ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1394.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 1394/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po H. P. , zemřelé dne 11. července 2012, za účasti 1) M. K. , zastoupené JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem v Karviné, Borovského č. 828/18, 2) B. S., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, 3) G. P. , vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 D 1812/2012, o dovolání B. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2014, č. j. 10 Co 859/2013-119, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 4. září 2013, č.j. 36 D 1812/2012-88, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po H. P., zemřelé dne 11.7.2012 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 20.7.2012, č.j. 36 D 1812/2012-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena (§38 občanského soudního řádu) JUDr. Marcela Veberová, notářka v Karviné.
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 4.9.2013, č.j. 36 D 1812/2012-88, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky 285.705,- Kč, výši dluhů 0,- Kč, hodnotu darů způsobilých k započtení 139.009,20 Kč a celkovou hodnotu dědictví včetně darů 424.714,20 Kč; potvrdil nabytí dědictví podle zákonných dědických podílů, podle nichž majetek náležející do dědictví připadá do podílového spoluvlastnictví dědicům tak, že pozůstalý syn G. P. nabývá majetek v podílu 8,40 % z dědictví, pozůstalá dcera M. K. nabývá majetek v podílu 48,90 % z dědictví a pozůstalá dcera B. S. nabývá majetek v podílu 42,70 % z dědictví; určil odměnu soudní komisařky JUDr. Marcely Veberové, náhradu jejích hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty v celkové výši 7.599,- Kč, z níž jsou povinni zaplatit G. P. 638,- Kč, M. K. 3.716,- Kč a B. S. 3.245,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně uvedl, že „poz. dcera B. S. uplatnila započtení darů, a to nemovitostí, které zůstavitelka darovala poz. synovi G. P. a poz. dceři M. K. a dále navrhla, aby vzhledem k rozsahu darování a hodnotě darovaných nemovitostí byla uzavřena dohoda, že ostatní dědicové z dědictví neobdrží ničeho a veškerý majetek zůstavitelky, ke dni úmrtí zjištěný, obdrží B. S.“, a že „poz. dcera M. K. namítla započtení daru vůči B. S., které bylo zůstavitelkou darováno to, co není darováním obvyklým, a že obdržela rovněž dar v hodnotě obdobné jako paní M. K.“. Vycházel ze zjištění, že „poz. syn G. P. dostal darem 30.10.1991 nemovitosti v katastrálním území R., obec K., a to dům na pozemku p.č. 1090/2 a pozemky p.č. 1090/2, p.č. 1091 a p.č. 1090/1, v hodnotě 117.520,20 Kč (nemovitosti obdržel společně s manželkou, každý z jedné poloviny, hodnota daru činila celkem 235.041,- Kč)“; že „poz. dcera M. K. dostala darem nemovitost – pozemek p.č. 1089 v katastrálním území R., obec K., v hodnotě 1.859,- Kč“ a že „poz. dcera B. S. dostala darem nemovitosti - pozemky p.č. 346/9 a p.č. 346/1 v katastrálním území S. M. u K., obec K., v hodnotě 19.630,- Kč“.
K odvolání B. S. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30.4.2014, č.j. 10 Co 859/2013-119, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že odvolatelka B. S. je povinna zaplatit M. K. na nákladech odvolacího řízení 14.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Vladislava Bujoka a že G. P. a B. S. nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z toho, že „obě pozůstalé dcery navrhly započtení daru na dědický podíl“; že „se dědici o vypořádání nedohodli“; že proto „soud rozhodl o potvrzení dědictví jednotlivým dědicům podle jejich podílů, které modifikoval vzhledem k provedeným zápočtům“; že „pokud jde o ocenění předmětných nemovitostí, které byly zůstavitelkou jednotlivým dětem darovány, okresní soud zcela správně stanovil cenu daru ke dni jeho darování a nikoliv ke dni smrti zůstavitelky“; že „pozůstalý syn se stal vlastníkem darovaných nemovitostí v roce 1991, dcera M. K. v roce 1983 a dcera B. S. v roce 1996, tedy pozůstalé děti nabyly k tomuto datu předmětný majetek v tehdejší hodnotě“, a že „ke dni úmrtí zůstavitelky účastníci ničeho nenabyli a ani nabýt nemohli, a proto nelze cenu daru přepočítávat ke dni smrti zůstavitelky“. V této souvislosti odkázal „na rozhodnutí Městského soudu v Brně sp. zn. 24 Co 201/98 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 Co 57/2002, v nichž se soudy otázkou ceny daru při započtení v dědickém řízení zabývaly“, a dospěl k závěru, že „není žádný důvod pro odchýlení se od dosavadní praxe“. K námitce odvolatelky, že „hodnota daru musí být objektivizována znaleckým posudkem, pokud dědici neučiní hodnotu daru nespornou skutečností, což se nestalo“, vyslovil názor, že „rozhodnou skutečností pro závěr o ceně daru je především vůle zůstavitele“a že „pokud byl dar učiněn v konkrétním období, měla zůstavitelka vědomost, jaká je jeho cena“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala B. S. dovolání. Namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud „chybně vyhodnotily okamžik, ke kterému je nutno ocenit dar věci, která by jinak náležela do dědictví, kdyby k darování nedošlo, když konstatovaly, že je třeba ocenění provést ke dni darování, ač správně měly dojít k závěru, že se má dar ocenit ke dni smrti zůstavitele“. K dovolacímu přezkumu předestírá otázku, „ke kterému dni se má při stanovení výše kolační povinnosti stanovit hodnota daru, zda ke dni darování, ke dni smrti zůstavitele či k jinému dni“. Má za to, že by dovolací soud „měl změnit svou dosavadní judikaturu tak, že se má hodnota daru, od něhož se odvíjí kolační povinnost, stanovit ke dni smrti zůstavitele, avšak s oceněním jejich stavu, který zde byl ke dni darování“. Je toho názoru, že „tak zůstane zachován princip kompenzace toho, oč neobdarování dědicové přišli, a současně nebude brán zřetel na to, jak se hodnota nemovitosti změnila v důsledku péče obdarovaného po nabytí daru“; že „v žádném případě nelze vycházet z hodnoty daru ke dni darování v případech, kdy k darování došlo v době neexistence plně rozvinutého hospodářství, zejména v době totalitního režimu či krátce po jeho zániku“, a že „hodnotu daru nelze určovat z ocenění provedeného zůstavitelem, ale vždy je na místě (vyjma případu, kdy učiní dědicové hodnotu daru nespornou) cenu daru určit posudkem znalce z oboru ekonomika“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že „je nutno v daném případě stanovit při výpočtu výše kolační povinnosti cenu daru posudkem znalce z oboru ekonomika, a to ke dni smrti zůstavitelky, avšak dle stavu nemovitostí ke dni nabytí daru“.
M. K. ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považuje za správné a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl (nebo zamítl).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době přede dnem 1.1.2014 (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, v jaké ceně se započítává hodnota daru při zápočtu na dědický podíl (zda výhradně v ceně, kterou měl předmět daru v době darování, nebo v hodnotě jiné). Protože soudy posoudily tuto otázku hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání B. S. je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka H. P. zemřela dne 11.7.2012 a že při dědění se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo po zůstavitelce i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 obč. zák.). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§484 věta první obč. zák.). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2 obč. zák., započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§484 věta druhá obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů je předmětem započtení na dědický podíl to, co dědic obdržel bezúplatně od zůstavitele za jeho života nad rámec obvyklého darování, tj. např. mimo rámec příležitostných darů (např. obvyklé dary k narozeninám, jmeninám, vánocům, rodinným výročím, ukončení studia, svatbě, narození dítěte apod.) [k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 6, ročník 2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1262/2011]. Předmět zápočtu na dědický podíl přitom pojmově musí naplňovat znaky daru (§628 obč. zák.).
Spor mezi dědici o skutečnostech rozhodných pro závěr o započtení daru na dědický podíl některého z dědiců není sporem o dědické právo. Otázku započtení daru na dědický podíl dědice řeší soud v řízení o dědictví při rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů; postup podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není v takovém případě možný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.2003, sp. zn. 30 Cdo 889/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20, ročník 2004).
Dovolací soud se zabýval námitkou dovolatelky, že „nelze vycházet z hodnoty daru ke dni darování v případech, kdy k darování došlo v době neexistence plně rozvinutého hospodářství, zejména v době totalitního režimu či krátce po jeho zániku“, a že „tyto ceny rozhodně neodpovídají tomu, oč byli neobdarovaní dědicové připraveni v roce 2012, kdy zůstavitelka zemřela“.
Obč. zák. výslovně neupravuje otázku, jaká hodnota daru (resp. bezplatně nabytého plnění) se započítává na dědický podíl obdarovaného dědice, zda hodnota v době poskytnutí (odevzdání) tohoto plnění, anebo hodnota v době jiné (zpravidla ke dni smrti zůstavitele). V judikatuře soudů se uplatňuje zásada, že při zápočtu na dědický podíl se vychází z obvyklé ceny věci v době darování (srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1991, sp. zn. 4 Cz 55/91; v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.2002, sp. zn. 17 Co 57/2002, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 2003, nebo v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1998, sp. zn. 24 Co 201/98, publikovaném v časopise Ad Notam pod č. 6, ročník 1998).
Z ustanovení §484 obč. zák. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) darování má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele. Účelem institutu započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání (vypořádání) hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak dědictvím, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. S ohledem na hlavní smysl a účel institutu započtení starší judikatura (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28.2.1969, sp. zn. 4 Cz 121/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 1970) i právní teorie (dřívější i současná) připouští, že mohou nastat případy, kdy je třeba přihlédnout ke změnám hodnoty daru v období mezi bezúplatným nabytím a úmrtím zůstavitele, případně obdobím, kdy došlo k převodu věci z obdarovaného na třetí osobu ještě za života zůstavitele (srov. např. Holub, R. Komentář k občanskému zákoníku. Část pátá. Právo dědické. Praha: Orbis, 1957, str. 129-130, Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. 2. vydání. Praha: Linde, 2003, str. 713-714, Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1472). Půjde však o případy výjimečné, kdy je třeba v zájmu dosažení spravedlivého majetkového vypořádání mezi spoludědici zohlednit zvláštní okolnosti každého konkrétního případu odůvodňující, aby soud při zápočtu na dědický podíl postupoval jinak, tedy, aby učinil výjimku z obecného pravidla, že bezúplatně nabytá plnění se započítávají v ceně ke dni poskytnutí předmětu daru obdarovanému. Změnu hodnoty daru je možno zohlednit pouze tehdy, nemá-li svůj původ ve změně stavu předmětu daru, jež spočívá v zásluhách obdarovaného (např. v následných investicích či opravách předmětu daru uskutečněných obdarovaným po nabytí daru), a jen tehdy, spočívá-li změna hodnoty daru výhradně v mimořádných okolnostech (souvisejících např. se změnou cenových předpisů či situací na trhu), jež způsobí značně rozdílné ceny předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut a v době smrti zůstavitele, aniž by na tom měl obdarovaný jakoukoliv zásluhu. Přihlédnout je přitom výjimečně možné nejen k mimořádnému zvýšení obvyklé ceny darované věci, ale také k výjimečnému snížení hodnoty daru (k němuž došlo např. v důsledku neočekávaných přírodních či společenských událostí), kdy by nebylo spravedlivé, aby obdarovanému dědici byly započítávány také dary, které mu ve skutečnosti nepřinesly (bez jeho zavinění) žádný prospěch, případně mu dokonce způsobily škodu. Podle dovolacího soudu lze tedy uvažovat jak o variantě, že se započte hodnota daru v hodnotě vyšší, než jaká byla v době odevzdání daru, tak o započtení hodnoty nižší. V obou případech je třeba mimořádnost situace posuzovat individuálně, podle okolností každého konkrétního případu (k tomu srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 1939/2013).
V projednávané věci se soudy - vedeny chybným právním názorem, že při zápočtu na dědický podíl se započítává hodnota daru výhradně v ceně, kterou měly předmětné nemovitosti v době darování - při svých úvahách o výši zápočtu (o započitatelné hodnotě darovaných nemovitostí na dědické podíly G. P. a M. K.) nezabývaly otázkou, zda jsou dány mimořádné důvody pro zápočet předmětu darů v jiné hodnotě než ke dni darování. Protože v souzené věci cena uvažovaná pro účely převodu nemovitostí z titulu darování byla (musela být) v důsledku tržního vývoje podstatně nižší než jejich cena v roce 2012, kdy zůstavitelka zemřela, a protože tedy rozdíl v hodnotě předmětu darů ke dni jejich odevzdání [podle darovací smlouvy ze dne 8.3.1983 byla hodnota darované nemovitosti (pozemku) M. K. 1.859,- Kčs a podle darovací smlouvy ze dne 30.10.1991 byla hodnota nemovitostí (domu a pozemků) darovaných společně G. P. a jeho manželce celkem 235.041,- Kčs, tj. jedna polovina hodnoty daru náležející G. P. činila 117.520,20 Kčs] a ke dni úmrtí zůstavitelky jistě není nezanedbatelný, je závěr o opodstatněnosti výše zápočtu daru na dědický podíl M. K. a G. P. v částce 1.859,- Kčs a 117.520,20 Kčs předčasný. Usnesení odvolacího soudu je proto – z tohoto důvodu – nesprávné.
K dovolací námitce, zda se má vycházet z hodnoty daru určené výhradně znaleckým posudkem, dovolací soud především konstatuje, že nesdílí názor soudu odvolacího, podle nějž „je rozhodnou skutečností pro závěr o ceně daru především vůle zůstavitele“. Je totiž třeba vycházet z předpokladu, že rozhodující je cena daru, nikoliv to, jak si jej cenil dárce. Současně však skutečnost, že v projednávané věci byla hodnota darů vyčíslena v ceně uvedené v darovacích smlouvách sepsaných notářskými zápisy a že z obsahu dědického spisu není zřejmé, jak byla tato cena stanovena, ještě nemusí znamenat, že podkladem pro její určení nebyl (kvalifikovaný) odhad a že z něj zůstavitelka při ocenění daru nevycházela, případně že tento odhad nebyl zohledněn např. z podnětu notáře při sepisu darovací smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázky výše zápočtů darů na dědické podíly dědiců M. K. a G. P. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2016
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu