 46/1998 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 8. 6. 1992 reg. č. 358/21/92.
Uvedené zástavní právo se tedy mohlo promlčet (§110 odst. 1 obč. zák.) uplynutím doby deseti let ode dne, kdy mělo být podle tohoto rozsudku plněno. Podle potvrzení ve spise nabyl rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11. 6. 1997, č. j. 6 Cm 60/95-42, právní moci dne 2. 8. 1997. Lhůta k plnění byla stanovena do tří dnů od právní moci rozsudku, tj. do dne 5. 8. 1997. Promlčecí doba tak začala běžet (právo mohlo být vykonáno poprvé - §101 obč. zák.) dnem 6. 8. 1997 a její konec nastal (den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná - §122 odst. 2 obč. zák.) dnem 5. 8. 2007. Vzhledem k tomu, že oprávněný podal návrh na nařízení exekuce dne 31. 10. 2005, nemohla v té době ještě promlčecí doba pro uplatnění práva ze zástavy uplynout a vznesená námitka promlčení nemá právní relevanci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné 2) podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu